Bangladéšký Eid Day, vrchol Ramadánu, kdy se opět může hodovat

To, že název Eid day není vlastně Eat day, den jezení, ale podle arabského překladu Šťastný den, jsem zjistila jen pár dní před touto událostí. Všechno, co jsem o tomto svátku do té doby slyšela z úst obyvatel vesnice Thanapara v severo-západní Bangladéši, kde jsem Eid day trávila, znělo skutečně jako oslava jídla, jezení a nekonečná hostina.

Není divu, Eid day je prvním dnem po měsíci každodenního hladovění, kdy je dovoleno hodovat a pít opět i za denního světla. Konec měsíčního půstu, během něhož je přibližně od čtvrté hodiny ranní do sedmé večerní zakázáno polykat, tedy jíst, pít, polykat sliny a jakkoliv jinak dobíjet energii, se blížil, a tak se myšlenky všech točily především kolem slavnostního menu.

Volno v práci

Kdy Eid day přijde, bylo s jistotou určeno až den předem. Začátek i konec Ramadánu se odvíjí od fází měsíce. Všichni jsme tedy při setmění sledovali na obloze, nebo častěji na televizní obrazovce, jestli se měsíc po novu opět objeví. Bangladéšani s ledovým klidem a typickou odevzdaností, já s nervozitou, protože na datu svátků záviselo mé prodloužení víz. Eid dayi předchází den volna a další následuje po něm. Zatímco chudí řidiči rikš či majitelé stánků a obchůdků si volno dovolit nemůžou, státní instituce či zaměstnanci tisíce neziskových organizací si ho s radostí dopřávají. Hvězdy a měsíc byly na mé straně a letošní Eid day připadl na pátek 9. srpna.

Čtvrteční přípravy byly vyvrcholením celoramadánového chystání. Ti bohatší nakupují dárky, především nové oblečení pro své příbuzné, tržnice praskají ve švech a snad ve všech domech se vaří. Pokud je Ramadán měsícem utrpení, jež má prožívat každý, aby okusil život chudých, pak den před Eid dayem jsou muka nejsilnější kvůli všudypřítomným stánkům s dobrotami, sladkostmi i masem a vůni linoucí se odevšad. Ulice se proměňuje v jatka, krávy se porážejí a porcují za asistence sousedů a kolemjdoucích na každém rohu. Maso je znakem blahobytu, i ten, kdo si ho celý rok odpíral, si ho dopřeje alespoň na Eid day.

Společná modlitba

Informace, které jsem o samotném slavnostním dnu stačila posbírat, se omezovaly na „spoustu jídla, obcházení domů a nové oblečení“. Po ránu jsem tedy vytáhla to nejslušnější oblečení a vyčkávala, co bude. Celý den začíná společnou ranní modlitbou. „Společnou“ se rozumí za účasti všech mužů z vesnice. I ti, kteří běžnou modlitbu pětkrát denně zanedbávají, se setkali v hale budovy policejní akademie, která je středobodem Thanapary.

Za hezkého počasí se modlitba koná pod širým nebem, letos ale Ramadán připadl na dobu vrcholícího období dešťů. Ženám je přístup do mešit i k podobným náboženským setkáním odepřen. Modlí se doma v mezičase mezi vařením a úpravou svých zevnějšků. V pozdním dopoledni pak začínají obchůzky příbuzných, kamarádů a sousedů ve vesnici, nebo cesta za vzdálenými rodinami.

Čtěte také reportáž o žvýkání Betelu!

Ti, kteří chystají pohoštění, oznámí tento fakt v předstihu ostatním, aby je zařadili do svého plánu návštěv. I naše česká trojce dostala několik pozvání k návštěvě. Nakonec jsme se ale s radostí připojily ke skupince našich místních kamarádů, čímž odpadla nutnost hledat v nepřehledných hloučcích domů ty pravé. Několik pozvání jsme vynechali, mnoho dalších jich zato přibylo. V Bangladéši, kde jde všechno přirozeně a samo a bílý cizinec je nejváženějším hostem, to rozhodně nevadilo.

Návštěva na Eid Day

Bangladéšská návštěva z mého pohledu trochu postrádá onen společenský rozměr a omezuje se na prosté „přijít, sežrat všechno a odejít“. Hostitel je natolik soustředěný na přípravu a nošení jídla, že zábavu musíte obstarat pouze s těmi, v jejichž doprovodu jste dorazily, popřípadě s pomocí televize.

Vzhledem ke společenským normám velícím hostiteli, aby nejprve pohostil návštěvu a až potom se sám posadil k jídlu, jsme se nedočkali ani společného hodování a ihned po vyprázdnění talířů jsme s díky odcházeli, abychom uvolnili místo k sezení i nádobí. Během celodenního rituálu jsem se tedy solidně sblížila s celou naší kočující skupinkou, mnohdy jsem ale ani nezahlédla všechny ty, jež jsme přišli navštívit.

Nejširší nabídku průvodců a map Bangladéše (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Co se podává k jídlu?

Eid dayové menu není nijak pevně dané. Samozřejmostí je rýže, při slavnostních příležitostech vařená s kořením a tukem, maso dodává punc okázalosti, výjimkou není ani čočka, vajíčka nebo placky. Téměř povinností je ochutnat některou ze sladkostí – rýžovou kaši, sladké těstoviny nebo smažené dobroty lišící se tvarem a obsahem cukru a oleje.

Dříve sestávalo pohoštění hostů především z tradičních sladkostí – kuliček hnědé nebo bílé barvy z podivné, nepečené hmoty, jimž jsem během svého pobytu v Bangladéši nestihla přijít na chuť. Jejich příprava je ale pracná, a tak se, pro nás naštěstí, většina hospodyň přiklání ke klasickému obědovému pohoštění. „Naberte si sami a snězte u každého jen tolik, abyste neurazili,“ byli jsme poučeny, a díky této radě jsme během Eid daye zvládly šest návštěv s kompletní hostinou. Někteří hostitelé navíc přidávají drobné peníze – nové bankovky o hodnotě dvou či pěti Taka jako „výslužku“ od starších příbuzných.

Obchůzky pokračují až do noci doprovázeny hudbou a světýlky z pouličních stánečků a několika prodejci pableskujících balónků vytvářejících dojem „té pravé párty“. Zřejmě díky zákazu alkoholu v celé zemi se ale vše drží v mezích seriózní a poklidné zábavy, do tance se dává jen několik dětí opojených cukrem z množství sladkostí. Pestrobarevné šatičky, nová sárí a šperky odlišují ty, co si mohou oslavu Eid daye dovolit, od těch chudých ještě o něco víc než ve všední den. Bangladéšská vesnice je ale jedna velká rodina, takže vyhnout se pozvání a strávit Eid day hlady nebo o samotě snad ani nejde.