Jemenci jsou hrdý arabský národ, který lze jen těžko spoutat nějakými pravidly. K cizincům se staví v zásadě velmi přívětivě, vynikají zvědavostí na každého exota, který sem náhodou zavítá. [cut]Během měsíčního cestování jsem potkal pouze tři batůžkáře a několik malých skupinek (D, NL, F, PL, RUS) v najatých džípech. V turisticky významných místech už domorodce naše přítomnost nepřekvapí, ale každý si na cizince rád houkne „Hallo, where are you from?“ Čím odlehlejší místo, tím větší zájem. To se pak seběhnou skoro všichni chlapi, děti se protlačí dopředu, pokřikují, mávají. Ženy vše nepozorovaně sledují schované za okny. Smiřte se s tím, že kromě hotelového pokoje budete stále sledováni, zvlášť když se například zastavíte namazat se krémem, sníst svačinu, stopujete na kraji vesnice apod. Mladí, staří vytvoří chumel a se zájmem vás zblízka pozorují.
Jemenci se vyznačují velkou pohostinností. Zažil jsem pár pozvání na nocleh, na jídlo, na čaj. Někdy není pozvání ani zjevné, přitom za vás chlapi v tichosti zaplatí. Naopak sami si můžete získat jejich náklonnost pozváním (na limču, na čaj, na oběd), jemenské ceny opravdu ani skromného batůžkáře nezruinují. Pozor, v centru San’a se na mě první den přilepil výborně anglicky mluvící Selim, který si mě získal koupením pepsi a pomocí s hledáním hotelu Old San’a Palace. Velký oběd a taxi na kátový trh už ale nechal zaplatit mě, na trhu chtěl totiž ode mě zaplatit pytlík nejlepšího kátu (prý 5000 YR!): „Would you like to invite me for some qat?“ (angličtina pochopitelně takto neomalenou otázku nezná). Když jsem odmítl, sám si nic nekoupil. Za tři týdny mě odchytl znova (už si mě nepamatoval), takže asi takhle parazituje na všech individuálních cestovatelích.
Jemenci se extrémně rádi fotí. (Když vzpomenu na Bolívii – nebe a dudy.) Bohužel dost strojeně pózují – na portréty to nevadí, ale zachytit nějakou akci, např. řemeslníka při jeho práci, je obtížnější. Dospělí, mládež a děti se někdy i sami nabízejí, naopak staříků byste se měli určitě napřed zeptat (některým focení vadí). Fotit ženy přímo je nevhodné, protože by mohlo vyvolat ostrou reakci mužů – zkuste teleobjektivem z nenápadného stanoviště. Děti většinou spolupracují, těší se až se uvidí na displeji (i když u filmové zrcadlovky…), ale někteří výrostci strkají ruce před objektiv a celkem zlomyslně se snaží škodit. Odrostlejší holčičky si nezapomenou před focením zakrýt obličej až po oči, jak se sluší.
Když píšu Jemenci, myslím chlapi a děti, protože o ženách nemůžu referovat. [/cut]V Jemenu existuje mužský a ženský svět. Vzájemně se prolínají jen v rodinách a částečně ve školách (zvlášť pak na univerzitách). Pro muže (včetně cizinců) je standardně nepřípustné nějak blíže kontaktovat cizí ženu, pokud ta sama nemá nějakou veřejnou roli (letuška, prodavačka, žebračka). Stejně tak ženy mohou oslovit pouze prodavače, řidiče apod., jinak by byly považovány za lehké. Ovšem ženy-cizinky v jemenské společnosti vystupují skoro jako „poloviční chlapi“, mohou s chlapi bavit nebo si přisednout v MHD (viz kap. Doprava). Jako v jiných muslimských zemích při cestování s partnerem mají absolutně bezpečnou pozici, dvě ženy také. [cut]Při pečlivém dodržování společenských pravidel se do Jemenu může klidně pustit i sólo cestovatelka (viz Thorn Tree na webu Lonely Planet; jednu Francouzku jsem dokonce potkal).
Chlapi v hornaté části země (přibližně bývalý Severní Jemen) chodí v dlouhé bílé róbě (thóp), saku a pantoflích, opásáni zdobeným pásem se zavěšeným rituálním nožem (džambíja) a mobilem, dva symboly mužnosti. Na hlavě nebo kolem krku nechybí arabský šátek – jeho vzor a způsob uvázání určuje kmenovou příslušnost (kmen a jeho vůdce, šejk, má i v současnosti daleko větší váhu než stát a zákon). Šátek ale slouží i proti větru, na utírání pusy, jako helma. Podél pobřeží (přibližně bývalý Jižní Jemen) chodí v sukni, tričku a bez džambíje nebo se oblékají úplně evropsky. Každý Jemenec v uniformě vypadá díky kníru jako Sadám Husajn. Nebuďte překvapení, že se chlapi spolu běžně vodí za ruce – představuje to zde projev pouhého přátelství. Mohou tak vést i manželku nebo příbuznou. Naprostá většina žen se kompletně zahaluje, koukají jen tmavé namalované oči. Ženy některých horských kmenů, minoritních náboženských vyznání (např. ismajlité) nebo afrického původu si obličej nezahalují a jejich vzájemné kontakty s muži jsou mnohem otevřenější. Takové jsem zkoušel požádat o snímek, ale vždy marně. Ženy-cizinky se nemusí oblékat jako místní (na rozdíl např. od Íránu). Krátká sukně, šortky nebo tílko by byly pochopitelně nemravné, ale kalhoty, dlouhá sukně, tričko s krátkým jsou OK. Lehkou košilí s dlouhým rukávem a módním šátkem nebo šálem na hlavě si však velmi šplhnete.
Jemenci jsou hodně uřvaný národ. Jejich hýkání po pár dnech začne lézt na nervy. Hulákají na sebe jak protržení, místo aby udělali pár kroků nebo stáhli okénko – v jiných zemí jsem tohle fakt nepozoroval. Naopak prodavači, kteří jinde lákají silným hlasem zákazníky jak o život (např. Turci), obvykle mlčí jako ryby. Problém je, že hýkají i na vás: „Wohéééj! hóóóó!“ Pokud uslyšíte „saddik!“ (kámo!), je to vždy na vás, na cizince. Nezbývá než se to naučit ignorovat, protože při vší úctě k nim, v 99% nic konstruktivního nechtějí. Chtějí si jen prostě za svého stanoviště pohodlně prohlížet váš obličej. Neodbytní jsou v tomto ohledu vesničtí puberťáci. Když jim nedopřejete pozornost, zasviští i nějaký ten kámen. Nezbývá než vzdát se odpočinku, místa na focení a zmizet.
Nikde jinde na světě jsem neviděl tak bezostyšné děti jako v Jemenu. Děti jsou zde chápané jako boží požehnání a rodiny jich mívají průměrně sedm, proto je výchova zřejmě dost mírná. Děti na cizince pokřikují, dělají chumel, dorážejí, snaží se něco vymámit. Snad nejotravnější byly ve vesnicích kolem At-Tawilla a v Hababě, kde se mi odvážily i šlohnout pár drobností z batohu. Nejlepší naopak byly ve wádí Dowan a v pohoří Haraz. Když přede mnou jednou děti utekly, byl jsem z toho značně vyvedený z míry. Ve škole se povinně učí anglicky, ale domluvit se s nimi nedá (až na vyjímky). Učitelé mají mizerné platy a tomu bohužel odpovídá i kvalita výuky. Na závěr Top 5 dětských pokřiků: 1. kelém – tužka; 2. súra – foto; 3. saddik! – kámo!; 4. bakšiš – bakšiš; 5. bonbon – bonbón. Znalci tvrdí: nic dětem nedávejte. Pokud chcete pomoct, dejte balík tužek nebo finanční příspěvek učiteli ve škole (Fén fí madrasa? – Kde je škola?).[/cut]
Hlavní náboženství Jemenu představuje islám, od nějž se ostatně odvíjí řada pravidel a zvyku popsaných výše. Svátečním dnem je pátek (džuma). Proto víkend zde připadá na čtvrtek a pátek (sobota a neděle jsou normální pracovní dny). Chudí lidé ale musí pracovat pořád. Ve čtvrtek odpoledne proto čekejte klidový režim. V pátek vše směřuje k hlavním poledním modlitbám, většina obchodů je zavřených. Zkuste být v pátek kolem poledne u nějaké větší mešity, uvidíte svátečně oblečené chlapy a pokud se všichni nevejdou dovnitř, pak i jejich hromadné modlení na ulici. Jinověrci bohužel v Jemenu do mešit nesmějí. Pětkrát denně svolávají muezzini k modlitbám. [cut]Protože první je kolem 4:30 ráno, doporučuju nejezdit do Jemenu bez špuntů do uší. Volání muezzinů je sice velmi exotické, ale ty reproduktory mají opravdu silné zesilovače.
Prokletí Jemenu představuje lehká droga zvaná kát. Listy tohoto keře obsahují látky stimulující tělo, uklidňující nervový systém a vyvolávající řadu nepěkných efektů. S blížícím se polednem Jemenci nervózně shánějí pytlík co nejlepšího kátu (běžná kvalita 200-800 YR). Odpoledne se rozvalí ve svých krámcích nebo domech a ve společnosti kamarádů otrhávají lístky a labužnicky je žvýkají jako kozy. Navečer už jsou dost vláční, s jednou tváří vyboulenou nahromaděným kátem. Žvýká asi 95% chlapů a 50% žen. Celý jemenský život se tak každé odpoledne utlumuje, i když třeba doprava funguje (řidiči žvýkají za jízdy). Za kát vydávají lidé značnou část svých i tak nízkých příjmů, což na jemenskou ekonomiku působí jako mor, stagnuje. Kát vytlačil tradiční kávu jak v pěstování, tak v konzumaci. Také jsem to zkusil a pak jsem v celou noc nemohl pořádně usnout.
Ve městech kontinuálně zametají odpadky čety černochů. Na vesnicích se však kupí na určitých stranách domů nebo přímo v úzkých uličkách. Dnešní odpadky holt nezetlí. Člověk tak často prochází jednou velkou skládkou barevného plastového bordelu. Navečer nebo ráno se někdy něco spálí. Bohužel tenhle způsob (ne)nakládání s odpadem starým kamenným vesničkám dost ubírá na kráse.
Jazyk
V Jemenu se mluví arabsky. Údajně je to nejbližší dialekt ke spisovné arabštině, proto jezdí cizinci studovat arabštinu často právě do Jemenu. Cizím jazykem mluví v Jemenu málokdo, proto je třeba naučit se základní fráze arabsky. Docela dobrá je česko-arabská konverzace do kapsy „Arabština – praktický jazykový průvodce“ (vydal RO-TO-M, 2004). Vůči chybám výslovnosti jsou Jemenci tolerantní a vaši snahu velmi ocení. Dodržujte ale „anglickou“ výslovnost mezinárodního přepisu arabštiny (zejména „w“ jako v well, „th“ jako v thing), plus „kh“ jako české „ch“ a „dh“ jako v angl. there.
Ve velkých městech vždy narazíte na někoho anglicky mluvícího – obvykle to jsou např. studentíci s brýlemi, čistě oblečení chlapi s aktovkou nebo evropsky oblečení pánové s notebookem, průvodci turistů, recepční v hotelech (zvlášť v těch z Lonely Planet). Pomoc takových lidí je v Jemenu často neocenitelná. Občas vás pozvou na čaj, na oběd nebo i domů.
Za aktuální informace děkujeme Lukášovi Synkovi – cestar.euweb.cz
[/cut]
