Akvapark hloupých i chytrých

„Prvních pár dní tě bude z toho úsměvu bolet pusa, pak si zvykneš. Občas je to i docela legrace a nedá to ani práci se na ně usmívat,“ kolega z Turecka, který je v práci o pět dní déle než já, mi při první směně vysvětluje, že pověstný americký úsměv není výmyslem z filmů, ale skutečností. Zářivý, srdečný, možná i s tím spikleneckým mrknutím. Úsměv je součástí tvé uniformy. Oblíbené motto našich vedoucích. Jak je ale možné se usmívat každý den, tři měsíce v kuse na lidi, co tě začnou pekelně štvát? Spolužák Honza vykouzlí onen zmiňovaný zářivý úsměv a odpoví, že zkrátka musíš. Úsměv. Na všechny. A že jsou lidé v parku různí.

Poplašný zvonek nad Tritonovým běsem

„Top of Triton´s to supervizor,“ zahlásím cvičeně do vysílačky zabalené v nepromokavém obalu. „Go ahead,“ v odpovědi poznávám rozchechtaný hlas Honzy, jediného českého supervizora, vedoucího plavčíků, v parku. Již bez amerického přízvuku oznamuji anglicky do vysílačky, že jsme zaslechli poplašný zvonek a očekáváme další instrukce. „Dobrá práce, Tritone, šlo jen o cvičení, můžete pokračovat v posílání návštěvníků,“ rozhovory přes vysílačku mají pevně daná pravidla. „Copy that,“ poslední potvrzující formulka a už se otáčím k dvěma plavčíkům, kteří stojí po kolena ve vodě, dvacet metrů nad zemí, zkrátka stejně jako já – na vrcholu tobogánu. Zvednutým palcem naznačuji, že mohou pokračovat v práci – pomoci nasednout třem Američanům do velkého kruhového člunu a poslat je dolů tobogány s příhodnými názvy Tritonův hněv a Tritonův běs.

Mekka zábavních parků

Šest návštěvníků sjíždí po mnou obsluhované atrakci, rozhlížím se po parku. Jako malá jsem se s bratrem ráda koukala na seriál Krok za krokem. Hlavní hrdinové navštívili obří zábavní park. Představovala jsem si, že jednou také zkusím sjet prudké horské dráhy. Kdyby mi někdo řekl, že si podobný adrenalin budu moci dopřávat téměř každý den, těžko bych uvěřila. Vesnička Wisconsin Dells je ale jako zhmotnění prostředků k uspokojení těch nejtajnějších adrenalinových snů. Navíc v americkém stylu pompéznosti a stylovosti. Náš park přenese návštěvníky pod horu Olymp, sousední zábavní středisko vsadilo na Noemovu archu, vzdálenější park s názvem Kalahari sálá atmosférou jižní Afriky. Od roku 1970 se oblast Wisconsin Dells stala mekkou zábavních parků. Společně s obojživelnými vozy nazývanými Ducks, Kachny, a s ohromující akrobatickou vodní show, tvoří vodní parky ideální prostředí pro letní rodinnou rekreaci. A poskytují množství pracovních míst práce chtivým studentům z Evropy.

Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Švédka z Čech

„Vy jste ze Švédska?“ otočím se na muže ve středních letech. Z mé málo žvatlavé angličtiny zřejmě odhadl, že nejsem zdejší. Nebo mě možná prozradilo, že nemám žádné tetování. To se o většině mladých Američanů běžně navštěvujících park říci nedá. „Ne, nejsem ze Švédska, ale z Evropy ano. Z České republiky,“ odpovím. Ostatně jako každý den několikrát. Za Švédku mě rozhodně nepovažují poprvé. „Ach tak, Česká republika“ pokračuje v navázaném rozhovoru muž. Nevěřícně se ptám, jestli Českou republiku zná. Dost mě překvapuje, že o mojí vlasti slyšel, neplete si ji s Čečenskem a nepovažuje ji za stát jižní Afriky. „Jistě, Česká republika, bývalé Československo… Ne všichni Američani jsou hloupí,“ dokazuje dál své znalosti a při poslední větě se přísně zamračí. Jakoby viděl, co se mi honí hlavou. Asi bylo moje překvapení moc urážející. „Většina lidí zkrátka neví ani na jaký kontinent Českou republiku zařadit, natož aby věděli něco o historii,“ vysvětluju omluvně muži, kterého hovor evidentně zaujal. Nechal se předběhnout dalšími šesti zákazníky. Mávnutím odstartuji další závod na Tritonově výzvě. Šest lidí sviští vedle sebe břichem dolů a hlavou napřed po prudké skluzavce.

Hašková, těší mě

„Já také znám Českou republiku,“ soudě z přízvuku je druhý muž z Kanady. „Lesak, Jegr, Hasek,…“ vypočítává zkomolená jména hokejových hráčů na prstech. Neslušně mu skočím do řeči. „Já jsem ze stejného města jako Hašek, z Pardubic. Chodila jsem dokonce na stejnou střední školu,“ nepopřu pardubický patriotismus. „A umíš také tak dobře hrát hokej? Předveď něco, prosím,…“ nejprve myslím, že jen vtipkuje, vážný výraz a nepřestávající prosby mě ale vyvádějí z omylu. Snažím se vysvětlit, že ačkoliv jsem chodila na stejnou školu jako Hašek, nikdy jsem nedržela hokejku v ruce. Marná snaha, tváří se, že jej ochuzuji o skvělý zážitek vidět Haškovu mladší spolužačku v akci. Jeho zklamání ale zaniká v nervózním mlaskání lidí čekajících ve frontě. Pouštím proto na atrakci dalších šest návštěvníků parku. Kanaďan i Američan na mě ze skluzavky povzbudivě zamávají, Kanaďan ještě nechává pozdravovat Haška. „Až ho uvidím, určitě vyřídím,“ slibuji se smíchem.

Evropa je něco jako Asie?

„Where are you from?“ od rozhovoru o Haškovi neuběhlo ani pět minut a už je tady další dotaz. „Z České republiky,“ odpovídám návštěvnici. Ta zjevně netuší, o čem mluvím. „Střed Evropy. Evropa, ten kontinent…Nad Afrikou, vedle Asie,“ zkouším ji trpělivě navigovat po pomyslné mapě světa. K nechápavému pohledu se přidává i tázavě zdvižené obočí. „Znám Asii, Evropa je něco jako Asie?“ žena nevypadá nijak hloupě, ale v zeměpise má zřejmě jisté rezervy. „No, něco takového jako Asie, přesně tak,“ v mém hlase není ani rezignace, ani zklamání, předsudky či zloba. Jen mírné pochopení, že chytré i hloupější lidi potkáte všude na světě. Na tobogánu v Americe nevyjímaje.