HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

SEAKAYAKING neboli jízda na mořském kajaku

SEAKAYAKING neboli jízda na mořském kajaku

Ne, opravdu nejde o další ze seznamu moderních sportů, jak by se mohlo na první pohled zdát. Již před staletími se na kajacích s chatrnou dřevěnou konstrukcí potaženou tulení kůží plavili odvážní lovci za tuleni a velrybami. Jejich domovem byly vzdálené Aleutské ostrovy a také – téměř na druhé straně planety – Grónsko.

Aleuti pojmenovali své lodě bajdarky. Inuité – obyvatelé Grónska – dali svým plavidlům název kajak, který později zdomácněl po celém světě. S příchodem moderních materiálů – polyethylenu a kompozitových konstrukcí – došlo k znovuobjevení těchto plavidel a sea kayaking se stal velice populárním vodáckým sportem po celém světě. Kouzlo jízdy na mořském kajaku spočívá v naprosté svobodě a pocitu nezávislosti. Vše potřebné si naložíte a vezete s sebou. Je na vás, vydáte-li se na odpolední výlet, několikadenní výpravu či náročnou expedici. Pro jízdu na mořském kajaku je vhodné jakékoliv zajímavé a členité pobřeží – od tropů až po polární oblasti. Nejsilnějším zážitkem je zde pak bezprostřední kontakt s přírodou.

Přehled destinací vhodných pro sea kayaking:

  1. Evropa – nejblíže domovu: Sardinie, Korsika, řecké ostrovy, Dalmácie, Botnický záliv, Irsko, Skotsko, Norsko – západní pobřeží, souostroví Hebridy, Turecko;
  2. klasické destinace: západní Kanada, Aljaška, Kalifornský záliv, Nový Zéland, Tasmánie, Karibik, Thajsko;
  3. oblasti pro náročné a zkušené: Grónsko, Špicberky, Aleutské ostrovy, Beringova úžina, mys Horn a Ohňová země, Island, Baffinův ostrov.

Pokud bychom měli v Evropě najít kousek pobřeží, které je tak členité, že by svým charakterem připomínalo místy Karibské moře, chvílemi Reunion, vzápětí vysoké útesy Skotska nebo odlehlé oblasti Islandu, musíme se vypravit na Sardinii. Tento druhý největší středomořský ostrov má 1840 km dlouhé pobřeží omývané třemi moři: Tyrhénským, Sardinským a Středozemním. Nejzajímavější úsek se nachází na severozápadě ostrova a je nazýván velmi příznačně – Costa Paradiso. Tato oblast je stále mimo zájem masového turistického ruchu, a proto si do dnešních dnů uchovala svůj panenský ráz i atmosféru. Členité pobřeží tvoří erozí opracované skalní bloky a skaliska, mezi kterými se nachází bezpočet malebných zátok a pláží. Relativní opuštěnost a malebná příroda jsou dva důležité aspekty, pro které se tato oblast stala rájem pro vyznavače sportovního odvětví, které se nazývá sea kayaking. Když jsme se do těchto míst před dvěma lety vypravili takříkajíc “za poznáním” s partou zkušených kajakářů z Čech, netušili jsme, že to pro nás bude startovní můstek k dalším, daleko náročnějším výpravám. Během jednoho týdne jsme projeli celé Costa Paradiso, část opuštěného souostroví Maddalena, neméně atraktivní pobřeží v okolí 200 metrů vysokého mysu Capo Caccia – jednoho z posledních útočišť supa bělohlavého v Evropě. Nejhlubší zážitky ale v nás zanechala přírodní rezervace ostrova Asinara. Útesy okolo se ztrácely v mlze, hučící příboj přehlušoval křik mořských ptáků. Ponurá atmosféra budila dojem, že se pohybujeme ve zcela jiné části planety. Tak podobně jsem si vždycky představoval pobřeží vzdáleného drsného severu. V ten okamžik padlo i jedno jméno – Island. Tehdy to znělo jako něco nepředstavitelného.

Po roce usilovné práce (někdy i váhání), shánění informací a vybavení, odlétá naše dvoučlenná výprava skutečně na Island.

Tento ostrov leží uprostřed Atlantiku, zhruba na polovině cesty mezi Evropou a Amerikou. Unikátní, drsnou přírodu ovlivňuje nejen blízkost severního polárního kruhu, ale také geotermální a sopečná činnost. Teplé vody Golfského proudu a převažující jihozápadní proudy z tropického Atlantiku sice způsobují, že má Island mírnější zimu nežli třeba New York, ale méně světlou stránkou těchto teplot je fakt, že se stýkají s relativně chladným polárním mořem. Tak se ve vzduchu kondenzuje neustále velké množství par způsobujících častý déšť. Počet slunných dní během července se pohybuje mezi jedním až dvěma.

Téměř dvě třetiny obyvatel žijí v hlavním městě Reykjavíku. Průměrná hustota zalidnění zde činí pouze 2,7 obyvatele na kilometr čtvereční a je nejmenší v Evropě. Vůbec k nejodlehlejším oblastem, už beztak minimálně zalidněného Islandu, patří Západní fjordy (West Fjords). Právě národní park Hornstradir (podle stejnojmenného poloostrova) se stal cílem naší výpravy. Jde o oblast bez jakéhokoliv stálého osídlení, poslední farmáři opustili své pozemky v padesátých letech minulého století. Společnost tu příležitostným návštěvníkům dělají pouze polární lišky, tuleni, v případě štěstí i několik druhů velryb a množství vodních ptáků. Podle všech dostupných informací jsme pravděpodobně první Češi, kteří se budou v této oblasti plavit na mořských kajacích.

Ačkoliv je to na Islandu téměř neuvěřitelné, během celého letu z Reykjavíku bylo jasno bez jakéhokoliv mraku. Po 45 minutách přistáváme v Isafjorduru. Městečko čítající 3500 obyvatel patří k těm největším v oblasti. Zde nás přímo na letišti čekají dva kajaky, které jsme si zapůjčili z místního klubu. Dokončujeme poslední přípravy, kontrolujeme naše vybavení, dokupujeme benzin do vařičů a loučíme se pomyslně s civilizací, do níž bychom se měli vrátit, pokud vše dobře dopadne, po dvanácti dnech.

Na úvod nás čeká poměrně náročný asi sedmnáctikilometrový přejezd přes centrální Ísafjardardjúp. Najednou jsme tu sami – jen se svými silami, zkušenostmi a umem, abychom zdánlivě malincí a ztracení na nekonečné hladině pluli tak, jak nám to moře dovolí. Dobře víme, že vzdorovat mu nemá cenu. Je lepší bedlivě “naslouchat” a zkusit porozumět jeho zákonitostem. Zatím je stále krásné letní počasí, ale brzy nás čeká věčný protivítr, moře až s třímetrovými vlnami a nevyzpytatelné islandské počasí. To vše vyžaduje permanentní soustředění a neustálou pozornost – ke břehu je to v případě nehody několik kilometrů a voda má sotva sedm stupňů.
Úvodní přejezd se nám podařilo překonat za necelé tři hodiny a nyní odpočíváme pod asi stometrovým vodopádem Mígandi. Cílem naší první etapy je zátoka Grunnavík, vzdálená nyní pouhých šest kilometrů. Proto si můžeme dopřát chvilku odpočinku a fotografování. V této chvíli ještě netušíme, že nám příroda chystá první ostrou lekci islandského počasí. Zatímco jsme schováni v bezpečí pod mnohasetmetrovým útesem Snaefjallabrún, ve vedlejším fjordu již fouká ostrý nárazový vítr směrem od nedalekého ledovce Drangajökull. Poslední kilometry dnešní etapy se tedy zničehonic mění v bitvu o každý metr.

Následující ráno není po větru ani památky, zato padla pravá islandská mlha. Desetikilometrový přejezd přes Jökulfirdir, který by byl včera zcela nemožný, překonáváme za doprovodu lovících papuchalků ploskozobých. Tito nevelcí, ale nádherní ptáci se stali jakýmsi symbolem Islandu. Ačkoliv na břehu působí zcela neohrabaným dojmem, pod mořskou hladinou dokáží plavat velkou rychlostí a při své honbě za potravou jsou schopni se potopit až do šedesátimetrové hloubky. Po necelých dvou hodinách vystupujeme na protějším břehu a jdeme si prohlédnout další islandskou raritu Neydarskýli – neboli Emergency Shelter. Během minulého století byly postaveny po celém islandském pobřeží i vnitrozemí stovky záchranných chatek, která mají pomoci přežít lidem v nouzi. Jsou to malé dřevěné sruby natřené oranžovou barvou, uvnitř skromně a účelně vybavené vším potřebným – vysílačkou, kamny nebo petrolejovým topidlem, lékárnou, zásobou potravin, plynovým vařičem a v neposlední řadě i suchým prádlem a dekami. Tyto chatky začali původně budovat rybáři; dnes se o ně stará speciální tým, který je pravidelně objíždí a kontroluje. Chatky jsou volně přístupné, platí však nepsané pravidlo, že jejich vybavení je k dispozici pouze v případě ohrožení života. Nastupujeme opět do kajaků a doufáme, že je nebudeme během našeho putování potřebovat.

Pokračujeme dál podél vysokého útesu Greanehlíd a moře je nezvykle klidné. Míjíme rozsáhlé kolonie mořských ptáků, nejčastěji racků a vzácných alek. Počasí se ale zničehonic mění a při průjezdu okolo mysu Nál se prvně dostáváme do velkých vln. Mys Nál je již zcela vystaven otevřenému moři. Po naší pravé ruce běsní mohutný příboj. Naštěstí se nám daří projet mezi skalisky bez úhony a naše snaha je odměněna dalším silným zážitkem. Vplouváme do míst, která obývá rozsáhlá kolonie tuleňů. Kromě kytovců patří tito mořští savci mezi největší obyvatele celé oblasti. Samice dorůstají délky okolo 1,2 metru, někteří samci dokonce až 2,5 metru a hmotnosti 200 kilogramů. Vyrušeni nečekanou návštěvou skáčou polekaní tuleni rychle z útesů do vody, aby po chvilce zvědavě vykukovali nad hladinu všude kolem a doprovázeli nás k našemu dalšímu tábořišti na malé písečné pláži ukryté hluboko v zálivu Adalvík.

Plně naložené kajaky není nijak jednoduché vytáhnout na břeh. V zavazadlových komorách máme veškeré potraviny, rezervní oblečení, stan, spacáky a v neposlední řadě také kilogramy fotografického vybavení. Vše je důkladně zabaleno do nepromokavých vaků. Protože příliv zde dosahuje obvykle 1,5metrové výšky, je třeba dopravit celý náklad do bezpečné vzdálenosti od pobřeží. Naopak žádné problémy nemáme s pitnou vodou – všude jí je dostatek. Z kopců a strání okolo nás stéká bezpočet potůčků, vnitrozemí je protkáno soustavou jezer a říček. Ty na své krátké pouti do moře překonávají řadu terénních nerovností, a proto se můžeme těšit i ze spousty mohutných a vysokých vodopádů. Na první pohled holá krajina je při bližším ohledání porostlá množstvím bylin i zakrslých keřů, které v průběhu krátkého islandského léta naráz vykvétají a tvoří překrásné koberce nejrůznějších barev.

Příští den máme v plánu přejezd do vedlejšího zálivu Fjótavík. Vyplouváme za mírného bočního větru směrem k mysu Straumnes. Ve dvou třetinách přejezdu se vlny začínají zdvihat a vítr postupně sílí. Jsme s Jakubem v neustálém kontaktu, každý bojuje sice sám za sebe, ale periferně sledujeme toho druhého. Pokud to je možné, snažíme se smluvenými signály ubezpečit, že je vše v pořádku. Přibližujeme se k pobřeží, ale mohutné oceánské vlny se tu odrážejí zpět na moře a my se dostáváme do neuvěřitelného zápasu s živly. Vlny dosahují výšky okolo 3–4 metrů, silný vítr nám rve pádla z rukou. Musíme vydržet a pokusit se projet dál. Nelze se otočit, za stávajících podmínek by to bylo příliš riskantní a v případě nehody by nás mohl vítr zanést daleko na volné moře. O přistání ani neuvažujeme – u břehu se vlny tříští a stříkají do výšky čtyřpatrového domu. Bojujeme ze všech sil, ale hlavně se snažíme udržet klidnou hlavu a neudělat ze zbrklosti žádnou chybu. Po třech hodinách se dostáváme z nejhoršího a míříme nejkratším směrem ke břehu.

Sedíme, popíjíme, sdělujeme si své pocity z právě prožitého dne, jsme rádi že zas máme pevnou půdu pod nohama. Už ani nevnímáme neustálý déšť, který zde na Islandu má podobu silného mrholení. Naše rozjímání přeruší nečekaný příchod rybáře, který byl lovit lososy v deltě říčky vytékající z nedalekého jezera Fjótavatn. Přišel se na nás podívat se svojí manželkou, jsou zde prý na dovolené ve svém letním domě. A skutečně, při pohledu do dálky rozeznáváme v mlze několik chatek. Plynulou angličtinou nám sdělují, že dnešní úlovek asi sami nesnědí. Nečekané pozvání na večeři rádi přijímáme. Mimo jiné se dozvídáme, že jsme se pohybovali v jednom z nejobávanějších míst v celé oblasti. Mys Straumnes nezůstal nic dlužen své pověsti a my jsme si zde prožili tříhodinovou bitvu na samé hranici svých možností.

Ani další den se počasí nelepší, a proto zůstáváme raději na pobřeží a vydáváme se na celodenní pěší výlet po okolí. Oblast NP Hornstradir je totiž také vyhledávaná trekaři. Značené turistické cesty bychom tu ale hledali marně. Většina tras zakreslených v mapách vede ne zcela snadno prostupnou horskou tundrou, často je třeba překonávat potoky a říčky. Místo mostů jsou v lepším případě položeny provizorní lávky z naplavených kmenů. Na pobřeží je třeba stanovit dobu pochodu podle přílivových tabulek. Ve vyšších oblastech se často překračují sněhová pole nebo dokonce pevninský ledovec.

Vraťme se ale zpět na moře. Druhou část našeho programu jsme chtěli strávit pozorováním ptačích kolonií v oblasti Hrafnsfjordur a Lónafjordur a na ostrovech Aedey a Vigur. S napětím jsme očekávali každý den vývoj počasí, a tedy i podmínek pro pádlování. Po týdnu jsme objevili pouze jedinou zákonitost – každý den je úplně jiný než předešlý. Krásné počasí se dokáže změnit během okamžiku v bouři a naopak. Přesto, nebo právě proto, se však našly i chvíle, kdy jsme urazili například dvacet kilometrů s příznivým větrem v zádech. A byly to nakonec oblasti položené hluboko uvnitř fjordů, kde jsme zažili nejkrásnější okamžiky. Jedním z nich bylo pozorování labutí zpěvných, bernešek a potáplic, jejichž nekonečná hejna se nám neustále vznášela nad hlavou. Jejich křik násobila mezi přilehlými skalisky mohutná ozvěna. Ten den přišel i okamžik, na jaký se nezapomíná. Několik metrů před našimi kajaky se na hladině nejprve objevil vysoký vodotrysk, za ním pak následoval mohutný hřbet právě proplouvajícího plejtváka myšoka. Bezprostřední blízkost tohoto mohutného kytovce, který dorůstá délky až dvaceti metrů, byla ohromující. Během závěrečných dní jsme se s ním potkali ještě několikrát. Plejtváci se vynořovali v různých vzdálenostech od nás, ale nikdy jsme nepocítili ani náznak ohrožení.

Naopak problémem se stával s blížícím se odletem zpáteční přejezd přes široký Isafjardardjúp. Moře bylo neustále divoké ve dne v noci a navíc foukal velice nepříznivý předoboční vítr. Problematické bylo i přistání před nocí v Sandeyri. Přímo mezi skalisky to bylo nemožné a na kamenité pláži ve velkých vlnách velice náročné. Bylo nutné vyčkat v bezpečné vzdálenosti od pobřeží na nejmenší ze série vln, a pak co nejrychleji dopádlovat ke břehu a doslova se katapultovat, ještě dříve než nás mohla následující vlna smést zpět do moře.

Čekání na příznivé podmínky k závěrečnému přejezdu nám postupně nemilosrdně ukrajovalo z naší časové rezervy. Ačkoliv vlny již nedosahovaly takové výšky a intenzity, vítr byl neustále velice ostrý. Nakonec nezbylo než vyrazit a pokusit se o nerovný boj s nemilosrdným soupeřem. Naštěstí několik set metrů od břehu již vítr nebyl tak silný a před přistáním u ostrova Vigur téměř ustal.
Nízký ostrůvek porostlý trávou je domovem mnoha tisíců papuchalků ploskozobých. Ačkoliv jsme je na moři potkávali denně, nikdy jsme neměli možnost zahlédnout je ve společnosti ostatních druhů ptáků v rozsáhlých ptačích koloniích, které jsme cestou viděli. Vysvětlení je velice jednoduché. Papuchalk si pro své mladé hloubí podzemní nory, což není na kamenitém útesu možné. Také nehnízdí v oblastech obývaných polární liškou, která může neopatrným ptačím rodičům uloupit vejce ne

bo mládě. Na ostrově Vigur mají ovšem ideální podmínky, proto jsme jich zde mohli spatřit řádově statisíce.
Poslední ráno jsme se opět probudili do naprosto neprůhledné mlhy a na zpáteční cestu do dvacet kilometrů vzdáleného Isafjordu se vydáváme za pomoci našich palubních kompasů. Kompas je připevněn na palubu lodi tak, aby bylo možné držet kurz co nejjednodušším způsobem. Protože se nacházíme v těsné blízkosti polárního kruhu, je třeba vzhledem k značné magnetické deklinaci přičíst k naměřenému azimutu odchylku tak, abychom dodrželi opravdu ten správný směr. Při příjezdu do zdejšího malého přístavu nám k našemu překvapení mává několik místních obyvatel a členů zdejšího klubu. Dozvídáme se, že o našem pohybu měli poměrně přesné informace, které jim sdělovaly posádky malých rybářských kutrů lovících v blízkosti pobřeží, pro které jsme se stali během minulých dvou týdnů nepřehlédnutelnou atrakcí.

Na kajacích jsme přes veškeré rozmary přírody ujeli 350 km během 12 dní. Kromě kajaků, které jsme si zapůjčili na místě, jsme si veškeré ostatní vybavení přivezli z domova od českých výrobců.

Petr Novotný
Czech Seakayak Project,
www.seakayak.cz

Výborné nafukovací čluny pro sjezd českých i zahraničních vod poskytuje výrobce Gumotex.

Zkušenosti čtenářů

MiK

A hledám partu seakyakářů s kterou bych se vydal do těch úžasných destinaci. Vybavením mam koplet…pouze auto nikoliv:-)

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí