HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Ázerbájdžán, země melounů a ropy

Ázerbájdžán, země melounů a ropy

Co mají v Ázerbajdžánu melouny společného s vysokou petrodolarovou hrou? A jak vnímají samotní Ázeři nás Čechy? Martin Drápela nás v divukrásném Ázerbajdžánu zavede mezi taxikáře z Baku i uctívače ohně.

Eto naši

Letadlo společnosti Azerbaijan airlines operované ukrajinským Aerosvitem, na lince Kyjev – Baku, začalo pomalu klesat na mezinárodní letiště Heydara Aliyeva. Zajímavým a příjemným zjištěním pro mě bylo, že na rozdíl od zbytku světa na západ od Berlína, o nás mají Ázeři silné povědomí. Českou republiku nebo alespoň Československo zná v Ázerbajdžánu snad každý. Vzpomínky na Karlovy Vary a otázky na přítomnost ruských vojsk u nás jsou pak od Ázerů docela běžné. Nejvíc mě však dostal chlápek v letadle – rodák z Baku, a ani ne ve věku pamětníka, který nám vyjmenoval asi deset českých hokejistů, a pak se zeptal jak pokračuje Velká pardubická.

Ázeři mají totiž vřelý vztah k obyvatelům všech zemí bývalého východního bloku a zajímají se, co se v jejich státech děje. Snad nejlíp to ilustruje tato úsměvná příhoda: Ve frontě na víza se celník všech vyptával odkud jsou, a když jsme pak přišli na řadu my Češi a dvě holky z Litvy, naklonil se ke kolegovi do okýnka a povídá: „Eto naši“.

Čaj, džíny a boršč

Trochu mě překvapí, že v Baku nevidím nikde nápisy v azbuce. Ázerbajdžánci totiž používají svůj ázerbajdžánský jazyk (podobný turečtině) a přepisují ho do latinky. To ale neznamená, že by Ázeři zapomněli ruštinu. Naopak, naprostá většina obyvatel Baku i ostatních měst mluví rusky naprosto plynule, a to i studenti, protože ruština se vedle angličtiny stále učí i na středních školách. Mimo to i americké filmy v místní televizi jsou dabovány rusky, dokonce bez ázerbájdžánských titulků.

Lidé v Ázerbajdžánu jsou snědší pleti, s černými vlasy a podobají se Turkům, s kterými mají také společné kořeny. Muži chodívají oblékáni docela konzervativně. Nosí vždy dlouhé kalhoty (někdy džíny, ale většinou látkové) a nahoře košili nebo i sako (pokud nejdou přímo v obleku). U mladých jsou častěji vidět džíny a tričko, ale v kraťasech jsem neviděl nikoho.

Naopak ženy se oblékají celkem moderně a na islámskou zemi odvážně. Frčí minisukně, krátké šaty nebo úzké džíny. Pokud potkáte dívku nebo ženu v šátku, máte velkou pravděpodobnost, že jste potkali cizinku z jiné islámské země.

Ázerbájdžán je kromě Íránu jediným státem na světě, kde je oficiálním náboženstvím islám šíitského ritu. Náboženská praxe v zemi je však na hony vzdálena íránskému fundamentalismu. Velká část obyvatel své náboženství nepraktikuje nebo se k němu staví spíš vlažně.

Baku – mrakodrapy na barelech ropy

Seznamujme se s taxikářem Adžarem, který nám dává první informace o hlavním městě. Tak například, že v Baku dnes žije asi 2,5 milionu lidí. Oficiální údaje o počtu obyvatel města jsou však většinou o dost menší a nikdy nezahrnují půl milionu uprchlíků z oblasti Náhorního Karabachu. Někteří obyvatelé Baku je nemají moc v lásce, protože se prý díky podpoře státu mají líp než oni. „Ja gorodskoj“, zdůrazňuje hrdě Adžar a zlostně ukazuje na narychlo postavené paneláky, které mají v každém okně satelit a možná jen dočasně se staly domovem venkovanů z válkou poničeného Karabachu.

Velké rozdíly mezi městem a vesnicí nejsou však nejvýstižnější charakteristikou současné situace v Ázerbajdžánu. Mnohem přesnější je mluvit o rozdílech mezi Baku a vším ostatním. Města daleko ve vnitrozemí jsou na tom totiž stejně špatně jako vesnice v jejich okolí. Navíc se mnozí jen pomalu a těžko vzpamatovávají z arménské genocidy. Proto není ani takovým překvapením, že v městečku nedaleko od Baku, najdete na jednom plácku udržovanou sochu Stalina, o kterém někteří Ázeři mluví jako o jediném člověku, který dokázal udržet na uzdě věčně znesvářené kavkazské národy.

To Baku už se většiny památníků na sovětskou minulost zbavilo a žije teď svým ropným snem pod křídly mocného klanu rodiny Aliyevých. Samozřejmě ne všichni, ale hlavně ti, kdo se dostali ke příjmům z ropy a nebo jinak pronikli do “petrodolarové hry“. Faktem ale je, že poměr boháčů je v Baku díky ropě vyšší než v jiných postsovětských velkoměstech. To je vidět i podle aut na ulicích, kde se mezi starými ruskými Ladami proplétají Mercedesy a off-roady za více jak 100 tis. USD.

Večerní čaj s Kosťou

Večer se jdeme domluvit za Adžarem na zítřejší cestu ke chrámu uctívačů ohně. Náš “gorodskoj“ stává pravidelně na nábřeží Naftařů naproti soudnímu paláci. Hlouček taxikářů je už zpraven o našem příjezdu a pokřikují na nás „Praga, Praga“. Vysvětlovat jim, že jsme Brňáci jak poleno myslím nemělo smysl. Na scéně se náhle objevuje asi pětatřicátník v černých mokasínech a větrové bundičce. Zve nás přes chodník do bistra, ke stolu, kde už sedí asi tři muži a nalévá nám čaj do skleněných šálků. Představuje se jako Kosťa a nám za chvíli dochází, že má čtyři, pět místních taxikářů na starost (teda spíš, že od nich vybírá poplatky za ochranu a z toho vlastně žije). „Pijtě čaj“, pobízí nás neustále Kosťa a vypráví jak byl kdysi bohatý, když pašoval do Turecka cigarety z Rigy (tam byly prý nejlevnější z celého SNS). Říká, že teď je to horší, ale až si vydělá ještě pár peněz, nechá si udělat zuby a ožení se. Bavíme se o cestování, Rusku, Gruzii. Jeden z taxikářů nám skočí do řeči a povídá. „Hlavně nejezděte do Arménie, tam …“. Kosťa ho náhle přeruší úderem do zad a něco na něj rozzlobeně křikne – asi aby raděj držel jazyk za zuby, že do toho nám nic není.

Uctívači ohně

Ráno vyrušíme Adžara od partičky dámy, kterou hraje se svými kolegy na lavičce naproti svému “fleku“ a vyrážíme na výlet asi 30 km za město, do chrámu uctívačů ohně ve vesnici Surachany.

Už samotná cesta je zážitkem. Projíždíme totiž“ropnou krajinou“ a cestou míjíme desítky až stovky ropných věží a čerpadel. Jedná o starou sovětskou technologii, která je ale stále v provozu. Ropné vrty a naftová jezera lemují silnici asi v délce 15-ti kilometrů a tvoří tak bizarní průmyslovou krajinu, po které jsou doslova mezi ropnými věžemi rozesety kamenné vesnice. V nich potkáte pasáka se stádem ovcí, či všudypřítomné prodavače melounů, prodávající své zboží přímo z kufru starých žigulíků.

Chrámy uctívačů ohně se nazývají atešgat a dosud se nachází v Ázerbajdžánu na mnoha místech. Atešgat ve vesnici Surachany byl vystavěn v 18. století pro uctívače ohně, přicházející do Ázerbajdžánu z Indie. Jedná se vlastně o pevnost, na jejímž nádvoří stojí průchozí kamenný chrám, v jehož středu plane oheň. Součástí, dnes už jen muzea, je i stálá expozice o uctívačích ohně umístěná v kobkách pevnosti.

Asi 10 kilometrů odtud se nachází “nehasnoucí oheň“ –místo stále hořícího ohně. Oheň prý hoří věčně díky přírodním plynům vycházejícím ze země a nikdy nejde uhasit. Je pravda, že díky přírodním plynům a ropě se stává, že oheň občas sám od sebe vyšlehne ze země nebo ze skal. Proto se také Ázerbajdžánu říká země ohňů a je to také logickým vysvětlením velké oblíbenosti rituálu uctívání ohně v minulosti. Nakonec i dnes má Ázerbájdžán plameny ohně ve svém znaku.

Místo “nehasnoucího ohně“ se nachází v mírné vrchovině, stále na dosah průmyslové krajiny. Kdysi prý u ohně stávala restaurace a místo bylo častým cílem turistů. Dnes tu stojí jen polorozpadlá přízemní budova a u ohně posedávají dva mladíci hrdě vyprávějící o své zemi. Vstupné se nevybírá.

Příští stanice Bouřná

Gobustanje přírodní rezervace nacházející se asi 60 kilometrů jižně od Baku. Jedeme po celkem rovné a široké silnici, po pravé straně míjíme fabriky a po levé vrtné a těžební plošiny v Kaspickém moři. Odbočujeme z hlavní silnice a blížíme se k výhružně vypadajícím skalnatým masivům.

Gobustan – to jsou vlastně skály jeskyně a obrovské kameny. Z dálky to však spíš připomíná jakési šílené kamenné městečko postavené ve svahu strmého kopce. Jako by sem nějaký obr přinesl nůši obrovských kamenů co nejroztodivnějšíchtvarů, některé pohodil jen tak a jiné naskládal na sebe, abyvytvořil kamenné jeskyně, klenby a terasy. Co znamenají ty kruhové vlisy do kamenů a podivné kamenné plástve? To prý dosud nikdo neví, ale spolu s kresbami na kamenech jsou tyto lidské výtvory staré nejméně 12 000 let. A kresby jsou docela zachovalé. Znázorňují pravěké lovce s kopím, krávu, koně a jiná zvířata.

Podobné malby jsou pak k vidění i v jeskyních v Lescaux a v Altamiře. Tady však nečekejte houfy turistů, parkoviště plné autobusů a stánků se suvenýry. Kromě nás Čechů je tu jen taxikář Adžar a prodavač lístků i průvodce v jedné osobě, který přebývá v domečku vedle rezavého vraku autobusu.

Je trochu pod mrakem, žádné velké horko a v dálce probleskuje okraj moře. A hlavně naprosté ticho. „Vidíš ty budovy dole?“ Ptá se najednou Adžar. „To je věznice pro doživotně odsouzené.“ A skutečně. Pod masou bizarních kamenů se nachází areál nízkých budov obehnaných ostnatým drátem.

Začíná se šeřit, a tak se vracíme k autu. Prodavač lístků a průvodce nám ještě nabízí fantu ze svých zásob, loučí ses námi a říká, ať přijedeme zase. Cestou míjíme auta naložená melouny, dýněmi a subtropickým ovocem. Zvedá se vítr a ropné plošiny se začínají rozsvěcet.

Zkušenosti čtenářů

Gyrokapitan

Nejak mi nedochazi co presne autor mysli vetou „Navíc se mnozí jen pomalu a těžko vzpamatovávají z arménské genocidy.“ Genocidy Turku na Armenech?

Autor

Autor nemá důvod stranit Ázerům na úor Arménů, protože ani nezná všechny aspekty a podrobnosti jejic krvavého konfliktu. Jenom může v této souvislosti připomenout stovky tisíc uprchlíků z oblasti Náhorního Karabachu, vypálené vesnice a varybovaná města v téže oblasti a pak třeba konkrétně arménský masakr z r. 1992 ve městě Chadžala, kde bylo během pár dní zavražděno a umučeno 613 Ázerů a dalších tisíc se stalo doživotními mrzáky.

Gyrokapitan

Chapu, jen nevim jestli to nazyvat genocidou a kdyz uz tak ne armenskou, protoze tak se bezne oznacuje jina udalost.

Cestovatel

Autor se spíš snažil najít ropáky, že?

libjel

Na to, že kolem Baku žilo na čtvrt milionu Arménů si už asi místní moc nevzpomínají. A na to, co se s nimi stalo, raději také ne, že ano…
A propos, uctívači ohně jsou Jezidi

Bedřich

Moc pěkné ! Oduševnělé a člověčí.

Miroslav Rajsky

Hledám práci..

zk

Prijemny clanek.
K vyletu do Surachani doporucuji spise vlak nez taxi:-) A ohledne valky o Nahorni Karabach doporucuji vyslechnout obe strany, otazka Nahorniho Karabachu je pomerne slozita.Ale z vlastni zkusenosti si troufnu tvrdit,ze Azerbajdazanci ji vykladaji jeste o neco tendencneji nez Armeni.Ale da se to pochopit,Azebajdzan je (momentalne,ale snad to tak uz zustane)tou porazenou stranou.Rozhodne neni pravda, ze Armeni jsou ti "zli" a Azerbajdaznci ti "hodni" …Ale v Azerbajdzanu se to takhle vseobecne (nikoliv vsak bez vyjimek) opravdu vypravi …

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí