Cesta do Íránu: Z Damavandu až k Perskému zálivu

Cesta do Íránu: Z Damavandu až k Perskému zálivu

V novinách se můžeme dočíst o výstřední íránské islámské theokracii, která omezuje svobody a občanská práva svých občanů, menšin a žen. Íránští politici se možná snaží vyrobit jadernou bombu a vyhrožují kdekomu kdečím. I to je důvod toho, proč se do Íránu masy turistů nehrnou a o této zemi jako takové toho moc nevíme. A proto nechť je tento cestopis osvětou.

Zachránil nás Pavel Nedvěd

Z vesnice Nandal pod Damavandem jsme jeli s našimi přáteli maršutkou do Amolu, který leží v nížině jen asi 20 km od pobřeží Kaspiku. Tato nížina hraje díky nadprůměrným srážkám klíčovou roli v íránském zemědělství (především produkcí rýže). Bylo pozdě, a proto jsme neodmítli pozvání do Muštabova domu. Zažili jsme pravou íránskou večeři, jedli jsme stejný chléb jako kdysi Ježíš Kristus a Mohammed.

Ráno jsme si stopli autobus do hlavního města. V Teheránu musíme překonat jistou vzdálenost pěšky v nepříjemném vedru. Sám od sebe nám zastavuje autobus MHD. Když se řidič dozví, že jsme z Československa (ČR nezná), začne vykřikovat stejně jako mnozí později v jiných městech jméno „Pavel Nedved“ tak nadšeně, že po nás ani nechce jízdenky, které nemáme. Prodej jízdenek na hlavním vlakovém nádraží je horor. Naštěstí nás jako cizince dobrovolně pouštějí až dopředu a nemusíme vystávat mnohahodinovou frontu.

Erotický zážitek v kupé

Za 45 tisíc riálů (zhruba sto korun) se povezeme do Jazdu vzdáleného přes 650 km jako králové: 1. třída, pití, hudba, noviny, čisté pokrývky. A k tomu společnost dvou žen: Jedné asi třicetileté, druhé, mnohem krásnější, asi dvacetileté. Stále nám nedochází, co dělají ty dvě v našem kupé, když v Íránu mají být přece ženy od mužů striktně odděleny.

Až se od té mladší dovídáme, že na nádraží nám asi omylem prodali místenky do ženského kupé. Jim ale naše přítomnost vůbec nevadí. Nám jejich taky ne. Když se převlékají do nočních úborů, vidíme několik vrstev jejich oblečení. Vrcholem našich erotických zážitků je spatření nohou v legínách té mladší. Průvodčí na naše dámy naléhá, aby se přemístily do jiného kupé. Ony nereagují. Mnohem aktivnější je muž, který vypadá jako náboženský vůdce. Asi po dvou hodinách spánku nám najednou průvodčí svítí do obličeje. Co se děje? Výměna spáčů. Dámy odcházejí a místo nich nám v kupé chrápou tři týpci.

Pouštní město Jazd

Dnes je pátek, proto je město jak vymetené. Vychutnáváme si téměř úplnou samotu při brouzdání úzkými uličkami a průchody starého města, jen občas musíme dávat pozor na rychlé jezdce na mopedu. Téměř všichni kolemjdoucí nás přátelsky zdraví, někteří zvou k sobě domů, někteří se nabízí, že nás svezou. Nechovají se nikterak výjimečně: Stejně jako Mahmud, Muštaba a ostatní dokazují, že pohostinnost a přátelství jsou typickými znaky Íránců.

Pouštní charakter Jazdu lze pozorovat na fasádách z písku. Jedinečným místním útvarem jsou badgiry, hranolové klimatizační věže. Po obhlídce krásného bazaru navštěvujeme Páteční mešitu, postavenou ve 14. století,jednu z nejkrásnějších v Íránu. Má 48 metrů vysoké minarety, kupoli a jako téměř všechny íránské mešity může se i ona pochlubit kaligrafickou výzdobou. U hrobky jednoho místního šlechtice se seznamujeme se zajímavou dvojicí, kterou tvoří Ali, pilot Boeingu 737 z Emirátů, a Pjotr z Varšavy.

Jazd je také jedním z mála center zoroastriánského kultu, původního perského náboženství. Ve 21.století čítá zoroastriánská komunita asi 50 tisíc lidí. V chrámu Ateškadé hoří posvátný zoroastriánský oheň již 1535 let. Přestože jsme přišli v návštěvních hodinách, měli zavřeno a na naše zvonění nikdo nereagoval. Možná se báli, že jim ten oheň starý 1535 let uhasíme…

Šíráz, někdejší hlavní město

Na mou chytrou radu necháváme těžké krosny v úschovně zavazadel. Procházíme se po třídě Karim Chán-e Zand a obdivujeme rozlehlou citadelu. Ta pochází z druhé poloviny 18. století, kdy za dynastie Zandovců býval Šíráz hlavním městem. Z té doby pochází i Bazar-e Vakíl.

V íránském bazaru si připadáte jako v pravém Orientu: koření, čaj, káva, cukroví, ovoce, zelenina, šátky, oblečení, koberce, voňavky, samovary, vodní dýmky, hmoždíře, keramika, hodinky atd. Každou chvíli vás někdo tahá za loket, aby vám ukázal své zboží, ochutnáváte svatební cukroví, přebíráte se v krásných šátcích. Jak snadné je nechat se unášet svými smysly. A jak snadné je v těch kilometrových klenutých chodbách zabloudit.

Poutní místo

Chceme vejít do areálu poutního místa Bogh‘e–je Šáh–e Čerágh s hrobkou imáma Rezy Sejjed Mír Ahmada, zavražděného v roce 835 v Šírázu (Zajímá tohle vlastně někoho?). U hlavního vchodu však stojí neústupní strážci: Jste muslimové? Nejste? Tak dovnitř nemůžete! Když vyhodíte čerta dveřmi, on přilétne komínem. Nám stačilo udělat jen několik kroků navíc a vejít vedlejším vchodem. Octli jsme se na velkém nádvoří zaplněným modlícími se davy.

Ve třech rozích jsou modlitebny, na zdech ohromná plátna s náboženskými motivy poutě do Mekky a s vousatými kozly, to jest s jejich náboženskými vůdci. Nejposvátnější prostory, do kterých jsme jen nahlédli, jsou pokryty krásnými koberci a bohatě zdobeny. Za tímto areálem se nachází mešita Masdžed–e Džame’e, nejstarší ve městě. V ní se dáváme do řeči s jedním mladíkem. Umí mimořádně dobře anglicky. Jak by taky ne, když pobývá v USA jako syn emigrantů a dokonce studuje na Harvardu.

Arménský kostel

Za úmorného vedra nejméně hodinu klopýtáme ulicemi starého města. Jsem totiž posedlý touhou vyfotit arménský kostelík ze 17. století. Michal moc nadšený není. A k tomu se nejméně posté hádáme o to, jestli si koupíme kolu nebo pomerančovou limonádu. Nebýt jednoho ochotného dědy, který s námi šel tak dva kilometry, arménský kostelík bych nikdy neviděl. Konečně u cíle.

Zvoním u vysoké zdi a říkám do domácího telefonu, že jsem křesťan z České republiky a že si chci prohlédnout kostelík. Odpověď „Go away!“ moc vlídně nezní. Co teď? Z domácího telefonu se ozve velmi výhružné zavrčení, proto rychle šplhám na zeď a fotím.Později jsem zjistil, že ani ten arménský kostel nemám: Omylem jsem totiž vyfotil jen faru. Tímto dobrodružstvím se moc rád nechlubím.

Marvdašt

Asi třicetikilometrovou vzdálenost do Marvdaštu jsme absolvovali maršutkou. Tento minibus nebyl výjimkou: Jednalo se o mercedes starý 20-30 let, zcela zaplněn zavazadly i lidmi tak, že si stařeny musely sedat do mužské části.

