Tohle je web o nezávislém cestování, a tak zde zřídka narazíme na člověka, jenž by vychvaloval dovolenou s cestovní kanceláří. Shodou okolností se mi letos dostalo příležitosti ochutnat masového turismu v jeho nejčistší podobě: v hotelu v Hurghadě.
Protože se zde většina čtenářů tváří, že nikdy v podobném rezortu nebyla (stejně jako nikdo nečte Blesk), pojďte se se mnou podívat, jak taková čtyřhvězdičková dovolená vlastně vypadá. Člověk by přeci měl poznat to, co kritizuje.
Paradise Beach napravo, Makadi vlevo
V hotelu s teplou sprchou a all inclusive jsem bydlela poprvé. A celých deset dní pobytujsem srovnávala s cestováním na vlastní pěst. První velký rozdíl nastal už při příletu, kde odpadla jinak nejzajímavější část nezávislého cestování: dostat se z letiště do města a nenechat se přitom totálně okrást.
Delegáti cestovek jsou cvičení kovbojové v bílých košilích a tesilkách. Turistické stádo nahnali od letadla ke správným přepážkám a ani jedinému volovi nedovolili se ztratit. Tentokrát bez boje o víza, neboť vše zařídila CK, ladně procházíme halou a míříme ven, do egyptského slunce… kde dochází k čelní srážce s dalšími delegáty, kteří nás neomylně třídí do autobusů podle hotelů. Muži napravo, ženy a děti vlevo – nebo tak nějak.
Za hodinu od přistání v Hurghadě se už oddávám rozkoším mramorové koupelny v útulném pokoji ****hotelu. Jako nezávislá cestovatelka bych si touto dobou o sprše nechávala leda zdát. Nejspíš bych ještě u letiště odrážela útoky taxikářů a zdokonalovala se v prvních arabských slovech typu „dobrý den“, „drahý“, „levný“, „ne“. Jako účastnice zájezdu nebudu po celou dobu pobytu nucena naučit se jediné slovíčko. Oni tady totiž všichni Egypťané, co se motají kolem turismu, mluví česky. V hotelu jsme dokonce vyplňovali i český dotazník. Až jsem dostala strach, že k obědu bude knedlo-zelo.
Nesvéprávný jedinec v luxusní péči
Volnost nezávislé cestovatelky v hotelovém rezortu symbolicky omezil nesnímatelný barevný proužek na zápěstí, který jsem dosud znala jen z festivalů a nemocnic. Hoteliéři tak rozlišují nejen hosty s polopenzí a all inclusive, ale i vůbec klienty jednotlivých hotelů. Při hromadné srážce turistických davů – třeba před chrámem bohyně Hatsepšut – by se totiž mohli snadno pomíchat.
Označeni jak pacienti psychiatrického oddělení se my všichni s bledě modrým proužkem scházíme třikrát denně v restauraci nad stoly plnými výtečného jídla. Proměnili jsme se v dobře živené, avšak nesvéprávné chovance a školený personál nás hlídá, abychom se pohybovali jen tam, kde je nám vyhrazeno. Ano, člověk zde poněkud přichází o důstojnost.
Ale připravuje se o ni i sám. Upracovaní Evropané si sem přijeli odpočinout, a tak se dobrovolně vzdávají veškerého volního jednání. Následuji vzoru zkušenějších turistů, kteří v egyptském hotelu tráví již několikátou dovolenou. Hromadně se opékáme a zdarma občerstvujeme místními alkoholickými nápoji, což je cola z postmixu a něco ostrého s pachutí denaturáku. Na hotelové pláži se válejí bílé mrtvoly. Závistivě koukám přes plot na veřejnou pláž, kde egyptské rodinky vesele povykují při pikniku.
Maximální relax za minimum dní
Prožívám dokonalý psychický odpočinek. Nemusím plánovat, kam se podíváme zítra. Nesleduji mapu. Tato dosud nepoznaná situace je mi nejdřív příjemná. Nemusím se o nic starat, takže se za pár dní z přepracované kancelářské krysy měním ve svěží bytost. Psychická i fyzická regenerace probíhá velmi rychle. Po pár dnech se cítím na vrcholu sil.
Pak ale přichází degenerace. Svaly ochabují a hlava se začala nudit. Bezstarostnost, kterou jsem si první dny chválila, se stává pastí. Všechny obvody v mozku se mi postupně povypínaly. Jediné, co řeším, je, zda budu ležet na zádech nebo na břiše. Tlačím do dveří, i když je na nich velký nápis „k sobě“. Moje řeč se zpomalila a vynechávám složitější slova. Bavíme se pokusy s naším pokojským Yamalem: umotá nám z ručníků holubičky posypané ibiškovými květy, když mu na umyvadle necháme 3 egyptské libry? A když 2 eura? A co když políčíme 10 liber? Jupí, lodička s celou větví kvetoucího ibišku!
Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Za humny je drak
Snažili jsme se začlenit mezi hotelové hosty, ale je to těžké. Čtvrtý den vyrážíme aspoň za bránu hotelu, kde se v poušti nachází pár krámků a baráky pro hotelový personál. V obchůdku koupíme tabák do šíši a jdeme zas nazpět, nic jiného se této izolované pustině nedá dělat.
V očích účastníků zájezdu jsme hrdinové. „A tam se fakt dá jít, jo?“ dostáváme překvapené dotazy. Doléhá na mě zhovadilost masového turismu v celé své velikosti: v očích těch lidí je Egypt nebezpečná země, ale přesto se sem vydali válet za vysokou zeď luxusního hotelu. Dokázali by Egypt vůbec najít na mapě? Jejich strach ze všeho za branou ještě živí náš delegát, který ze snahy prodat co nejvíc zájezdů své cestovní kanceláře varuje, aby si nekupovali nic od prodejců mimo hotel. Jsou prý lstiví a použijí jakékoli prostředky. „Já jsem sice taky zlý člověk, ale mám svůj limit,“ vysvětluje delegát.
Výlet do Luxoru
Co by to bylo za návštěvu Egypta, kdybychom neviděli žádné památky? A tak se vydáváme na fakultativní výlet do Luxoru. Z obavy před teroristy nařídila egyptská vláda, aby turistické autobusy jezdily na jih v kolonách. Na čele a vzadu jede ozbrojené vozidlo a mezi nimi se předjíždí a vytlačuje ze silnice šedesát (sic!) busů. Při zastávce kolony dochází k babylonskému zmatení jazyků. Dezorientovaní turisté všech možných národností vyběhli ven a teď si vyčůraní a s nakoupenými suvenýry nepamatují, který autobus je jejich!
Ano, masový turista nemá pud sebezáchovy. V zájezdovém autobuse se mění v ovci. Ačkoli pokyn delegáta zní: „vystupte a počkejte na mě, než koupím vstupenky“, ovce se před autobusem bezhlavě zařadily do proudícího davu ostatních turistů. Navrátivší se delegát má vstupenky, ale ztratil svůj zájezd. A takhle to pokračuje až do večera, kdy málem nestihneme odjezd kolony a hrozí, že budeme muset strávit noc na nepřátelském jihu.
Hodnocení
Ze všech předchozích cest jsem si vždy přivezla kupu zážitků, jimiž pak ještě dlouho bavím kolegy v práci i přátele. Z Hurghady jsem si dovezla vyprázdněnou hlavu a pár kilo navíc.
Pobytový zájezd je střižen na míru ukázněně pracující západní civilizaci. Ideální způsob, jak rychle načerpat životní sílu a zase se vrátit do kanceláře. Všechno je zařízeno, klient nemá nic zažít a pokud dojde k nějakému dobrodružství, znamená to, že se někde stala chyba. Je to vlastně přesný opak nezávislého cestování, kde výzva, poznání nového a dobrodružství jsou hlavní hodnoty.
Takže: do rezortu znovu jedině s malými dětmi, nebo spíš až s francouzskými holemi.
Tak to je dobrej clanek. Hodne o ni mluvil David, ale ja nikdy netusil co to je 🙂
Moc hezky clanek, dost jsem se pobavil!
Až na tu poslední větu – s dětma přece vůbec není nutné jezdit jenom takhle!
Přesně, Davide, co se těch dětí týče 🙂 🙂 🙂
Jinak jsem se taky při čtení celkem pobavil, ale trochu mne zklamalo minimum nadhledu. Asi jde o to, zda se cestováni bere jako možnost poznávání světa nebo jako forma trávení volného času a tedy jako zábava. Ve druhém případě se ovšem nemůžeme nikomu smát, jaký způsob volného času si vybere, obráceně by se nám to také nelíbilo! V prvním případě – „cestování za poznáním (ať už se týká o jakoukoliv rovinu poznávání)“ – jsem mimo jiné nepochopil poznámku: „…jinak nejzajímavější část nezávislého cestování: dostat se z letiště do města a nenechat se přitom totálně okrást…“. Tohle přece beru jako („řemeslnou“) cestovatelskou rutinu, také mne vždy baví její řešení a třeba tím pak i okořením vyprávění z cest, ale přeci jen považuji na cestování jiné věci za mnohem zajímavější a hlavně podstatnější… Kromě toho, když se na mé cestě kamkoliv náhodou (nebo i nenáhodou!) dostanu do „hvězdičkového“ prostředí, nijak se necítím nesvůj, naopak jsem rád, že se můj obzor z dané země či lokality rozšíří o další rozměr – i luxusnější prostředí přece patří k Peru, Indii, atd… A ten článek v Respektu si matně vybavuji, a myslím, že dost seděl… a že se z „backpackrování“ stává v leccčems podobná legrační masovka jako jsou ve své podstatě legrační všechny jiné masovky – aniž bych se ovšem nutně musel v každém případě masovosti na plné kolo vysmívat, je to součast reality našeho světa, vždy byla a vždy bude, a osobně jsem jedině rád, že mám možnost volby, jak moc se do toho zapojit, či si hledat vlastní individuální přístup.
To jste ale hrozní relativisti. Autorka prostě vyjádřila jasně svůj názor a jsem rád, že se toho odvážila. Uznává nějaké hodnoty – třeba že by se lidé měli snažit poznávat jiné kultury, být zvídaví, poznávat svět kolem sebe – a kritizuje ty, kdo to tak nedělají ani se nesnaží dělat.
Zdá se mi, že většině diskustujících by se nejvíce líbil článek plný relativizujících tvrzení, ze kterých by vyplynulo, že vlastně ať se člověk chová jakkoliv, je to vždycky správně, že vlastně není jasné, co je dobře a co špatně atd. Proto jsem rád, že z článku je jasně vidět, co autorka považuje za dobré a co za špatné.
Zároveň v tom nevidím žádné cestovatelské elitářství ani patent na rozum. Já jen souhlasím s článkem v tom, že snažit se při cestování poznat svět (at už cestuji individuálně nebo třeba s poznávacím zájezdem) je správné nebo moudré, chcete-li. A udělat si dovolenou, na které nepoznám skoro nic z dané kultury, ani se o to nepokusím, a naopak to utvrdí některé předusdky, tak to je podle mne nesprávné a hloupé.
Protože si myslím, že na světě jsou věci, které jsou dobré a ty které jsou špatné a ne pouze věci, které by někdy, možná, za určitých okolností a v jistém světle mohly být dobré či špatné. A my bychom se měli snažit odlišit ty dobré od těch špatných.
Tolik filozofická úvaha 🙂
Já bych si dal lepší pozor na pojmy jako „relativisti“, protože pokud chceš vnímat svět pouze černobíle, kde vytyčíš dělící linii? Nepomyslel bych si, že tady budu hájit (cituji) „bílá prasata“ v Hurghadě… ale zkrátka a dobře, to jestli (ne)vytáhnou nos z hotelového areálu, je čistě jejich věc a není nic relativistického, když si myslím, že si za to nezaslouží zmíněné nálepky. Co je pro tebe „jasný názor“, může být pro některého ze zde přítomných „relativistů“ spíš neomalenost. Skoro bych zde opět citoval názor jistého T.R., že je někdy lepší ležet na pláži a nic si aspoň nenamlouvat, než například podléhat módní vlně masového ekobackpackerství s mnohdy zhoubnějšími následky.
Milý Albione,
autorce názor neberu…vlastně s ní souhlasím, lelkování na pláži pod tropickým sluncem mi taky nic neříká… Pravděpodobně se na žádný takový dovolený už neukážu. Ale zrovna tak nemám potřebu, jak to ukázala právě Bohdana, takový způsob cestování a lidi, co takhle cestujou, odsuzovat. Podle tebe autorka tvrdí, že by člověk měl poznávat cizí krajiny a lidi a být zvídavý. Nemůžu si pomoct, ale nic takovýho jsem tam nevyčet. Podle mě autorka projevila akorát neschopnost tolerovat/pochopit lidi, co cestujou jinak než ona sama.
Ocenil bych, kdyby se k tomu vyjádřila i už kolikrát zmíněná Bohdana Rambousková
Uf, Bohdano, pěkně břitké, ale dost jsem se zasmál :).
Místy drsná, i když svým způsobem trefná charakteristika jak turistů-kufrařů, z nichž mnoho nerespektuje základní pravidla navštívené země, tak turistů-baťůžkářů, z nichž mnoho nerespektuje turisty-kufraře.