Rady na cestu

Země, za jejímž názvem si každý představí tropické pralesy na ostrově Borneo, někdo Petronas Twin Towers v hlavním městě Kuala Lumpur, málokdo ještě čajovníkové plantáže nebo nádherné pláže. To vše je Malajsijská federace.

Když jsem vycházel z hotýlku Guds v Orumiyeh, překvapil jsem paní, která zrovna vcházela dovnitř. Při pohledu na cizince si rychle, bojácně zakryla obličej částí svého černého čadoru. To mě přimělo posunout si klobouček taky trochu víc do čela, protože černými bubáky mě doma jako malého strašili.

V sedm hodin zapadá slunce nad Esfahánem. Město ale neusíná – právě naopak! Na Imámovo náměstí přicházejí stále další rodinky, party kluků i hloučky chichotajících se slečen a zabírají poslední místa na trávnících. Přes den bylo vedro, takže teď teprve začíná piknik. Už si ani nemáme kam sednout se zmrzlinou. Každý na nás pokřikuje: „Hello Mister, what country?“ Po sto padesáté čtvrté odpovědi „Džumhuriye Ček“, jsme rádi, že konečně usedáme do jednoho zákoutí a můžeme se kochat nádherně nasvíceným náměstím.

Rostlina nebo spíše keř qát neodmyslitelně patří ke každodennímu životu Jemenu. Málokde se ale dočtete, jak qát správně žvýkat, jaká úskalí při tom můžete čekat a jaké má účinky. O tom všem se dočtete v našem „průvodci žvýkáním qátu“.

Ještě předtím, než naše letadlo brzy ráno přistálo v Teheránu, se ženy z naší výpravy musely převléknout a nasadit si tmavé šátky na hlavy, protože vystoupit musí striktně zahalené, jak nařizují islámské zákony. V Íránu se toto nařízení týká i cizinek. Kvůli vízu si Karin dokonce musela nechat udělat pasové fotografie v šátku. Taky v autobusech tu sedí ženy a muži odděleně – muži vpředu, bubáci vzadu.

Čím víc se blížíme k malajským hranicím, tím je vegetace bujnější a zelenější. Mění se také charakter vesnic kolem trati. Po překročení hranic vzrůstá počet dívek a žen zahalených v šátcích – neklamné znamení, že jsme se dostali do muslimské země.

Pomalu končí první měsíc nového tisíciletí. Po dvou dnech cestování, čekání a vyřizování konečně ve středu večer přilétáme do Barmy, které se dnes stále častěji říká jejím oficiálním názvem Myanmar. Toto pojmenování přijal stát po revolučním převratu v roce 1948.

Z historického pohledu byl Nepál dlouhá staletí rozdělen na spoustu malých království, dalo by se říct spíše knížectví. Jen v samotném Kathmandském údolí existovala tři – Kathmandu, Patan a Bhaktapur.

Hraniční čára mezi Čínou a Nepálem leží na Mostě přátelství (Friendship Bridge). K němu je to však ze Zhangmu ještě osm kilometrů prudkých serpentin. Jelikož cesta není ještě dostavěná a naši tibetští řidiči stejně dál jet nesmějí, nezbývá nám nic jiného, než si najmout nosiče a pár posledních kilometrů na čínském území absolvovat po svých.