HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

POSLEDNÍ DISKUSE

Mauretánie je země s nejstarší knihovnou, nejdelším vlakem, ale i všudepřítomným rasismem

Mauretánie je země s nejstarší knihovnou, nejdelším vlakem, ale i všudepřítomným rasismem

Na naší cestě kolem světa jsme se ocitli na mnoha pozoruhodných místech. Jedním z těch výjimečných byla Mauretánie. Výjimečný byl už samotný vstup do země.



Na straně sousední Západní Sahary, dříve samostatné svobodné země nyní okupované Marokem, cesta končí. Pískem zavátý asfalt je dotažen jen k jednoduché závoře vymezující hranici Západní Sahary a pásu země nikoho. Pro nezávislé stopaře poněkud složitější úloha, k tomu všemu je území podél hranice zaminované a vzdálenost do nejbližšího města je asi 40 kilometrů.


Mauretánie, AfrikaRokování, Mauretánie, Afrika

Mauretánie, AfrikaPoušť, Mauretánie, Afrika

Mauretánie, AfrikaMístní lidé, Mauretánie, Afrika

Prohlédněte si další fotografie k článku...


V poledne jsme obešli závoru a vstoupili do jedné z největších nejistot na naší cestě, sundali si batohy a čekali na stopa. Asi po dvou hodinách přijel terénní vůz s několika zahalenými muži. Vojáci jim direktivně nařídili, aby nás vzali, protože jsme jim naší přítomností narušovali klid a pohodu. Mysleli jsme, že máme vyhráno. Bylo to právě naopak.

Zahalení muži sice znali bezpečnou cestu, ale nikoli k oficiální mauretánské straně hranice. Namířili si to přímo k nelegálnímu překladišti jakéhosi kontrabandu, ukrytého hluboko v poušti na území nikoho. Vysadili nás a agresivně nám vysvětlili, abychom co nejrychleji zmizeli. Mezi dunami bylo asi deset terénních aut zakrytých hnědou plachtou a spousta beden. Celé to tam hlídal polonahý černoch, kterého ihned po příjezdu jeden ze zahalených mužů několikrát přetáhl přes holá záda jakousi rákoskou. Chudák jen zatnul zuby a tiše zasténal. To co jsme zatím znali pouze z literatury, jsme právě zakusili na vlastní oči. V Mauretánii totiž stále existuje otroctví.

Otroctví jako každodenní realita

Oficiálně bylo otroctví v Mauretánii postaveno mimo zákon teprve v roce 1981. Na venkově ale stále Maurové vlastní své černošské otroky. Ti nemají žádná práva a jsou pouhým majetkem svého pána. Podle odhadů se může jen v Mauretánii jednat o statisíce lidí. Jednoho z těch chudáků jsme v jeho tristní životní situaci právě potkali.

Mauretánie, AfrikaKrása pouště, Mauretánie, Afrika

V Mauretánii žije mnoho etnických skupin, trochu zjednodušeně: Bílí Maurové (nejvyšší kasta), Černí Maurové (Haratinové nebo osvobození otroci) a nejníže postavení černí Afričané. Otroci patří zejména Bílým, ale také Černým Maurům. Rasové dělení společnosti se v zemi ničím nemaskuje. Za ateismus nebo kritiku islámu je zákonem ustanoven trest smrti. Výsledkem tohoto nábožensko-kulturně-politického směřování země je nesnášenlivost ke všemu „jinému“, což jsme jako běloši v této zemi zakoušeli každý den.

Dialog, ať už mezináboženský nebo multikulturní, je zatím naprosté tabu. V cestě mu stojí i skutečnost, že dvě třetiny populace v zemi jsou negramotné. Kde se nevede dialog a jeden nemá zájem poznat a pochopit druhého, tam bohužel vládne násilí. Dialog je dar, který obohacuje osobu jakožto vztahovou bytost, která se právě ve vztazích realizuje.

