4200 kilometrů po Egyptě – Edfu a Asuán

Den patnáctý: 20. září 2008

Zašli jsme na terasu na snídani a na internet, poohlédnout se po nějakém hotelu v Edfu. Žádný jsme nenašli. Tak jsme si sbalili a teskně se rozloučili s úchvatným hotelem Nefertiti.

S bágly jsme došli na vlakové nádraží, u nějž se údajně mělo nacházet i autobusové. Jenže tam byla jen zavřená prodejna lístků. Bylo nám řečeno, že autobusák se nedávno přestěhoval několik kilometrů za Luxor. Vzali jsme si tedy taxíka, aby nás tam odvezl, jenže několik dlouhých kilometrů za městem jsme zjistili, že dnes žádný autobus do Edfu nejede. Bylo tam i stanoviště sběrných dodávek, ale kvůli případným problémům s policií nás žádná nechtěla vzít. Tvrdili, že cizinci smějí z Luxoru jen v soukromém voze v konvoji, což je neuvěřitelně drahé. Nad naše možnosti. Chvíli jsem toho Araba přesvědčovala, že si dáme šátky na hlavy a budeme se schovávat, ale nebylo to nic platné. Jediné, co se dalo dělat bylo, vzít si opět taxi a vrátit se k vlakovému nádraží, odkud jsme přijeli. 50 liber v prdeli…

Jelikož jsme se chtěli vyhnout cestě v deportačním vlaku – pojízdném záchodě, hodlali jsme si zakoupit lístky do první třídy. Na vlak s první třídou bychom ale museli čekat sedm hodin. Nezbývalo nám, než opět cestovat tou hrůzou. Na nádraží nás posílali od čerta k ďáblu, odmítali nám prodat lístky a nikdo nevěděl, kdy ten vlak pojede. Usadili jsme se tedy na nástupišti plném lidí a otravných much, které nám podnikaly cílené nálety do očí. Po hodině a půl vlak konečně přijel.

Byla to obdobná hrůza jako na cestě ze Sohágu. Člověk se pomalu štítil tam šlápnout na zem. Nejhorší byl opět ten smrad ze záchodu. Sedli jsme si a po chvíli pro nás přišel policajt, ať si jdeme raději sednout k nim. Tam byl puch o něco málo snesitelnější. Když takhle vypadá druhá třída, nedovedu si představit třetí…

Průvodčí si od nás vzal stolibrovku, protože jsme neměli drobné. Velice dlouhou dobu pak dělal, že nás nevidí a zjevně se neměl k tomu nám vrátit nazpátek. Alex na něj naštěstí nastoupil, aby nám vrátil peníze, což neochotně učinil. Jeli jsme dál. Po chvíli se rozbil vlak, takže jsme zůstali trčet kdesi v pustině. Když vlak opět zprovoznili, mohli jsme se dál cestou kochat výhledem na nekonečné pláně odpadků a zdechlin. Na psy žeroucí mrtvé krávy, ohlodané osly, nafouklé mrtvé koně, vysušené krávy – zkrátka zdechliny na sto způsobů.

V Edfu jsme vydechli úlevou. Hned se na nás vrhli nadháněči, ale poslali jsme je kamsi a chvíli počkali. Jakmile byli ti nejzuřivější pryč, domluvila jsem se s taxikářem, že nás odveze do centra, asi čtyři kilometry vzdáleného. Odvezl nás před Horův chrám a začal vyvádět, že mu máme dát víc, než jsme se domluvili. Tak jsem mu řekla, že mu víc nedáme a nazdar. Odjel.

Vydali jsme se nazdařbůh ulicí ve snaze najít nějaký hotel, ale široko daleko nic, krom houfu žebravých dětí, který nás okamžitě obklopil. Už jsem toho měla dost. Čekají snad, že budeme živit celý Egypt?

Zeptali jsme se policajta, zda neví o nějakém hotelu, načež odvětil, že v celém Edfu není jediný hotel. Pak zavolal dalšího, a ten nám řekl, že máme jet s tímhle chlápkem s kočárem. Auto tam nikdo neměl, tak jsme sedli do kočáru. Arabský kočí tvrdě práskl bičem. Hned jsem ho seřvala, ať toho koně přestane mlátit. Přestal, ale tohle jednání se nám později pěkně vymstilo.

Odvezl nás do jakési zapadlé uličky a tvrdil, že támhle v polorozpadlé barabizně je hotel. Alex čekal v kočáru s bágly a já se šla s kočím podívat dovnitř. Hrůza a špína, to se nedá ani slovy popsat. Odvezl nás tedy do druhého hotelu, který vypadal ještě hůř. Černá hmyzí díra s několikacentimetrovou vrstvou špíny na podlaze i na nábytku. Snažila jsem se recepčnímu vysvětlit, že chci čistý pokoj, ale on slovo „clean“ evidentně nikdy neslyšel, tudíž ani nechápal jeho význam. Pokoušel se mě zatáhnout kamsi do hloubi té peleše. Rychle jsem vycouvala. Kočí se ksichtil, co jsem to za fiflenu, když se mi nic nelíbí a zavezl nás k hotelu Horus, který už zvenčí vypadal přijatelně. Až na společné toalety a sprchy a přemrštěnou cenu to bylo v pohodě. Ale čistota je tady v Egyptě velice drahá záležitost.

Vyložili jsme bágly a kočí, že mu máme zaplatit 20 eur za osobu. Jízda kočárem stojí 5 liber, takže panáček cenu ztřicetinásobil. Začala jsem se tam s tím kreténem hádat, až se kolem sbíhali lidé, aby se podívali, co se tam děje. Nakonec jsem mu naštvaně oznámila, že nedostane víc než 20 liber a i tak je to čtyřikrát víc než si zaslouží. Jenže jsme bohužel dvacku neměli, takže jsme tomu bastardovi museli nechat padesátku. Plival po nás nadávky. Už jsem nemohla.

Zamkli jsme se na pokoji, kde jsem se trochu sesypala. Je toho na mě moc. Mám pocit, že jsem na všechno sama. A pomalu přestávám zvládat desítky vypjatých situací za den. Chci domů. Edfu mělo být naší konečnou zastávkou a odtud už jsme se měli vracet zpět do Káhiry a domů. Jenže nám všechno časově vycházelo naprosto skvěle, takže jsme se rozhodli, že zbývající dny strávíme v Asuánu. Snad tam bude lépe…

Dlouho jsme zůstali zavření na pokoji, protože jsem se bála, že si na nás ten kočí počká, zmlátí nás a okrade. Dopili jsme rumunskou slivovici. Takovou psychickou krizi jsme tady v Egyptě ještě nezažili. Bylo mi zle z představy, že se zas budu muset s někým dohadovat, zas říkat, že tohle nechci, támhleto nechci. Nechci nic! Jen chvíli klidu.

Po několika hodinách nás hlad donutil vyjít z hotelu. Zas na nás všichni pořvávali, žebrali, něco chtěli. Zastavili jsme se v pekárně, ale tam se zrovna hádali dva chlapi tak, že jsme z toho málem ohluchli. Když se na sebe vrhli a začali se řezat, znechuceně jsme odešli s tím, že holt dnes budem o hladu. Pokusili jsme si koupit aspoň vodu, ale částka, kterou prodavač vyřkl, byla vskutku neadekvátní. Pomalu jsme se smiřovali s tím, že v Edfu zahyneme hlady a žízní, protože nemáme 100 eur na chleba a 100 dolarů na vodu. Naštěstí se nám pak podařilo koupit vodu i chleba za normální cenu, v obchůdku, kde prodával malý kluk.

