Stojíme na jednom z mol sanfranciského přístavu. Ruch hlavní nábřežní promenády sem doléhá jen tlumeně. V dálce je vidět známou siluetu ostrova Alcatraz, ale to, co nás sem přivedlo, je přímo před námi. Na vlnách se poklidně pohupuje USS Pampanito, jedna z ponorek, které pamatují slávu amerického námořnictva období 2. světové války.
Hned při vstupu na horní palubu každého suchozemce, obzvláště takového, který není zvyklý vídat ponorky každý den, zaujmou rozměry této technické památky. Pampanito měří na délku 95 metrů a na šířku téměř 9 metrů. Prohlídka začíná na zádi, kde se po strmém schodišti sestupuje přímo do zadní torpédové místnosti. Trochu obtížně si zvykáme na přítmí uvnitř, nízký strop a celkově stísněný prostor. Při své návštěvě máme nečekané štěstí. Hned za námi přichází prošedivělý sympaťák, který se s námi okamžitě dává do řeči. Je to John, vojenský veterán, který zde pracuje jako dobrovolník a jeho úkolem je několikrát za den projít podpalubím a zkontrolovat, zda je uvnitř vše v pořádku. John dříve sloužil u námořnictva, je dobře naladěn a nabízí nám, že nás ponorkou provede, což s radostí přijímáme.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
„USS Pampanito má dvě torpédové místnosti – zadní a přední,“ začíná výklad John, „v přední torpédové místnosti bylo umístěno šest torpéd a zde vzadu byla čtyři torpéda, o průměru 21 palců.“ Zvláštní je, že přímo nad uskladněnými torpédy je zavěšeno několik postelí pro určené členy posádky. Klasickými oválnými dvířky spíše prolézáme, než procházíme do další části ponorky. Zadní a přední strojovna, doslova hnací srdce Pampanita, které bylo poháněno dieselovými motory i elektromotory a dosahovalo maximální rychlosti až 20 uzlů (asi 37 km/h) na hladině a 9 uzlů (cca. 16 km/h) pod hladinou. Nejvíce klaustrofobicky na nás zapůsobí noclehárna posádky – dlouhá místnost s řadou zavěšených postelí ve třech patrech nad sebou. „Posádku tvořilo 70 mužů a 10 důstojníků, ti ale měli vlastní ubytování na přídi,“ přerušuje naše myšlenky John. „Posádky ponorek tvořily jen asi 2% ze stavu námořnictva USA, ale stály za více než polovinou z celkové tonáže potopených japonských lodí. Bohužel, byla zde také nejvyšší úmrtnost v celé armádě – 24% mužů se z mise nevrátilo. Říkáme, že jsou na tzv. věčné hlídce,“ doplňuje smutná čísla náš průvodce. To dosvědčuje také pamětní deska, kterou lze vidět při příchodu k ponorce. Na veselejší myšlenky přicházíme vzápětí – čeká na nás jídelna s kuchyní. Pravda, výraz „jídelna“ pro těch několik napevno přimontovaných stolků a sedátek je trochu nadnesený, ale je to jediná místnost v ponorce, která působí vcelku přívětivým dojmem. Kuchyně je vybavena vším potřebným, aby bylo možné zvládnout i několik týdnů trvající misi bez doplňování zásob. A to už se blížíme do samého mozku a nervového centra ponorky – jsme na velícím stanovišti, kapitánském můstku. Odsud bylo řízeno veškeré dění v ponorce – chod strojů i práce posádky. Bylo zde umístěno také miniaturní stanoviště radisty, který zajišťoval spojení s vnějším světem. V případě potřeby se dalo vylézt nahoru do věže nebo zkoumat dění nad hladinou periskopem.
Z můstku to už bereme vcelku rychle přes už zmíněnou ubikaci důstojníků, po dalších strmých schůdcích se vracíme na palubu a mžouráme do teplého kalifornského slunce. „USS Pampanito není mrtvá loď. Dvakrát za měsíc tu nadšenci vysílají zprávy z místní radiostanice a několikrát ročně se tu konají výchovné programy pro děti ze škol, které zde v podpalubí i nocují,“ doplňuje John. Ponorka ve zdejším přístavu tak může posloužit jako tajný tip v itineráři každého zvídavého návštěvníka San Franciska.
Z historie ponorky
Cesta do přístavu v San Francisku byla ale dlouhá a USS Pampanito tak za sebou má pohnutou historii. Byla postavena v Portsmouthu, ve státě New Hampshire, v roce 1943. Během následujících měsíců probíhaly klasické zkoušky výzbroje, zácvik posádky a simulace bojových situací. V lednu 1944 odplula z východního pobřeží a přes Panamský průplav dorazila v březnu téhož roku na základnu Pearl Harbor na Havaji. Odsud vyplula celkem k šesti bojovým misím, jejichž cílem bylo narušovat zásobování japonských jednotek a napadat japonské válečné lodě. Výsledkem aktivity Pampanita do konce války bylo potopení 6 japonských lodí a poškození dalších čtyř. Zřejmě největší úspěch zaznamenala v září 1944, kdy společně s dalšími dvěma ponorkami, napadla japonský konvoj. Hned sedm z jedenácti lodí konvoje bylo potopeno, včetně té, převážející několik stovek britských a australských zajatců. Posádka Pampanita zachránila 73 trosečníků, zbylé nalodily další ponorky a lodě přivolané do oblasti útoku.
Po skončení války v Pacifiku byla USS Pampanito zařazena do zálohy a až od 60. let začala opět aktivně sloužit jako cvičná ponorka na základně Mare Island. V 70. letech byla definitivně vyřazena z námořní služby, řada jejích součástí byla využita pro opravy jiných ponorek, naštěstí se brzy začalo jednat o jejím využití formou muzea. Od roku 1982 tak kotví u mola v přístavu v San Francisku a ročně si ji prohlédne až 250 000 návštěvníků.
