Američtí senioři prchají do Mexika

Krátce po poledni to na hlavním náměstí středomexického San Miguel de Allende vypadá, jako by sem dorazily tři zájezdy amerických důchodců. Jenže se nejedná o žádné turisty. Jsou to lidé, kteří zde bydlí a které lze s nadsázkou označit za ekonomické a klimatické uprchlíky.

Důvod je jednoduchý. S americkým důchodem mohou penzisté v levnějším Mexiku žít jako králové. A proč by se v zimě měl třeba chicagský sedmdesátník zlobit se závějemi sněhu, když si v malebném San Miguel de Allende může po celý rok vychutnávat příjemné jarní počasí, ideální pro staré kosti. Stačí jen překonat psychologickou bariéru o nebezpečnosti Mexika, která je v USA hluboce zakořeněna, a vydat se na cestu. Na rozdíl od jiných uprchlíků ty americké čeká život v luxusu.

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Lékařská péče je na výši a vnoučata jsou za humny

„V Mexiku se nemusíte ptát, zda si můžete dovolit zahradníka nebo služebnou. Je to tak levné, že spíše musíte hledat důvody, proč je vlastně nemít,“ říká Peggy Blockerová. „Tady vám na velmi dobrý život stačí 2 500 dolarů, v USA byste za stejný standard, pokud nebydlíte uprostřed polí v Kansasu, zaplatili dvojnásobek,“ dodává tato paní původem z Texasu, která v San Miguel žije šestým rokem.

Podobně výhodná je zde i zdravotní péče. Pro hotově platící klienty rozhodně mexické zdravotnictví není na úrovni třetího světa. Američtí senioři tu na soukromých klinikách od anglicky mluvícího personálu dostanou tu nejlepší péči za čtvrtinu ceny v jejich vlasti.

A další bod, který si pochvalují všichni „expatriots“, je blízkost amerických domovů. Pravidelné návštěvy dětí a vnoučat jsou pro většinu z nich nezbytností, již mají značně ulehčenou díky velmi dobrému leteckému spojení mezi oběma zeměmi. Právě geografická poloha dává Mexiku zásadní výhodu před jinými „vejminkářskými“ destinacemi v Latinské Americe, Asii nebo jižní Evropě.

Že Mexičané ve velkém migrují do USA za prací a lepším životem, je notoricky známé, ale že vystěhovalci překračují hranice po desetiletí i opačným směrem, se do širšího povědomí dostalo až v posledních letech. Je to tím, že trend nabral na obrátkách, protože do důchodového věku v USA vstoupila početná generace poválečného babyboomu. Některé odhady mají za to, že v Mexiku žije 700 tisíc Američanů, jiné jejich počet nadhazují přes milion. Další desetitisíce jsou z Kanady a pod Popokatepetlem se čím dál více začíná líbit i evropským důchodcům. Určit přesné číslo není vůbec jednoduché. Američané se nemusí nikde registrovat, razítko na letišti jim stačí jako potvrzení na půl roku v Mexiku. Takže při pravidelném pendlování za vnoučaty si opakovaně obnovují povolení k pobytu. Navíc ne všichni žijí v Mexiku po celý rok. Některým stačí v teple přečkat pár zimních měsíců. Jedním z takových stěhovavých ptáků je už po deset let i spisovatel Louis Marines, který tu kromě příjemných slunečních paprsků hledá i klid na práci. Stejně jako mnoho dalších umělců, které sem přitahuje i bohatá nabídka galerií a koncertů.

„Na podzim napíšu e-mail se svými požadavky na bydlení své realitce. Stačí zaplatit a nemusím se o nic starat. V den příjezdu mě vyzvednou na letišti a pak zas odvezou skoro až k letadlu,“ říká spokojeně. „Dostanu přiděleného člověka, který umí skvěle anglicky a který je kdykoliv připraven na telefonu řešit případné problémy. Využil jsem ho třeba, když jsem se nedokázal dorozumět se svojí hospodyní,“ dodává.

Příchozí se nemusí o nic starat, ani když si chce dům rovnou koupit. Všechno papírování a běhání po úřadech si bere na starost realitní kancelář. „Mexiko kromě hraničních regionů nijak neomezuje cizince v nákupu nemovitostí. Tady v San Miguel to vedlo k tomu, že ceny domů v centru jsou nyní stejné jako v Kalifornii. Před 15 lety se daly koupit za babku. Kdo to udělal, je dnes boháč,“ říká Blockerová. Otevřela si tu realitní kancelář, která do města proslulého koloniální architekturou přitahuje západní klientelu, ale také místní smetánku.

***

Násilí? Po tělech tu nešlapeme. Potud tedy ta pohodově laděná stránka věci. Jenže Mexiko je přece známé násilím v ulicích, únosy, řáděním mafií. Nesnižuje se tedy mezi postaršími Američany zájem o zemi, kterou v posledních třech letech zejména na severu zasáhla vlna násilí spojená s tvrdým postupem vlády proti drogovým kartelům?

„Vždy když naše média informují o nějaké vraždě, volají mi kamarádi, jestli jsem v pořádku. Copak tady šlapeme po tělech zavražděných? Když někoho zastřelili v New Yorku, tak nikoho nenapadlo, aby mi telefonoval,“ říká John Morrow, který se z New Yorku přistěhoval před pěti lety.

„Zprávy jako o narkonásilí nebo prasečí chřipce možná odradí turisty, ale lidé, kteří se sem stěhují, jsou zcestovalí, inteligentní a otevření. Důchodce, který nevystrčil nos ze svého státu ani při dovolené, se sem na penzi určitě zničehonic nepožene,“ popisuje Blockerová zájemce o bydlení v Mexiku.

A dodává, že kdyby se poslední prezidentské volby konaly jen mezi americkými seniory v San Miguel, Obama by je vyhrál s devadesátiprocentním náskokem. Morrow, pro jehož odchod z USA byl prý hlavním důvodem stud za politiku předchozího republikánského prezidenta George W. Bushe, k tomu se smíchem dodává: „Ale třeba tu republikánů přibude, až sem budou utíkat kvůli nutným Obamovým reformám.“

Kolem seniorů posedávajících u kávy chodí místní. Jak se oni na ně dívají? Nejlépe to ilustruje scéna ze sanmiguelského náměstí. Důchodce je rozložený na lavičce a čte si anglicky psané noviny, zatímco mexický čistič bot mu pulíruje boty a snaží se zahájit konverzaci v klientově mateřštině. Bez valného úspěchu. Zeptáte-li se Američanů na vztahy s hispánskými sousedy, nemohou si je vynachválit. Mexičané na tu samou otázku tak nadšeně neodpovídají. „Gringové nosí nos nahoru. Myslí si, že když přijeli z prvního světa k nám do třetího, tak se nepotřebují učit španělsky. Na toho, kdo neumí anglicky, se dívají svrchu. Ale my jsme tady přece doma a oni jsou hosti,“ stěžuje si recepční z hostelu Rosa Lópezová.

Nelíbí se jí, že v některých restauracích neseženete menu ve španělštině a že některé galerie mají pouze anglické jméno. Většina Američanů přiznává, že jejich španělština končí u „buenos días“, tedy dobrý den. Kadeřnice Laura říká: „Mám jen pár amerických klientů a ti mi musí účes, který si přejí, ukázat na fotce.“ Na otázku, proč se sama nenaučí anglicky, jen mává rukou.

Gringové jsou nafoukaní

Nicméně Mexičané uznávají, že důchodci ze severu přinesli do jejich města peníze a s nimi i pracovní příležitosti. Na dobrý výdělek si přijdou zedníci, zahradníci, služebné, číšníci. Další získali pěkný balík dolarů díky prodeji svých domů.

Město velikosti Pardubic, které je na seznamu světového dědictví UNESCO, jen kvete. Na poničenou fasádu v prudce stoupajících uličkách narazíte jen výjimečně. Mimo historický střed vyrůstají obchodní centra s kinosály. Američané, kteří tvoří zhruba desetinu obyvatelstva, jsou mecenáši charitativních akcí, ať už pro sirotky nebo zvířata z útulku. „Když někdo neodveze odpad z popelnic nebo na ulici nesvítí lampa, na rozdíl od Mexičanů se umíme ozvat. A najednou to jde opravit,“ chválí americkou angažovanost Peggy Blockerová. A právě ta vadí místním, byť z ní mají užitek. „Gringové se chovají jako páni města,“ stěžuje si číšník Marcos.

John Morrow vypráví, jak se před nedávnem americké „naplaveniny“ nepohodly s mexickými starousedlíky. Šlo o střet, ve kterém se Američané zastávali domácího dědictví, zatímco Mexičané hájili globalizaci přicházející z USA. Boj se vedl o kávu řetězce Starbucks.

„Mexický investor chtěl přímo na náměstí otevřít novou pobočku. My přistěhovalci jsme se báli, že to naruší koloniální charakter města, a vyšli jsme s transparenty do ulic. Ale Mexičané chtějí být světoví, a tak nám vyčítali, že porušujeme zákony, když se jako cizinci politicky angažujeme,“ líčí se smíchem.

Touha po světovosti zvítězila. Při letmém pohledu po provozovně zjistíte, že ve Starbucks u kapučína sedí Američané a Mexičané v poměru jedna ku jedné. Avšak i tady u oddělených stolečků.

Cesta byla podpořena Expedičním fondem.

Článek vyšel v MF DNES.