Utekli jsme zase na pokoj, pryč od těch podvodníků, zlodějů, žebráků a otrapů. Takové Edfu jsem tedy nečekala. Hnus.

Den šestnáctý: 21. září 2008

Jelikož jsme usnuli asi v osm (co taky v takové díře dělat?), probudili jsme se krátce po svítání. Hned jsme vyrazili do Horova chrámu, střeženého smečkou psů. I takhle brzy po ránu byl plný lidí. Před námi šla nějaká indická škola. Jakmile jsme ale vstoupili do chrámového komplexu, přestali mi lidi vadit. Mrazilo mě až do morku kostí, jako bych tu už někdy byla. Energie božského sokola je vskutku jiskřivá…

Chrám samotný je vcelku malý. I tady se podepsali křesťané, kteří poničili většinu reliéfů. Nicméně u stropů ještě zůstávají zachovalé a dokonce v původních barvách. Tam křesťanské ruce nedosáhly.

Ještěže Alex nezapomněl, kde jsou dva vchody do podzemních prostor – oba bohužel zahrazené pletivem a zaházené odpadky. Notnou chvíli jsme prodleli u jedné ze smradlavých děr do země a vzpomínali na události popsané v Lodi v písku. Nad námi létali netopýři. U dveří se smál vytesaný Anupev s noži v obou rukou.

Nahlédli jsme do hlavní svatyně s replikou posvátné bárky, v níž se přepravovala Horova socha. Za ní se nachází původní obětní kámen. Mnohé reliéfy v chrámu božského sokola napovídají, že se zde neobětovaly pouze květiny, mléko, víno a potraviny…

V přilehlé svatyni jsem si všimla zvláštní věci. Všechny postavy vyryté do kamene na stěnách mají pupíky, jako by je někdo vytlačil prstem do modelíny. A venku se moje domněnka potvrdila. Tento chrámový komplex byl skutečně nejspíš postaven ještě starými metodami, kdy se kameny doslova odlévaly. U malého chrámu Horova zrození jsem totiž objevila otisk lidské nohy v kameni. Někdo se do něj kdysi propadl jako do kaše… Udělalo mi to ohromnou radost. V Abydu v Osirionu je obdobný otisk lidské ruky v kameni, jenže tam jsme se nedostali, protože bychom museli přes vodu.

Mimořádně dobrou náladu nám nepokazili ani dotěrní prodavači z tržiště, které vzniklo před chrámem. Kočí s kočáry byli také obzvlášť otravní, bylo mi těch chudáků sedřených koní líto.

Na hotelu jsme se osprchovali, sbalili a vyrazili na další cestu. Už nám bylo dávno jasné, proč se nás včera na recepci neptali, jak dlouho se zdržíme. V Edfu není nic než Horův chrám, takže nikdo nemá důvod tu pobývat déle než jednu noc. A vzhledem k tomu, že všichni turisté město urychleně opouštějí, prodavači, kočí a další šejdíři se z nich snaží vytřískat co nejvíc peněz v co nejkratším čase. Proto jsme čekali problémy při placení pokoje. Že dohodnutá cena neplatí je v Edfu věc zcela běžná. Kupodivu ale cena našeho pokoje byla nižší, než říkali, a ještě nám s sebou nabalili dvě krabice jídla. „Někdo“ asi nechtěl, abychom z Edfu odjížděli totálně znechucení.

Na ulici nejezdily žádné taxíky, jen kočáry, a to jsme ze zásady odmítali. Jakmile jsme se smířili s tím, že s těžkými bágly na zádech a s rosetskou deskou od Mahmouda dojdeme pěšky čtyři kilometry na nádraží, objevil se Arab, který nám pomohl zastavit správnou dodávku a ukecat řidiče, aby nás zavezl na stanoviště sběrných dodávek. Tam jsme se poptali, zda nás někdo odveze do Asuánu, ale opět ta známá písnička, že policie zakazuje cizincům cestovat sběrnými dodávkami. Arab nás vyprovodil na vlakové nádraží, prohlásil, že to je autobusák, dali jsme mu bakšiš, řekl si o dvojnásobek, tak jsme mu to dali, a ještě měl kecy.

Usadili jsme se na nástupišti a čekali na pojízdný záchod. Asi po hodině nějaký přijel. Usadil nás do něj chlap s bouchačkou, patrně policajt v civilu. Ve stojícím odporném vlaku jsme strávili asi půl hodiny. Z okýnka jsem se bavila s nějakým chlapem na perónu, který tvrdil, že za chvíli přijede jiný, „beautiful train“ do Asuánu, ať jedeme tím. Jakýsi dědek nás z toho vlaku stejně vyhnal, takže jediným výsledkem bylo, že jsme se půl hodiny dusili smrady a že jsme si tam zaprasili bágly.

Na nástupišti jsme s napětím čekali na ten beautiful train. No, byl to opět deportační vlak s haldou odpadků, kde všichni plivou na zem a přes smrad ze záchodu téměř nelze ani vidět. Jediným plusem téhle železniční hrůzy bylo, že se za celou hodinu a tři čtvrtě jízdy neobjevil průvodčí, takže jsme jeli zadarmo. Cestou ku podivu zdechlin jen nepatrně, tentokrát samé hřbitovy.

V Asuánu se na nás nevrhl houf nadháněčů jako obvykle. Jen pár. Ty jsme odmítli a nasadili obvyklou strategii: cigárko a v klídku se rozkoukávat. Jakmile se objevil slušný taxikář, sedli jsme k němu do auta a on nás odvezl do hotelu Keylane, který jsme si cestou vytipovali. První dojem z města dobrý. Působí jako přátelské milé městečko na východním břehu Nilu.

Ve vstupní hale hotelu spousty andulek v klecích, za recepčním pultem monitor a na něm kamerou snímané veřejné části hotelu. Pokoj čistý, s balkónem a lednicí, která vše promění na zmrzlý kámen. Pokoj za 117 liber, tak jsme se tu usídlili. Špínu z vlaku jsme ze sebe vydrhli ledovou vodou, neboť teplá netekla. A ta studená nebyla příjemně studená, ale opravdu ledová. Pak jsme hladově spořádali ty dvě krabice jídla, z něhož jsme předtím vyhnali pár mravenečků.

Vyrazili jsme do ulic. Centrum Asuánu tvoří dlouhá ulice, v níž je jeden krámek vedle druhého. Trh se vším možným. Prodává se tu koření, koberečky, bubínky, šíšy, sošky, papyry, potraviny, oblečení, šperky, šátky – vše. Prodavači naštěstí nejsou tak neodbytní jako v Luxoru, nikdo nás netahal za ruce do krámu a dokonce bylo možno projít téměř normální chůzí. Byli jsme nadšeni. Procourali jsme trh a město až zpátky k nádraží, jinou ulicí se vraceli zpět a nakonec se šli projít po nábřeží. U Nilu skrumáž Arabů nabízejících projížďku na felúce, projížďku kočárem, hašiš, marihuanu a dokonce i viagru. Snad jen heroin nám zatím nikdo nenabízel.

Jeden chlápek jménem Abduláh nás taky lákal na felúku za 35 liber na hodinu. Jelikož jsme se loďkou projet chtěli a já už dlouho nesmlouvala, řekla jsem mu, že před chvílí nám támhle jeden nabízel felúku za dvacku. Z pětatřiceti bylo rázem třicet. Ale s takovým výsledkem jsem moc spokojená nebyla. Řekla jsem, že se tedy možná domluvíme pozítří, kdybychom náhodou nenašli toho lacinějšího chlápka, že zítra se chceme jet podívat na chrám ve Filae. Abduláh nabídl, že nám tam zajistí dopravu autem a že se během zítřejší cesty domluvíme na ceně plavby. Úžasné!

S Alexem jsme pak zašli do lodní restaurace Emy, kde jsme si u piva značky Sakkara vychutnávali horký večer a houpání lodi na vlnách Nilu. Hned se s námi přiběhl seznámit majitel, který si říká Mr. Flower, jelikož má předlouhé nezapamatovatelné jméno. Přinesl nám květiny a pomazal mi ruku jasmínem. To jsem zvlášť ocenila, neboť vzpomínka na smrdutý vlak byla stále ještě nepříjemně živá. Dali jsme se s panem Květinkou do řeči a vypadlo z něj, že je učitel angličtiny. Taky jsme z něj samozřejmě vytáhli podrobnosti o místních zajímavostech a místech, která je nutno navštívit a která ne.

Cestou na hotel jsme si koupili vodu a prodavač se ptal Alexe, za kolik velbloudů mě vymění. Už je to tady! Zůstanu v Egyptě a Alex si v Praze vycpe byt velbloudy!

Z Asuánu jsem nadšená. Tady strávíme klasickou válecí dovolenou. Ačkoli… to by nás asi nebavilo.

Den sedmnáctý: 22. září 2008

V pět ráno nevítaný budíček. Vzhledem k tomu, že se náš hotel nachází těsně u mešity, pravidelné brzké ranní vyřvávání o Alláhově velikosti nás zasáhlo v plné síle. Navíc zde mají obzvláště vytrvalého muezina, který pěl po celý večer, a když už nemohl, jen do amplionu kašlal. Nějak jsme dospali do přijatelnější hodiny. Mimochodem už chápu, proč se říká „nekřesťansky brzy“.

Vylezli jsme o patro výš na terasu, kde se podává snídaně. Poté jsme nahlásili na recepci, že nám neteče teplá voda, a vyrazili do banky, jelikož naše egyptská hotovost se nebezpečně blížila k nule. V bance mrzlo, tak nás napadlo, že tam posledních pár dní před odjezdem z Egypta přijdeme vždycky na pár minut posedět, abychom si zvykali na české mrazy.

Cestou zpět přes trh jsme si koupili cigára, při čemž se prodavači podařilo ukrást Alexovi stovku z peněženky. To jsme ale zjistili až po pár krocích. Bylo nám jasné, že s tím už nikdo nic nenadělá a hlavně jsme spěchali na sraz s Abduláhem, tak jsme to nechali být.

Abduláh se dostavil o čtvrt hodiny dřív, se starým taxikářem, který nás měl odvézt do Filae. Kapitán felúky s námi kousek popojel, při čemž jsme usmlouvali cenu ze včerejších třiceti na dvacet liber. Zítra poplujeme na felúce!

Taxikář s námi popojel za město, řekl si o peníze na benzín, natankoval a pokračovali jsme dál. A to je v Egyptě benzín lacinější než voda! U Filae jsme zakoupili vstupenky do chrámu, který se nachází na ostrově v Nilu. Dopravu na ostrov si jaksi každý musí zajistit sám… Nějací Núbijci nám okamžitě začali vnucovat převoz na ostrov svou lodí za neuvěřitelnou sumu. Odmítli jsme je a nadrzo se pokusili vecpat na loď k jakési výpravě. Jenže to byli důchodci, z nichž každý třímal v rukou svítivě oranžovou záchrannou vestu, takže jsme působili přece jen trochu nápadně. Navíc na nás naštvaní Núbijci upozornili kapitána, takže jsme byli nuceni z lodi vystoupit. Dlouho jsme se dohadovali s jiným kapitánem, a když jsme srazili původní cenu na třetinu, vypluli jsme k ostrovu.

Tady u Násirovy přehrady Nil ještě krásně voní. Ve skalách žijí bílí čápi. Esetin chrám ve Filae je bohužel takový nijaký. Nevyzařuje z něj téměř nic. Asi proto, že původně stál jinde, byl rozebrán a kámen po kameni znovu sestaven na tomto místě. To ale nijak nevadilo skupince Francouzek, které tu halasně meditovaly.

Křesťané jako obvykle poničili většinu reliéfů, přes hlavy některých postav vyryli kříže. Římané rovněž přispěli svou troškou do mlýna. A zkáza moderní doby dílo ještě završila. Vchody do Imhotepovy svatyně jsou brutálně zalité betonem, stejně jako mnohé trhliny. Nic zajímavého.

Chtěli jsme po schodech sejít aspoň k řece, ale zarazil nás policajt, že se tam nesmí. Usedli jsme tedy ve stínu, v naději, že nás aspoň pět minut nebude nikdo otravovat, ale dočkali jsme se pouze dvou minut. Pak si k nám přisedl policajt a zíral na nás. Utekli jsme po jiném, nehlídaném schodišti k Nilu, ale jakmile jsem se trochu vymanila z reality, poznala jsem, že tady nezbylo už absolutně nic. Ani náznak Esetiny hřejivé, láskyplné i kruté energie. Nic.

Zklamaně jsme nasedli do motorového člunu a vrátili se na pevninu. Z nejjižnějšího místa naší cesty Egyptem nás starý taxikář odvezl domů na hotel, kde stále netekla teplá voda. Dali jsme si tedy studenou sprchu.

Odpoledne jsme vyrazili do zahrad na jižním konci nábřeží, které jsou opravdu překrásné. Dobře udržované, nikde ani odpadek. Stromy a voňavé květiny, lavičky, terasy a skály nad Nilem. Všude tam pobíhají maličké ještěrky. Hodinu jsme vydrželi jen zírat na úchvatné zapadající slunce. Mezitím se se mnou dal do řeči nějaký pán, který považoval za nutné mi sdělit, co se dočetl v novinách, takže jsme rázem byli seznámeni s celosvětovým děním za uplynulý týden. Pak se s námi přišel seznámit kapitán zahrady, a ten vypadal jako nějaký homeless.

Po západu slunce jsme se pohroužili do rovnodenostní meditace, a když nás komáři vrátili do reálu, byla už tma, jen lucerničky v zahradě svítily.

Vydali jsme se zúčtovat se zloději. Cestou jsme se ještě zastavili na hotelu, kde nám radostně oznámili, že opravář už spravil náš bojler. Ovšem jediný efekt, který návštěva opraváře měla, byl bordel v celé koupelně i v pokoji a vrstva vody na podlaze. Voda tekla i nadále studená. I popohnala jsem recepčního, aby nás opravář poctil svou návštěvou znovu.

A vyrazili jsme za zloději. Ten, který nás okradl, nám na trhu zastoupil cestu a ptal se, jestli máme nějaký problém. Tak jsem mu řekla, že máme teda sakra problém, načež nás obstoupilo několik chlapů a tlačili nás dovnitř do krámku. Už jsem se bála, že se tam na nás vrhnou a zmlátí nás. Ale jeden z nich se zeptal, kolik peněz postrádáme. Ihned mu bylo vše jasné. Když jsem mu řekla, že sto liber, vytasil peněženku a dal nám je. Ten, který nás ráno okradl, mi ještě strčil do ruky flašku vody a „have a nice time!“ No, málem nás omyli. Tady jsou zloději fakt slušní!

Pak jsme zavítali do krámku se soškami, kde prodával tlusťoch, kterému jsme už od včerejška slibovali, že u něj nakoupíme pár dárků pro kamarády. Ale byla to tvrdá hra, jelikož začal s milionem a půl a já s padesáti piastry. Sranda. Smlouvali jsme asi hodinu a půl, při čemž jsme porovnávali ekonomickou situaci egyptského a českého prodavače, potažmo ekonomickou situaci celého Egypta a České republiky. Nakonec tlusťoch pravil, že jsme fakt dobří smlouvači, a že podobné dosud nepotkal. A jelikož jsme už byli „kamarádi“, ukázal nám podpultové zboží – kůži i s drápy, staženou z krokodýlí pracky. Nechápal naše odmítavé a znechucené výrazy. Pustil se do nadšeného vyprávění o tom, jak se místní vždycky domluví a jedou k pramenům Nilu, kde číhají na poslední žijící nilské krokodýly, které tam střílí. Děs. To už ten papyrus lépe přežívá nájezdy Arabů než ubozí krokodýli. Ti nejspíš do několika let zmizí z povrchu zemského, když budou i nadále jezdit do Egypta turisté tak debilní, že si budou kupovat takové „suvenýry“.

Vydali jsme se do lodní restaurace Emy za panem Květinkou, který nás už několik hodin vyhlížel na nábřeží. Ku podivu nám cestou nikdo nenabízel jízdu v kočáře taženém koňskou kostrou, hašiš, marihuanu ani viagru.

Dali jsme si pivo značky Luxor a nenechali se odradit varováním pana Květinky, že je to opravdu hodně silné pivo. Nějaká dvanáctka nás neporazí, mysleli jsme si. Jenže to, co nám Mr. Flower přinesl, byla asi patnáctka a chutnalo to spíš jako kořalka s příchutí piva. Tu jednu plechovku jsme pili asi dvě hodiny…

Vrátili jsme se na hotel a „technik“ právě odcházel z našeho pokoje. No… dali jsme si další studenou sprchu.

Den osmnáctý: 23. září 2008

Po kávě, limetkovém džusu, palačinkách a toastech na terase jsme se přestěhovali na jiný pokoj, protože oprava bojleru se zdála nemožná. Pak jsme vyrazili na vlakové nádraží zakoupit lístek do Káhiry, na páteční definitivní odjezd z Egypta. U okýnka s lístky obvyklá tlačenice, ne fronta. Nějaká paní mě upozornila, že stojím v mužské tlačenici, a že je to nevhodné. Byla to evidentně vzdělaná Arabka, takže uměla anglicky a tak trochu se mě ujala, když jsem jí po zařazení do ženské tlačenice oznámila, že něco takového vidím poprvé v životě. Jen povzdechla, že ženy jsou tady méněcenné.

Asi hodinu jsem se za stálého obtěžování much tlačila v ženské tlačenici a trnula, aby na Alexe v mužské tlačenici nepřišla řada dřív, neboť by ty lístky koupit neuměl. Po hodině mě Arabky doslova dotlačily k okýnku, Arab z mužské tlačenice mi dal ku podivu přednost a mně se podařilo v tom ohlušujícím řevu koupit jízdenky na správný vlak. Zázrak!

Z nádraží jsme zašli do přilehlé turistické kanceláře, kde nám Hakím Husajn udělil pár rad a vyzbrojil nás mapou okolí Asuánu. Byl natolik unešen z toho, že je v našem průvodci zmíněno jeho jméno, že si knížku na pár hodin vyžádal, aby si mohl okopírovat příslušnou pasáž v tak exotickém jazyce, jako je čeština.

Vrátili jsme se na hotel a dopřáli si vlažnou sprchu. Odpoledne jsme se vydali znovu za Hakímem pro naši knihu. Jenže jsme nějak neodhadli čas a nestíhali jsme sraz s Abduláhem. V tom největším vedru jsme běželi po sluncem zalitém nábřeží, až mě z toho rozbolel hrudník. Vtom se objevil taxikář, který nás ty zbývající dva kilometry popovezl a Abduláh nám neutekl. Uvedl nás na felúku a zmizel. Kapitán vypadal úplně stejně jako Abduláh a dokonce si i říkal Abduláh, takže jsme usoudili, že ten chlap, který na nás čekal na nábřeží, musel být někdo jiný.

Abduláh s mladým Mustafou napnuli plachtu a vypluli jsme. Hned za přístavem si posádka zapálila cigáro. Na můj udivený dotaz, zda nedodržují ramadán, se jen zasmáli a odvětili, že ne. Pohodáři.

Potkávali jsme jiné felúky, většinou plně obsazené turisty. Nemohli se na palubě ani hnout. Užívali jsme si, že jsme sami. Potkávali jsme čluny a místní kluky na pochybných, podomácku sestavených plavidlech, co se nechávali unášet proudem. Občas z plavidla skočili do vody a plavali kolem lodí a člunů. Asi každého českého rodiče by na místě ranila mrtvice, kdyby takovou zábavu provozoval jeho synek. Ale jiný kraj, jiný mrav…

Vypluli jsme z města. Nádhera. Průzračně čistý voňavý Nil. Abduláh uvázal felúku u břehu a dotázal se, zda si bude madam přát hulit před koupáním nebo po koupání. Než jsme se vzpamatovali z toho šoku, už nám podával ubaleného jointa. Když se madam i gentleman dosmáli, usnesli se, že radši až po koupání.

To, čemu hoši říkali pláž, ovšem žádná pláž nebyla, neboť se z břehu moc nedalo vstoupit do vody. Tak jsme tam skočili z lodi. Voda byla příjemně chladná. Plavali jsme v řece bohů. Úžasný zážitek, který se patrně jen tak někomu nepoštěstí. V celém Egyptě je Nil příšerně špinavý, jen tady u přehrady je ještě čistý. Stejně se ale všichni cizinci bojí nemocí a zákeřných parazitů, co člověku pomalu zaživa rozežerou vnitřnosti. Myslím ale, že je mnohem větší riziko, že člověka může přejet auto při přecházení silnice. Život je risk a život se má užívat. Carpe noctem!

Bylo to nezapomenutelné. Z vody jsme vyšplhali do příkrého svahu v poušti. Seděli jsme v horkém jemném písku, který se choval a vypadal jako voda. Tekuté písky… Připadala jsem si jako dítě, když jsem s naprostým úžasem pozorovala, jak při každém pohybu ruky nebo nohy písek teče dolů a vytváří pískové loužičky a kapičky.

Znovu jsme se vrhli do Nilu, abychom ze sebe spláchli písek. Jakmile jsme se trochu osušili, Abduláh už mi cpal toho jointa z místní marihuany. Pochopitelně jsme se podělili i s nimi, na což hoši evidentně nebyli zvyklí. Abduláh mě oslovoval zásadně madam a pořád říkal, jak jsme fajn lidi.

Přistáli jsme u ostrova Elefantina, kterému se tak říká podle tvaru skal. Kameny vypadají jako sloni, co mají hlavy zabořené ve zdi. Dříve tu stával Chnumův chrám a svatyně Satety. Prastaré místo, na němž i Amenhotep III. Postavil bránu vedoucí do nikam. Později tu bývala židovská kolonie. Dnes? K pláči.

Hned na schodech od přístaviště, na nichž se procházejí černobílé kozy, se nás ujal představený elefantinské núbijské vesnice. Zakoupili jsme si lístky do rozvalin, načež nám stařík oznámil, že z důvodu ramadánu za pár minut zavírají. Děsivou rychlostí nás hnal po kraji zřícenin, které jsou zrestaurované odporným způsobem. Betonové bloky a sem tam do nich zasazený původní kámen se zbytky reliéfu. Děda nám neustále vnucoval, ať se jdeme podívat do núbijské vesnice, ale odmítali jsme, protože nám bylo jasné, že to nebude nic jiného než roj žebravých dětí a chumel agresivních prodavačů nesmyslů. Jaká taky núbijská kultura, když jsou to stejně dávno všichni muslimové? Stejně nás tam nakonec zatáhl pod záminkou, že nám musí vrátit peníze nazpátek. Vedl nás spletí úzkých písčitých uliček. Na zemi se válely injekční stříkačky. Opravdová romantika!

Znechuceně jsme se vrátili k naší felúce. Chlapi se ptali, jestli jsme spokojení, tak jsem jim řekla, že ani v nejmenším, že jsme si chtěli projít jižní část rozvalin, kam nás dědek vůbec nepustil, neboť nás hnal jako ovce na pastvu. Abduláh naštvaně vyběhl z lodi a hned se pohádal s hlídačem i s dědkem, který nás náhle přeochotně zavedl k jižní části. Celou cestu se nepřestával omlouvat, že je ramadán a on už je velmi unavený, hladový a žíznivý. Zanechal nás zcela samotné v prastarých ruinách, kde člověk doslova šlape po historii. Nádherný západ slunce jsme si tam opravdu vychutnali. Kdyby nás tam zavedl hned a nedělal problémy, o tenhle krásný zážitek bychom přišli. Všechno špatné je k něčemu dobré…

Vrátili jsme se do přístavu, kde nám Abduláh ještě nabalil s sebou řádnou palici trávy. Dali jsme klukům slušný bakšiš a zašli do naší oblíbené lodní restaurace hned vedle. Mr. Flower neprovozoval své obvyklé kejkle s jasmínem, jelikož tam měl svou rodinnou oslavu, na kterou nás zval, ale pochopitelně jsme odmítli.

Vrátili jsme se do našeho nového pokoje, kde si užíváme horké vody a toho, že věci z ledničky nejsou zmrzlé na kámen. Zítra vyrážíme na průzkum západního břehu!

Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Den devatenáctý: 24. září 2008

Probudili jsme se poměrně brzy, zašli na terasu na snídani a vyrazili hledat veřejný přívoz na západní břeh. Našli jsme ho. Byl to malý motorový člun s větší částí vyhrazenou pro muže a s menší částí pro ženy. Tak jsme se s Alexem rozdělili a já zapadla mezi méněcenné muslimky. Stejně si myslím, že tu s nimi tak otřesně nakládají jen proto, že si to nechají líbit. Vůbec je ani nenapadne, že by mohly něco změnit.

Přepluli jsme na druhý břeh, kde do Alexe okamžitě něco začal hustit místní velbloudář. Ale jelikož muži vystupují z lodi první, byla jsem pozadu a neslyšela ani slovo. Když jsem je dohnala a požádala velbloudáře, zda by mohl svůj proslov zopakovat, protože jsem ho neslyšela, zatvářil se hrozivě, jakože co je mi do toho. Vysvětlovat, že mu Alex nerozuměl ani slovo, se mi pochopitelně nechtělo. Místo toho jsem velbloudáři musela na oplátku desetkrát zopakovat, že skutečně nechceme do kláštera sv. Simeona jet na velbloudu, protože si chceme udělat pěší procházku pouští. Nechápal. Řval na nás, že je to šest kilometrů, ale my se rozhodli věřit Hakímovi z turistické kanceláře, který tvrdil, že je to jen kilometr a půl od kapličky na kopci.

Koupili jsme si vstupenky do hrobek guvernérů a šlechticů v kopci , který je jimi doslova prošpikovaný. Ihned se na nás vrhl moderně oblečený Arab jménem Ramadán. Jakmile se představil, měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Protože tvrdil, že hrobky jsou zamčené a on má od nich klíče, šli jsme s ním. Nakonec se ale samozřejmě ukázalo, že má klíč pouze od jedné, nijak zajímavé hrobky. Dali jsme mu bakšiš pět liber a on začal vyvádět, že je to málo, že chce další peníze za to, že jsme v hrobce fotili. Naštvala jsem se, zapnula foťák a před milým Ramadánem všechny fotky z interiéru smazala. Řekla jsem mu, že to za to nestálo, a že nevím, za co bychom mu ještě měli platit. Neboť Alex slovo nepromluvil, Ramadán se s ním ani nepokoušel dohadovat o jeho fotkách. No, někdy se ta „němota“ vyplácí.

Dále do kopce jsme už s Alexem pokračovali sami. Vystoupali jsme do malé kamenné zříceninky s podlahou pokrytou vrstvou starověkých střepů. Pak jsme se vydali ještě výš, na vrcholek kopce Kubbet el Hawa, kde stojí jakási polorozpadlá kaplička, která je jednou z dominant západního břehu. Celou dobu, co jsme v Asuánu, jsme k ní vzhlíželi z různých míst jako k Mount Everestu, a teď jsme ji zdolali. Byli jsme odměněni překrásným výhledem na celý Asuán.

Vzhledem k tomu, že se náš odjezd z Egypta nezadržitelně blížil, a my jsme uznali, že dvě kila křišťálů bychom na letištní kontrole asi těžko vysvětlovali, rozhodli jsme se propašovat jen kilo. Druhý kilogram jsme vzali s sebou s tím, že jej ukryjeme kdesi na západním břehu. Začali jsme se poohlížet po vhodném místě…

Nahoře bylo pořádně větrno, takže naše soukromá procházka pouští začala příjemně. Kolem jen kamení, vítr a stopy šakalů v písku. Na některých místech byly kameny fialové. Pomalu se před námi rýsoval pohled na rozlehlý rozpadlý klášter sv. Simeona, připomínající pevnost. Potkali jsme pár velbloudářů, kteří nabízeli, že nás odvezou tam i zpět, a div si hlavy neukroutili, že chceme jít pěšky. Ještě z dáli na nás hulákali cenu, za kterou nás svezou, jestli je to O.K. Alex jim nerozuměl, tak na ně zakřičel: „O.K.“ Ale protože jsme s nimi opravdu jet nechtěli, řvala jsem na ně, že ne. Zpražili mě nevraživým pohledem, vyjadřujícím jediné – že bych měla poslouchat svého manžela.

Foukal vítr a dopoledne ještě nebylo tak horké, takže to byla opravdu příjemná procházka. Jediná nepříjemná věc na ní byla, že jsme skoro pořád sestupovali po šílených kopcích, takže jsem si živě dovedla představit, že zpáteční cesta už asi tak příjemná nebude.

Když vrstva střepů ze starých hliněných nádob na zemi zesílila, byli jsme u cíle. Obešli jsme celý klášter, než jsme našli vchod. Naše naděje, že se tu setkáme s nějakými křesťany, rázem pohasly. Byl tam jen Arab – pokladník, Arab – policajt a dva Arabi spící na zemi.

Klášter sv. Simeona byl postaven v 7. století, takže jsme čekali jen rozvaliny. Mile nás překvapilo, že je klášter místy zrestaurovaný, takže se zachovala celá klenutá chodba s postranními celami pro mnichy. Objevili jsme kuchyni s pecí, koupelnu a dokonce i starobylý záchod. Z hlavní kaple se zachoval výklenek pro oltář s poničenými původními freskami. Naivní styl raného křesťanství. Místy jsme dokonce objevili fresky světců, které jsou tak zničené, že působí velmi strašidelně. Byli jsme jedinými návštěvníky kláštera, takže jsme se tam procházeli úplně sami a vychutnávali si tu nádhernou poklidnou atmosféru, kterou mniši vytvářeli v izolovaném klášteře po staletí.

Pak jsme se zvažovali návrat na velbloudu, neboť se trochu oteplilo a mně se moc nechtělo šplhat do těch příšerných kopců v poušti. Jenže u kláštera byl jen jeden velbloud, a ten navíc spal i s velbloudářem. Nechtěli jsme je budit, tak jsme se vydali pěšky do pouště, abychom se vrátili, odkud jsme přišli. Asi to opravdu byla vzdálenost 1,5 kilometru. V českém terénu a podmínkách by to člověk zvládl za čtvrt hodiny bez mrknutí oka. Ale tady, v poledne, v poušti, v prudkém stoupání… Ani ten vítr už nefoukal. Málem jsem vyplivla duši hned po zdolání prvního kopce. Dostala jsem ukrutnou žízeň, což nebylo dobré. Zvykli jsme si pít naprosto minimálně.

V poušti jsme potkali osamělého velbloudáře, který se tvářil dost nechápavě, že opravdu chceme dojít do přístavu pěšky. Pokračovali jsme dál. Naše stopy z cesty do kláštera už dávno zavál písek a jediné, co jsme věděli jistě bylo, že se rozhodně nevracíme stejnou cestou. Krom šakalích stop přibyly ještě stopy pouštní zmije. Radši jsme koukali, kam šlapeme.

Ve snaze vyhnout se poslednímu a největšímu kopci, na němž stojí kaplička, jsme se rozhodli kopec obejít podél břehu Nilu. Šli jsme po duně, která byla tvrdá, ale pak jsme se najednou zabořili po kolena do písku. Byl úplně rozpálený. Okamžitě nám pronikl do sandálů. Ukrutně to pálilo. A široko daleko nic, žádný záchytný bod. Nedalo se dělat nic jiného než tím rozžhaveným pískem co nejrychleji běžet. Ale bylo to jako běžet vařící vodou. Čím rychleji jsme běželi, tím výš žhavý písek „cákal“. Zastavit se nešlo, to bylo jako stát v plamenech. Už dlouho jsem nebrečela bolestí…

Zastavili jsme se na skále, kde jsme si mohli na chvilku ulevit od bolesti. Řešili jsme, co dál. Kolem nás všemi směry jen kvanta pekelně žhavého písku. Rozhodli jsme se sejít z příkrého svahu k travnatému úzkému břehu Nilu. Hnala nás vidina, že si ponoříme spálené nohy do chladné vody. Těch padesát metrů bylo příšerných. Alex tolik netrpěl, takže vždycky slezl o kousek dolů a postavil mi tam k sobě dva kameny, abych si na nich mohla odpočinout od bolesti. Vždycky jsem seběhla o ten kousíček dolů ke kamenům a každý krok byl neskutečným utrpením. Nakonec jsme přece jen vběhli rovnou do Nilu a ku podivu jsme neměli ani puchýře.

Po pobřeží už pak byla cesta snadná. Nějaký chlápek s člunem se nabídl, že převeze do Asuánu jen nás dva, tak jsme jeli, abychom nemuseli čekat na přívoz a cestovat odděleně. Po přeplutí se tomu chlápkovi smluvená cena zdála malá, jak jinak.

Nakoupili jsme jídlo, které jsme do sebe na hotelu okamžitě nacpali, smyli z těl písek a upadli do postele. Jenže jsme byli tak unavení a vynervovaní, že jsme ani nemohli usnout. Ty tři kilometry nás opravdu zmohly. Tak jsme vytáhli trávu od Abduláha a řekli si: zahulíme, uvidíme. Zahulili jsme a upadli do postele znovu, ale ani tentokrát jsme neusnuli.

Sluníčko už jsme pro dnešek nechtěli ani vidět, takže jsme počkali do setmění a pak jsme sešli do hotelové internetové kavárny. Je to sklepní místnost, která vypadá jako tajné řídící centrum. Pak jsme opět zamířili do naší oblíbené lodní restaurace, před níž jsme potkali Abduláha, a hned si s ním domluvili na náš poslední zítřejší den felúku.

V restauraci jsme pozorovali místní kočku a pobíhající tlusté krysy, které by micinku nejspíš roztrhaly na kusy. Do toho příšerně hlasitě vyřvával muezin z mešity, takže jsme se s Alexem téměř ani neslyšeli. Už nás to štvalo, že si nemůžeme ani normálně povídat, tak jsme si „přáli“ ať už je ten náboženský fanatik zticha. Po chvíli začalo praskat v amplionech, až se jeden rozbil, a muezin nějak nemohl popadnout dech. Mnohem víc než tento výsledek mě ale ohromilo, že zatímco já se zaměřila na techniku, Alex zcela samozřejmě zacílil na toho člověka. Každopádně jsme ale prožili klidnou, řevem nerušenou noc.

Den dvacátý: 25. září 2008

Poslední den v Egyptě… Po snídani na terase jsme se vydali prozkoumat starý islámský hřbitov na kraji města. Poflakovali se tam divní chlapi, ale nadrzo jsme kolem nich prošli na fátimovský hřbitov. Jsou tam staré polorozpadlé hrobky i hroby s popsanými deskami, které byly nedávno odvezeny do Káhiry, aby je zrestaurovali. Ale jak je arabským zvykem, nápisy popletli, takže dnes nikdo neví, v jakém hrobě kdo vlastně leží. Plno písku a uschlé kaktusy mezi hroby.

Ze hřbitova jsme vylezli druhou stranou, takže jsme se ocitli prakticky hned u slavného asuánského lomu na žulu. Když už jsme tam byli, zaplatili jsme vstupné, abychom mohli zhlédnout horu kamení a nedokončený obelisk, který je stále spodní stranou spojen se skálou. Asi se jim ho tenkrát nepodařilo oddělit a dopravit kam měli v úmyslu. Jen jsme nepochopili, proč jsme u vchodu do lomu museli podstoupit přísnou kontrolu včetně bezpečnostního rámu a prosvěcování báglů. Co by tady kdo mohl zničit?

Vyšli jsme zase ven, na chodník, v němž byly samé odkryté kanály. Slovo bezpečnost v Egyptě zřejmě neznají. Výtahy běžně nemají ani jedny dveře, na motorkách jezdí i batolata. Řidiči aut mají při jízdě normálně na klíně své ratolesti všeho věku…

Pomalu jsme se vraceli zpět k hotelu úděsnými končinami. Všude jen prodejny motorových olejů, náhradních dílů a pneumatik. Prošli jsme trhem, kde jsme smlouvali se slizkým prodavačem, který se s námi chtěl fotit jen proto, aby mě mohl ohrabávat a hlasitě za mě Alexovi nabízet velbloudy. Byli jsme rádi, že se nám od něj podařilo vypadnout.

