HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Cesta do Íránu (z deníku cestovatele)

Cesta do Íránu (z deníku cestovatele)

6.7.Let do Sofie proběhl bez potíží. Teda zklamalo mě, že se nízkonákladovost té letecké společnosti projevila v tom, že jsme nedostali jídlo. Místo toho nám totiž dali ceník se vším možným, mimo jiné i jídlem. Naštěstí jsme ale zatím měli dost řízků a svačin z domova. První cestovní legrace nás potká hned na letišti. Je totiž neděle, ta je odvozená od slova nedělat a Bulhaři to moc dobře vědí. Na letišti není kromě bistra otevřené nic, ani námi hledaná směnárna. Problém je to palčivý, protože bychom rádi do centra, a to ne ledajak, ale autobusem, a k tomu by se nám hodil lístek. Nakonec něco směníme u jediného člověka, co nevypadá, že pro nás má nabídku super-výhodného taxi.

Írán

Autobus je plný zejména Čechů, kteří s námi letěli, a všichni vystupujeme na stanici Orlov most. Jejich pohnutky neznám. My máme kousek park, kde budeme spát. Jdeme nejdřív do centra v naději, že aspoň tady bude směnárna, abychom měli aspoň na pivo. Nacházíme akorát bankomat, tak vybíráme. Vracíme se tedy do parku, našeho nocležiště. Jeho alternativu – hřbitov – zamítáme ne proto, že by se nám to zdálo nemorální, ale nemorální se nám zdá táhnout se až tam, když park máme před sebou. Park je plný lidí, kteří místo toho, aby seděli ve směnárnách, radši relaxují v parku, nakonec ale příhodné a zapadlé místo nacházíme. Teď už jen najít nejbližší stánek s pivem. Je u dětského hřiště, takže se tam uvelebíme a při pohledu na skotačící děti popíjíme zdejší pivo – Zagorku. Po konci koncertu, který byl kousek od nás a kde se hrály snad všechny profláklé hity let minulých, se i my vydáváme do provizorních komnat.

7.7.

Okolo nekřesťanské šesté hodiny ranní nás probouzí štěkající pes jako vystřižený z reklamy na zdravé psí granule, kterého hned následuje žena, která na nás stejně nahlas jako její mazlíček křičí SORRY. Znovu uleháme, ale přes ptačí křik jde usnout jen dost ztěžka. Myslel jsem, že největší bordel dělá chřástal. Pak jsem ale přespal v Sofii… Jeden zněl jako zvuk, který se ovívá při vytáčení čísla na starých telefonech, další jako pračka, která zrovna pere, a další se moc neodvažuju popsat. I přesto ještě usínám a vstáváme až okolo 10. Já a Majda jsme se vydali koupit bombu na vaření do obchodu, který mi doporučil člověk, u kterého jsme měli původně spát. Z obchodu se vyklubal krámek, kde měli převážně kola a harpuny a overaly, ale bomby určitě ne. I jdeme dál do centra, že najdeme záchody a jiný obchod. Sofie je ošklivé město Dobře, jsou tam velké vládní budovy, ale až na to, že postranní uličky bych klidně zasadil do severní Itálie, tak nic moc. Bombu překvapivě nacházíme ne v nějakým outdoorovym obchodě, ale v něčem, kde mají téměř jen tepláky od Adidasu nebo Nike. Vracíme se ke Standovi. Svěřuje se nám, že krom psa ho ještě mnohem dřív budilo nějaký žďuchání do jeho hlavy. Když se otočil, střetnul se jeho pohled s ježkem, který si unamul, že si z něj udělá jablko, nabere si ho na bodliny a odnese do nory. Ještě několik dnů jsem se bavil představou, že někde v našem okolí si pod křovím dokazuje parta náctiletých ježků, kdo má větší odvahu. Ten nejodvážnější musí jít ke Standovi a prudit ho.

Ve tři odpoledne se konečně vydáváme na výpadovku a po pár přestupech a zjištění, že jsme opravdu měli nastoupit do autobusu číslo 5 a ne do trolejbusu číslo 5 se ocitáme na dálnici do Istanbulu. Toho stopu jsem se ke konci obával. Jsme 3 a máme velké krosny Navíc nemáme mapu Bulharska, takže kdyby nás vyhodil někdo na nějaké odbočce, tak jsme ztraceni. Jenže už po asi 10ti minutách nám staví chlapík. Nikdy jsem se nebál v autě, ale při kombinaci jeho stylu řízení a tím, že smrděl jako jablkové víno, které jsem na střední vyráběl ve školní skříňce, jsem se pevně držel čehokoli, co mi navozovalo pocit bezpečí. Ten maník jel třeba 190 km/h táhlou zatáčkou a najednou přestal zatáčet. Že jede v nevhodnou chvíli rovně, si všimnul až asi metr od svodidel. Předjížděl kudy se dalo. A jako vrchol všeho pouštěl hudbu, která se pouštívá tak na Jadranu. Další stop byl srdečnej chlapík okolo 40ti, který nás převezl přes celý Plovdiv, což se ukázalo jako velké plus, protože Plovdiv je opravdu velké město, a vysadil nás na výpadovce do Turecka. Asi jen díky tomuhle člověkovi jsme skutečně dostopovali ze Sofie do Istanbulu, protože Matěj s Coufim stáli u Plovdivu asi 3 hodiny a pak jeli zbytek cesty autobusem. Předposlední člověk byl už Turek s kamionem (nejbáječnější druh řidiče pro stopování). Ten nás vysadil asi 15 km před hranicemi, kde nás během chvilky hned nabral jiný Turek s jiným kamionem. Navíc jel až do Istanbulu, tak jsme se dohodli, že si před čárou vyskočíme, přejdeme ji pěšky a na druhé straně na něj počkáme. Na hranicích potkáváme Poláka a jeden párek bůhví odkud (on má kanadský pas, ona ruský, na nás oba mluví brilantní angličtinou a mezi sebou mluví plynule francouzsky). Všichni míří do Istanbulu a diví se našemu husarskému stopařskému kousku.

Asi hodinu po přechodu nasedáme opět do našeho kamionu a razíme směr Istanbul. Tam dojíždíme okolo třetí ráno, smířeni s tím, že nás řidič vyhodí někde na periferii, odkud se teď za Coufim a Matějem, kteří tu už jsou, nedostaneme a noc strávíme někde u hlučné výpadovky. Avšak jaké bylo naše překvapení, když Turek zajíždí ke svému domu a naznačuje, že jde spát domů a my se máme vyspat v kamionu. Po neuvěřitelném stopování jsem si myslel, že mě už alespoň dnes nic nepřekvapí. Z tohoto mi ale málem spadla čelist.

8.7.

Po noci strávené v kamionu jsme se vydali nejrůznějšími způsoby do centra Istanbulu. Standa si, jako již tradičně, koupil na cestu něco dobrého na zub a my mu jen mohli tiše závidět (neměli jsme vyměněné peníze). Po menších útrapách a přes různé překážky (nápad jet mhd dopoledne okolo bazaaru se ukázal jako nešťastný nápad, protože člověk se do tramvaje nacpal stěží sám, natož s krosnou) jsme se okolo 10 ubytovali v Paris hotelu (kde jsem strávil loni cestou do Gruzie dvě noci) kousek od historického centra. Pokoj měl krásný výhled na moře, ale za cenu šlapání do 6tého patra bez výtahu. Po sprše a krátkém odpočinku jsme se vydali za Matějem a Coufim na busák ve čtvrti Aksaray, odkud odjíždějí busy směr Gruzie a Írán. Oni totiž měli odjíždět už dneska, jenže my netušili, že se rozhodli až zítra s námi. (Možná toto nedorozumění má na svědomí komunikační šum, každopádně jsme se společně domluvili na pozdější hodinu, že se sejdeme). Cestou nazpět jsme to vzali přes pozůstatky viaduktu, který kdysi vedl až do cisterny u Hagia Sophia. Odpoledne jsme se ještě zastavili v Modré mešitě a právě oné cisterně. Chtěli jsme ještě jít do paláce Topkapi, ale ochranka nás nechtěla pustit. Prý jsou prázdniny. Bylo úterý. (Později jsme zpoza hradeb slyšeli něco, co mi silně připomínalo tureckou obdobu Michala Davida) Tak jsme se s Kubou rozhodli obejít palác a podívat se na protější – Asijskou – stranu Istanbulu. Pří procházce parkem jsme se posadili na terasu a objednali si pravý turecký čaj. Musím uznat, že byl opravdu vynikající. S Kubou se vracíme do hotelu, Standa navštěvuje lokální lázně (posléze se nám přiznal, že masáž byla vskutku důkladná, plácání do různých částí těla nevyjímaje). S Kubou se na pokoji převlékáme do plave a vyrážíme k moři. Do vody se nakonec odvážím jen po kolena.

Večer trávíme na terase nad báječným melounem (za celou cestu jsme si spořádali nespočet). Jako kulisa nám slouží chechtání racků (oprava, nejhorší zvuky nedělají ptáci v Sofii, ale istanbulští racci) a svolávání z minaretů na motlitbu, které se line celý Istanbulem (a že to musí být řádný záhul na hlasivky).

9.7.

Snídaně by se dala lapidárně nazvat poslední, protože pojídáme na dlouhou dobu zřejmě opravdu poslední normální snídani. Balíme a vyrážíme opět na busák v Aksaray koupit si lístky a po nezdařilých včerejších pokusech se teď už opravdu setkat s Matějem a Coufim. Ten autobusák je zvláštní místo. Člověk tam téměř neslyší a nevidí turečtinu, zato jazyky a písma jejich východních sousedů se to tam jen hemží. Upřímně mě překvapil náš autobus. Člověk by tak nějak přirozeně čekal, že íránský autobus bude nepohodlná rachotina, kde místo sedadel budou stoličky, která za sebou potáhne přívěs s náhradními díly a jako motor bude sloužit oslí čtyřspřeží. Opak je ale pravdou. Představte si autobus Student Agency, který má ovšem mnohem (!!!) víc místa na nohy. Před odjezdem ještě naposledy navštěvujeme bistro, které Standa tolik vynášel do nebes pro jeho vpravdě osvěžující čerstvé mošty. Už zdálky nás vítají přátelskými úsměvy, anž to jsme tam za dva dny už potřetí. Ještě pak stihneme druhý meloun (za tři dny. A takhlě nějak to bude celou cestu).

Takže vyrážíme do té exotické, prastaré, mýty opředené Persie. Složení je já, Majda, Standa, Coufi a Matěj a dalších asi 40 Íránců, kteří neumí ani slovo anglicky. Asi hodinu se probíjíme zácpou (která je prý v Istanbulu nonstop) nadruhý břeh. Můžete si říkat, že je to obrovské město, protože tam žije hodně lidí, ale nevíte o čem mluvíte, dokud se nepokusíte ho celý přejet. Před sebou máme asi 40 hodin jízdy, kterou zatím trávíme pospáváním a pročítáním materiálů. Jako zpestření slouží íránský pop, který se dost vtíravě nahlas lyne z mohutné reprosoustavy umístěné přímo za našemi hlavami, nebo íránské a indické filmy, nad kterými mi zůstává rozum stát (např. že na teheránských diskotékách frčí System of a Down nebo že ne v každém indickém filmu jsou hromadné taneční scény).

10.7.

Usínali jsme v krásné kopcovité a zalesněné krajině středního Turecka a probouzíme se na měsíci. Je tu zima, ostré slunce a okolo pahorky, na kterých je občas vidět trs trávy. Takové je okolí města Erzurum. Už tady začínám být rád, že jsem netrval na stopu až k turecko-íránským hranicím. Coufi nám říká, že nemít v Íránu prstýnky není moc šťastný nápad, tak si s Majdou kupujeme na první zastávce něco, čemu se s trochou shovívavosti dá říkat snubní prstýnky. Den jinak probíhá monotónně. Asfalt, pumpa, polopoušť, skály. Pořadí si přizpůsobte sami. Těsně před hranicema se před náma vynoří Ararat. V okolní lehce zvlněné krajině působí setsakra majestátně a docela lituju ty zvířata, z Noemovy archy musela šlapat takový flák cesty dolů… Při příjezdu na přechod nás přivítá podobizna Khomeiního a Khameiního (jeden je bývalý náboženský vůdce a strůjce Islámské revoluce v roce 1978, druhý je jeho nynější nástupce). Majda si na 4 týdny nasazuje šátek (který jí neuvěřitelně sluší) a obléká si blůzu s dlouhým rukávem a kalhoty. Já se oblékám jen do těch kalhot. Když jí jeden Íránec naznačuje, že to není nutné, okamžitě je umírněn několika krajany. Potkáváme Čecha, který má je dva baťůžky, se kterými jede na tři měsíce do Indie. Samotný přechod probíhá bez prodlémů, ani nám se nám nešťourali v zavazadlech. Zastavujeme v Bazarganu, prvním městě za hranicemi. S Majdou si dáváme jakési mléko s koprem, které budu následujících pár dnů proklínat. K večeru s Íránci ukazují jako veselé kopy, kdyź celý autobus tančí na nějakou vypalovačku (o týden později se dozvídáme, že tato písnička je nelegální) a zastavujeme u policejní stanice jen proto, abychom si ulevili na její stěny. Jeden maník nám nabízí, ať jdeme k němu domů v Zanjanu na dva dny. Nabídku ochotně přijímáme, protože tamější bazaar prý opravdu stojí za to. Jemže pak ná dva spolucetující , kteří přece jen působí serióznějším dojmem, naznačují, že mu nemáme věři, tak se rozhodujeme držet se plánu jet ke Kaspiku, kde počkáme do doby, neź přijede Terka se Štěpánem. Ještě bych rád zmínil jeden kebab, teda spíše rajčata, která jsme k němu jedli kousek od Tabrizu. Ty budu totiž proklína taky…

11.7.

Okolo 7 ranní nás vítá Teherán. Míjíme obrovské komplexy tmavě šedých (ne, opravdu mají takovou barvu bez ohledu na to, že bylo před rozbřeskem) budov, kde asi bydlí jen ti pravdu zlobiví a přijíždíme na Busterminal West. Následovat bude dost kusý popis, protože víc než jakýkoli Írán mě začínají zajímat moje střeva a žaludek. To málo, co jsme zatím z Teheránu viděli, působí dost neutěšeně. Město je zahalené v oblacích smogu. Má mizivé historické jádro, protože rozvoj a růst zaznamenal především v posledních 150ti letech. Ujímá se nás přatelský chlapík, který po cestě seděl vedle Standy a ještě jeden, který umí trochu anglicky. Čekají s námi, dokud nejede náš autobus do Ramsaru u Kaspiku. Mě a Majdě je zle. Majda zvrací v čekací hale a já rezignuju na toaletní papír. Konzistence totiž dává tušit, že tímto tempem bych si za chvíli rozedřel zadek, tak se uchyluju k perskému zvyku hadičky s voudou a následné důkladné hygieny rukou. Kluci se mezitím baví s těmi Íránci. O čem jiném než o ženských. Dozvídají se, že když si žena posune šátek hodně dozadu, je to dost jasné a vyzívavé gesto k muži. Za zmínku stojí, že dost mladých děvčat ho už tak nosí až někde v týlu. Muž taky musí být řádně vybaven, protože Íránky mají velký zadek. Už v hale vidíme některé ženy v čádoru, pro které se ihned usnazuje označení tučňáci pro jejich vzhled a kolébavou chůzi.

Írán rozhodně patří do zemí Osy zla. Jestli pro nic jiného, tak určitě pro tu šílenou cestu z Teheránu k moři. Cesta dlouhá není, ale prodírá si cesto dost vysokým pohořím Albroz, přičemž téměř bezchybně ignoruje takové výdobytky stavitelství jako mosty a tunely. Výsledkem je nestydatě klikatá a neuvěřitelně frekventovaná silnice, kterou se plahočíne nekonečné 4 hodiny. Několikrát jem si říkal, že tam za tím kopcem už přeci musíme začít klesat, jenže on se tam objevil další a větší kopec. Normálně se mi při jízdě špatně nedělá, ale tady mě v každé prudké zatáčce (tedy každých zhruba 50 metrů) nakopávalo. Několikrát se vším všudy.

Pobřeží Kaspického moře je oblíbeným letoviskem Íránců. Od moře sem vane chladnější a vlhčí vzduch, takže se na severních svazích Albrozu rozkládá hustý listnatý les. Hned po příjezdu do Ramsaru se k nám záhy přidává Amir, který nás pozval do svého bistra na čaj a mě dává dryák z mléka, soli a jogurtu, který se jmenuje D´ooh a který mi zklidnil žaludek. Amir je zoroasteriánec, z čehož pramení jeho nenávist vůči stávajícímu íránskému islámskému režimu (později ale zjišťuju, ž e nemusíte býz zoroasteriánec, abyste nesouhlasili se zdejší politikou). Dává to dost najevo například vtípky, jestli známe druhého Hitlera, prý se jmenuje Ahmadínežád. Nabídl nám pomoc při koupi SIM karet, které si Matěj a Coufi chtějí koupit, a směnárny a autobusů zpátky do Teheránu. My se zatím s Majdou zpamatováváme ze seznámení s íránskými bakteriálními kulturami poleháváním na pláži. Taky jsme měli hlídat bagáž, ale zdejším policistům se zdálo, že spíš spíme, tak když jsem se probudil, viděl jeho záda. Celou dobu tam stál a střežil. Když mě spatřil, naznačil, ať radši jeden spí a druhý hlídkuje, protože se tu krade. Dodává, že kdyby byly problémy, tak se na něj máme obrátit. Toto je první z několika zkušeností se zdejší policií, která se nám vždy snažila pomoct.

