HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

2012? Nová Kaledonie vzhlíží k roku 2014

2012? Nová Kaledonie vzhlíží k roku 2014

Od přelomu milénií nám cca každý druhý rok někdo předsunuje konec světa. Okultním seniorům se stále nezdařilo umřít. A hle, někde na Zemi nevzhlíží ku konci, ale ku začátku. V roce 2014 má v Nové Kaledonii začít nový věk a možná i pod jiným jménem…

Francie a korálová velmoc?

Kdo cestuje, ví, že co chvíli zakopne o francouzskou kolonii a nestačí se rozčilovat, proč se nenaučil ten šnečí jazyk. Afrika i celé Tichomoří jsou plné států s nepsanou dlouhou rukou až do Paříže. Ne jinak je tomu s Novou Kaledonií, další zemí, jíž si dost neohroženě přišpendlila do rajónu Francie. Se všemi pacifickými „anektovanými“ územími se dokonce Francie kuriosně stala čtvrtou největší korálovou velmocí na Zemi, hned po Austrálii, Indonésii a Filipínách.

Podmanit si zemi jedněch z nejkrutějších kanibalů na světě nebyla brnkačka! Ovšem žádné podmaňování nikdy nezavání spravedlností. Dnes žijí ve státě dvě etnika: černé a bílé. Černí (původní) Kanakové ztratili svou půdu, avšak za ta léta bojů a vražd ztratili tu a tam i slušné chování. Francouzi tak drží spravedlnost, drží kmeny dál od přebohatých těžařských dolů a země napjatá jak strunka čeká, kdy vybuchne poslední dobrá vůle jedné ze stran vyhroceného smíru.

Základem uvítacího rozhovoru bylo ticho

Rodní Kaledonci, tzv. Kanakové, mají jeden dobrý starý zvyk. Součástí uvítání je dlouhý pohled do očí beze slov. Ten má vyložit vše ještě předtím, než skutečnost zmlží slova. A tak jsem francouzštinu takřka nemusela znát, abych neviděla v těch dlouhých pohledech ještě delší napětí. Téma „Kanakové versus Francouzi“ stále visí jako těžký mlžný opar vznášející se nad překrásným kaledonským pralesem. Mezi stromy mi v Kaledonii bylo lehčeji než mezi lidmi.

Jak to vidí „kolonizátor“?

Nepřísluší mi soudit. Proto jsem se na spor zeptala: právníka z Paříže, domorodého Kanaka a sličného přistěhovalce. Důležité je připomenout, že všichni dotazovaní byli mladí. Jejich paměť nebyla zasažena brutálními šrámy ztracených dcer, synů a rodné půdy z konstantních potyček na pozadí sporu.

Velmi šarmantní francouzský právník uchopil nožičku lobstera na talíři. Chvíli dlouze hleděl na skořápku a dával si čas na to, kudy se dostat dovnitř k problému i k lobstrovi. „Je to opravdu těžké,“ zakousl se do chrupavky, která rozhodně nepovolila, „sám neznám odpověď,“ nechal chvíli odpočinout svému zubu.

„Oboříš se tady na mne, že Francie jde jenom po niklu. Ano, Nová Kaledonie je nejvýznamnějším dodavatelem niklu na světě, takové bohatství má už jen Kanada. Našlo se tu i železo, měď, mangan, kobalt… Nerostné bohatství země je obrovské, ale uměli by je místní zhodnotit? Nebýt Francie, není tu práce, není tu organizace, není tu schopná policie, není tu bezpečí, řád, a pozor, Kanakům nedochází, že by přišli o velmi tučné dotace ze zámořské mateřské země. Pro Francouze je tahle zem ráj. Vysoké platy, menší pracovní nasazení, překrásné klima. Kanakům země historicky patří, byli vytlačeni do nehostinných území. Francouz se na jejich území bojí vstoupit. Panuje tam mnoho násilí. Ale nezaplavilo by to násilí zemi bez francouzské policie? Dokázali by Kanakové vést těžební společnosti, z nichž jde ono bohatství? Nezavládl by tu jen zmatek, agrese a chudoba? Nová Kaledonie je v jistém smyslu příjem navíc pro Francii, ale Francie je v jiném smyslu příjem navíc pro Novou Kaledonii.“