V Marvdaštu přesedáme do sběrného taxi. Je již večer a ubytovny mají plno (hahaha), proto hodláme spát na zemi ve spacáku. Avšak dá se s námi do řeči vrstevník Omid. Neodmítáme jeho šlechetné pozvání k nim domů. Většinu čtyřkilometrové vzdálenosti do Marvdaštu dobrodružně překonáváme na korbě silného tahače, já dokonce v příjemné blízkosti tepelného vyústění chladiče.

Marvdašt vypadá jako malé město (odhadujeme tak 30 tisíc obyvatel), jak se ale dozvídáme, má jich nejméně desetkrát tolik! Na rozdíl od Muštabova domu v Amolu ten Omidův není tak bohatě zařízen. O to víc jsme vděčni za jejich pohostinství. Seznamujeme se s celou rodinou, povídáme si dlouho do noci. Příští den nás čeká příjemné překvapení: vstupné nestojí 50 tisíc riálů (podle našeho průvodce), ale jen 5 tisíc (asi 11 korun).

Persepolis

Nebýt Alexandra Makedonského, mohlo toho z Persepolis zbýt víc. Ale i tak se rozhodně tuto nejvýznamnější íránskou perskou památku vyplatí navštívit. Persepolis nyní vypadá jako většina podobných antických památek: základy, zdi, části schodiště, sloupořadí, brány, větší či menší zbytky sloupů. Perské výtvarné umění je jedinečné podobně jako např. egyptské. Obdivujeme mimo jiné fresky lva přepadávajícího býka a zvláštního ušatého orla.

Po návštěvě muzea vykopávek jsme se vydali k basreliéfům Naqsh–e Rajab a Naqsh–e Rostam. Druhá zmíněná lokalita navíc obsahuje monumentální hrobky perských králů vytesané do skály a malý zoroastriánský chrám. Vzdálenost od zbytků paláce činí asi pět kilometrů. Především kvůli velkému parnu si najímáme taxíka. A narážíme snad na nejotravnějšího íránského taxikáře. Ještě když jsme jednou nohou ve voze jeho konkurenta, tahá mě za loket, nabízeje asi o polovinu vyšší cenu.

Naším dalším cílem je Busehr. Odpoledne se v Shirazu dovídáme, že dnes tam žádný autobus neodjíždí, musíme tudíž čekat do rána. Tedy pokud nechceme absolvovat asi šestihodinovou vzdálenost taxíkem za cenu asi 60 dolarů…

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

První dojmy z Busehru

Opuštění klimatizovaného autobusu na autobusovém nádraží v Busehru pro nás znamenalo šok. Trvalo nám mnoho hodin, než jsme si jakžtakž zvykli na počasí, které je i pro samotné Íránce těžko snesitelné: na velké vedro a především na extrémní vlhkost vzduchu. V poledne se téměř všichni místní schovávali v klimatizovaných místnostech. Někteří z nich ze svých klimatizovaných místností zvědavě pozorovali dva cizince, ze kterých tekl pot proudem a jejichž trasa vedla od jednoho obchodu s chlazenou limonádou ke druhému.

Naším cílem bylo moře. Přestože mělo snad víc než 40 stupňů, byli jsme rádi, že u něj jsme. Už jen pro ten pocit vykoupat se v Perském zálivu. A pro ten pocit vědomí, že příští pondělí (za sedm dní) mně i Michalovi začíná škola a my se vyvalujeme na pláži v jižním Íránu 4378 km daleko, přičemž letadlem domů rozhodně nepoletíme…

oda byla mnohem slanější, než je na moře obvyklé, a my jsme byli oblepení solí a potem víc, než bychom si přáli, a proto jsme se rozhodli najít si hotel se sprchou. Mezitím pominula ta nejhorší vedra. V centru bylo o poznání živěji. V Busehru to vypadalo, jako kdyby se 90 % obyvatel živilo jako obchodníci a zbytek jako taxikáři. Velkou část obchodníků tvořili apaticky se tvářící chudáci, kteří prodávali svých pár věcí přímo na zemi. Naprostá většina tohoto zboží byla vybavena nápisem Made in China.

Shánění potvrzení od policie

Nechtělo se nám chodit daleko: zapadli jsme hned do toho nejbližšího hotelu. Byli jsme na tom podobně, jako kdybychom byli ubytovaní v Praze na Václavském náměstí. Hotel s naším klimatizovaným pokojem totiž stál v samotném středu města na tom nejdůležitějším náměstí. Na Václaváku by ale jedna noc rozhodně nestála 35 tisíc riálů (3,5 dolaru)…

Ten náš hotel měl sice ze všech místních hotelů zřejmě nejnižší počet hvězdiček, sprchu a klimatizaci ale měl. Potěšilo nás také, že starý hoteliér k nám nepřistupoval jako k zákazníkům, nýbrž jako k přátelům (při loučení nám daroval přes půl kila vynikajících fíků).

Ještě před ubytováním jsme museli sehnat „hotel permission“ od policie. Z nejbližší policejní služebny nás poslali k dopravákům, dopraváci asi kilometr a půl daleko ke služebně, kterou hlídali policajti se samopaly. Až dosud nám nikdo vůbec nerozuměl. Až po půlhodině nejchytřejšího policajta napadlo, že nás vezmou na další policejní služebnu. Tak jsme se povozili ve služebním klimatizovaném voze. Na čtvrté policejní služebně jsme se dověděli, proč nás vzali zrovna tam: Tam totiž měli stařičký anglicko – perský slovník.

Esfahán, jedno z nejkrásnějších měst na světě

Já i Michal jsme si na zastávce MHD u autobusového nádraží koupili asi 20 lístků. Sice jsme jich tolik nepotřebovali, ale nekup to, když jeden nestojí ani 50 halířů… S autobusy v Esfahánu to ale nebyla žádná velká sláva: žádné info, žádné mapy. Na můj popud jsme párkrát nasedli do autobusu, který se vždy rozjel až tak po pěti minutách. Za chvilku jsme se dozvěděli, proč se na nás spolucestující dívali tak zvláštně. A proč téměř všichni spolucestující byli matky s malými dětmi a nemohoucí staří lidé: Konečná totiž byla po pouhých 150 metrech. Raději jsme chodili pěšky.

Bylo krásné pozdně letní dopoledne. Korzovali jsme po širokých třídách, nakukovali do obchodů a krámů, obdivovali vše krásné a zajímavé. Jakože v Esfahánu toho k obdivování bylo opravdu mnoho. Velký bazar se nám líbil víc než ten v Šírázu, protože v tom zdejším bylo mnohem více obchůdků s překrásnými suvenýry.

Největší koncentrace památek je na velkém Imámově náměstí o rozloze 512x163m: Imámova mešita, mnohem menší Sheikh Lotfollah bez minaretu a nádvoří, určená pro šáhův harém, třetí významnou památkou je pak palác Ali Qapu. Všechny tři památky pocházejí z 16. a především ze 17. století, kdy byl Esfahán hlavním městem Persie. Mnohem starší je Páteční mešita, kterou s Imámovým náměstím spojuje výše zmíněný Velký bazar. I tyto památky nezapřou, že Írán je levná země: vstupné je za pár korun.

Ztracený průvodce

Nechal jsem na veřejném vodovodu na Immámově náměstí našeho průvodce. Když jsem si na něj po hodině vzpomněl, už na tom místě pochopitelně nebyl. Chodil jsem bezradně okolo, až si mě všiml jeden kobercář. Ochotně se mnou oběhl všechny krámky v okolí, leč bez úspěchu.

Po asi půlhodinovém přátelském povídání nedal jinak, než že mi jako příteli koupí nový Lonely Planet. Nesouhlasil jsem, ale nakonec jsem se podvolil, protože bych ho odmítnutím prý velmi urazil. My jsme měli pirátskou verzi z roku 2003, koupenou v Šírázu za pár dolarů, on mi koupil originální nejnovější verzi z r.2005 za 25 USD. Zeptal jsem se ho, proč jste vy Íránci tak upřímní, milí, přátelští, pohostinní…? Odpověděl mi hrdě, že prostě mají „high culture“.

Večerní Esfahán

Jeden ukecaný kobercář mě zatáhl do svého obchodu. Další kobercáři to na mě zkoušeli taky, já jsem však už bohužel neměl čas. Chudák Michal. Ten se na mě načekal… Alespoň jsem ho potěšil tím darem.

Příjemné teplo, ne však vedro, rozsvícené pouliční lampy na břehu řeky Zajandeh, především ale působivě osvícené překrásné mosty, kterých je v Esfahánu celkem 11, z toho pět historických; to vše řadí noční Esfahán podle mého názoru mezi nejkrásnější a nejpříjemnější světové lokality pro noční procházení. Prostor kolem řeky se postupně zaplňoval místními rodinkami a turisty.

Když Michal nadšeně fotil jeden most ze 17. století, sedl jsem si na lavičku. Dala se se mnou do řeči jedna osoba. Na tom by v Íránu nebylo nic neobvyklého, kdyby se nejednalo o osobu opačného pohlaví. Ona, její sestra a sestřenice se mnou a s Michalem posléze asi hodinu snaživě konverzovaly. Celou dobu se na celý výjev nadšeně dívali jejich prarodiče. Při loučení nám i oni velmi vřele tiskli ruku. Přetlumočením jsme se dozvěděli, jak je jejich děda zklamaný, že už musíme odejít. V Íránu jsme sice ještě dva dny pobyli, za skutečné rozloučení s Íránem však považujeme okamžik rozloučení s touto přátelskou rodinkou.

Závěr

Navštívit Írán se rozhodně vyplatí. Získání víz trvá něco přes dva týdny, je nutné několikrát navštívit pražskou ambasádu, cena činí zhruba 900 Kč. Vyplatí se také dobře si cestu naplánovat dopředu, tzn. nechat si na Írán tolik dní, abyste zbytečně o nic nepřišli jako my.

Michal totiž podle mého názoru nechal svému kamarádovi zbytečně moc času na rozmyšlenou, důsledkem čehož jsme neměli čas na východní Írán, který za navštívení rozhodně stojí, na svaté město Quom, což je nejkonzervativnější a nejreligióznější íránské město, a na Pákistán (dostat se z Íránu do Pákistánu je totiž velmi snadné).

Írán je ideální země pro tzv. backpackers. A pro ty, kteří mají hluboko do kapsy jako my, chudí studenti. Írán je velmi levná země, což platí nejenom pro cestování (díky místní těžbě ropy). Je možné, že ve stravovacích zařízeních i někde v obchodě na vás budou zkoušet dvojí ceny. Buď můžete tvrdě smlouvat, anebo jim ty peníze navíc přát, protože lidé v Íránu se nemají zdaleka tak dobře jako my v České republice.

Přesto jsou Íránci na svou zemi hrdí. A právem. Jejich země totiž i ve 21. století připomíná orientální pohádkovou zemi. Zemi pohádkových Příběhů tisíce a jedné noci.

Zkušenosti čtenářů

mAREK

moc rad bych poznal libanon, iran, tyto země mě ničim přitahujou a to jsem ateista kterej má rád usa…:) pokud budete někdo hledat spolucestovatele do západní části asie, zkrátka a dobře třeba i perskej záliv rád se zůčasním

zz
mAREK:

zdravím :o) hledám nějakého/nějaké cestovatele/dobrodruha do íránu na letošní léto. pokud budete mít zájem, chuť a čas ozvěte se mi, prosím, na [email protected]. díky :o)

Dana
zz:

Ahoj, my se chystáme s kamarádkou na přelomu září, října.

Michal
Dana:

Ahoj,
do Iránu poletíte? Tou dobou bych se měl v Iránu pohybovat. Byl jsem v Iránu už asi 3x, jedinečné místo.

Dana
Michal:

Jo jo, už máme rezervaci letenek od 25.9. – 17.10. Jak a kdy tam jedeš ty?

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí