Bayanhoshu: odvrácená tvář Ulánbátaru

Některým z nich v tuhých zimách v letech 2000 – 2002 na venkově uhynul všechen dobytek, přišli tak o zdroj obživy a museli se přestěhovat. V hlavním městě však lidé těžce shánějí práci, chybí zde základní infrastruktura a některé rodiny nemají peníze ani na to, aby dětem zajistily základní školní pomůcky.

Od devadesátých let 20. století, kdy došlo k pádu komunismu, se velice rychle začala zvětšovat propast mezi chudými a bohatými. Na předměstích Ulánbátaru se dnes živelně rozšiřují chudinské jurtové čtvrti. Dvacet minut cesty autobusem z moderního centra Ulánbátaru se nachází jurtová čtvrť Bayanhoshu. Hotely, obchodní centra, restaurace a postarší paneláky zde střídají jurty a dřevěné domečky, prkenné ploty, prašné nedlážděné cesty, potulní psi a místy hromady odpadků. Tady, se svou matkou a pěti bratry, bydlí i šestnáctiletá Tsotloo. Jejich otec byl zabit a rodinu teď živí pouze nejstarší bratr. Všichni bydlí ve společné jurtě, která měří v průměru asi sedm metrů. Takto jsou zvyklí Mongolové  žít. S jurtou kočovali po celá staletí, je pro ně kuchyní, koupelnou, obývacím a dětským pokojem zároveň.

Nejširší nabídku průvodců a map Mongolska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Tsotloo a její dva mladší bratři chodí na Bayanhoshu do školy ACHLAL, která dětem z chudých rodin umožňuje dokončit první čtyři ročníky školní docházky. Když se naučí číst, psát a počítat, mají šanci získat alespoň nějakou práci. V této škole je zapsáno devadesát dětí ve věku od devíti do sedmnácti let. Tsotloo chodí do školy dopoledne, Turtuvšin odpoledne. Doma musí všichni pracovat, na učení někdy nezbývá čas. „Turtuvšine, co chceš v životě dělat?“ „Pracovat!“ „Ale čím chceš být?“ „Já chci pracovat a vydělávat peníze!“ „A co ti v životě dělá největší radost?“ „Maminka.“  Přestože někteří Mongolové nemají lehký život, rodina vždy drží při sobě a děti si rodičů velmi váží.