Právník již spokojeně žvýkal jemné masíčko zpod zdemolované tuhé skořápky, zatímco já zůstávala s „lobsterovým problémem“ trochu pozadu. Tu jsem zabrala, kde jsem neměla, a šup, jedna maličká zakrslá oliva vyskočila z mého talíře jak z trampolíny na blankytně čisté modré prostírání. Ležela tam, jak atol v Pacifiku, široko daleko dokonalé nic, jen flek na modrém prostoru. Zakoukala jsem se na tu ubohou drobotinku a zakecala jsem to rychle: „I maličké země dokážou být samostatné. Co třeba Nauru. Je to mrňavý stát v Tichém oceánu, má fosfát a ví si rady i bez zahraniční pomoci.“

„Ano, to nikdo neví, dokud se to nezkusí a já těchto jednání nechci být účasten. Prostě nevím!“ hleděl právník záhadně na hlavolam další mořské potvory, nevěda, kam píchnout. Zdá se, že moje oliva bude mít brzo kámošku. S geny ctěné francouzské admirality.

Jak to vidí „kolonizovaný“

Kené,“ jak jsem snad správně pochytila přezdívku snědého kanackého krasavce, „a jak to s vámi bude? Mluvíš krásně francouzsky a furt byste se odpojovali!“ Kené zpozorněl, ostražitě se rozhlédl a ztišil hlas: „Nevykřikuj, tady jsi sice ve zcela bezpečné zóně, ale zkus si vyjet na nejzazší sever. Pár turistkám už se stalo, že tam po nich házely kameny! A nejen to. Vypadáš na to dostatečně evropsky, lépe řečeno francouzsky. Tady v Númea (hlavní město) je každej policajt Francouz, takže jsi v suchu, ale tam na severu je hustota obyvatel dost nízká! A… A tak tam není úplně bezpečně. Hele já se jim tam nedivím. Všechno co tu kdy měli, ať to bylo dobrý nebo špatný, všechnu půdu, všechny hodnoty, víru, všechno jim Francouzi vzali. Prokletí týhle země je, že je uvnitř bohatá. V Polynésii se nemydlí, protože tam nic nemají. Ale Kanakům bohatství taky zachutnalo. Každýmu zachutná. A když jim bílí ukázali, jak k němu, chtěj je sami pro sebe. Je to přece jejich země. Starouši jsou až fanatičtí. Vždyť ještě před dvaceti lety tu byla regulérní občanská válka. Z jejich mysli už nic nevymažeš. Já si válku nepamatuju. Francouzi mi nevadí. Osobně si myslím,“ ztišil hlas ještě více a přikrčil se, „že dělení je pitomost. Jsme příliš malá země na to, abychom něco znamenali. A každá země by měla nějak ekonomicky růst, no ne? Mladí v hlavním městě jsou spolu v pohodě, chodí spolu na rande a historie je netankuje. Až bude referendum, já na ňákou samostatnost fakt peču. Jsem tu šťastnej.“

Jak to přivandrovalec nevidí

Do názoru se mi zachtělo zašťourat také v ostrovní části Kaledonie, na ostrově Ile de Pins. Dotazovým se opět stal mladý muž. Ženu bych uvítala, ale můj výběr byl kriticky limitován dobrou znalostí angličtiny protějšku. Po chvilce oťukávání jsem s cílem udělat mu radost hrdě národopisně pronesla tu radostnou větu: „Takže ty jsi Kanak?“ Do štíhlého vysokého mladíka, jak kdyby kudlou píchl. Opáčil hrdě až naštvaně: „Ne, jsem z West Indies!“ „Aha,“ pokývala jsem hlavou.

Dle vzhledu jsem to rozhodně nepoznala, ale vím, že dělníky sem vozili z Kolumbovy Ameriky (tehdy domnělé západní Indie). Ale odkud ten vzdor, být Kanakem? Bohužel můj poslední dotazovaný jevil pramalý zájem o národopisectví i dějiny, místo toho mne obratně pozval v noci na párty. Poděkovala jsem, a slušně a v mžiku vycouvala. To je deviza cest o samotě, některé rozhovory nemůžete dokončit.

Zmizí Nová Kaledoníe z atlasů? Vznikne země „Kanaky“?

Myslím, že vnitřní rozhovor nemá dokončený uvnitř sebe zatím většina národa. A jsem opravdu zvědavá, co se bude dít, až Francie v roce 2014 povolí slibované referendum o nezávislosti státu. Osobně se domnívám, že datum bude posunuto, již teď je někde uváděno poněkud nepochopitelné klouzavě, jako 2014 – 2018.

Ostatně datum bylo Kanakům slíbeno někdy v pradávných devadesátých letech, tím si tehdy Francie sice získala skutek k dobru v tom smyslu, že referendum opravdu umožní, ale nikdo nepochopil, proč až za tak dlouho? No proč, ještě se něco vytěží a pár radikálních dědů vymře. Mladí ať volí. Navíc Melanésané tvoří dnes již pouhou půlku obyvatel a do referenda jich účinně ubývá. Čí slova se po referendu naplní, netuší ani místní. Zda nezávislost bude znamenat bohatý ráj či peklo agrese? Nebo naopak nezvolená nezávislost spustí novou vlnu odporu? Existuje jen jediný vzkaz milovníkům přírody. Možná je právě teď čas, shlédnout ten divukrásný nekončící prales, dokud je mír držen v šachu, dokud se nekácí stromy a další životy.

Eva Palátová je neuvěřitelně veselá cestovatelka, fotografka a spisovatelka. Je autorkou dvou knih, a to ATA MUA – kolem světa za 800 dní a OLA LAMA – Jižní Amerikou od rovníku k tučňákům. Více se o ní dozvíte z jejího facebooku nebo na www.kiwik.cz.

Zkušenosti čtenářů

PaV

Heh, lobster má i starobylé české jméno – humr. V Noumée na trhu jsem viděl asi největšího, o kterého jsem kdy zakopl. Kanakové mají štěstí, že o ně zakopli zrovna Francouzi. Každá francouzská „kolonie“ má mnohem vyšší životní úroveň, nežli aglosaská či jiná. Při vstupu na území čekají všichni cizinci potupnou imigrační frontu – kromě občanů EU:-) Opět zde platí „hlasování nohama“. Pokud nohy imigrantů směřovat na Novou Kaledonii, převrat se konat nemusí. Nejbližší cca 40 let již „samostatná“ země je Vanuatu – bývalé kondominium Británie a Francie. Životní úroveň je tam přes blízkost s Kaledonií a turistickou přitažlivost naprosto žalostná! Kanakové si dokáží dobře srovnat, jak by dopadli! Vanuatu je rozparcelované podobně, jako jihoamerické pampy. Na velkoplantáže, které přes nastrčené vanuatské advokáty patří Číňanům a dalším investorům. A blaho Vanuaťanů nikoho nezajímá. Stejně jako „nezávislí“ Vanuaťané by dopadli Kanakové, pokud by se jim vypařil francouzský socialismus (a vysoká životní úroveň) pod nohama.
Zajímavé je, že i Francouzi odlétají do Francie z Kaledonie jen velice neradi, i když jde o služební nebo soukromou cestu na pár dnů. Kaledonie je ráj na zemi. A jakákoliv změna by pochopitelně musela být jen k horšímu. Na Kaledonii je mi nejsympatičtější, že i jinde v Pacifiku rozhulákaní a rozjívení Australané se na Kaledonii chovají tiše a roztřeseni sledují cenovky okolo sebe:-) Dejbůh, aby to to vydrželo co nejdéle!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí