Beringův průliv nese dodnes jméno slavného Dána, jenž jako první dokázal, že Amerika a Asie nejsou spojeny pevninou.
Vitus Jonassen Bering
Na myšlenku hledat cestu do Ameriky západním směrem a zjistit, zda mezi Novým světem a Asií neexistuje pevné spojení, přivedl cara Petra Velikého německý filozof a přírodovědec Gottfried Leibniz při setkáních v letech 1697 a 1716. Ale teprve osm let po Leibnizově úmrtí vydal ruský car 6. ledna 1725 instrukci pro vyslání expedice k americkým břehům. Do jejího čela postavil dánského kapitána Vita Beringa, který se už ve dvaadvaceti letech (1703) plavil s Nizozemci do Indie a o rok později vstoupil do služeb Ruska, válčícího s Tureckem a se Švédskem.
Spolu s Beringem měli podniknout cestu napříč Sibiří a dále do Ameriky jeho pomocníci M. Spanberg a ÚA. Čirikov. Na přelomu ledna a února 1725 se celá výprava vydala z Petrohradu přes Vologdu, Toťmu, Usťug, Solvyčegodsk a Ťumeň do Tobolska (16. 3. 1725). Pokračovala po Irtyši a Obu až do míst, kde se stýká s řekou Keť, a proti jejímu proudu až do blízkosti Jenisejska. Po Jeniseji a Angaře se dostali v září 1725 do Ilimu. Zima Beringovu výpravu zastavila a ta mohla teprve na jaře 1726 pokračovat k Leně a po jejím toku do Jakutska, kam dorazila v polovině června 1726.
Asie není spojena s Amerikou
S obtížemi se Beringova výprava, rozdělená do tří skupin, prodírala k Ochotskému moři. Dva měsíce trvala cesta Spanbergových mužů s hlavní částí nákladu, než se jejich saně se zbytkem zásob a materiálu pro stavbu lodí dostaly od řeky Judomy do Ochotska, kde se na jaře 1727 setkala celá Beringova expedice.
Na malé lodi jménem Fortuna se 30. června 1727 přeplavila část mužů v čele se Spanbergem na západní pobřeží Kamčatky. Po něm následovali další a 3. září byla celá výprava na sopečném poloostrově. Náročným terénem se přepravila na východní stranu Kamčatky a do ústí stejnojmenné řeky na březích Tichého oceánu dorazila v březnu 1728. Beringovi námořníci zde postavili loď Sv. Gabriel, kterou 8. července spustili na vodu. Na její palubě se vydali na sever až k ústí Anadyru a po vzrušených diskusích o směru plavby pokračovali dále na sever. Aniž to sami tušili, propluli (průlivem, který později dostal Beringovo jméno) do Severního ledového oceánu a 16. srpna se obrátili na zpáteční cestu.
5. června 1729 se ještě jednou vydal Sv. Gabriel na východ, ale americké břehy nikdo z jeho posádky nespatřil. Obrátil se proto k jihu, obeplul Kamčatku a 23. 6. zakotvil v Ochotsku. Bering spěchal do Petrohradu, 29. 8. již byl v Jakutsku a na počátku března 1730 se dostal do hlavního města carské říše. Po kapitánově zprávě projevila Admiralita nespokojenost s výsledky výpravy, zvláště když se jí nepodařilo zjistit vzdálenost, dělící Asii a Ameriku. Carevna Anna, přívrženkyně Petrových reforem, rozhodla o nové expedici k americkým břehům a do jejího čela znovu postavila Beringa.
Úspěšnější cesta
Dánský kapitán se spolu se Spanbergem a Čirikovem chystal velmi důkladně na novou cestu z východu na západ. Spolu s nimi se chystaly i expedice poručíků Ovcyna (k prozkoumání mořské cesty od ústí Obu do ústí Jeniseje), Minina a Stěrlegova (od Jeniseje k Leně), a jim naproti měla postupovat skupina poručíka Prončiščeva. Pobřeží od ústí Leny na východ měla zkoumat výprava poručíka Lasiniuse.
V únoru 1733 se účastníci výpravy postupně vydávali z Petrohradu do Tveru, odtud po Volze do Kazaně a volskými potahy do Tobolska, kde přezimovali. Na jaře 1734 pokračovali Spanberg a Čirikov po sibiřských řekách do Usť-Kutu na Leně a odtud do Jakutska, který se stal hlavním střediskem početné ruské expedice a kde je očekával Bering.
Po tři roky (1734–37) vysílal z Jakutska jednotlivé skupiny se zásobami do Ochotska a na průzkum severního pobřeží Sibiře. Jedním z pozitivních výsledků byla úspěšná cesta Dmitrije Ovcyna mezi Obem a Jenisejem. Poručíci Prončiščev a Lasinius na svých cestách zahynuli a zubožené zbytky jejich výprav se vrátily do Jakutska. Nejúspěšnější byli bratři Ch. a D. Laptěvové, které Bering vybral na místa mrtvých poručíků.
Koncem léta 1737 odjel čerstvě povýšený komodor V. Bering z Jakutska do Ochotska, kde zatím Spanberg postavil lodě Archanděl Michael a Naděje, které spolu s opraveným Sv. Gabrielem vypluly 18. června 1738 k Japonsku a v létě příštího roku se dostaly k břehům cizincům uzavřené ostrovní říše.
Konec rozpaků a cesta k Novému světu
Beringovo váhání se nelíbilo v Petrohradě a vůdce expedice se proto musel koncem května 1741 vydat z Kamčatky, na jejímž východním pobřeží založil přístav Petropavlovsk, k Novému světu. Sám velel lodi Sv. Petr (členem posádky byl i německý botanik Georg Steller), zatímco velení na korábu Sv. Pavel svěřil Alexeji Čirikovovi. Během plavby vyvrátili dosavadní přesvědčení o existenci tajuplné země Juana de Gamy a 19. června 1741 se Beringova loď Sv. Petr (Čirikovův Sv. Pavel se ztratil v husté mlze) dostala k pobřeží Ameriky, přičemž objevila i ostrov Kayak. Proti Stellerově vůli se Bering nevěnoval zevrubnějšímu zkoumání pevniny a po jediném dni v blízkosti ostrova se vracel ke Kamčatce.
Při zpáteční cestě objevila posádka Sv. Petra Šumaginovy ostrovy (30. 8.), které dostaly jméno podle právě zemřelého ruského člena posádky, a setkala se s jejich obyvateli (Aleuty). Ve druhé polovině září se prudce zhoršilo počasí a Bering onemocněl kurdějemi, které trápily všechny námořní průzkumné výpravy. Demoralizovaná posádka se nechala zmítat náladovými větry a mořskými proudy, až 4. listopadu zahlédl jeden z námořníků zemi. Souhrou šťastných náhod přistáli s poškozenou lodí u jednoho z Komodorských ostrovů, který později dostal Beringovo jméno. Bouře rozbila jejich loď a zdravotní stav vůdce výpravy se neustále zhoršoval. 8. prosince 1741 Vitus Bering zemřel.
Zbytek posádky (z původních sedmasedmdesáti námořníků zůstalo naživu jen šestačtyřicet mužů) přezimoval na sopečném ostrově, kde bylo dostatek zvěře, přežil zemětřesení a ze zbytků lodě postavil nového Sv. Petra, který dokázal 25. srpna 1742 doplout ke Kamčatce. Po více než dvou stech letech objevili v roce 1966 archeologové na Komodorských ostrovech pozůstatky po Beringově výpravě, která zde v listopadu 1741 ztroskotala. Postavili zde pomník s nápisem „1681–1741 – Velikému mořeplavci Vitusu Beringovi obyvatelé Kamčatky – 1966“.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
