Ázerbájdžán, země melounů a ropy

Eto naši

Letadlo společnosti Azerbaijan airlines operované ukrajinským Aerosvitem, na lince Kyjev – Baku, začalo pomalu klesat na mezinárodní letiště Heydara Aliyeva. Zajímavým a příjemným zjištěním pro mě bylo, že na rozdíl od zbytku světa na západ od Berlína, o nás mají Ázeři silné povědomí. Českou republiku nebo alespoň Československo zná v Ázerbajdžánu snad každý. Vzpomínky na Karlovy Vary a otázky na přítomnost ruských vojsk u nás jsou pak od Ázerů docela běžné. Nejvíc mě však dostal chlápek v letadle – rodák z Baku, a ani ne ve věku pamětníka, který nám vyjmenoval asi deset českých hokejistů, a pak se zeptal jak pokračuje Velká pardubická.

Ázeři mají totiž vřelý vztah k obyvatelům všech zemí bývalého východního bloku a zajímají se, co se v jejich státech děje. Snad nejlíp to ilustruje tato úsměvná příhoda: Ve frontě na víza se celník všech vyptával odkud jsou, a když jsme pak přišli na řadu my Češi a dvě holky z Litvy, naklonil se ke kolegovi do okýnka a povídá: „Eto naši“.

Čaj, džíny a boršč

Trochu mě překvapí, že v Baku nevidím nikde nápisy v azbuce. Ázerbajdžánci totiž používají svůj ázerbajdžánský jazyk (podobný turečtině) a přepisují ho do latinky. To ale neznamená, že by Ázeři zapomněli ruštinu. Naopak, naprostá většina obyvatel Baku i ostatních měst mluví rusky naprosto plynule, a to i studenti, protože ruština se vedle angličtiny stále učí i na středních školách. Mimo to i americké filmy v místní televizi jsou dabovány rusky, dokonce bez ázerbájdžánských titulků.

Lidé v Ázerbajdžánu jsou snědší pleti, s černými vlasy a podobají se Turkům, s kterými mají také společné kořeny. Muži chodívají oblékáni docela konzervativně. Nosí vždy dlouhé kalhoty (někdy džíny, ale většinou látkové) a nahoře košili nebo i sako (pokud nejdou přímo v obleku). U mladých jsou častěji vidět džíny a tričko, ale v kraťasech jsem neviděl nikoho.

Naopak ženy se oblékají celkem moderně a na islámskou zemi odvážně. Frčí minisukně, krátké šaty nebo úzké džíny. Pokud potkáte dívku nebo ženu v šátku, máte velkou pravděpodobnost, že jste potkali cizinku z jiné islámské země.

Ázerbájdžán je kromě Íránu jediným státem na světě, kde je oficiálním náboženstvím islám šíitského ritu. Náboženská praxe v zemi je však na hony vzdálena íránskému fundamentalismu. Velká část obyvatel své náboženství nepraktikuje nebo se k němu staví spíš vlažně.

Baku – mrakodrapy na barelech ropy

Seznamujme se s taxikářem Adžarem, který nám dává první informace o hlavním městě. Tak například, že v Baku dnes žije asi 2,5 milionu lidí. Oficiální údaje o počtu obyvatel města jsou však většinou o dost menší a nikdy nezahrnují půl milionu uprchlíků z oblasti Náhorního Karabachu. Někteří obyvatelé Baku je nemají moc v lásce, protože se prý díky podpoře státu mají líp než oni. „Ja gorodskoj“, zdůrazňuje hrdě Adžar a zlostně ukazuje na narychlo postavené paneláky, které mají v každém okně satelit a možná jen dočasně se staly domovem venkovanů z válkou poničeného Karabachu.

Velké rozdíly mezi městem a vesnicí nejsou však nejvýstižnější charakteristikou současné situace v Ázerbajdžánu. Mnohem přesnější je mluvit o rozdílech mezi Baku a vším ostatním. Města daleko ve vnitrozemí jsou na tom totiž stejně špatně jako vesnice v jejich okolí. Navíc se mnozí jen pomalu a těžko vzpamatovávají z arménské genocidy. Proto není ani takovým překvapením, že v městečku nedaleko od Baku, najdete na jednom plácku udržovanou sochu Stalina, o kterém někteří Ázeři mluví jako o jediném člověku, který dokázal udržet na uzdě věčně znesvářené kavkazské národy.

To Baku už se většiny památníků na sovětskou minulost zbavilo a žije teď svým ropným snem pod křídly mocného klanu rodiny Aliyevých. Samozřejmě ne všichni, ale hlavně ti, kdo se dostali ke příjmům z ropy a nebo jinak pronikli do “petrodolarové hry“. Faktem ale je, že poměr boháčů je v Baku díky ropě vyšší než v jiných postsovětských velkoměstech. To je vidět i podle aut na ulicích, kde se mezi starými ruskými Ladami proplétají Mercedesy a off-roady za více jak 100 tis. USD.

Večerní čaj s Kosťou

Večer se jdeme domluvit za Adžarem na zítřejší cestu ke chrámu uctívačů ohně. Náš “gorodskoj“ stává pravidelně na nábřeží Naftařů naproti soudnímu paláci. Hlouček taxikářů je už zpraven o našem příjezdu a pokřikují na nás „Praga, Praga“. Vysvětlovat jim, že jsme Brňáci jak poleno myslím nemělo smysl. Na scéně se náhle objevuje asi pětatřicátník v černých mokasínech a větrové bundičce. Zve nás přes chodník do bistra, ke stolu, kde už sedí asi tři muži a nalévá nám čaj do skleněných šálků. Představuje se jako Kosťa a nám za chvíli dochází, že má čtyři, pět místních taxikářů na starost (teda spíš, že od nich vybírá poplatky za ochranu a z toho vlastně žije). „Pijtě čaj“, pobízí nás neustále Kosťa a vypráví jak byl kdysi bohatý, když pašoval do Turecka cigarety z Rigy (tam byly prý nejlevnější z celého SNS). Říká, že teď je to horší, ale až si vydělá ještě pár peněz, nechá si udělat zuby a ožení se. Bavíme se o cestování, Rusku, Gruzii. Jeden z taxikářů nám skočí do řeči a povídá. „Hlavně nejezděte do Arménie, tam …“. Kosťa ho náhle přeruší úderem do zad a něco na něj rozzlobeně křikne – asi aby raděj držel jazyk za zuby, že do toho nám nic není.

Nejširší nabídku průvodců a map Ázerbájdžánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Uctívači ohně

Ráno vyrušíme Adžara od partičky dámy, kterou hraje se svými kolegy na lavičce naproti svému “fleku“ a vyrážíme na výlet asi 30 km za město, do chrámu uctívačů ohně ve vesnici Surachany.

Už samotná cesta je zážitkem. Projíždíme totiž“ropnou krajinou“ a cestou míjíme desítky až stovky ropných věží a čerpadel. Jedná o starou sovětskou technologii, která je ale stále v provozu. Ropné vrty a naftová jezera lemují silnici asi v délce 15-ti kilometrů a tvoří tak bizarní průmyslovou krajinu, po které jsou doslova mezi ropnými věžemi rozesety kamenné vesnice. V nich potkáte pasáka se stádem ovcí, či všudypřítomné prodavače melounů, prodávající své zboží přímo z kufru starých žigulíků.

Chrámy uctívačů ohně se nazývají atešgat a dosud se nachází v Ázerbajdžánu na mnoha místech. Atešgat ve vesnici Surachany byl vystavěn v 18. století pro uctívače ohně, přicházející do Ázerbajdžánu z Indie. Jedná se vlastně o pevnost, na jejímž nádvoří stojí průchozí kamenný chrám, v jehož středu plane oheň. Součástí, dnes už jen muzea, je i stálá expozice o uctívačích ohně umístěná v kobkách pevnosti.

Asi 10 kilometrů odtud se nachází “nehasnoucí oheň“ –místo stále hořícího ohně. Oheň prý hoří věčně díky přírodním plynům vycházejícím ze země a nikdy nejde uhasit. Je pravda, že díky přírodním plynům a ropě se stává, že oheň občas sám od sebe vyšlehne ze země nebo ze skal. Proto se také Ázerbajdžánu říká země ohňů a je to také logickým vysvětlením velké oblíbenosti rituálu uctívání ohně v minulosti. Nakonec i dnes má Ázerbájdžán plameny ohně ve svém znaku.

Místo “nehasnoucího ohně“ se nachází v mírné vrchovině, stále na dosah průmyslové krajiny. Kdysi prý u ohně stávala restaurace a místo bylo častým cílem turistů. Dnes tu stojí jen polorozpadlá přízemní budova a u ohně posedávají dva mladíci hrdě vyprávějící o své zemi. Vstupné se nevybírá

Příští stanice Bouřná

Gobustanje přírodní rezervace nacházející se asi 60 kilometrů jižně od Baku. Jedeme po celkem rovné a široké silnici, po pravé straně míjíme fabriky a po levé vrtné a těžební plošiny v Kaspickém moři. Odbočujeme z hlavní silnice a blížíme se k výhružně vypadajícím skalnatým masivům.

Gobustan – to jsou vlastně skály jeskyně a obrovské kameny. Z dálky to však spíš připomíná jakési šílené kamenné městečko postavené ve svahu strmého kopce. Jako by sem nějaký obr přinesl nůši obrovských kamenů co nejroztodivnějšíchtvarů, některé pohodil jen tak a jiné naskládal na sebe, abyvytvořil kamenné jeskyně, klenby a terasy. Co znamenají ty kruhové vlisy do kamenů a podivné kamenné plástve? To prý dosud nikdo neví, ale spolu s kresbami na kamenech jsou tyto lidské výtvory staré nejméně 12 000 let. A kresby jsou docela zachovalé. Znázorňují pravěké lovce s kopím, krávu, koně a jiná zvířata.

Podobné malby jsou pak k vidění i v jeskyních v Lescaux a v Altamiře. Tady však nečekejte houfy turistů, parkoviště plné autobusů a stánků se suvenýry. Kromě nás Čechů je tu jen taxikář Adžar a prodavač lístků i průvodce v jedné osobě, který přebývá v domečku vedle rezavého vraku autobusu.

Je trochu pod mrakem, žádné velké horko a v dálce probleskuje okraj moře. A hlavně naprosté ticho. „Vidíš ty budovy dole?“ Ptá se najednou Adžar. „To je věznice pro doživotně odsouzené.“ A skutečně. Pod masou bizarních kamenů se nachází areál nízkých budov obehnaných ostnatým drátem.

Začíná se šeřit, a tak se vracíme k autu. Prodavač lístků a průvodce nám ještě nabízí fantu ze svých zásob, loučí ses námi a říká, ať přijedeme zase. Cestou míjíme auta naložená melouny, dýněmi a subtropickým ovocem. Zvedá se vítr a ropné plošiny se začínají rozsvěcet.