Safari na vlastní pěst

JAR 2009 – první políbení Afrikou

Při mé první cestě do Subsaharské Afriky jsem byl nervózní. Jihoafrická republika mě znepokojovala díky své pověsti nebezpečné země plné nepřátelských černochů. Na letišti jsem si půjčil auto a v kempu v Dračích horách jsem se seznámil s jedním mladým Izraelcem, kterému jsem nabídl, aby cestoval se mnou. Na mapě mě zaujala jedna pláž a národní park Hluhluwe (vyslovuj Šlušluve). Toužil jsem se vykoupat na hezké pláži a vidět divoká zvířata. Čekala nás dlouhá cesta a já měl radost, že se u řízení střídáme. Silnice byly v hodně špatném stavu: nezpevněné a samá díra. Zažil jsem velkou zkoušku řidičských dovedností a výrazně jsem si posunul hranici v tom, co jsem považoval za sjízdné. Předtím bych se s tak malým autem na takový terén neodvážil. V národním parku jsme v něm dokonce brodili rozvodněnou říčku.

Plán se mi vyplnil. Odpoledne jsme se vykoupali v moři a pak jsme přespali kousek od národního parku. V noci mě budily zvuky zvířat. Ráno před východem slunce jsme již byli na cestě. Do parku nás i v malém autě pustili bez jakýchkoliv komentářů. Stačilo zaplatit vstupné, průvodce nebylo zapotřebí. Pro mě byl velký zážitek už jen to, že jsem řídil v šeru za svítání a přitom jsem se snažit zahlédnout divokou zvěř. Zostřily se mi smysly, připadal jsem si jako lovec, který vyhlíží svou kořist. V mém případě to bylo za účelem fotky, ale i tak jsem cítil vlnu vzrušení. Po ránu jsem byl nervózní. Zaplavilo mě vzrušení spojené s nejistotou ze strachu, zda vůbec nějaké zvíře uvidíme. Radost, když jsme spatřili první hyenu, byla obrovská. Spadla ze mě tíha splněného očekávání z mého prvního afrického Safari. Pokračovali jsme dál a viděli zebry, žirafy, antilopy. Po pár hodinách v parku jsem odjížděl v úplně jiném rozpoložení. Cítil jsem se daleko víc jako zvíře než civilizovaný člověk. Podél silnice jsme míjeli černochy. Chodili po silnici a pletli se nám do cesty. Převládl ve mně pocit, že nás nevidí úplně rádi a že nás vidí jako vetřelce v jejich zemi.

Asaph se mě zeptal: „Co budeme dělat, když někoho srazíme?“ „Prostě ujeď!“, odpověděl jsem bez mrknutí oka. Až když jsem to vyslovil, uvědomil jsem si, že jsem to myslel smrtelně vážně. Rozhodně bych nechtěl zastavit, abych čelil černochům. Cítil jsem se jako při průjezdu nepřátelským územím a představa čelit domorodcům ve mě vyvolávala strach a touhu utéct před konfliktem.

Zimbabwe a Botswana 2014: Safari s rodiči

V roce 2014 jsem se vypravil na mé druhé Safari s rodiči a dvěma přáteli. V zimbabwské vesnici jsem se začal pokukovat po džípu. Spatřil jsem týpka s dredy v oranžovém tričku a vysvětlil mu, co bych potřeboval. Hned se mnou běžel do oficiální půjčovny aut. Když viděl, že se mi nelíbily vysoké ceny, poradil mi, že jeho bratr půjčuje auta a že se s ním dohodneme na lepší ceně. Jak jsem se později dozvěděl, byl to Rastafarián a pojmem bratr myslel možná každého druhého známého. Každopádně on i jeho známí působili, že jsou fakt v pohodě.

Auto, které nám jeho „bratr“ nabídl, se nám líbilo, takže jsme druhý den ráno vyrazili do asi 220 km vzdáleného národního parku. Při cestě jsme se stavili podívat na veliký prastarý baobab. U něj už jsme pořídili první „úlovky“ zvířat: divoké prase a antilopy kudu s obrovskými rohy. Po ubytování v hlavním kempu národního parku Hwange v Zimbabwe, jsme natěšení a nedočkaví vyrazili na naše první safari. Hlavou se mi honilo: „První minuty a žádné zvíře! Co se to děje?!“ Pak jsme zahlédli malou antilopu, po chvíli prase bradavičnaté, pak první žirafu. Nervozita, že neuvidíme zvířata, z nás opadla a už jsme nadšeně pozorovali naše první žirafy a zebry. První den jsme ještě zahlédli hrochy koupající se v napajedle.

Druhý den v národním parku jsme krátce po šesté ráno vyrazili na další vyjížďku. Půjčené auto typu pick-up umožňovalo stát za jízdy v kufru a mít tak větší rozhled po krajině. Na korbě auta mě to bavilo a hlásil jsem ostatním v autě, když jsem viděl žirafy a slony. Když jsme ale jeli místy, kde bylo z obou stran kamenito-písčité cesty hodně zeleně, začal jsem si představovat, co bych dělal, kdyby na mě zaútočila nějaká šelma. Navíc mi začalo být docela teplo (venkovní teplotní maxima se tento týden pohybovala okolo 38 0C). I domorodcům bylo teplo a říkali nám, že zažíváme netradiční horka. Tak jsem raději zalezl zpátky do auta. Chvilku na to jsem nejdříve ani nechtěl věřit vlastním očím. S úžasem jsme pozorovali samce lva sedícího jen několik metrů od cesty. Byl nádherný a měl čerstvou krvavou ránu na tváři. Mámě se ulevilo, že jsem v autě. Lvi na lidi v parku neútočí, ale strach bych asi měl. Pozorovali jsme ho snad 15 minut a on jen pokojně ležel ve stínu. Ani my, ani žirafa v povzdálí ho nevyrušili z odpočinku. Táta nás pobavil s návrhem: „Hodíme po něm kámen, ať se trošku hejbne.“ Z jeho hlasu byla slyšet hravost, ale i to, že to myslí vážně. S mámou jsme mu to však rozmluvili.

Toho dne jsme ještě spatřili pštrosa, stádo slonů u napajedla, prasata, opice, zebry, antilopy a různé druhy ptactva. Největším zážitkem po setkání se lvem bylo pozorovat žirafí samce, jak se perou. Bouchali se vzájemně krky a byly to fakt rány. Všichni jsme večer odjížděli do kempu nadšení z toho, kolik zvířat jsme viděli. Já si při tom moc užíval řízení po písčité cestě. Další den ráno okolo půl páté jsem šel ještě před východem slunce běhat. Vyrazil jsem z kempu směrem pryč od závory k vjezdu do chráněného území. Byla jasná noc a svítilo hodně hvězd. Po asi půl kilometru jsem si vzpomněl na leoparda a lvy, co v parku žijí a raději jsem se otočil a běžel zpátky. V hlavě jsem přemýšlel nad tím, co kdyby si mě v noci spletli třeba se zebrou. U kempu na mě čekal strážce s puškou. V klidu mi vysvětlil, že běhání ve tmě je nebezpečné. Dostal mě způsob, jakým mi to sdělil. Žádné řvaní či zvýšený hlas. Mluvil klidně a rozumně, jako by láskyplně poučoval syna. Řekl mi, že chápe, že potřebuju pohyb. Doporučil mi, ať běhám pouze v oplocené části kempu. Tam už jsem vyplašil jen pár antilop.

Po snídani jsme se vydali na asi 125 km dlouhou cestu napříč národním parkem směrem zpátky k Victoria Falls. Cesta parkem nám zabrala šest hodin. Zvířat jsme viděli opravdu požehnaně. Největším zážitkem pro mě byla lvice, kterou buvoli zahnali od napajedla, takže se nemohla ani napít. Z vyhlídky nad velkým napajedlem jsme dalekohledem pozorovali i dva krokodýly ležící na břehu. Skoro se nám ani nechtělo pryč. Při odjezdu z parku se s námi přišlo ještě rozloučit několik žiraf.

Ve Victoria Falls na nás čekal kamarád černoch s dredy, s kterým jsme domluvili transfer do Botswany. Jeho kamarád-bratr Rastafarián nás v pohodičce převezl přes hranice, kde vše proběhlo úplně bez problémů. Razítka do pasu nám dali, aniž by se na nás všechny podívali. Jen jsme museli projít s botami lázní s dezinfekcí. I auto muselo projet koupelí pneumatik a podvozku. V Botswaně se báli toho, aby se jim sem nezavlekla nějaká nemoc dobytka.

Už při hledání ubytování jsme zjistili, že je zde vše dražší. Za půjčení auta chtěli neuvěřitelné sumy (750 USD na den), takže jsme se raději vydali na vyjížďku lodí po řece Chobe v části, kde protéká národním parkem. Ještě že jsme nejeli autem. Z řeky se nám naskytly neuvěřitelné výhledy na zvířata. Průvodce (další pohodový týpek s dredy) nám kromě spousty zajímavých informací také vysvětlil, že protože je to od roku 1932 oblast národního parku, kde se nestřílí, zvířata člověka nepovažují za hrozbu. Takže jsme se dostali jen několik málo metrů od buvolů, slonů, antilop a rozličných druhů ptáků, aniž by se zvířata lekla a utekla (uletěla). Pro mámu byl neskutečný zážitek, když jsme zastavili jen pár metrů od třímetrových krokodýlů. Průvodce vysvětlil, že krokodýli na lidi v lodi v této oblasti ještě nezaútočili (pokud teda nekoupou ruce či nohy ve vodě). Jediná zvířata, před kterými měl respekt, byli osamocení hroši. Ti jsou prý nebezpeční, protože mají tendenci bojovat o své teritorium. Ale rodinky hrochů považoval za bezpečné. Takže jsme si vychutnali pohled na hrochy jak ve vodě, tak i na souši z malých vzdáleností. Zvířata „skoro na dotek“ nás uchvátila natolik, že jsme se rozhodli si vyjížďku lodí zopakovat i další den ráno.

Po týdnu brzkého vstávání jsme se s rodiči probudili již ve tři čtvrtě na čtyři i bez budíku. Já si jako každé ráno zacvičil a dnes jsem i tátu inspiroval natolik, že se trošku vyklusával a dal si dokonce i několik dřepů. Ve čtvrt na šest už na nás čekal taxík a v půl šesté už jsme vyplouvali na řeku. Ranní atmosféra byla daleko klidnější než odpolední. Pozorovali jsme vycházející slunce, a i když jsme neviděli tolik zvířat, já si dokázal atmosféru místní přírody daleko lépe vychutnat. Výlet po řece ve mě zanechal pocit klidu a souznění s přírodou. Ranní plavba přinesla i jeden úsměvný moment. Řeka Chobe tvoří přirozenou hranici mezi Botswanou a Namibií. Táta potřeboval nutně na záchod. Loďka zastavila u namibijského břehu a oba rodiče tam vykonali svoji potřebu. Tím tak trošku ilegálně navštívili další stát, z čehož měla radost hlavně máma. Nevšimla si však, že zatímco tam byli na záchodě, pár metrů od nich odpočíval krokodýl. To, že ignorujeme potenciální nebezpečí, máme asi v rodině. Z našeho ubytování jsem si šel zaběhat do lesa. Po nějakém tom kilometru jsem se dostal do lidmi opuštěného lesa. Náhle se přede mnou ozval dusot a přes cestu mi přeběhlo stádo antilop. V tom okamžiku mi došlo, že jestli tam jsou antilopy, může tam zabloudit i lev. Zbystřil jsem všechny smysly. Můj běh pokračoval podél letištního plotu. Bedlivě jsem pozoroval les, zda na mě něco nevyběhne. Bylo by to stejně asi jedno, protože bych lvovi neutekl. Lidé jsou fakt pomalá zvířata. Byl to docela adrenalinový zážitek. Druhý den jsem se chtěl projít po silnici k letišti. Zastavilo mi auto a řidič mi řekl, že chodit po silnici je nebezpečné. Buvoli prý na lidi mohou zaútočit. Nechal jsem se jím tedy svézt a vzpomínal jsem na svůj běh. Když mu přišla nebezpečná silnice, co by asi říkal na běh lesem.

Nejširší nabídku průvodců a map Botswany (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

JAR 2016:  Nosorožci v Africe

Hlavní důvodem opětovné návštevy Jihoafrické republiky na cestě do Mosambiku byli nosorožci. Z „Big 5“ mi chyběli nosorožci a leopardi, a národní park Pilanesberg sliboval téměř zaručené setkání s nosorožcem. Na letišti jsem nasedl do půjčené Kia Picanto a vyrazil vzhůru na safari. Zvyknout si na řízení vlevo a styl jízdy domorodců mi zabralo jen chvilku.

První kilometry v parku jsem na žádné zvíře nenarazil. Bylo po třetí odpoledne a teplota kolem 35 stupňů. Už jsem si začal říkat, že je všechna zvěř schovaná, když tu se objevily dlouhé krky žiraf. Pak zebry, pakoně, antilopy a v dálce jsem zahlédl první roh nosorožce. Měl jsem velkou radost. Už po půl hodině jsem měl „splněno“. Od té chvíle jsem si safari užíval bez jakýchkoliv očekávání. Prostě jsem jen projížděl parkem a pozoroval, co mi příroda ukáže. A bylo toho dost, včetně hrochů a prasat bradavičnatých. Chvíli před opuštěním parku jsem si mohl prohlédnout nosorožce hodně zblízka. Prošli se hned u cesty. Samice se na mě pak otočila prdelí a pěkně si směrem ke mně vyprázdnila močový měchýř. Přespal jsem v safari-stanu v parku. Možnost zchladit se v bazénu mi přišla po náročném dnu velmi vhod. V noci jsem poslouchal zvířata za plotem. Znělo to, jako by se prasata prala.

Ráno před východem slunce jsem si hodinku zacvičil jógu a hned, jak otevřeli brány parku, jsem se vydal na další safari. Moje Kia měla hodně nízký podvozek a místy jsem musel jet hodně opatrně, abych si na štěrkové cestě plně kamenů neproděravěl spodek auta nebo nepíchnul. Vydal jsem se totiž do odlehlejší části parku a snad hodinu jsem nepotkal jiné auto. Byl to skvělý zážitek. Jen já a zvěř. Setkání s nosorožkyní a mládětem bylo skoro intimní. Byla tak blízko, že jsem se lekl, aby mi nevyběhla na auto. Radši jsem nastartoval, připraven zařadit zpátečku. Ale ona se mě evidentně bála víc, než já jí. Zvuk motoru ji poplašil a s mládětem odběhla z cesty pryč. Podobně intimní jsem měl i setkání s osamělým slonem. Také jsem měl radost, že se vyhnul a neponičil mi kapotu. Mým nejoblíbenějším africkým zvířetem zůstává žirafa. Baví mě.