Tradice

Na samém severu Indie za hlavním himálajským hřebenem se ve státě Džámmú a Kašmír rozkládá nádherná oblast Ladakhu. Bývalé království je díky živé a zachovalé buddhistické kultuře nazýváno „Malým Tibetem“ a chráněno před letními monzunovými dešti i moderním světem hradbou himálajským velehor.

Při výstupu na posvátnou horu Šrí Pada, známější u nás jako Adamova hora, zažijete skoro vše, kvůli čemu jste na Srí Lanku přijeli. Prastaré stúpy a chrámy, nádherné scenerie kopců s čajovými terasami, vysokých hor a kaňonů, ruch exotické země.

Bali je země 20 000 chrámů. To dává určitý důkaz o významu, který duchovnost hrála v historii ostrova a který si udržuje v dnešní moderní době.

Když se řekne zoroastriánství, tak si možná vybavíte proroka Zarathuštru a Nietzscheho knihu, ale víte, že tohle prastaré náboženství, je původním náboženstvím Peršanů?

Za kulinářské tradice v severní Indii vděčíme především farmářům velkého Paňdžábu. Farmáři drží na svých bedrech celý Paňdžáb a závisí na nich 70 % ekonomie. Vydejte se naslepo autobusem nebo stopem 10 – 15 km dál od města, kde vás manželky farmářů vřele přivítají a uvedou vás do svého každodenního života.

Klášter města Hemis se dva dny v roce mění na jeviště největší a nejpopulárnější náboženské slavnosti v Ladakhu, země vysokohorských průsmyků a žijící buddhistické kultury.

Historické staré město, malebné horské jezero, tradiční horský statek: Při cyklotúře z Bad Reichenhallu kolem jezera Thumsee až na horský statek Höllenbachalm můžete tohle všechno objevit.

Mongolsko je země, kam civilizace v našem pojetí zatím nedorazila. A přitom se nezdá, že by tam někomu chyběla. Bohatství Mongolska tkví v něčem jiném. Mongolové mají to, co my Evropané vlastně už ani neznáme. Nekonečný prostor s volným a čistým obzorem všude kolem, ve dne sytě modré nebe nad hlavou a v noci oblohu černou jako uhel, posetou tolika hvězdami, že jste dosud netušili…

Tak trochu náhodou jsem dostopovala do Portu Vanina na samém okraji Ruska, odtud jen kousek přes Tatarský průliv na ostrov Sachalin. Stopnout loď je oříšek, proto vyzvídám, kdy popluje příští trajekt. Je to snad státní tajemství.

Procházím se po Mosambiku, malém, ale fascinujícím ostrově zapsaném na seznamu UNESCO. Ve vzduchu cítím něco tajemného – zanedlouho se staneme svědkem tajného rituálu.

V Otavalu, v kopcích severního Ekvádoru, se každou sobotu na jednom z největších trhů jižní Ameriky roztáčí neúprosný byznys. Koupit se dá takřka vše od ponča po smaženou slepici. Když se k tomu měl první březnový víkend připojit i karneval, který nenechá žádné latinskoamerické město v klidu, nemohl jsem si to nechat ujít.

Pozorují řidiče nákladního automobilu, jak se s rychlosti přibližuje ke kaluži. Je to jedna z těch děr, která by mohla hostovat menší plavecký stadión, jedna z těch, kterými je Ha Noi doslova poseta. Kola se pomalu noří do kapaliny a vytlačí do vzduchu sprchu špinavé vody, která se rozletí vzduchem a skropí pouliční prodavačku sedící opodál. Naštěstí má na sobě pláštěnku, po které se voda ladně sklouzne zpátky, a přírodní zákony ji navedou zase pěkně zpátky do kaluže.

Tanzanští Masajové jsou hrdí na svůj tradiční způsob života. Muži a chlapci přes den pasou obrovská stáda dobytku, zatímco ženy se starají o domácnost. A když něco potřebují, zavolají si na mobil.

Podle některých antropologů je malá ženská nožka jediným sexuálním znakem, který je vnímaný kladně mezi všemi kulturami. Proto, aby byla drobná, však ženy musí dost trpět.

Při pohledu do zrcadla ještě jednou upravuji svou sváteční košili. Venku už na mě troubí, vybíhám z domu a naskakuji do jednoho z aut v malé koloně. Jedeme podél leknínových jezer a já jsem trochu napnutý, jelikož nevím, co mě čeká. Je lednová sobota časně ráno, venku 30 stupňů. Jsem dnes pozván na svatbu kolegyně. Bude to pravá vesnická veselka v Thajsku, kde momentálně bydlím.