Amazonské putování

Zdejší divoká, živelná, nespoutaná příroda a život všech jejich biologických obyvatel má mnoho společných přívlastků: na straně jedné jsou překrásné a jedinečné, ale se stejnou intenzitou i velice drsné a kruté.

V ekvádorské Amazonii žije pět etnických kmenů přírodních obyvatel. Naším záměrem bylo navštívení etnika kmene Šuárů. Jedním z důvodů nám byli i dva vzácní lidé, kterých si velice vážíme nejen jako cestovatelů, ale vzhledem k tomu, že jsme měli možnost je blíže poznat, i jako lidí mimořádných charakterních a morálních kvalit – Jiřího Hanzelku a Miroslava Zikmunda. V jedné z osad teritoria kmene Šuárů nějaký čas v roce 1949 tito slavní čeští cestovatelé pobývali při putování Tatraplánem na cestě kolem světa. Natočili zde unikátní dokumentární film “ Lovci lebek“. Tento dokument velice autenticky pojednává o životě, mentalitě a rituálech „lidí džungle„.

Jak jsme se dozvěděli, v loňském roce byl vysílán ekvádorskou televizí a měl vysokou sledovanost. I my jsme tento film shlédli teprve loni, byl nám více než inspirací a dle našeho názoru ani po více než padesáti letech od natočení neztratil mnoho na své aktuálnosti, zajímavosti a poselství. Osud nás však zavál paradoxně k etniku Vouranies, kteří jsou se Šuárama od nepaměti na válečné stezce. Potká-li se lovec Šuárů s lovcem Vouranies je jisté, že přežije jen jeden. To už se však často nestává – lovci se obyčejně pohybují na nepsanými pravidly uznávaných teritoriích džungle náležících jejich etniku.

Důvod návštěvy kmene Vouranies nikoli Šuárů byl prostý. Vstupní branou do džungle jsou pro nás anglicky mluvící průvodci. Jednoho jsme sehnali, byl dobrým znalecem kmene Vouranies, protože zde nějaký čas učil ekvádorský národní jazyk – španělštinu. Etnikum Vouranies mluví svým vlastním – kečuánským jazykem. Dobrý průvodce je základem všeho – náš osud a vlastně i životy byly v každém okamžiku našeho pobytu v amazonském pralese v jeho rukou. Nezbývá, než mu věřit a spoléhat na něj, nebo na cestu do džungle zapomenout.

Duševní rovnováha je při náročném putování v těchto zeměpisných šířkách velice důležitá. Teď můžeme říci, že nám v tomto směru štěstí přálo, jelikož na našeho průvodce bylo ve všech situacích naprosté spolehnutí. Cesta naší trojice k etniku Vouranies obnášela několik dní pochodu hustou terénně členitou džunglí v kombinaci s plavbou po řece Cururay na kanoi vydlabané z jednoho kusu dřeva či vlastnoručně vyrobeným vorem z balzových klád stažených liány. Kromě obrovského vlhka náročnost cesty zhoršoval tropický silný déšť připomínající provazy padající vody či intenzivní sprchu než kapky deště. Tato vydatná zálivka je (až na výjimky) několik hodin na denním pořádku a dokáže všudypřítomné stružky a bystřiny jak mávnutím kouzelného proutku proměnit ve vodnaté potoky a řeky. Půda se pod nohama stává natolik rozbahněná, že každý krok s těžkým batohem na zádech vyžaduje obzvláště z kopce či do kopce na měkkém a kluzkém terénu mnoho energie, obratnosti a stejně tak opatrnosti.

Před samotnou cestou jsme byli průvodcem vybaveni obyčejnými zahrádkářskými gumáky za $5 a jednou z rad, abychom si naše trekové boty (v Alpinusu speciálně zakoupené k tomuto účelu 🙂 vůbec nebrali. Nedůvěřivě jsme poslechli – a udělali dobře. Gumovky v amazonské džungli žádný Gore-tex ani Vibram a ani žádné jiné „revoluční“ trekingové technologie nenahradí. Po častém brodění od kolen výše se jednoduše a snadným pohybem vylije voda, mnohem výše chrání před hadím uštknutím, dá se s nimi vylévat voda z kanoe při tropických deštích, poslouží jako nádoby na ulovené ryby a v nouzi i na vodu.

Pokud nejsou prošlapány stezky od domorodců, je nutné si cestu prosekávat mačetou, tak je vegetace hustá a bujná a není divu: provazy padající vody střídají parna, když se obloha vyjasní. Ideální klima pro často bizardní tvary a pozoruhodně veliké až neuvěřitelně obří rozměry stovek druhů rostlin v nespočtu odstínů zeleně, která se tu a tam pochlubí skvostnými květy včetně orchidejí v mnoha překrásných pastelových barvách. Srdce každého botanika zde jistě musí zaplesat. I pro nás laiky to byla pastva pro oči díky nepřeberné paletě tvarů a barev náramná.

Pestrá květena skrývá neméně zajímavou faunu. Přísudek „skrývá“ je v tomto případě zcela na místě, neboť spatřit především savce ve volné přírodě je poměrně obtížné. Jsou plaší, loví a jsou loveni především v noci. Usínat ve stanu, daleko od civilizace, obklopeni pouze panenskou nespoutanou džunglí za hlasité kulisy zvuků tisíců zvířat především hmyzu, ale i ptáků, často také opic, tapírů, divokých prasat, aligátorů a mnoha dalších je nádherný, osvobozující zážitek, který se mísí se skličujícími pocity a přiznáváme, že trochu i se strachem.

Zdejší zvěř byla i základem našeho jídelníčku. Řeky jsou plné piraní, které se dají díky své krvelačnosti snadno chytit a výtečně chutnají. Snad nejchutnější jsou po úpravě, kdy se zabalené v listu banánovníku pečou nad ohněm. Oproti našim předsudkům se dá mezi pirani i koupat, aniž by nás napadli. Problém však nastává, máme-li jakkoli krvácející zranění, či odřeniny. Krev tyto krvelačné bestie cítí na sto honů. Stalo se již několikrát, že člověk ztracený v džungli pouze s háčkem a vlascem v kapse, přežil jen díky tomu, že prvního piraně chytil na kus masa odříznutého z vlastního těla. Druhý a další kus se dá chytit na maso již chycené piraně. Není vůbec k podivu, že kanibalismus je mezi těmito rybami běžný.

Zážitkem pro nás byl noční lov aligátorů s domorodci. Za světla svítilny jsou jim u břehu řeky vidět pouze červeně světélkující oči, přičemž pod vodou s rozevřenou tlamou tiše číhají na kořist. Domorodci je oslní světlem reflektoru a z kanoe loví pouze dřevěným oštěpem. Lov však nejenže je v případě agresivního aligátora nebezpečný, avšak i málokdy úspěšný, neboť zpravidla dříve než jej stačí ulovit, většinou zvíře zmizí pod hladinou ve spleti větví, kořenů a naplaveného dřeva. Maso aligátora je prý delikatesní, chuťově podobné rybímu.

Kromě aligátora je člověku v džungli nebezpečný „jen“ leopard, některé druhy hmyzu a především hadi, z nichž nejobávanější, avšak zdaleka ne nejnebezpečnější, je legendární anakonda. Ta dokáže zcela pozřít dospělého člověk i s gumáky. Anakonda dorůstá až 10 metrů, žije v řece a pokud nemá obrovský hlad, člověka si nevšimne. Je pro ni příliš velké sousto. To však bohužel neplatí o dětech. Naštěstí v oblasti lidských obydlí se tento klidumilovný had obyčejně nezdržuje. S mírným mrazením v zádech jsme naslouchali očitá svědectví domorodců, kteří tu a tam na lovu spatřují i dvouhlavé anakondy a aligátory. Historky nám vůbec nepřidaly na už tak nepříliš klidném spánku. Pro laiky téma s nádechem hororu, tajemna a snad i mystična, z čistě vědeckého hlediska je to oříšek především pro genetiky a jejich výzkumy.

Nejširší nabídku průvodců a map Ekvádoru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Základem rostlinného jídelníčku domorodců jsou banány (syrové či tepelně upravené na všechny možné způsoby) a maniok (obdoba brambor s podstatně méně výraznou chutí). Ze zvířat v džungli pro svoji obživu loví ryby, tapíry, divoká prasata, opice, aligátory a ptáky včetně pestrobarevných papoušků. Jinými slovy vše co plave pod vodou kromě ponorek, vše co lítá kromě letadel a vše co běhá kromě (jak doufáme 😉 turistů. Jejich lovecký arzenál čítá pouze dřevěná kopí a foukačky s létajícími hroty namočenými v prudkém jedu, jehož pár kapek spolehlivě usmrtí i člověka.