Velice cenné vízum

Oddychli jsme si až v místě, kde jsme se pašerákům ztratili z dohledu. Ale co dál? Asi po hodině se mezi dunami vynořil další terénní vůz, tentokrát s bělochy. Podařilo se nám tak chytit stopa na jednom z nejméně pravděpodobných míst na světě. Francouzi s sebou měli místního znalce terénu a k našemu štěstí mířili na mauretánskou stranu hranice pro vstupní razítko. Dlouho se do země vůbec nesmělo a v poslední době byl povolen pouze rychlý průjezd přes Mauretánii do Senegalu v rámci vojenského konvoje. Cestovatel tak neměl šanci poznat zemi, jen z poza okénka vojenského náklaďáku mohl zahlédnout něco málo z této velmi izolované části světa. Sami jsme byli překvapeni, že nám bylo uděleno vízum, díky němuž jsme se mohli měsíc svobodně pohybovat po celé Mauretánii.

Mauretánie, AfrikaCestou necestou, Mauretánie, Afrika

Měli jsme namířeno do nejbližšího města Nouadhibou. Maurští celníci na hranici neměli těžkou práci. Jeden hlídal žhavé uhlíky, aby nikdy nechyběla káva a čaj, zatímco druhý neúspěšně ladil rádio, ze kterého se tu a tam ozvalo pár tklivých tónů, a staral se o stoleček s dominem, z něhož musel co chvíli oprašovat navátý písek.

Pašeráci stopaře neberou

Až za tmy poušť vydala dvě ostrá světla doprovázená rachtavým rámusem. Velmi starý Renault a v něm o fous mladší Francouz. Neměl v úmyslu nás vzít, ale celníci tím podmínili udělení razítka, čímž vlastně ušetřil pár dolarů. Vypadalo to, že máme vyhráno. Těžko by Francouz v naprosto nevhodném autě do pouště mířil v tuto hodinu jinam, než do nejbližší civilizace. Jenže i takové situace cesta přináší. Ukázalo se, že chlapík mířil pouze na několik kilometrů vzdálené místo k suché palmě, kde měl prodat Bílým Maurům svůj unavený Renault. Francouz nám vysvětlil, že kvůli naprosté izolaci Mauretánie je možné skvěle vydělat i na autě, které je v Evropě považováno za životu nebezpečné. Stačí auto nějak dostat do země.

Jak se asi jezdí na kole po Africe? Je to bezpečné? A co cesty, jsou sjízdné? O cestování na kole po černém kontinentu se více dočtete v textu Expedice Na kole přes Afriku má za sebou čtvrtinu cesty.

Pro nás to ale znamenalo, že jsme se uprostřed noci zase ocitli někde v zaminované poušti. Už jsme si na to začínali zvykat. Pokusil jsem se domluvit s Maury, zda by nás nevzali s sebou do Noadhibou. V autech místo měli, ale naprosto razantně nás odmítli. Jeden z nich výstražně vytáhl zbraň, a když jsem přesto naléhal, vystřelil do vzduchu.  Pochopili jsme, že tyto obchody asi nebudou úplně legální a raději čekali opodál, až vše skončí.

Mauretánie, AfrikaMístní obyvatelstvo, Mauretánie, Afrika

Maurové s Francouzem se hádali a nakonec s vulgárními gesty nasedli do svých džípů a zmizeli v temných dunách. Francouz tak neměl na výběr. Musel pokračovat do Nouadhibou, aby prodal své auto tam, nás vzal prozíravě sebou, jako by už předem počítal s vyprošťováním auta z písku, nespletl se. Byl to jeden z nejnepravděpodobnějších stopařských úspěchů.