Odpoledne jsme vyrazili na nábřeží k Aswan Moonu, kde na nás již čekal Abduláh. Ale jaké bylo naše překvapení, když nám řekl, že se jmenuje Hamáda, a že je Abduláhův o deset minut starší bratr. Tím se vysvětlilo, že Abduláh je zkrátka všude a neuvěřitelně rychle se převléká. Dvojčata. Za rohem na nás skutečně vykoukl Abduláh a jestli si s ním zahulíme. Zdvořile jsme odmítli a radši šli na felúku. Tentokrát s námi jel Hamáda a jiný kluk, oba pravověrní muslimové dodržující ramadán, tudíž s nimi nebyla taková sranda.

Pluli jsme s felúkou na jih za město, až k prvnímu nilskému kataraktu. Proud je tu neuvěřitelně silný a místy se tvoří víry, které by stáhly pod hladinu snad i koně. O kus dál, v zátoce mezi skalami a rákosím, je voda klidná. Skočili jsme do Nilu a plavali a plavali. Byli jsme nadšení. A taky jsme si chtěli vychutnat poslední koupání. Bylo to úžasné.

Když jsme se pak vraceli, Hamáda říkal, že je jedním z mála kapitánů felúk, kteří si troufnou na katarakt. A skutečně bylo vidět, že plavba mezi proudy a víry je obtížná. Několikrát to vypadalo, že narazíme do skály, ale dobře to dopadlo.

Mezi felúkami a čluny plaval ve vodě kluk, který se vždycky chytil nějaké loďky, chvíli se držel a zpíval núbijské písničky. Jen jsme nepochopili, kam si dává peníze, které utrží za své úchvatné vystoupení.

U Elefantiny jsme pozorovali náš poslední egyptský západ slunce. Bylo to smutné, ale na druhou stranu jsme byli rádi, že jsme si poslední den tak krásně užili. Jakmile z mešity zařvali, že dnešní půst končí, oba členové posádky se naklonili přes palubu a začali pít vodu z Nilu. V přístavu je ta voda samý odpadek a olej z velkých lodí. Nemohla jsem se na to koukat, tak jsem jim nabídla naši balenou vodu. Když jsme se s hochy loučili, dověděli jsme se, že je o nich dokonce zmínka na internetu. http://www.admacum.com/feluke/abdullah.htm

Z přístavu jsme se vydali hledat nějakou restauraci bez krys, kam bychom mohli zajít na večeři. Hledali jsme dlouho. Nad nějakým vchodem byl nápis pizzerie, tak jsme tam vešli. Zrovna ale myli chodbu, takže na ní byla vrstva špinavé vody. Rozhlíželi jsme se, kdeže ta pizzerie má být, načež nám nějaký chlápek úslužně postavil stůl na chodbu do té louže a že si máme sednout. No raději jsme hledali dál. Byli jsme čím dál hladovější a jedinou známkou toho, že místní obyvatelé také něco jedí, bylo několik řeznictví, která se ohlašovala do dáli puchem zkaženého masa. U každého stála fronta Arabek, které se v hejnu much mínily poprat o zelené maso. Ještěže jsem vegetariánka a žádný egyptský hlad mě nepřinutil pozřít maso.

Nakonec jsme objevili jakousi jídelnu u trhu, kde byla podlaha posypaná růžovými pilinami. Počkali jsme, až obsluha uklidí ze stolu nakousané chleby a kuřecí kosti, sedli si a dali si mangový džus a falafel – egyptskou specialitu. Číšník mi nebyl schopen vysvětlit, co to vlastně je. Ani při konzumaci jsme to neidentifikovali, ale bylo to vynikající.

Zašli jsme na trh utratit poslední peníze, kterých už nám moc nezbylo, takže utrácení a smlouvání netrvalo dlouho. Potom jsme naposled zavítali do restaurace Emy na pivo, kde jsme celkově zhodnotili naši egyptskou výpravu. Zažili jsme tu spoustu krásných věcí i hnusných věcí, jako v celém životě. Finančně nás to vyšlo se vším všudy na 20 000 Kč na osobu, tedy zhruba na tolik, kolik stojí desetidenní zájezd do Egypta s cestovkou. My si ale každopádně užili mnohem víc.

Pak pochopitelně přišla řeč na to, na co se doma nejvíc těšíme. Krom takových samozřejmostí jako je rodina, přátelé a vana se těšíme, až uvidíme mraky, až bude pršet. To egyptské nebe bez jediného mráčku je přece jen trochu jednotvárné. Úplně nejvíc se ale těšíme na to, jak půjdeme v Praze po ulici a nikdo se na nás nebude vrhat a něco nám povídat. A já se těším i na takový vynález civilizace jako je popelnice a kontejnery na tříděný odpad.

Po rozloučení s panem Květinkou, který mě oslovoval „královna v modrém“, jsme se vrátili na hotel, kde jsme začali balit. Pak jsme se na čtyři hodiny uložili ke spánku.

Den jednadvacátý a dvaadvacátý: 26. a 27. září 2008

Ve čtyři jsme vstali, v pět vyrazili na nádraží, v šest odjížděl vlak. Jelikož první třída byla už dávno předem vyprodaná, museli jsme se spokojit s druhou. Nebyla to žádná sláva, ale pořád lepší než pojízdný záchod. Ve vlaku byla hrozná zima, tak jsme se nabalili do mikin a ponožek a spokojeně usnuli. Čekalo nás 1000 kilometrů do Káhiry.

Probudilo nás vedro. Asi po dvou hodinách jízdy se v našem vagónu rozbila klimatizace. Okna se pochopitelně nedala otvírat, takže nezbývalo než se zbytek cesty pařit v nesnesitelném vedru a dusnu. Jeli jsme na sever podél Nilu, nijak závratnou rychlostí. Projížděli jsme dobře známá města a městečka: Edfu, Luxor, Sohág, Asjút…

Potom vlak zastavil. Stál asi hodinu. Z amplionu z nějakého městečka k nám doléhal jakýsi arabský proslov. Netušili jsme, co se děje, proč stojíme. Alex byl toho názoru, že je to přestávka na modlení, kdežto mně to připadalo jako nějaká demonstrace.

Po několika hodinách jízdy nastala skutečně přestávka na modlení. Vlak zastavil, aby se mohl strojvedoucí pomodlit. Cestující tak činili za jízdy v chodbičce, kam si rozprostřeli noviny, na nichž se klaněli. Začali jsme s Alexem trnout, že tímhle tempem nedojedeme do Káhiry včas a zmeškáme letadlo. Vlak se jako na zavolanou rozjel. Rychlostí asi 15 km/h se posouval kupředu, aby mohl znovu zastavit uprostřed pustiny. Už jsme umírali.