Foukačky jsou dlouhé 3 – 5 metrů a s obdivuhodnou přesností jimi domorodci zasahují vyhlídnuté objekty na vzdálenosti několik desítek metrů. Dřevěné hroty – tedy jakási munice – jsou úzké jako špejle, dlouhé asi 15 centimetrů. Před namočením do jedu je oblast hrotu asi 3 cm od špičky kolem dokola oslabena otočením mezi ostrými zuby z piraně, aby se v případě, že si je po zásahu bude chtít zvíře vytáhnout z těla, hrot s jedem v místě zeslabení zlomil, v těle zůstal a účinek jedu dokonal svou zkázu života v srdci oběti.

Neméně zajímavý je i opak domorodé „technologie“ zabíjení – přírodní medicína těchto indiánů. Jeden příklad za všechny: Po prvním dni putování džunglí v nezvyklých gumácích se nám vytvořily na chodidlech veliké krvavé puchýře. Problém, který v civilizaci znamená de fakto znemožnění další chůze. Ne tak pro našeho průvodce, dokonalého znalce prostředí a života džungle. Během chvilky našel potřebný strom, jedním pohybem nože nařízl jeho kůru, z které pak odkapávala rudě zabarvená hustá tekutina podobná krvi, která se nazývá Dragon blade. Tu pak rychlými pohyby rozetřel na poraněné místo. Z hutné tekutiny se intenzivním třením stal bílý pěnivý krém a do rána se krvavé puchýře natolik zahojily, že jsme mohli bez obtíží pokračovat v treku.

Obdobně účinná je prý tato látka na bolest v krku pokud se zředí s vodou a vykloktá. Funkci „lékaře“ zastává v osadě Šaman, který spolu s náčelníkem patří k nejváženějším a nejrespektovanějším lidem. Jeho léčba spočívá jednak v přírodních medikamentech a lektvarech z darů džungle a jednak ve využívání nadpřirozených sil souvisejících s původní přírodní vírou. Zpravidla pomocí drog přivede nemocného do hypnotického stavu, oddělí duši od těla a speciálními rituály zničí, spálí, vyžene či vyjme nemoc z těla. Poté opět vrátí duši do tělesné schránky a po probuzení má nemocný po problému.

Průvodce nás ujišťoval, že osobně má s výsledky léčení šamana ty nejlepší zkušenosti… Jsme daleko toho, abychom sami k léčení šamana zaujímali pozitivní či negativní stanovisko. Je to jejich svět, jejich život, jejich drsné prostředí, kterému se přizpůsobují dostupnými prostředky. Myslíme si, že nikdo nemá právo hodnotit, zda to či ono je v naši civilizaci lepší či správnější, protože byl vychovávaný v jiné mentalitě a v jiných podmínkách. My osobně máme před těmito přírodními lidmi upřímnou pokoru, úctu a respekt.

Pokud sem naše spotřební společnost nezavleče přespříliš „materialistična“ zůstanou tito lidé stále přátelští, upřímní oproštění závisti a ziskuchtivosti prostě proto, že sami nic jiného než to, co potřebují pro získání obživy a chýší kam složit hlavu, nemají. Určité nebezpečí pro tyto lidi představují bohaté koncerny zabývajícími se lukrativní těžbou dřeva a ropy. Avšak díky citlivému postoji a mnoha regulací a restrikcí ekvádorské vlády je tato hrozba v nejbližší budoucnosti lichá. Mnohem větší nebezpečí představuje činnost většinou amerických misionářů, kteří přijíždějí, aby zde hlásali křesťanství (ponejvíce Evangelium). Je to velice citlivá, diskutabilní a kontroverzní záležitost, která má mnoho odpůrců i příznivců. Se svým křesťanským přesvědčením přinášejí (snad v dobré víře) trička, pastelky, sešity, hračky, nádobí, zapalovače…

Přinášejí část našeho světa, která je pro domorodce velice nebezpečná, pokud jsou zvyklí na jiné poměry a způsob života. Osada ve které jsme nejdéle pobývali, měla první kontakt s misionáři už v roce 1958. V jednom letním dni onoho roku malé lehké letadlo s pěti misionáři na palubě letělo nízko nad džunglí a hledalo domorodé vesnice. Voda v řece Curaray byla ten den nízká, takže se jím podařilo přistát na jedné příhodné pláži, kterou odkryla nízká hladina.

Reakce místních lovců, ochránců osady byla velice krutá, ale stejně tak přirozená. Všech pět pasažérů zabili kopím, hodili do řeky piraním a letadlo rozebráním zničili. Vůbec nevěděli, kdo to je a jaké má úmysly. Pro ně to byl především narušitel jejich teritoria a jejich bezpečí. Několik let po tomto incidentu se sestra zahynuvšího pilota vydala do této vesnice již s průvodcem. Zde žila a misionářsky působila několik desetiletí až do roku 1994, kdy zemřela na rozdíl od bratra přirozenou smrtí. Svým příbuzným v USA poslala dopis s přáním, aby byla pohřbena v osadě její misijní působnosti.

Její hrob je v těsné blízkosti pamětní plakety se jmény pěti zahynuvších členů posádky, kterou nechala na jejich památku zhotovit. Na evangelickou víru se jí podařilo přesvědčit jen několik málo domorodců. Domorodí lidé mají svojí vlastní přírodní víru – posvátné slunce, kopce, stromy či místa. Věří, že po jejich smrti bude jejich duše reinkarnována do těla jaguára nebo hada. Misionáři s sebou navíc přinášejí i civilizační choroby, kterých je za normálních okolností prostředí panenské džungle prosté. V nedaleké osadě od té „naší“ očkovali misionáři domorodce proti civilizačním nemocem, které tam sami zanesli. Výsledek však byl však žalostný – organismus některých domorodců reagoval na vakcíny ochrnutím nohou …

V džungli neplatí žádné oficiální zákony, nezasahuje zde pravomoc policie, soudů, ani jiných státních orgánů a složek. V džungli pouze platí nepsaná pravidla etnik. Stane-li se nějaký závažný zločin, náčelník osady nebo přímo kmene rozhodne jakým způsobem bude viník potrestán. Stejní lidé rozhodují o sporech, oddávají novomanželé či poskytují radu, jsou-li požádáni. Jsou to lidé moudří, přirozeně inteligentní a disponují největší autoritou a pravomocemi mezi tamními obyvateli.

Jediným kmenem v Amazonii, zcela netknutý civilizací – který dosud žije po stovky let neměnným způsobem – je etnikum Tageidis. Je to rovněž kmen opředený mnoha legendami, které nelze ani vyvrátit ani potvrdit, protože se nikdo živý z jejich vyhrazeného teritoria ještě nevrátil. Tento kmen žije v dokonalé soudržnosti mezi jejími obyvateli, stejně jako v obdivuhodné a tvrdošíjné schopnosti bránit svá území a neměnné životní podmínky před kýmkoli, kdo by na jejich území chtěl vstoupit či měnit způsob jejich života. Kdokoli vstoupí na jejich území, ten s jistotou najde smrt na hrotu jejich kopí nebo foukačky. Ať už je to misionář, lovec jiného kmene, turista, vědec nebo prezident Ekvádoru. Nutno podotknout, že je i ušlechtilým zájmem vlády tato kulturní dědictví uchovat. Jejich území je jen o něco málo menší než Středočeský kraj a doufejme, že Tageidové navždy zůstanou zahaleni rouškou tajemna. Když jsme začali s průvodcem na naší mapě Ekvádoru plánovat výpravu, první co udělal, že přesně, instinktivně a s neskrývaným respektem zakreslil jejich území do mapy a teprve po té jsme se mohli pustit do plánů cesty. Při návratu do civilizace jsme okýnkem malého lehkého letadla sledovali neobyčejný pohled na džungli z výšky, která přimomínala nedozírnou plantáž brokolice, mezi nimiž se hadovitě vinuly řeky – přítoky Amazonie.

Věříme, že nám naše putování přes všechny útrapy nepřineslo jen poznání překrásné přírody, způsobu života a prostředí zajímavých a přátelských přírodních lidí, které jsme potkali, ale že nám rovněž umožnilo více poznat i sami sebe, hlouběji se zamyslet nad prioritami života v naší civilizaci a způsobu myšlení, ve kterém je často přespříliš zakořeněn smysl zabývání se některými věcmi a malichernostmi, které jsou v širším kontextu často zcela zanedbatelné, nestojící za úvahu.