Odpor ke všemu jinému jsme ve městě zakoušeli stále dokola. Lidé k nám přistupovali s opovržením, nechutí komunikovat, s výsměchem a mnohdy i s kameny v rukou. Házeli je po nás hlavně děti, ovšem kámen hozený dítětem rozbije hlavu podobně jako kámen hozený dospělým. Za správnost tohoto tvrzení ručí jeden japonský cestovatel, kterého jsme v Mauretánii později potkali se sešitým čelem.

Není všechno zase tak zlé

Tady je na místě vyzdvihnout jedno zvlášť krásné místo ukryté hluboko v písku mauretánské Sahary. Tím kouzelným místem je Chinguetti, ospalá hliněná vesnička ukrývající nejstarší dosud přežívající knihovnu v celé Africe. Tam si cestovatel může zalistovat třeba devět století starou knihou vázanou v gazelí kůži.

Mauretánie, AfrikaKnihy, Mauretánie, Afrika

Přímo po zaminované hranici Mauretánie a Západní Sahary vede železniční trať v délce více než 700 kilometrů, po níž jednou týdně převáží nákladní vlak železnou rudu z povrchových dolů v oblasti Zouérat na severu země až Atlantskému oceánu do Nouadhibou. Mimochodem, se svými 210 nákladními vagóny a délkou 2,5 kilometru jde o nejdelší a nejtěžší vlak na světě. Lidé mohou bez omezení naskočit na vagóny s nákladem. Cestou z pouště k oceánu sedí přímo na haldě železné rudy, opačným směrem sedí v prázdném vagónu, kde je soustavně pokrývá tmavý popílek železné rudy. Výsledkem je vždy černý pasažér, ať už měl při nástupu jakoukoli barvu a jakýkoli úmysl.

Mauretánie, AfrikaVlak, Mauretánie, Afrika

Měli jsme v plánu vyskočit z vlaku u vesnice Choum. Maurové se ještě před rozjezdem vlaku kompletně zabalili do látek. Důvod jsme pochopili ve chvíli, kdy vlak nabral rychlost a vítr rozehrál divokou show, jejíž hlavní postavou byl popílek železné rudy. Než jsme stačili otevřít batoh a něco přes sebe přehodit, měli jsme popílek mezi zuby, v uších, v nose i v očích. Zakuklili jsme se tedy po způsobu Maurů a připravili se tak na 500 kilometrů dlouhou cestu rozlehlou písečnou rovinou.

Tady nás neokradli

Největší komplikací celé naší cesty ovšem bylo opustit vlak na správném místě. Vlak totiž stavěl z nám neznámých důvodů každou hodinu a pár minut stál na místě. Mezi Nouadhibou a Choumem přitom není nic než písek a miny. Na nádraží jsme zjistili, že v Choumu vlak na pár minut zastaví někdy mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ráno, jenže v tomto rozpětí vlak zastavil asi čtyřikrát. Maurové ve vagónu s námi odmítali komunikovat. Jak tedy poznat, kdy vyskočit z vlaku? Vesnice Choum není elektrifikovaná, v noci prostě není vidět a navíc jsme seděli v zadní části vlaku, tedy více než dva kilometry od první lokomotivy. Pokud bychom minuli Choum, cestovali bychom další stovky kilometrů na sever Mauretánie do povrchových dolů.

Mauretánie, AfrikaVlaková zastávka, Mauretánie, Afrika

Pokud bychom vystoupili jinde než ve vesnici, byli bychom opět uprostřed zaminované pouště neznámo kde. Útěchou nám byly jen koleje, po kterých bychom asi došli do vesnice. Měli jsme zásobu vody a pár jahodových sušenek.

Vyskočili jsme a vlak po chvilce odjel. Po půl hodině nejisté chůze po pražcích pod úžasnou noční oblohou jsme naštěstí došli do vesnice Choum. Uchýlili jsme se do jediného osvětleného místa a tím byla velká čajovna se dvěma zapálenými svíčkami. Někteří hosté popíjeli čaj, jiní prostě spali na koberci položeném přímo na písku. Krátce jsme se připojili k těm prvním a potom dlouze k těm druhým. Probudili jsme se až v devět hodin ráno, kdy kolem nás už bylo pěkně rušno. S úlekem jsme se vymrštili ze země a ihned zkontrolovali věci. Nikdo nám nic nevzal a kupodivu nás lidé přátelsky pozdravili a nabídli i čaj. Vida. I Mauretánie nabídla svou vlídnější tvář.

Mauretánie, AfrikaPoušť, Mauretánie, Afrika

Po pořádném občerstvení jsme vyrazili pěšky po vyjeté cestě. Dál už naštěstí nebyly miny a zásobu pitné vody jsme měli skoro na týden. Po dvou dnech náročné chůze v měkkém písku ve čtyřiceti stupních jsme dorazili do města Atar a odtud stopem pokračovali do kouzelné vesničky Chinguetti, založené v roce 777. Později se coby významné město, důležitá zastávka obchodních karavan a středisko učenců tehdejšího arabského světa, stala sedmým nejsvětějším místem islámu. Vrcholu své slávy dosáhlo Chinguetti  v 17. století, kdy bylo povinnou zastávkou karavan směřujících do Mekky. Kontrolovalo tak obchod se solí v oblasti Sahary. Kdysi mělo pět velkých knihoven s tisícovkami knih, které sem lákaly učence a básníky z dalekých zemí.

Mauretánie, AfrikaKnihy, Mauretánie, Afrika

Když jsme dorazili do nestarší nepřetržitě fungující knihovny v Africe a ověřili, že si můžeme vzít ozdobně psané teologické texty ze 13. století jen tak do ruky a prolistovat si je, cítili jsme odměnu za náročnou a nebezpečnou cestu, která sem vede. Obdivovat můžete zejména knihy s náboženskou a vědeckou tématikou středověkých madras (islámských škol). Z důvodu izolace Mauretánie od okolních zemí si tento zážitek dopřejete sami, jen s dohledem knihovníka, který pochází ze starého rodu strážců knihovny. Díky své sečtělosti a myšlenkovému rozhledu má na rozdíl od ostatních v této zemi zálibu v poznávání jiného, i když fyzicky nikdy Chinguetti neopustil.

Ondřej Havelka je cestovatel a religionista. Procestoval více než 100 zemí celého světa. Nezávisle prošel několik oblastí zasažených válkou. Na svých dobrodružných výpravách se zaměřuje na odlehlá domorodá etnika, jejich kulturu, historii a religiozitu. Napsal několik knih, mezi nejnovější patří cestopis Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU a pohádka Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem.

04.10.2018, Ondřej Havelka


Diskuse


Jarda
Jarda

Jak můžete napsat, že Západní Sahara byla dříve samostatná svobodná země ???

04. 10. 2018, 10:39:58
vladimír
vladimír

Snad autor myslel,že se zde svobodně proháněli na velbloudech kočovní arabové,živící se lovem a obchodem s otroky.

04. 10. 2018, 18:26:19
Kitty
Kitty

Fajn článek a zážitky

06. 10. 2018, 12:41:34
Stano
Stano

pekný článok,

ale stále píšeš, že odmietali s nami komunikovať - neviete po francúzsky ani arabsky, to je zrejmé. prešiel som čo si písal - 3 týždne v krajine r. 2013, ale nikdy som nemal tieto problémy... a to bolo počas operácie Serval. nikto na mňa nehádzal kamene a pod. a bol som na úplnom východe v meste Oualata, nielen v chingueti, to je dosť turistické...vo vlaku som nezamrzol iba vdaka deke jednej Sahrawčanky, ked som si ju skoro prisvojil a pritulil sa k nej...

otroci možno sú, ale veľmi málo, ja mám opačné skúsenosti.

11. 10. 2018, 01:43:46

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Miluju časová pásma, člověk nemusí ani chlastat a cítí se jako debil.
Sponzorováno