Cestování mám v lásce nejen pro nepopsatelný pocit z objevování nových míst, dobrodružství a volnosti, ale také jako důkaz, že všude na světě jsou v jádru dobří lidé, a to je potřeba si neustále připomínat. Při objevování nových míst a překonávání neznámých překážek zároveň objevujeme a překonáváme sami sebe, což je obrovská výzva a dobrodružství na celý život. Dnešní materialistická doba často hraje na naše základní naše základní pudy, na pocit potřeby mít vše a hned. S batohem na zádech zjistíte, že potřeba většiny zbytečností je jen iluze a dojde vám co je opravdu důležité. Obzvláště při cestování chudými oblastmi, kde snadno zjistíte že místní lidé mají bohatství ve svých srdcích. A nemusíte mít všechno, stačí mít ode všeho trochu.
Ono ráno bylo o poznání chladnější, než jsme byli poslední dobou zvyklí. Byli jsme rádi, neboť nás ten den čekal nejtěžší výšlap celé naší cesty, sestup do Grand Canyonu, a zřejmě také nejdelší cesta autem, téměř 6 hodin.
Poté co jsme po západu slunce opustili Los Angeles, otevřel se před námi pohled na donekonečna se táhnoucí rovnou dálnici. Takový pohled nás provázel následující dva týdny, jenom okolní krajina se v každém okamžiku měnila
Ve chvíli, kdy jsme přistávali na letiště v Los Angeles, byli jsme ve Státech bezmála tři měsíce. Naše letadlo sice mělo zpoždění, byli jsme nevyspalí, ale zato jsme v letadle dostali nápoj dle výběru (pivo). Cestou jsme také z okénka letadla zahlédli krásy Mohavské pouště, kde jsme tipovali, zda právě přelétáme nad oblastí 51, nebo Hooverovu přehradu. Los Angeles nás přivítalo hustými oblaky a pošmourným počasím, i přes to se nám naskytly úžasné výhledy na město.
Město tisíce monumentů a tisíce muzeí, město širokých, rovných a dlouhých ulic. Třeba i tak by se dal popsat Washington DC. Metropole od prvního pohledu vznešená a monumentální. Když do ni přijedete z New Yorku, můžete zažít šok – Washington je po architektonické i stylové stránce naprosto odlišný. A jen tak mimochodem se tam nenachází ani jedna budova, která by byla považována za mrakodrap.
Po skončení našeho zaměstnání, tedy práce v kempu, jsme zažívali smíšené pocity. Na jednu stranu jsme byli rádi, že se konečně podíváme na všechna ta místa, která jsme chtěli navštívit a jejichž návštěvu jsme si tak dlouho plánovali. Na stranu druhou jsme cítili velký smutek z opouštění všech našich kamarádů, které jsme potkali a míst, po nichž jsme se pohybovali a do kterých jsme se zamilovali. A tak jsme se z ničeho nic ocitli na vlakovém nádraží v NYC.
Někdy okolo konce loňského února jsme si s přítelkyní řekli, že bychom si rádi zkusili práci v cizí zemi. Ze začátku jsme neměli žádné preference a zvažovali jsme třeba i Thajsko. Nakonec jsme se ale rozhodli pro USA, protože jsme tou dobou oba ještě studovali a pro studenty je mnohem jednodušší zařídit si v Americe práci. Ne že by nestudující nemohli ve Státech pracovat, ale není to zrovna snadné. Na pracovní agenturu typu Work and Travel jsme se obrátili na poslední chvíli a uspěli – navzdory požadavku na pozdní odlet (z důvodu zkoušek).
V dnešním díle zavítáme do méně známého mayského města, budeme se muset poprat s opravou našeho auta, podíváme se také do jedinečné laguny Bacalar. A podnikneme malou exkurzi do světa zdejší gastronomie.
Průzračná voda zářící světle modrou barvou, pláže přetékající bělostným korálovým pískem a kam jen oko dohlédne bujný porost doplněn palmami. Tak to je Karibik, moře pojmenované po etnické skupině indiánů z Antil.
Do chladné Chiapasské noci v San Cristóbalu nás probudil budík, byly tři hodiny. Za hodinu jsme museli vyjíždět. Spěšné balení věcí připomínalo táborovou bojovku. Po šálku extra hořké kávy jsme vyrazili. Před námi byla tříhodinová cesta tmou vedoucí serpentýnami přes autonomně ovládané území Zapatistů, symbolizované zakuklenými muži, ženami, dětmi a rudou hvězdou.