Pláže tu jsou pohlavně oddělené. Pohybovat se můžete kdekoli, ale koupat akorát v té své části. A muži musí být v ženské části oblečeni. Ne jako Coufi a Matěj, kteří se v tam s klidem promenovali v plavkách. V Ramsaru je veliká promenáda, na které lidi rádi piknikují (Íránci piknikují rádi kdekoli, o tom ale později) a stanují, tak jsme se tu utábořili i my. Strategicky hned u záchodu.

12.7.

Celý den se s Majdou válíme u stanů a rehabilitujeme se. Kluci šli za Amírem, který jim pomohl se všemi těmi věcmi a seznámil je s Arabem, který bal pořád pod obraz. Amír se mimoděk pořád a docela zostra navážel do politiky Íránu. Jinak ráno, když jsme se probudili, tak nám před stany sedělo hejno tučňáků, kteří vypadali docela vyplašeně, když Standa neučesán vylezl ze stanu. Aspoň že měl triko. Asi dívčí škola. Íránský způsob kempování stojí za zmínku. Jsou tu populární stany, které vypadají jako příbytky Šmoulů. Jsou to obrovské prostory, kam se vejde třeba pětičlenná rodina. A to i s koberci, polštáři, jídelním servisem a vařičem, který by vystačil pro větší pionýrský tábor. Přitom, když se stan složí, tak je to akorát větší placaté kolo… Opět se mi potvrzuje předsudek, že obyčejní Íránci jsou fajn lidé. Ani člověk, říkejme mu hajzldědek, od nás nechce peníze. Alespoň v mém případě se tak okradl o nemalý obnos.

13.7.

Náš dnešní plán je sbalit se a jít za Amirem, který nám slíbil výlet do panenské přírody, kde dokonce poteče sladká voda. Konečně se budeme moct umýt! Nejdřív si ale musíme rozměnit nějaké peníze, protože od hranic jsme neviděli směnárnu. Kluci vědí, kde je to možné, tak nám s Majdou nechávají na starost krosny a vydávají se na cestu. Během čekání se u nás postupně zastavují dva lidé. Jeden z nich mi trochu naháněl hrůzu. Říká, že je učitel angličtiny, jeho žena je PhD v oboru kryomedicíny a pracuje pro vládu. Při tom se sice usmívá, ale v očích se mu zračí záblesk smrtelné vážnosti a asi i fanatismu. Teh samý záblesk vidím, když mu říkám, že se jmenuju Jakub (už Amir postřehl, že je to židovské jméno), a když se ptá, jestli jsou Čechy bezpečná země. Nicméně než může náš rozhovor pokračovat hloub do neprobádaných končin střetu kultur, vrací se asi po třech hodinách kluci a učitel se loučí. Celou dobu našeho hovoru Majdu ignoroval až na otázky „Kdo to je? Jak se jmenuje?“. Takhle to bude vypadat až na světlé výjimky celou dobu.

Výměna peněz trvala takhle dlouho, protože z prostého směnění se tady vyvinula procedura, na kterou je potřeba asi 5 razítek od 5ti různých lidí. Další kuriozitou je, že se z nás stávají milionáři. V Íránu budeme dlouho, měnit při odbobných cavikách každou chvíli peníze hraničí s masochismem a kurz je výhodný. Takže každý mění 100 € a víc. A kurz je 14 500 riálů za jedno euro. Takže kluci přicházejí s papírovými pytli narvanými bankovkami, které se skoro nikam nevejdou. A na všech je Khomeiní!

Konečně nabíráme směr Amir, který vypadá jako Mr. T z A-teamu. Uvítá nás svým výborným čajem, který do nás leje horem pádem, a po jídle, které připravil na ohni, se vydáváme do džungle. Íránská džunle je označení, které je nutno zasadit do kontextu převážně pouštního a polopouštního povrchu země. Během jídla nám vysvětluje, jak názor, především náboženství, je věc, kterou má člověk uvnitř sebe, a že nevidí rozumný důvod, proč by to mělo být nesmyslně nařízeno zákonem. Nevycházím z údivu. Jsem v Íránu, zemi, které se každý běžný zápaďan (Čechy nevyjímaje) bojí jak čert kříže, a povídám si s Íráncem, jehož názory jsou v lecčem mnohem víc liberální než nás, svobodných Evropanů a Američanů. Cestou ještě kupujeme banány a melouny a chytáme taxi. Ani mě nepřekvapuju, že bez úhony a s ledovým klidem procházíme po frekventovaném kruhovém objezdu. Víc mě dostává skutečnost, že Amir je schopen stopnout taxii přes širokou a živou ulici.

Cesta je hrbolatá. Nejedeme sice dlouho, ale cesta je prašná, hrbolatá, točitá a skoro pořád do prudkého kopce. Naše auto se na ni sotva vejde, o to větší zážitek je vyhybáníse dodávce. Vystupujeme v lese a pokračujeme pěšky. Obklopuje nás prales, stromy porostlé mechem, tráva a vůbec všechny ty přírodní věci, které si při slově „Írán“ určité nevybavíte. Putujeme podél říčky cestou necestou, až dojdeme k místu, o kterém se zmiňovali už oba ti lidé, co se se mnou bavili ve městě. Je to strmá roklina, kterou si voda probila cestu, přičemž vytvořila báječné tůně a vodopády. Hloubka jedne z nich je prý 12 metrů a jsou tu i jeskyně s podzemní řekou. Voda je ledová, ale s ohledem na to, že je to první pořádná sladká voda po několika dnech, tak se do ní nadšeně vrháme. Amir se chová jako Tarzan, při skocích do vody křičí a pobíhá okolo nás pomalovaný bahnem. U ohně nám vysvětluje základní principy zoroastreismu. Zoroasteriánci uznávají zem, vodu a nejvíc oheň jako symbol života a čistoty.

Cestou zpátky potkáváme pár lidí, kterým buď o nás neříká nic nebo, že jsme Turci. Prý kouřili moc opia a to se pak chce člověku mluvit. Třeba i o tom, že jsme Češi a jak jsme se sem dostali a kdeže vlastně ta naše země leží. A na to nikdo z nás náladu nemá. Po návratu nám u čaje říká, že vláda chce oddělit náboženství od národnosti. Chce mít zemi muslimů, ne Peršanů. Kdyby si totiž Íránci předně říkali Peršani, tak si uvědomí, že Arabové sem před 1400 lety přitáhli, Persii vyplenili a násilné poislamštili. Tedy uvědomělý Peršan nenávidí Araby a Islám.

Dál nám povídá o drogách. V Íránu jsou drogy chápany jako buď tradiční nebo „nové“. Mezi ty tradiční patří hašiš, opium a heroin. Když u člověka najdou uživatelské množství tradičních drog, zaplatí pouze pokutu. Když je to množství velké, popraví vás. U nových drog se množství nerozlišuje… Problém nastává ve chvíli, kdy se do toho vloží vláda. Té docela vyhovuje rozšířenost drog mezi mladými. Ti totiž nevidí problém v systému, který jim tiše toleruje, že špásují s drogami.

O policii tvrdí, že je psychicky nevyrovnaná a nemocná. To se projevuje hlavně jejím přesvědčením, že všichni musí do nebe. Tedy je schopná zastavit nějakého emaře a říct mu, ať je hodný, smyje si ten make up a obléká se slušně.

Okolo 11 večer se loučíme a razíme do Teheránu. Ještě nás už v autobuse upozorňuje, že jeden člověk, se kterým prohodil pár slov, má halucinace, tak ať jsme v klidu. Dotyčný na nás orpavdu hází vyděšené a zmatené pohledy.

14.7.

Před šestou ranní přijíždíme do Teheránu, kde se o pár hodin později setkáváme s Terkou a Štěpánem a po prohlídce památníku k nějakému hrozně jubilejnímu výročí trvání chálífátu, který nechal postavit ještě Pahláví, než ho svrhli, se vydáváme opět na cestu, směr Hamadan. Prohlídka památníku stála za to. Ne snad, že by byl hezký, vždyť jsme se k němu ani pořádně nedostali, protože je uprostřed děsivého několikaproudého kruhového objezdu. Zážitek bylo to, co s námi udělalo teheránské ovzduší. Je tu hrozné. Já osobně se asi nebudu moct zdržovat v Teheránu mimo klimatizované prostory déle jak 15 minut. Teherán město s jedním z nejšpinavějších ovzduší na světě. Rozbolela mě hlava a moc se mi neulehčilo, když jsem ve výloze jednoho bistra uviděl kozí mozeček.

Cesta do Hamadanu proběhla hladce. Podruhé ten den jsem viděl nějaký americký béčkový akční film, ve kterých si Peršani očividně libují. Cestou jsem pochytil pár poznatků o zdejší dopravě. Existují semafory, které mají sice 3 světla, ale dvě barvy – oranžovou a červenou. Řidičům je jedno, na kterou právě vjíždějí do křižovatky. Blinkry nejsou nutností. Nikdy. Stačí mít dostatečně silný klakson. Na rovné silnici, která je přehledná na míle daleko, se nezřídka kdy objeví znenadání cedule se zákazekm předjíždění.

Cestou se s námi dává do řeči kluk, který má z vlasů něco, co vypadá jako příď ledoborce a oslňuje nás znalostí Kafky. Pak ale do nás začne hustit, že skoro veškeré veliké objevy na světě objevili Peršané jako první. Po pPríjezdu se ubytujeme s mosaferkuneh (ubytovna) uprostřed bazaaru naproti mešitě, ze které se při svolávání na motlidbu lyne zvuk, který by se dal přirovna jen k velmi obskurním a menšinovým hudebním žánrům.

15.7.

Než se kluci vykopou z postelí, projdeme si s Majdou centrum města s bazaarem a hrobku ester a Mordochoje – židovské poutní místo. Je to zajímavé jednak proto, že je ti k vidění třeba Mojžíšova deska s přikázáními psaná v arabštině, jednak proto, že tam s námi je skupinka žen, která to asi bere dost vážně, modlí se a slzí. Okolo dvanácté vyrážíme do jeskyní Ali Sadr. Je to obrovské podzemní jezero, které je spojené s ještě větší jeskyní. Jedinou vadou na celé kráse je, že si připadám jako ještě větší atrakce než celé podzemí. Téměř každý se s námi chce fotit. Chvíli je to fajn, ale u 3. serie fotek mi to začíná lézt na nervy.

Při odjezdu se rozdělujeme. Já, Majda a Stanouš jedeme ještě kousek za Hamadan na Ganjanameh, kde jsou do skály vytesány nápisy staré asi 3000 let. Nechal je vytesat Xerxes a píše se tu, že on je vládce Persie, kdežto Ahura Mazda (zoroasteriánský bůh) je vládce toho ostatního. Stejný nápis čteme o pár dnů později v Persepolis. Místo je to vyloženě turistické. Všide, lidi, auta, stany, stánky se vším možným. Impozantnímu dojmu z nápisů to trochu ubírá na kráse. Když si je prohlížíme, osloví Standu člověk. Že prý ho vítá ve svěm městě. Je to prý starosta a zve nás k sobě na veřeči. Toho starostu mu moc nevěříme. Třeba neví, co to slovo znamená, navíc ych s zdejšího starost u představoval řekněme víc reprezentativně. Pozvání ale přijímáme. Tak nasedáme do jeho auta. V tom starém a malém Peguotu jedeme my 3, starosta, jeho matka, jeho žena a 4 velice skladné děti. Tento úctyhodný počet cestujících ale není ideální pro projíždění městem, kde na každé křižovatce stojí policista řídící provoz. Starosta ná vysazuje u hrobky legendárníh perského lékaře Avicenny, který napsal první lékařskou knihu na světě. Bereme naše setkání za ukončené.

Odtud to sice máme kousek do hotelu, ale ten kousek nám zabere snad půl hodiny chůze. Všude jsou davy lidí a člověk se skrz ně musí doslova probíjet. Navíc každý druhý nás zdraví a chce s námi mluvit. Po fotografických zážitcích na to už nemám sílu. Znaveně usedáme na náměstí do trávy, dáváme čaj s vůn´iskořice, koupíme nějaké ovoce a jdeme na pokoj.

Co se ale nestane? V 11 hodin nám na dveře pokoje klepe starosta, že jdeme na tu večeři. Já s Majdou jsme už unaveni a na Standu dolehla cizí kuchyně. Se vší zdvořilostí pozvání odmítáme. Po chvíli se vrací, bere Standův papírek, kde bylo napsáno jeho číslo, vtrhává ho a zbytek papíru vrací. Asi to vážně byl starosta, kterého se nám povedlo urazit…

16.7.

Ráno se jdeme nasnídat do buffetu kousek od hostelu. Po cestě nás oklouzlí jeden člověk, něco mezi světcem, senzibilem, druidem a bláznem, který uprostřed ulice mává pestrobarevnými hady, občas jim foukne do tlamy, nechá je zakousnout do kapesníku. V ten moment dav okolo údivně vzdechne. Chlapík pak chodí a prodává nějakou mantru či co.

Naše cesta dnes směřuje zpět do Teheránu a dál do vesničky Reyneh, která se rozkládá na úpatí hory Damavand, největší íránská hora, jejíž vyhaslý kráter je ve výšce 5671 m.n.m. To znamená, že přirážíme na autobusák asi v 6 večer. S Majdou se chceme trhnout a místo výšlapu na Damavand chceme jít přechod Albrozu. Nakonec z toho sejde, protože nám nikdo není schopný a ochotný pujčit stan pro dva. Jsem nasranej. Tenhle pocit ještě kulminuje, když Standa s Coufim shání taxík, nejdřív až do Reyneh – výchozí vesničky pod horou, pak na východní terminál, odkud jezdí busy naším směrem. Já říkám, že je to hloupost, že se tam můžeme dostat metrem. Nikdo mě neposlouchá, ale když to samé řekne za půl hodiny jeden Íránec, tak je to objevení Ameriky. S Majdou začínáme už tady uvažovat, že se po horách trhneme a pojedeme si vlastním stylem.

Jedeme krásným novým metrem. Co se mhd týče, v Íránu jsme se s oddělenými částmi pro muže a ženy setkali pouze v autobusech. A to ještě někdy bez zábran, prostě muži si sedali dopředu, źeny dozadu. Pak si ještě musíme vzít přeci jen taxík a mě překvapuje, že voda, kterou jsem si koupil, vyvolává téměr hádku mezi přístojícími, kteří mi ji chtějí zaplatit. V důsledku odcházím s vodou a ještě o pár riálů bohatší. Po trochu složitějším hledání autobusu naším směrem konečně usedáme do sedadel a ke slovu se poprvé, a pro mě s Majdou naposled, dostává Standovo CD.

Okolo půlnoci nás řidič po průjezdu horami a mlhou vyhazuje na odbočce do prudkého kopce. Tam někde pár set metrů nad námi je Reyneh. Při hledání místa na spaní musím oponovat Majdě, která dosud tvrdila, že v Íránu nejsou psi. Já konkrétně znám jednoho. Je velký, černý a v jeho blízkosti se mi noc trávit vážně nechce. Nakonec se nám daří stopnout dodávku až do Reyneh a mě se plní sen svézt se na korbě auta.

Uleháme v parčíku pod stromem, který je ověšen modrými žárovičkami i přesto, že nejsou Vánoce. Takhle se v Íránu zvelebuje příroda.

17.7.

Ráno po snídani se s Majdou rozhodujeme jít pěšky do base campu. Ostatní pojedou autem. Jsme ve výšce 2200 m.n.m., a čeká nás asi 13 km dlouhá cesta s převýšením 1000 metrů. Cestou trochu zabloudíme při odbočování ze silnice, tak musíme jít poměrně příkrým svahem. Na poslední úsek cesty po silnici chytáme stopa. Nějaký slizký Arab nebo Kurd nebo nějaká taková verbeš nás sice hodí na odbočku, ale pak se dost zostra sápe na Majdu.

