Tři měsíce, 20 750 kilometrů, 14 zemí a 88 závad. Tři dobrodruzi vyrazili 3. května objet svět na motorkách podél 50. rovnoběžky. Jsou v půlce cesty a tak je na místě malá rekapitulace.
Cesta je cíl
Od startu už utekly skoro tři měsíce, takže se právě teď nacházíme v polovině naší cesty a to je ten pravý čas na malé shrnutí. Máme za sebou 20 750 km, které jsme najeli po čtrnácti evropských a asijských zemí. V průměru to vychází na nějakých 260 km/den bez ohledu na sjízdnost cest. Na motorkách jsme kromě jednoho dne stráveného na Kaspickém moři seděli každý den až do tohoto pondělí, kdy jsme motorky poslali do Vladivostoku.
Museli jsme řešit 88 závad z toho dvacetkrát defekt pneumatiky. Defektů bylo poměrně dost – dílem za to mohly záplaty, které nechtěli moc držet a dílem měkká směs pneumatik (na konci dost sjetých 🙂 ). Závady byly od malých prkotin, až po tři velmi závažné (2 x ložiska na klice a jedna vadná cívka zapalovaní). Cestou jsme měli dva pády. Jednou jsem to položil na hlubokém štěrku v Turecku a jednou sjel Zajíc do škarpy, protože nebylo nic vidět kvůli prachu (asi 300 km pred Magadanem). Honza padal jen v nízkých rychlostech do měkkého bahna :-).
Sny se stávají skutečností
Před cestou jsme měli samozřejmě nějaké představy a očekáváni. Ta se víceméně splnila. Velmi mile jsme byli překvapeni z Turecka a místních lidí. Ubytování u Eyupa včetně večeře a snídaně řadíme mezi nejzajímavější kulturní zážitky.
Velké překvapení pro nás byl Uzbekistán. Ze všech stran jsme slyšeli o velkých problémech s místní policií a korupcí, které se ovšem ani trochu nenaplnily. Policie nás zastavila jen jednou a v naprosté pohodě nás pustila dál. Navíc lidé tady byli nejvřelejší z celé centrální Asie a v jednom kuse nás vyslýchali, odkud jsme a kam jedem. Vypadá to, že na nejvyšších místech došla někomu trpělivost a rozhodl se vylepšit pověst své země. To hodnotíme velice kladně.
Pozor Ázerbájdžán!
I s odstupem zůstává nejhorší zážitek bezkonkurenčně Ázerbájdžán. Už získání víz nebylo jednoduché ani levné, ale hlavně státní systém, který podporuje policii plnou zlodějů – to budeme rozdýchávat ještě dlouho. Jinak možná pěkná a zajímavá země se stává pro normální smrtelníky absolutně nepřátelskou a Ázerbájdžánci tím škodí nejvíc sami sobě. Za sebe můžu s klidem říct, že jednou to stačilo a vracet se nehodlám…
Mongolsko bylo podle očekávání krásné, ale pro naše Jawičky to už bylo na hraně sjízdnosti. Byla by jen otázka času, než by odešly tlumiče a začal praskat rám. Na nějaké delší výlety po Mongolsku by to sneslo nějakou motorku, která je na terén stavěná.
Tři dobrodruzi mají půlku cesty zdárně za sebou. Přečtěte si, s jakými pocity, plány i ideály před třemi měsíci na expedici kolem světa vyráželi. Jejich pohyb můžete sledovat zde. |
Přírodní perla – Mongolsko
Cesta od Skorovodina do Magadanu je velká výzva pro hodně cestovatelů, ale záleží tu víc na štěstí na počasí než čemkoliv jiném. Když budete mít smůlu, tak se zkrátka může stát, že se na týden zastavíte a nic s tím nenaděláte. My jsme měli velké štěstí a trefili krátké období bez deště.
Krajina se cestou dost měnila. K mému překvapení jsme strávili poměrně málo času v horách, i když Kyrgystánské byly o to vyšší. Naproti tomu placatých rozpálených polopouští jsme si užili až do sytosti. Mezi nejhezčí přírodní scenérie patří centrální Mongolsko, celé údolí kolem Karakol pasu v Kyrgyzstánu a rozhodně nejzajímavější byla Brána do pekla poblíž Darvazy v Turkmenistánu.
Na závěr můžu spokojeně dodat, že se nám vyhnula ponorková nemoc. Ne že bychom se navzájem občas nenaštvali, ale nebylo to nic dramatického :-). A taky mám velkou radost, že tu obrovskou lékárnu, která zabere spoustu místa v kufru, vezeme zatím úplně zbytečně. Doufám, že to tak i zůstane…
