V hlavním městě Mongolska Ulánbátaru dnes žije asi jeden milion obyvatel a tento počet neustále roste. Lidé se sem stěhují v naději, že zde najdou práci, vzdělání, a tím i lepší život.
Některým z nich v tuhých zimách v letech 2000 – 2002 na venkově uhynul všechen dobytek, přišli tak o zdroj obživy a museli se přestěhovat. V hlavním městě však lidé těžce shánějí práci, chybí zde základní infrastruktura a některé rodiny nemají peníze ani na to, aby dětem zajistily základní školní pomůcky.
Od devadesátých let 20. století, kdy došlo k pádu komunismu, se velice rychle začala zvětšovat propast mezi chudými a bohatými. Na předměstích Ulánbátaru se dnes živelně rozšiřují chudinské jurtové čtvrti. Dvacet minut cesty autobusem z moderního centra Ulánbátaru se nachází jurtová čtvrť Bayanhoshu. Hotely, obchodní centra, restaurace a postarší paneláky zde střídají jurty a dřevěné domečky, prkenné ploty, prašné nedlážděné cesty, potulní psi a místy hromady odpadků. Tady, se svou matkou a pěti bratry, bydlí i šestnáctiletá Tsotloo. Jejich otec byl zabit a rodinu teď živí pouze nejstarší bratr. Všichni bydlí ve společné jurtě, která měří v průměru asi sedm metrů. Takto jsou zvyklí Mongolové žít. S jurtou kočovali po celá staletí, je pro ně kuchyní, koupelnou, obývacím a dětským pokojem zároveň.
Mongolsko? V životě už nikdy více !!!!!!!!!