Po západu slunce a konci půstu se všechno změnilo. Nesnesitelné vedro ustalo. Také bylo evidentní, že strojvedoucí získal nový elán do života, takže jsme jeli rychle a nikde nezastavovali. Všichni cestující najednou vybalili ze svých krabic – nikdo necestuje s taškou nebo báglem, arabským zavazadlem je krabice převázaná provazem – jídlo a pití, a ožili. Odpadky samozřejmě naházeli na podlahu. Jelikož ve vlacích nejsou koše na odpadky, my jsme vše házeli do igelitky. Po tomhle svinčíku, co tam místní nadělali, jsme se ale usnesli, že celou igelitku můžeme s klidným svědomím nechat ve vlaku. Po setmění se i chodbička vlaku změnila v prostor pro kuřáky, tudíž z ní vznikla plynová komůrka.

Bylo nám jasné, že nemůžeme stihnout dojet do Káhiry za inzerovaných třináct a půl hodiny. Po čtrnácti hodinách jízdy už jsme netrpělivě vyhlíželi světla velkoměsta, ale za okny jen černočerná tma. Už jsme nevěděli, jak si sednout, všechno nás bolelo. Po šestnácti hodinách jsme konečně byli v cíli.

Káhirské hlavní nádraží. Zmatek a děs. Asi jako kdyby na přeplněném Václaváku bylo dvakrát tolik lidí, z nichž každý by za neustálého pořvávání a rozhazování rukama běžel jiným směrem. Motali jsme se tam s těžkými bágly a rosetskou deskou, a připadali si jako venkovští křupani. Zamířili jsme směrem, kde se zdál být východ, ale byl to jen vchod do další haly, k dalším nástupištím. Snažila jsem se tedy zeptat přítomného policajta, kde je východ, ale ten na mě jen řval: „Speak English!“ A já na něj řvala: „I am speaking English. Where is the exit? We want go out!“ A on zase: „Speak English!“

Nakonec jsme se za pomoci nějakého mladíka zázračně vymotali ven. Strašná zima, jen 25°C. Všude plno lidí, řvaní, troubení a především otrávený, nedýchatelný vzduch. Nemohla jsem se dočkat, až vyletíme nad ty vrstvy smogu.

Jediný taxikář, kterého se nám povedlo chytnout, neuměl ani slovo anglicky a působil trochu šíleně. Ve svém letitém žigulíku neustále ukazoval dopředu na kapotu a křičel: „Motor? Motor? Bzzz.“ Nechápali jsme, proč nám ten pomatenec sděluje, že jeho auto má motor, tak jsme jen zdvořile přikývli. Taxikář po několika minutách jízdy přibrzdil a nějakého kolemjdoucího se zeptal, zda umí anglicky. Dotyčnému jsem řekla, že chceme na letiště, načež on přisvědčil: „Motor.“ Pomatený taxikář se s úsměvem chytil za hlavu a dál vyřvával: „Motor! Motor!“ Až později nám došlo, že arabsky se letiště řekne matar…

V centru Káhiry jsme uvízli v dopravní zácpě. Dvacet, třicet i čtyřicet let staré pojízdné vraky snad jezdí na surovou ropu. Otevřenými okýnky proudily do auta výfukové plyny. Odmítli jsme nabízené cigarety, i tak jsme se dusili už dost. Neustále jsme kašlali a oči nás pálily tak, že jsme je sotva udrželi otevřené. Unavení a přiotrávení jsme si položili otázku, co budeme dělat, když nám uletí letadlo. Nevěděli jsme.

Asi po hodině v zácpě jsme se konečně dostali na průjezdnou silnici a uháněli směrem k letišti. Policajti u letiště se nás zeptali, kam letíme a podle toho nasměrovali taxikáře ke správné odletové hale. Jakmile jsme do ní vešli, akutně jsme se začali poohlížet po toaletách. Jenže tam žádné nebyly. Jakýsi zaměstnanec letiště se nabídl, že nás na toalety odvede. Zvláštní… Následovali jsme jej chodbou a po schodech do druhého patra a další chodbou, až jsme se ocitli u kanceláří letového dispečinku. Tam byly i toalety. Spíš turecké záchody – smrduté díry do země. Na podlaze tak mokro, že si člověk musel držet nohavice, aby si je nenamočil, o existenci mýdla tu zřejmě taky jaktěživ neslyšeli. Ten chlápek tam na nás čekal, tak jsme mu dali dvě libry – klasický poplatek za použití toalety. On se ale tázal, zda mu nedáme dolary. Dolary! Skutečně použil množné číslo! Vyprskli jsme smíchy.

V odletové hale u informací nás ale poslali do jiné odletové haly, kam vozí cestující buď autobus zdarma nebo taxík za 50 eur. Snadný výběr. Autobus ku podivu po chvíli přijel a dopravil nás do správné odletové haly. Bez problémů nás odbavili na základě vytištěného e-mailu. A to jsme se tak obávali elektronických letenek.

U kontroly zavazadel jsme měli štěstí, neboť zaměstnanec letiště zrovna házel na pás nekonečné množství obrovitých krabic, mezi nimiž se naše bágly s kilem křišťálů a starověkými střepy ztratily jako nic. Záhadným způsobem jsme v Egyptě rozmnožili majetek: z Prahy jsme odlétali s celkovou hmotností báglů 22 kilo, a teď jsme se vraceli se 44 kilogramy.

Po nekonečných kontrolách pasů a letenek jsme se z nedostatku jiného usadili v MacDonaldu, kde jsme si dali stejný džus a hranolky jako kdekoli jinde. Klepali jsme se zimou a připadalo nám, že vůbec nejsme v Egyptě. Na letišti si místní hrají na rezervované a čistotné lidi. Kolem už občas zazněla i čeština, což nás přivedlo k překvapivému zjištění – najednou si musíme dávat pozor na to, co říkáme, a především bychom měli přestat mluvit tak strašně sprostě. V divočině, kde nám nikdo nerozuměl, jsme pěkně zdivočeli…

Před čekáním na vpuštění do letadla už jsem byla tak unavená, že jsem nemohla ani stát, nikde samozřejmě žádná sedadla. Tak mi Alex přinesl židli z restaurace. Poslední kontrolou jsem prošla s lahví vody v báglu, nikoho to nezajímalo. Další čekání. Upadla jsem do polospánku a měla dojem, že stále sedím ve vlaku, že z něj už v životě nevystoupím. V příšerném stavu z únavy a nevyspání nás autobus dovezl k letadlu a my se naposled nadechli nedýchatelného káhirského vzduchu. Letadlo ČSA bylo poloprázdné a úchvatně čisté. V tak čistém prostředí jsme už dlouho nebyli… Zdálo se mi neuvěřitelné mluvit s letuškou česky. Všechno mi to připadalo jako nějaký sen.

Vzlétli jsme a zanedlouho jsme prorazili stojatou šedou vrstvu káhirských smogových přízraků, které se nehybně rozmnožují nad městem. Po „snídani“ v půl třetí ráno jsme se natáhli a usnuli. Probudili jsme se až před přistáním.

Pilot pravil, že v Praze je příjemná teplota 6°C. Byl to šok. Najednou o 40°C méně, než na co jsme byli zvyklí. Klepali jsme se zimou a nedokázali se tak studeného vzduchu pomalu ani nadechnout.

A pak se stalo něco neuvěřitelného. Slunce, které jsme včera večer viděli z vlaku zapadat v Egyptě, teď vycházelo nad Prahou. Stejně oranžové a krásné, dokonce svítilo zpoza mráčků. Jen vycházelo o dost pomaleji. Vrátili jsme se domů. Nebo jsme svůj domov právě opustili?