Redakce

Tak jsme se tedy ocitli ve spárech turistické mafie a už s tím nešlo nic dělat. Ještě v autě se jeden němec pokoušel chvíli protestovat, ale nebylo to nic platné. Nějaký Angličan to pak ještě po přijezdu do hotelu výstižně okomentoval slovy: „Where the fuck are we? We have been hijacked!“

Pár dní po tsunami jsem odjel na Srí Lanku pomoct sám i zprostředkováním pomoci jiných. Jednu věc jsem ale nestihl a ta mě tak trochu pronásleduje doteď. Mám proto na vás malou prosbu …

Více jak měsíc po návratu domů dopisujeme poslední zprávičky, bilancujeme naši cestu a začínáme se těšit na tu další. A jak bychom ten náš poslední výlet uzavřeli? Jednou větou se dá říct, že vše dopadlo dobře. Vrátili jsme se v plném počtu, bez vážnějších zdravotních problémů a dokonce bez „přátelských bakterií“. :-)) Zato jsme obohaceni o velké množství zážitků a poznatků.

Jak odstranit veškeré komunikační bariéry pěti nezávislých mladých lidí vmáčknutých na tři měsíce do jednoho auta? Čím účelně a jednoduše nahradit komplikovanou „toleranci“ v týmu? Jaký zcela nečekaný puntíkatý zádrhel na Vás může číhat v motoru koupeného cestovního auta? O tom, jak se po Zélandu cestuje, pere, suší, myje, šije, žije, v 3 pojízdných metrech čtverečních a jak z toho nechytit mor? Jaké strašidlo číhá v nacpaném autě? A kam s ním?

Směr naší cesty (nejdříve Laos a pak Kambodža) jsme určili také podle přísloví: „To nejlepší nakonec.“ Převládl názor, že po shlédnutí komplexu Angkor by nám už další chrámy a historické památky mohly připadat jako slabý odvar. Nakonec ale o Angkor vůbec nešlo. To nejlepší byli stejně lidé a krása země jako celku.