Ázerbájdžán – země ohně, kde to pořád pálí

Na gruzínsko-ázerbajdžánském přechodu Şaxli již svítá a tak se konečně s kamarádkou Begüm vymotáme z chodeb budovy hraničního přechodu. Konečně v Ázerbájdžánu. Ranní lednové nebe hraje všemi barvami a na silnici se povalují odpadky, potulují se tu a zvědaví psi, Ázerbájdžánci v černých bundách na nás pokřikují:„taxi, taxi náda? kuda jéchať?“ a páchne to tu směsicí levného benzínu, odpadků a nevím čeho (a ani to nechci vědět). Chce to první čaj v klasické čajchaně, který ale stojí šokující 2 manaty (1 manat = 1 euro). Taxi ale nepotřebujeme, protože máme vlastní stopnutý kamion, nasedáme do něj a za chvíli vyrážíme do Baku.

Cesta napříč celou zemí je dlouhá, projíždíme pestrou krajinou se zasněženými čtyřtisícovými štíty Kavkazu i vyprahlou měsíční pustinou pokrytou bílým pískem. Míjíme kaňony, které připomínají Kappadokii, na dálnici kráčejí Ázerbájdžánci v černých kožených bundách s puškou v ruce. Míjíme billboardy s optimistickým úsměvem prezidenta Alijeva, neomezeného vládce této země, na okrajích městeček a chudých vesnic se občas vyskytují pozůstatky bílých orientálních zdí, připomínající slávu perské říše.

Nechybí propagační billboardy s obrázkem ohně, protože slovo Ázer znamená ve staré ázerbájdžánštině oheň a Ázerbájdžánci  se považují za národ strážců ohně. Oheň má souvislost i s původním zdejším náboženstvím – zoroastrismem. Je jeho posvátným symbolem, začátkem a koncem všeho. A to doslova, protože je taky symbolem ropného průmyslu, který některým Ázerbájdžáncům zajišťuje velké bohatství. Ale jen některým: poblíž dálnice stojí občas stánek s květinami, které jsou v této pustině opravdu drahé, a sklenicemi medu, které jsou chudí venkované ochotni prodat pikslu i za pouhých 5 manatů.

Lesk a bída Ázerbájdžánu

Ázerbájdžán je největší jihokavkazskou zemí, a tak jsme dosáhly cíle až v 6 večer. Náš velkolepý příjezd už byl zahalen temným nebem a přijely jsme do rozzářeného Baku, vítající nás svými ohromnými mramorovými hradbami. Vystupujeme s blaženými úsměvy a nekonečným děkováním z kamionu a nasedáme do autobusu do centra. Konečně vidím slavné Flame Towers, hrající všemi barvami a blikající na vrcholku města, zatímco se po pravé straně odráží třpyt města i měsíce ve vlnách Kaspiku. Zatímco zbytek Ázerbájdžánu je i v lednu dost teplý, přímořské Baku je spíš deštivé a větrné.

Jaké je tedy Baku, hlavní město Ázerbájdžánu? Čisté a luxusní město, po jehož rušných bulvárech se procházejí elegantně oblečení lidé ze všech možných koutů Ruska, centrální Asie a Blízkého Východu. Oblíbená destinace je určena však pouze těm, kteří si mohou dovolit ubytování v prvotřídních hotelech. A tak si tu připadám trochu nepatřičně. Studentka z Evropy s rozpočtem deset euro na den nebude tím obvyklým hostem města, jehož centrum je postavené z mramoru.

Později mi však bylo vysvětleno, že většina místních do výloh luxusních obchodů pouze toužebně zírá. Konečně se setkáváme s Farkhadem, měníme peníze (najít fungující otevřenou směnárnu v 7 večer byl taky husarský kousek) a kupujeme jídlo – těstoviny, pár rajčat, chleba a nějaké ovoce nás vyjde na šokujících 15 euro. K tomu prší, a tak se tváříme přece jen trochu rozpačitě.

Paříž Kavkazu

Poněkud překvapující je ruština, se kterou se tu setkává člověk tak nějak všude a na úrovni bývalého oficiálního a pro velkou část lidí druhého mateřského jazyka. Po rozpadu SSSR vznikl i jazykový institut snažící se o rekonvalescenci a znovuzavedení ázerbájdžánštiny jako oficiálního jazyka. Ázerbájdžánské nápisy v azbuce na bělostných budovách s orientálním zdobením působí zvláštně, ale právě ten mix se mi na „Paříži Kavkazu“ líbí.

Sobotní ráno je sice lehce chladivé, ale čistě modré nebe je ozářeno hřejivým sluncem a tak vyrážíme na procházku do centra, kde se setkáváme s Gamidem. Všichni čtyři se jdeme projít do historického centra İçəri Şəhər, patřící na seznam UNESCO, kde se nalézá velkolepý palác Širvanšáhů a panenská věž (Qiz Qalesi), pocházející z 12. století, a v uličkách starého středověkého města zažíváme okamžiky romantické a příjemné atmosféry.

Krutá realita – korupce, protekce

Nálada je veselá a uvolněná, kluci nám v nejlevnější restauraci Old Baku vysvětlují, jak je život v Ázerbájdžánu na nic. Vypráví o pronásledování příbuzných kritizujících vládnoucí garnituru, o zatýkání novinářů kritizující současné stavební projekty v centru města, o sebeupálení několika protestujících proti zdejšímu režimu… a nám dochází, jak zvláštní je tohle město a jak drahá jeho krása. Trpce si stěžují na  přemrštěné ceny, nízké mzdy a všudypřítomnou korupci, bez které se v Baku téměř ani nepřestěhujete z jednoho bytu do druhého, nevystudujete, nenajdete si práci.

Není prý výjimkou, že vystudovaný čerstvý absolvent s vysokou školou si najde práci tím způsobem, že jeho rodina prodá téměř všechen majetek, nastěhuje se do jednoho domu a z výnosů sežene svému nejmladšímu pomocí úplatků nějakou tu pracovní smlouvu. Přesto jsou kluci veselí, srší humorem a humorem srší i číšník, kolemjdoucí, policistka v metru, na kterou se obrátíme s dotazem, zkrátka většina Ázerbájdžánců je navzdory těžké situaci plná energie, usměvavá a optimistická. A to je fajn.

Příjemné ale není to, že politická situace blokuje další rozvoj okouzlující zakavkazské země, v níž většinu ekonomiky ovládají ropní magnáti a existují propastné rozdíly mezi bohatými a chudými. V současnosti je v zemi stíhána a tvrdě potírána jakákoliv politická opozice, stejně jako novináři a aktivisté vyjadřující nesouhlas s vládou. Ve státní televizi se nesmí objevit žádné kritické názory, svoboda slova neexistuje a výsledky voleb jsou falšovány.

Nejširší nabídku průvodců a map Ázerbájdžánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Totalita?

Ve vězení je v současné době nejméně sto politických vězňů, mezi nimi i Anar Mammadli, zakladatel Centra pro monitoring voleb a demokratických studií (EMDS), který byl letos oceněný cenou Václava Havla. Probíhá vykonstruovaný proces s členy „nepohodlné“ mládežnické organizace NIDA a letos v srpnu došlo k zatčení dalších obránců lidských práv. Intigam Alijev a Rasul Džafarov se nyní nacházejí ve vězení za své svobodné vyjadřování a upozorňování na porušování lidských práv v Ázerbájdžánu.

Ale abych dokončila svůj příběh: Ázerbájdžánci a jejich pohostinnost, návštěvy restaurací, muzeí, rozjímání u památek, poslech melodického ezánu, procházky po březích Kaspického moře, popíjení čaje, diskutování nad lahví vína, ázerbajdžánský jazz… Je pondělí ráno, všichni jsme lehce opilí a já po rozloučení nasedám do toho nejpohodlnějšího taxi, abych se nechala odvézt na letiště. Mám poněkud nepříjemný pocit z toho, že jsem se nezaregistrovala na cizinecké policii a jestli jsem si náhodou nezapomněla zaplatit letenku za zavazadlo.

Nakonec se mě na letišti Hejdara Alijeva na registraci díkybohu nikdo neptá a když mi řekne letuška: „You don´t have a flight ticket for your bag, you have to purchase it for 100 euro,“ tak se jí upřímně přiznám: „Well, I don´t have 100 euros“. Po chvilce váhání mi nakonec předá můj boarding pass. „You can take it with you on the board.“ „Спасибо большое!“ odpovídám s úsměvem a odcházím spolu s dalšími pěti cestujícími čekat na let do Budapešti. A v srdci mám najednou ten zvláštní pocit svíravé bolesti, který jsem dlouho nezažila. Ach, Ázerbájdžán…