Odbočujeme na prašnou točitou cestu, na jejímž konci za pár hodin přicházíme do base campu. Cestou míjíme stáda koz, včelíny a místa s krásnými výhledy na okolní hřebeny kamenitých hor, mezi nohama se nám proplétají strašilky a my netrpělivě vyhlížíme mešitu, ke které máme dorazit. Nahoru dorážím po 4 hodinách chůze naprosto mrtvý, na zítřek si musím lépe uspořádat krosnu. Base camp je parkoviště (asi jsme jediní magoři, kteří se z Reyneh nenechali vyvézt), mešita a bouda, ve které přenocujeme. Parkoviště je plné aut a dokonce i autobusů. Nechápu, jak se sem mohly dostat. Možná na hrbech oslů. Jsou Nějaké dny volna či co, takže je tu okolo docela ruch. V boudě nacházíme krosny ostatních a pár lidí, kteří se představují jako učitelé. Přijímám jejich pování na čaj, ale po pár chvílích odpadám. Nic na tom nemění fakt, že jsem se právě setkal s prvním modrookým Peršanem. Zbytku naší skupiny, který vyrazil na výlet do asi 3800, ještě dají zbytky svého jídla. Učitelů záhadným způsobem přibylo, ale stejně rychle, jak se rozmnožilli, tak se vypařili. I s čajem a jídlem. Teď až si konečné všímám stěn naší chajdy. Jsou tu hley napsány nějaké perské nápisy. Asi něco jako „jupí, hurá, vylezli jsme to!“ Před spaní ještě jdeme zaplatit 50 $ jako vstupné na Damavand a prohodíme pár slov s lidmi, co se právě vrátili seshora. Třeba se dozvídáme, že síra, která okolo vrcholu vystupuje ze země, sice nebezpečná je, ale mrak člověka nesní.

18.7.

Po snídani vyrážíme do druhého shelteru. Dnes půjdeme 5 hodin (nakonec asi 6) a vystoupáme o dalších 1000 metrů. Cesta je to ale o dost kratší a tedy značně prudší. Navíc tudy by neprojel nejel autobus, ale žádný jiný prostředek kromě osla. Standa toho využívá a jednoho si hned pronajímá, aby mu vynesl krosnu. Takže hopsá po kamenech jako laňka a doráží nahoru jako jeden z prvních. Míjíme trsy makovic, které začínají odkvétat. Vzpomínám si na Amira, který říkal, že ač je Afghánistán prosluslý svým opiem, tak v zemi samotné je užívání drog trestáno smrtí.

Je docela znát, naše včerejší túra, protože s Majdou spolehlivě uzavíráme skpinu. U mě se navíc projevuje dušnot a později i střeva. Potkáváme dost lidí mířícíh dolů a všichni nás častují pozdravem Hastan asheim (něco na způsob „Nevzdávej to!“) . Od asi 4000 si musím dávat pauzy častěji. Druhý tábor je plný stanů a lidí, ale v boudě, která připomíná křížence bunkru a polární stanice, je místo. Dokonce je tu něco jako pryčny. Všichni uleháme a stěžujeme si, jak se nám *=śqwertasdfyxc špatně dýchá a jak nás bolí hlava.

19.7.

Standu a Coufiho bolí hlava stejně jako včera, a tak jdou dolů a pak směr Esfaharán, kde se pak máme všichni sejít. Matěj, Terka, Štěpán a já jdeme nahoru. Uvidíme, kam to půjde. Matěj to chce brát jako aklimatizační procházku, ale my ostatní už víme, že se o vrchol ani nepokusíme. Oproti včerejšku razantně ubylo stanů i lidí. Když procházíme okolo studánky, vidíme, že je zpola zakrytá ledem. Už se nedivím, že Majda zůstala v boudě, kde dospává, protože jív noci byla zima.

Vzdávám to asi po 100 výškových metrech. Že se mi špatně dýchá a pobolívá hlava, je v pořádku. Horší je, že se občas zamotám. Vracím se zpátky a s Majdou sestupujeme do base campu, kde máme počkat na Terku a Štěpána, kteří taky určitě dneska chtějí dolů. Dole ale ještě stihneme Coufiho a Standu i s dodávkou, tak ještě s jedním párem jedeme dolů. Ten párek je docela zajímavý. Vůbce nevypadají jako Íránci a ta žena nemá ani šatek, akorát volně vysící šál. Vystupují u domu, kde je sposta aut, policistů, TV Štábů, lidí v oblecích a stanů Červeného půlměsíce a míří sem jakási delegace diplomatů. My si vystoupíme na hlavní silnici, kde se dáváme do řeči s policisty, kteří nám zastaví autobus do Teheránu.

Mezi příjezdem do Teheránu a odjezdem do Esfaharánu se dávám do řeči s chlapíkem, co chce vědět, co má v Evropě studovat, aby mohl vydělávat hodně peněz. Do zdejších cenových poměrů mě uvede věrou, že autobus je moc drahý, takže domů jezdí dvakrát ročně. Jen pro představu – v přepočtu hodina cesty vyjde asi na 10 000 riálů, tedy zhruba 17 korun. Zpravidla i méně.

V autobuse vydím potřetí íránskou soap operu o nevděčném muži, od kterého z domu odejde žena. Na konci se k sobě pochopitelně vrátí, a to jen proto, že se mu mezi tím do domu nakvartýrovali další asi dva lidé.

20.7.

Do Esfaharánu okolo 5 ráno. Cestou kluci potkali týpka, co pracuje v Holandsku a sem přjel v létě s rodinou domů za příbuzenstvem. Dohazuje nám ubytování u svého bratra. To se dozvídáme až při odjezdu. Do té doby jsme žili v přesvědčení, že naši hostitelé běžně ubytovávají tusristy. Proto nám přišel zastaveníhodný jejich přístup k nám.

Pán domu si pro nás v tu příšernou hodinu přijel autem a odvezl nás k sobě domů, kde nás ubytoval na střeše ve dvou prostorných pokojích. Jeden byl dokonce klimatizován. Dopoledne dospáváme cestu a pak dostáváme snídani. Je to něco na způsob palačinek, lavaš, marmeláda a ztuhlá smetana. Pak se nás ujímá jedna z dcer, která umí anglicky, a celmiochotně říká, Že nás provede městem a že je jí velkým potěšení se s námi seznámit.

Nejdříve jedeme k mostu Si-O-Se, který je nejslavnější ze všech 7 historických esfaharánských mostů. Nechal ho postavit šáh Abbas I před asi 500ty lety. Moc nerozumím, co si tím chtěl dokázat nebo kompenzovat, ale most stojí v místě, kde je řeka v okruhu mnoha kilometrů nejširší. Pak pokračujeme po bulváru Chaharbagh – Abbasi, kde se na lavičkách scházeli perští intelektuálové, a který je snad jedinou významnou ulicí v celém Íránu, která se nejmenuje podle Imáma Khomeiního, na náměstí, které se už po něm jmenuje. Běžně se mu ale říká původně, tedy náměstí Naghsh-e-jahan.Je to náměstí čtyřikrát větší než Václavské náměstí. Se svou rozlohou 80 000 m2 je druhé největší na světě. Celé ho lemují kaskádovité domky, pod kterými vede menší bazaar s obchůdky, kde člověku přecházejí oči ze zručnosti zdejších kovotepců a řezbářů. Můžete zde vidět dokonce obaly na krabice s kapesníky. Nachází se tu nezdobnější mešity celého islámského světa.

Khomeini je snad všude. Od peněz, ze kterýchna vás krom opravdu malýcho hodnot zírá jeho podobizna, přes jeho podobizny v obchodech, čajovnách, dokonce v té jeskyni Ali Sadr, až po jeho jméno, kterým se honosí v každém městě alespoň jedna ulice a náměstí – zpravdila ty nejživější. Ve větších městech, jako například Esfaharánu, je tu ještě jeho čtvrť a další ulice.

Hlavní mešita, Abbasi Jame (Abbásova páteční), byla naše první zastávka. Byla vystavena v 17. století v době Safavidské dynastie. Stavěli ji nejvýznamnější architekti a vyzdobovali nejzručnější kaligrafoé té doby. Postavil ji nechal šáh Abbas I, ostatně jako všechny památky v Esfaharánu, náměstí, bulvár, mosty i mešity. Z tohoto města udělal totiž hlavní město Persie. Ona většina měst, které jsme během té doby navštívily, byla někdy hlavní. Tato i ostatní šíitské mešity, mívají v centrální části nádvoří, uprostřed je kašna, kde věřící konají očistu před tím, než se jdou modlit. Okolo nádvoří jsou prostory, kterým dominují na stranách iwany, dómy, kde se muslimové modlí. Jeden slouží zároveň jako vchod a naproti němu je hlavní dóm. Podle této osy jsou mešity symetricky zdobené. A že ta esfaharánská je zdobená opravdu hodně! Zvláštností hlavního iwanu je jeho výborná akustika, která je prý způsobená prostorem mezi strope a střechou. Ve finále to znamená, že když si stoupnete doprostřed a promluvíte, můžete slyšet 12x svou ozvěnu. Další snad 30 jich už lidské ucho nerozezná.

Není to ale zdobnost, na kterou jste zvyklí v kostelech. Žádné sošky, buclatí andělíčci, malé postálky a jak se všehny ty serepetičky jmenují. Výzdoba je v šíitských mešitách v tomto slova smyslu je dokonce i strohá až žádná. Íránské mešity jsou zdobné kachlovou výzdobou. Kachličky zde pokrývají celý povrch mešity. A jsou malované. Nejdřív se používaly jednobarevné kachličky v sedmi barvách. Jak šel čas, Peršani zjistili, že mohou na kachličky malovat i více barev, tak začli pálit sedmibarevnou keramiku, kterou vykládali právě třeba Abbasi Jame mešitu. To celé na vás v praxi působí sice dost strohým, ale velmi přívětivým místem. S ostatními se shodujeme, že kostely svou výzdobou a arogancí nutí člověka k pánbíčkaření. Zde se lidé nejen rádi modlí, ale v průběhu cest vídáme i lidi prostě rozímající a pospávající.

Když si s Majdou procházíme mešitu, naše cesty se protnou z cestou pravděpodobně dívčí školy. Ta, jak nás zbystří, začne nás obléhat. Nejdříve si nás fotí, tak se jim rezignovaně usmívám do objektivů s pocitem turistické atrakce. Pak se najde jeden malý tučňák, který umí trochu anglicky. Vyptává se nás na obligátní otázky, odkud jsme, co děláme, jak se nám tu líbí, a když se dostanou k problému, co je mezi mnou a Majdou a já odpovím, že jsme svoji, tak se okolo nás strhne téměř unisono třicetihlasé JÉÉÉÉÉÉ. Při tomto zvuku mě trochu mrazí.Zvykli jsme si vydávat se za manžele. Přestože je zde zvykem ženit se až před třicítkou u mužů a okolo dvaceti u žen, tak stejně silně zakořeněným zvykem je nemít se k sobě, kdyš spolu akorát chodíte. Mimo jiné jsme se po celou dobu museli na veřejnosti vyvarovat vzájemného kontaktu.

Po výlezu z mešity je náměstí už znatelně živější než v poledne. Hemží se to tu lidma, kteří se procházejí, mají piknik, klábosí nebo prostě jen tak posedávají na trávě. V Íránu je taky zaběhlý zvyk siesty. Ta trvá od 12 do 4 (usuzuju podle otevírací doby obchodů). Pak se odevšad vyhrnou lidé a na ulicích prozměnu není k hnutí. Ale všemu je konec okolo desáté večer. Pak je mrtvo. Možná to způsobuje prohibice, přeci jen lidé, kteří pijí alkohol, žijí i v noci. Standa objevil báječný banánový šejk, kterým se živíme následující dva dny.

Na oběd jdeme do bistra, kde, jak nám při vstupu dovnitř dochází, vaří náš hostitel. Vaří vpravdě skvěle a tak si vychutnáváme báječné kuře nebo kebab se spoustou zeleniny. Především bych rád vyzvedl cibule. V celém Íránu téměř nepálí a jsou šťavnaté a slaďoučké.

Večer se jdeme podívat na další mosty z dob Sávafídské dynastie. Třeba most Khaju, který je sice o polovinu kratší než Si-O-Se, ale je dvoupatrový. Uprostřed je prostranství, na kterém se nechával bavit prozměnu šáh Abbas II. Celé pobřeží řeky slouží jakomísto kratochvíle místních. Potkali jsme dokonce pár opilích lidí. V Esfaharánu je arménská čtvrť Jolfa, kde jsou křesťané. Správa tedy tiše toleruje jejich choutky a prý se zde dá sehnat alkohol. Taky jsme viděli nějakého zdejšího pěvce, který zpíval něco určitě nestoudně lyknavého, protože lidé okolo se objímali a pak mu srdečně třásli rukama a ukláněli se, když skončil.

Celou dobu s námi chodila Leyla – tak se jmenovala ta slečna, která nás provázela. Bavila se téměř jedině s Majdou, která byla momentálně jedinou ženou. Byla to asi dost zajímavá diskuze, protože Majda se například dozvěděla, že Leyla nosí čádor ráda a připadá si v něm svobodná, čistá před bohem. Kdo ho podle ní nenosí, se boha bojí.

Večer přijíždí zbytek skupiny, Terka, Matěj a Štěpán, a kluci s nimi jdou do čajovny na dýmku.

21.7.

Dnešek je trochu hektický. Ti tři totiž chtějí vidět to, co my stihli už včera. To je v pořádku, jenže situace se komplikuje, když jsou okradeni. Nastoupili totiž do taxíku, kde seděli dva chlapi. Jeden se pak představil jako policista a chtěl je prohledat, jestli prý u sebe nemají hašiš. To se jim nezdálo, chtěli vystoupit, jenže řidič zamkl dveře a údajný policista na obranu odpověděl Štěpánovi fackou. Tak jim začal prohledávat peněženky. Kluci se koukali, jestli jim vrací všechny peníze a zdálo se jim, že ano. Jenže i tak jim zmizelo přes 200 € a 50 $. Terku opomenuli. I tohle je důsledek islámské kultury. Setkali jsme se s nimi u stanice Turistické policie, která se sice snažila pomoci, ale lze tušit, že to dost dobře v tomto případě nešlo.

Po tomto incidentu navštěvujeme další mešitu na hlavním náměstí, Sheikh Loftollah. Je menší než Abbasi Jame, ale stejně nádherná. Na oběd jdeme do včerejšího bistra. Pak se vydáváme do Jolfy. Šáh Abbas I totiž taky násilně přesídlil asi 3000 Arménců ze severu Íránu z města Jolfy. Přesídlil je pro jejich zručnost v kovotepectví a dřevořezbářství. Je pravda, že pávě pro tyto méně obvyklé druhy umění je Esfaharán proslulý i dodnes. Kluci zde ve snaze sehnat nějaký alkohol zaplouvají do každého krámku, na který narazíme. Musí se jim přiznat, že se opravdu po čtvrt hodině vrací s lahvemi piv. Nealkoholických s citronovou příchutí. Aspoň že tak, mohli taky vyfasovat třeba příchuť ananasu nebo granátového jablka.

My navštěvujeme největší kostel ve čtvrti – kostel Vank. Jenže ten je zpoplatněný na íránské poměry nekřesťanskými 30 000 riály, tak jeho návštěvu oželíme. Stejně tak musíme vynechat arménskou kávu naproti, protože zrovna vypli proud.

S Majdou se pak trháme a pronikáváme do tajů esfaharánské hromadné dopravy a vydáváme se spletí autobusové sítě k bazaaru, kde chceme navštívit největší mešitu na světě – Atigh Jame. Bazaar je to opravdu veliké a místy i docela dobrodružné mraveniště. Prohání se tudy motorky takovou rychldostí, že máte pocit, źe to do vás každou chvíli prostě musí naprat. Ony motorky jsou v Íránu vůbec dost populární. Fungují jako u nás auta, na jedné motorce jsem viděl naskádaných 5 lidí. V našem průvodci píšou, že nás nemá prekvapit, když při chůzi po chodníku uvidíme proti sobbě jedoucí motorku. Po pár dnesch nás to už vážně nepřekvapuje. Dokonce se v jednom městě setkáme se zasypaným výkopem přes chodník, který ovšem plní i funkci retardéru. Motorky jezdí i v prostisměru po silnici.

Mešita sama byla postavena ve 13. století a každá z následujících snad pěti dynastiích se na ní vydováděla, takže ozdoby zde najdete z rozmezí asi 500 let. Rozkládá se na ploše 22 000 m2 a když se k ní dostáváme, tak je už zavřená, protože je čas motlideb.

Potkáváme ale chlapíka, který se jednak diví, že v sedmi lidech dokážeme sehnat ubytování u někoho doma, a jednak nám nabízí, že nás večer zavede do Joly, kde se scházejí mladí a funguje tam něco jako esfaharánská alternativa. Při shánění ostatních se mě ujímají nějaké dvě teheránské maminy, které se mnou i přes tu tlustou jazykovou bariéru řeší, jestli jsou hezčí íránské nebo české ženy. Nakonec se s borcem nenajdeme, tak jedeme nočním autobusem domu. Nerozumím důvodu, ale je dvakrát dražší než ten denní.

Kluci se mezitím večer toulali okolo mostů, kde potkali skupinku lidí. Očividně si s těmi muži strašně sedli, protože se bavili o ženských a masturbaci (ještě s průjmem je to jejich oblíbené téma). Prý člověk, který chce být zaměstnán ve státní správě, musí nosit plnovous. Muži se žení přibližně v 28 letech. Prostituce tu existuje. Muži vyplácí rodiny děvčat, jako náhradu za její nevinnost. Ale na to, jak se tu hraje na bezúhonnost a počestnost svobodných děvčat, bývají částky, kterou se vyplácí, na naše poměry až směšně nízké

22.7.

