Cestopisy a reportáže

19.7. pondělí – Snídáme brzy. Objevil se Izák v mých botách a flísce. To mu teď půjdou kšefty, když je konečně oblečený jako doopravdický průvodce. Fosílii samozřejmě nemá a že prý na to úplně zapomněl, ale že až přiletíme příště, budeme ji mít připravenou. Tonda mu říká, že letadlo nám letí až za hodinu, tak ať jí kouká sehnat. Jasně jasně a opět zmizel a pak už jsme ho nikdy neviděli.

16.7. pátek Katolický vůdce přistává Dnes mám hezký den. Nic mě nebolí a nic mi není a strašně se těším na náš trip. Zato Tonda skuhrá. Strašně ho bolí palec a vypadá, že se mu vůbec nikam nechce. Prý taky celou noc bolestí nespal. No je fakt, že komáry jsme vykouřili čmoudíky a švábi někam zalezli, ale zato celou noc vyli psi a nad hlavou v dřevěném obložení nám běhaly krysy. Bude to dobré. Snídaně pěkně a kávička a Tonda zapije prášeček a ono to přestane bolet.

13.7. úterý Nespala jsem moc dobře ale jsem mile překvapená, že tady není téměř žádný hmyz ani švábi a tak. A taky Tonda, který kvůli prohibici zde, si nemohl dát ani jedno pivo, skoro nechrápal. Jenom trošku. Tak tedy od čtyř hodin nespím a píšu tenhle deník. Výsledek je skoro deset popsaných stran.

Je 7.7.2004, středa Já, Tonda, můj bratr Bóža a jeho manželka Dana (jedou s námi na Bali a pak tam zůstanou, zatímco my dva budeme sami pokračovat dál) opouštíme náš barák a vyrážíme směr letiště. Já se těžce loučím s naším domem, zatímco Tonda s představou piva Staropramen, a proto vymyslel rychlý plán, že si ještě cestou v hospodě U starého pivovaru jedno rychlý „škubnem“. Takže jsme si jedno nebo dvě škubli (jak kdo) a naše cesta může začít.

Každý rok, kamkoliv jedeme, myslím tím sebe a mého manžela Tondu, píšu deník. Na tom by nebylo nic neobvyklého, ale tentokrát vzniklo hned několik důvodů zachytit naše měsíční putování. Tak za prvé bych chtěla podat alespoň malinkatý obraz o zemi, o které se toho moc neví, protože se tam zas tak moc nejezdí a ti lidé, co tam jezdí, si své informace těžce chrání.

Přestože mi to dodnes nejde na rozum, v Indonésii je také „white skin beautiful“. Aspoň mi to tvrdila toulavá prodavačka na balijské pláži v Padangabai, když mě ďoubala prstíkem do míst, kde myslím, že mám žaludek, zatímco jsem se snažila opálit bůčky. Nedalo by se zařídit, aby to platilo i u nás? Ušetřila bych si pro příště popáleniny druhého stupně spojené s oparovými výkvěty kolem pusy a rudé tváře.

„Kuřata by neměly běhat,“ uzavřel Honza zoufalé snahy ulovit v Yogyakartě něco k večeři. Tuhé vysportované kuře a slepenou rýži žvýkal tak dlouho, až ji musel jednoduše spolknout naráz.

Ostrov Sulawesi je jeden z nejpestřejších ostrovů Indonésie. V jeho centru narazíte nejenom na krásnou a nezničenou přírodu, ale také na fascinující kulturu kmene Toraja (čti Toradža). Jejich zvyky a architektura překvapí každého.