Se Standou a Coufim jedeme k houpajícímu se minaretu. Zbytek jede do centra, protoŽe musí dát na policii kopie pasů a víz. Minarety se otevírají aź ve tŕi, tak zaplouváme do nejbližšího bistra, kde se nám daří vyvolat menší konflikt. Majitel ná totiž sice dá listek v angličtině, ale s cenami, které jsou tři roky staré. Jenže to se dozvíme až při placení. Když poukážeme na zvláštní způsoby, jakými jsou zákazníci informováni o cenách, majitel se rozčílí a říká, ať mu dáme peníze podle starých cen, a ptá se, odkud jsme. Bohužel nemám tolik drzosti, abych řekl, že jsme Poláci.

Do tří je pořád času dost, tak jedeme k zoroasteriánskému Chrámu ohně, který se tyčí pŕímo nad výpadovkou z města. Je to zřícenina na kopci, která vypadá jako ze začátku filmu 300 a na člověka úplně dýchne ta mystikou opředená minulost.

Vracíme se k houpajícím se minaretům. Jak to popsat? Je to prostě hrobka ze 13. století, která má dva minarety. Do jednoho si vleze chlap. Začne se kývat a rozkýve minaret. Chvilku na to se simuntálně začně kývat i ten druhý… To je celá sranda. Zpátky do centra nás veze člověk, který říká, že ten pop, co teď pouš´ti v radio, je nezákonný. Že v Íránu se smí pouště je tradiční hudba. Rád bych poznamenal, že konkrétně, to, co nám pouští, bych zakázal všude.

Pokusíme se znovu se prodrat bazaarem a navštívit tu velkou mešitu. Dneska to stíháme. Je poměrně strožejší než Abbasi Jame na náměstí, ale i tak působí velkolepě. Uvnitř potkáváme akupinku asi 4 lidí, z nichž jeden se představí jako průvodce (dokonce ukáže průkazku se úřednickým štemplem) a vysvětluje architekturu mešit.

Po večeři se vracíme zpátky do našich pokojů. Cesta to dlouhá není, ale ve večerní špičce milionového Esfaharánu nám ta cesta zabere snad hodinu. Majda na vlastní žebra poznává, jak tučňáci dokážou být agresívní zvířata, když jde o to dostat se do autobusu, a já se potkávám s Afgháncem, který sem před 4 roky odešel studovat informatiku. Na otázku, jestli situaci ve své zemi vidí nadějně, odpovídá záporně, ale nejsem schopen pochytit toho více, protože jako většina informatiků i tento drmolí.

Před odjezdem jsme pozváni do bytu našich hostitelů, kde se shromáždila celá rodina i s širokým příbuzenstvem, které nás pozoruje a natáčí si nás. Leyla nám daruje vykládané krabičky a už jedeme na nádraží a směr Shiraz

23.7.

Do Shirazu přijíďzímě opět v tu nejhorší dobu těsně před rozbřeskem, protože většina destinací, které navštěvujeme, jsou od sebe vzdálena 5-7 hodin jízdy autobusem. Tedy, uleháme na přilehlém trávníku a poprvé za výlet ustanovujeme hlídky – po 20ti minutách. Nicméně za necelou hodinu přibíhá čiperný stařík s píšťalkou a budí nás. Stejně tak i ostatní lidi, kteří tu už leželi. Zdá se, že v Íránu to funguje tak, že ve městě se můžete vyspat na jakékmkoli kousku zeleně. Ale brzo ráno vás vždy někdo vzbudí a slušně vykáže.

Jdeme tedy hledat hostel. Po několika marných pokusech, kdy na nás nešťastní recepční halekají už od dveří, že místo není, nacházíme útočiště v příjemném hostelu v centru nad vesele živorodou křižovatkou. Když se nakloním z postele, přímo se koukám na ulici, kde chodí lidé, mezi nimi se proplétají motorky a na všechny troubí auta nebo volají prodavači z obchodů. Takhle nějak si představuju Indii, ikdyž tady ten příměr až tak zvláštní není.

Po lehkém zotavení z cesty a snídani na střeše s Majdou razíme ven. Jdeme do citadely hned u náměstí, na které je nejzajímavější věž, která je nakřivů buď už postavená, nebo do ní někdo žďuchnul. Že je to to nejzajímavěší,ale zjišťujeme a ž potom, co si důkladně projdeme prázdný vnitřek. Teda ne, rostou tam vlastně limety a je tam jezírko.

Shiraz je ve všech cestopisech a průvodcích zmiňován jako město zahrad a básníků. Obojímu se úspěšně vyhýbáme a raději zacházíme do čajovny na jídlo a nargileh. Podnik je to vskutku lidový. Pravděpodobně si ho oblíbili muži z přiléhajících obchodů, kteří zde tráví čas pokuřováním, jídlem, nebo jen sezením, klábosením a pitím čaje. Žena tu není až na Majdu jediná. Majda je taky asi první žena, která zde kouřila vodní dýmku. To se dá usuzovat z překvapených pohledů okolí. Dýmky jsou tu dost specifické. Bývají celé keramické a místo šlaufu vám k ní mohou dát u prostě trubičku, kterou sajete. K jídlu si dávám eg dizi. Je to polévka, ve které je zelenina a vařené maso. Zcedí se, rozmáčí se v ní lavaš a zbytek se rozbije takovým tloučkem.

Po siestě jdeme obhlédnout mešity. Jedna je podobně zdobná jako ta v Efaharánu. Je Majda musí nosit šál á la čádor. Druhá je dost čile využívaná s oddělenými částmi pro muže a ženy. Majda zůstává venku a já se vydávám do útrob. Vypadá to tu jako v letištní hale, když už třetí den jsou zrušeny všechny lety. Nádvoři je zakryté plachtami, pod nim se líně otáčejí větráky a na zemi polehávají a pospávají lidé s baťůžky. Hned u vchodu se kolem mě shlukuje skupinka mužů. Jeden mluví anglick a hned zkraje se ptá, co vím o Islámu. Trochu mě ta otázka zaráží a blekotám něco o šíitech a sunnitech. Z chlapíka se ale vyklube fajn člověk, se kterým se shodujeme na tom, že v dnešní poměrně vyhrocené době je potřeba především dialog a vyměňujeme si maily. Taky mi vysvětluje, že do této mešity se chodí lidé na tři dny modlit. Jedí jen před úsvitem a po západu slunce.

Teď už zaplouváme do bazaaru, kde je Majda u vytržení z šátků a já pošilhávám po vodních dýmkách.

24.7.

Dnes je v plánu Persepolis. Očividně jsem nebyl jediný, koho zaujaly vodní dýmky, protože Coufi si jednu hned koupil a Matěj si ji chtěl koupit dneska, ale ceny očividně přes noc vzrostly asi jednou tolik. Putujeme tedy do Persepolis, která se rozkládá na úpatí hor nad borovými háji na 18ti metrové plošině.

Persepolis byla hlavním městem Persie v asi 4. století před naším letopočtem. Pak přišel Alexandr Makedonský a město vyplenil a vypálil, ženy zneuctil a muži se na to museli dívat. Jo a taky si odvezl pokladnici, což byl kšeft na docela dlouhý lokte, protože ji musel odvézt na 3000 velbloudech. Každoročně totiž do Persepolis přijelo asi 120 000 lidí, , kteří přiváželi daně. Pokladnice tedy byla asi pěkně napěchovaná. Proto byla taky tak rozlehlá, aby si plátci mohli někde zdřímnout a oslavit příchod nového roku, který se s výběrem daní kryl. Jinak byla Persepolis po většinu roku téměř neobydleným městem.

Celý komplex je moc hezký. Bylo tu málo lidí, takže si člověk mohl pěkně představovat okolo sebe ty vztyčené stavby, velvyslance, vojáky, obětní krávy a prostě život. Jediné, co ten dojem kazilo, byla amplion, který byl na nádvoří a ze kterého se krom napomínání nedbalých turistů linula obligátní polední motlitba. Do areálu se vstupuje majestátní Bránou Tisíce Národů, na které jsou úhledně vyryty nápisy návštěvníků třeba z roku 1810. Na té bráně mě ještě zaujalo, že  ty koňo-ptáko-chapi, co jsou na ní, jsem viděl už v Louvre. Rozdíl je v tom, že tady byly dřív. Asi o 2000 let.

Odpoledne jsme si prodělali konflikt se zbytkem skupiny, který se na nás vysral a odjel ještě na pár hrobek, které jsou kousek od. Do Shirazu se tedy vydáváme sami s Majdou. Jen nás to utvrzuje v přesvědčení, že zítra si půjdeme po svých a uděláme tak jedině dobře. Cestou sedím vedle děduli, který když nespí, tak do mě žďuchá, abych se kochal okolní krajinou. Na hotelu potkáváme Čechy, se kterými jsme se viděli už v Istanbulu na terase Paris hotelu. Jedou z opačného směru, takže si povídáme o Bandaru, kam máme namÍŕeno, a říkají, Že kdo vedra tam nic není a doporučujou nám přilehlý ostrov Qeshm a dávají nám jeho mapu. Ono vůbec v tom hostelu se mimo nás během našeho pobytu vystřídali další asi 3 skupiny Čechů. Majitel hostelu to glosuje, že když říkáme, źe jsme Čechoslováci, tak cestujou akorát jen ti Češi. Večer opět strávíme v oblíbené čajce. Terka a Majda jsou asi první děvčata, která tam kdy kouřila nargilé.

25.7.

Dnes je pátek. To se podepisuje na celé struktuře programu dne. V Íránu je totiž svátek. To znamená, že třeba obchody maní otevřeno asi v takové míře jako u nás na Štědrý večer. Tento fakt, značně hatí naše plány, kdy jsme si chtěli koupit šátky a nargily a hlavně obstarat průvodce, podle kterého bychom dál cestovali. Nakonec nacházíme aspoň kopírku, kde si potřebné věci kopírujeme. Vlastně se jinak celý den flákáme, jen navštěvujeme něčí hrobku, která (stejně jako většina hrobek náboženských přednostů) slouží zároveň jako mešita. Zvláštností je, že celý vnitřek je vykládaný zrcátky, takže interiér pak působí trochu mrazivě. Taky se ru poprvé setkávám s kamerami, které střeží vnitřek. Už mě nepřekvapuje, že mužská a ženská část jsou odděleny plachtou. Samotný hrob je v té mužské, hihi. A večer v devět se loučíme po včerejší příhodě trochu chladně a razíme směr Perský záliv.

26.7.

Tentokrát nám nepouštěli soap-operu, ale psychodrama o kriminalistovi, jehož dcera se namočí do nějakého mordu a on na konci filmu umírá buď vyčerpáním nebo na astmatický záchvat. Nebo na obojí… Při cestě se seznamujeme s námořníkem, který se jede nalodit a při té příležitosti nás dostane do přístaviště, odkud vyplouvá loď na Qeshm.

Bandar-e-Abbas je v současnosti největším íránským přístavem. Založil ho sice už šáh Abbas I (ano, přesně ten borec z Esfaharánu), ale většího rozmachu se dočkal až za irácko-íránské války, kdy ostatní přístavy tvořily frontovou linii. Taky je to dost strategické místo, protože je u ústí Perského zálivu. A abych nezapomněl, je tu nechutné vedro. Už v 7 ráno, kdy jsme přijeli, tu mohlo být tak 30°. To by bylo v pohodě, ale v kombinaci s vlhkostí vzduchu typickou pro mlhu se dostáváme do klimatických podmínek Papinova hrnce. Tedy už v přístavišti jsme zplavení jako myši a nasedáme do člunu, který je nakonec docela čilé plavidlo, které se při plném naložení téměř vznáší na hladině.

Po necelých 20ti minutách přirážíme k ostrovu, který je 150 kilometrů od Arabských Emirátů. To je docela znát na zdejších lidech. Už v Shirazu jsme obćas narazili na lidi s černošskými rysy. Tady jich je víc a taky tu jsou vidět typicky arabské oděvy. Ty, co vypadají jako noční košile. Právě v této oblasti totiž žije íránská arabská menšina. Nacházíme ubytování a po odhodlání se opustit klimatizovaný pokoj jdeme do města. Je jako po vymření. Vždyť je taky pravé poledne. Po zjištění, źe na ostrově nefungují autobusy, chytáme taxi a ukazujeme, kam chceme zajet. Náš cíl jsou mangrovové háje a solná jeskyně, která je tak neznámá, že potřebujete čelovku (čti není to turistická atrakce).

Zjišťujeme, že ostrov je takové dětské hřiště pro boha eroze, který se tu pěkně vyřádil. Podloží je písčité a na něm je pár metrů tvrdšího pískovce. A do toho ještě přímořský docela ostrý vítr. Výsledkem jsou polánamé a polozbořené hor a skály, na kterých je krásně vidět jednotlivé vrstvy. Při západu slunce je to kouzelný scenerie. Tedy za předpokladu, Že si ji vychutnáváte z klimatizovaného auta… Mangrovynic moc. Je to poměrně velká zátočina, ve které rostou mangrovy a mezi nimi se dá proplouvat na loďce. Na té jsme nejeli, protože to bylo chvilku po tom, co jsme sjednali docela horentní sumu za taxík a přepadla nás spořivá nálada. Zpětně vzato je to škoda.  Následná cesta k jeskyni byla vpravdě veselá. Řidič si totiž umanul ,že pojede tou nejkratší cestou, takže po projetí několika hliněnýma vesničkami a munití stáda velbloudů se silnice vypařila a místo ní zbyla prašná cesta. Chlapík zpomalil na rychlost chůze a tímto tempem jsme pokračovali asi 2 hodiny. Já si nestěžoval, aspoň jsem si vychutnal tu dramatickou krajinu. Akorát řidič vypadal, źe nás každou chvíli vyletí z kůže a uškrtí nás.

Po průjezdu okolo dvou , na kterých i přes jejich značnou odlehlost bylo pár vojáků, jsme se konečně dostali k té jeskyni. Je to obrovská díra do hory. Opravdu podrbujete světlo, ale to je asi tak vśechno, protože celý vnitřek je v rovině. Je dost hluboká, možná 300 metrů a celou dobu se vá naskytuje pohled na to, co dokáže sůl a voda za pár tisíc let vytvořit. Místy vypadá jako plíseň, jinde zase jako sníh. Navíc tomu na kouzlu a dobrodružnosti přidává fakt, že krom nás není v jeskyni ani známky po civilizaci. Po Persepolis další můj osobní vrchol výletu. Večer v hotelu se už jen bavím, když procházím okolo tučňáků v kraťasech (kalhoty se suší) a ti přede mnou téměř uskakují. Taky měním svůj pohled na sprchy: Teče-li v nevětrané a uzavřené sprše pouze studená voda, která je ovšem teplejší než je mnohdy teplá u nás, pak sprcha osvěžující není…

27.7.

Když už jsme v tom Perském zálivu, tak bych se tu rád i vykoupal. Majda si prozměnu brousí zuby na zdejší mušle. Než dojdeme na asi 100 metrů vzdálenou pláž, teče z nás pot. Doslova. Já hned jdu do moře, na jehož pobřežních skalách se honí krabi. Jenže když už jsem dost daleko od břehu na to, abych ve slušném moři mohl plavat, a voda mi stále sahá po prsa, vzdávám to a vracím se pomoct Majdě se škeblemi. Ta voda navíc byla teplá jako ta včera ve sprše. Mušle tu jsou vážně jinačí než třeba v Bibione. Po lovu vyrážíme zpátky do Bandaru, protože naše další stanice je Bam. Jedeme jinou, větší, lodí, protože ty malé svižné loďky dneska prostě nejezdí. Cesta trvá asi hodinu a půl. Nebýt větru, tak se snad uvaříme. Plujeme tedy takovým autobusem, kde nám rozdávají kusy kartonu, abychom se ovívali. Na palubě je dost lidí, co vypadají, jakoby na Qeshmu byli na dovolené. A já se ptám: Proboha proč??? Při přirážení ke bŕehu shlédneme snad celou íránskou válečnou flotilu a už pádíme dalším předraženým taxíkem na autobusák. Bus, který má vyrážet v 5, se vykodrcá až okolo šesté, kdy mezitím se nějaký konflikt řešil i za pomoci policie. Po ještě několik zastávkách na křižovatkách (v Íránu mají autobusy zvyk stavět třeba i jen pro to, aby do uličky vlezli dva tři žebráci a žadonili o peníze) už konečně nabíráme směr Bam. Posádka je dost početná a jelikož sedíme hned vepředu, tak na náš vkus i poměrně hlučná. Kus cesty s námi jede ještě dědula, který jakoby vypadl z dobrodružného filmu z pouště – na sobě má bílé pyžamo, bílý turban a bílý plnovous. To „pyžamo“ je úžasný oděv, volný a obrovský, což v těchto vedrech není vůbec na škodu. Dědu jsem si soukromně pojmenoval Akumulátor 1, protože za cestu zaplatil dvěma krabicemi žárovek.

O překvapení se nám postarala ještě jedna zastávka těsně po západu slunce, kdy se všichni muži vyhrnuli ven. Byla to přestávka na motlitbu. Pak už jsme pokračovali bez zdržování až do Bamu, kde jsme vystoupili ve 2 ráno. Vlastně ještě jsme projeli několika checkpointy. Jsme totiž v obla

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: