ROZHOVOR: David Švejnoha, pozorovatel zanikajících světů

Kdy došlo k prvnímu setkání s „přírodními národy“, jak tyto komunity rád nazýváš?

Kmen, etnikum, přírodní národ, domorodci… Přesnou definici a vymezení pojmů jsem nikde nenašel. Na toto téma se vedou až filozofické diskuse. První atmosféru mizejícího světa jsem vnímal v Maroku při návštěvě horských Berberů. Zvláštní architektura vklíněná do svahů Atlasu, ošlehané potetované tváře berberských žen, působilo to na mě mysticky.

A pak dál? Další kmeny?

Vzpomínám na první cestu za oceán do Peru, Bolívie ještě s otcem, kde jsem nevycházel z úžasu. Vybavují se mi Indiáni Urové z plovoucích ostrovů na jezeře Titicaca. Dnes už turistická atrakce. Potom následovala cesta terénním autem do Namibie a Botswany, kde jsme trávili pár dní v oblasti kmenů Himba a Herero. Úžasné zážitky z vesnice, kde jsme usínali na kůžích vedle ohně. Pak následovala Venezuela a měsíční cesta po této nejednoduché zemi, kde jsme poznali aspoň na chvilku život kmene Warao na Orinoku a dopluli jsme ke kmeni Sanema, kteří jsou příbuzní Yanomamů. Ještě před svatbou jsme se ženou absolvovali skoro týdenní cestu motorovou kanoí ke kmeni Waorani v Ekvádoru. Následně se mi splnil sen spatřit mursijské ženy s hliněnými talířky ve rtech v africké Etiopii.

Pokračuj, prosím.

Zas tolik už toho nebylo. Nikdy jsem si nedělal čárky a popravdě ani nevím kolik zemí či kmenů jsem navštívil. Vybavuje se mi výrazná cesta do Bangladéše, kde jsme museli podepsat iks papírů, abychom se dostali ke kmenům v oblasti Chittagong. To byla hodně zajímavá cesta, protože v roce 2012 nebylo moc praktických informací, jak cestovat po Bangladéši. Po čase pak následovala Barma, kde jsme byli pár dní mezi tetovanými kmeny na západě země a potom ve vesnicích kmenů Enn a Akha v oblasti Zlatého trojúhelníku. Při té samé cestě jsme navštívili i vesnice Padaungů a ženy žirafích krků. Barma je natolik fascinující, že později jsme navštívili i oblast severního Nagalandu, kde žijí poslední lovci lebek. To je místo, které má obrovskou sílu.

Čím tě fascinovali lovci lebek?

Už jenom jak to zní. (úsměv) Já se vždycky nadchnu, když někde vidím fotografie a začtu se do prvních článků. Je to naprosto fascinující oblast protkaná tajemnem. Procházíte vesnicí a vidíte, jak se v mužských domech scházejí stařešinové, kteří mají na krku náhrdelníky s kovovými hlavami, jejichž počet ukazuje na množství setnutých hlav. Hrdě ukazují svůj tetovaný hrudník a tetované ornamenty mají i ve tváři. Každý vzor symbolizuje postup v jejich sociálním postavení. Stěny budovy zdobí lebky obětovaných zvířat a zanedlouho vytáhnou mačetu Dao, kterou kdysi dávno používali v bojích. Rukojeť zdobí kozí chlupy nabarvené na oranžovo červenou kombinaci, která symbolizuje hořící nepřátelskou vesnici. Tito pánové už jsou opravdu posledními lovci lebek. Sedí u ohně, povídají, rozjímají a o své minulosti nechtějí nic říci. Je to pro ně bolestné, i oni v minulosti při krvavých bojích přišli o své příbuzné. Nyní už je oblast poklidná. Nedaleko stojí kostel a mladí kouří ve skrytu slaměných střech opium.

Kam se ještě dá zajet za přírodními národy?

Láká mne západní Afrika (Senegal, Mali, země Guinejského zálivu, Kamerun). Snažím se získat také nějaké informace o Čadu, Nigeru a hodně zajímavý vypadá i Jižní Súdán. Tyto destinace bohužel v současnosti nejsou příliš bezpečné. Spousty kmenů se dá objevovat třeba v Amazonské oblasti a rád bych se ještě vrátil na Papuu.

Existují ještě skutečně nedotčené kmeny nebo komunity?

Ano, určitě pár komunit žije v oblasti Amazonie. Přesný počet není znám, anebo se nezveřejňuje, což je dobře. Některé vlády schválně nepodávají žádné informace o lokalitách či početnosti kmenů. Dá se říci, že jsou tím v podstatě pod ochranou. Ovšem na jak dlouho? Odolají i tyto kmeny kácení pralesů a honbou za nerostným bohatstvím?

Jak se připravit na setkání? Nebo spoléháš na autenticitu osobního setkání?

Záleží, kam se chystáš. Obecně se snažíme co nejvíce informací získat ještě před odjezdem. Zjednoduší to a hlavně urychlí organizaci přímo v místě, ale téměř vždy se vše vyvine jinak, než si člověk u počítače naplánuje. Jelikož máme hlubší zájem trávit ve vesnicích co nejvíce času a poznat, dozvědět se o kultuře maximum, snažíme se nalézt v místě člověka, který se vyzná a hlavně ovládá jazyk. Většinou jsou to mladí lidé, kteří vyrůstali ještě ve vesnicích, ale dostali se do školy a umí nějakou světovou řeč. Ti nám pak překládají a my si děláme zápisky. Někde to ani takto nejde a situaci musíš řešit až na místě. Snažíme se chovat jinak, než jenom lovit snímky. Když se zadaří, člověk stráví několik dní úplně v jiném světě. Oproti tomu třeba v jižní Etiopii už těžko pořídíte snímek bez předem domluvené ceny. Autenticita osobního setkání, jak jsi to popsal, má v každém místě jinou tvář.

Jak probíhá seznámení, abys získal důvěru?

Důvěra se získává velice špatně a vždy záleží na prvních okamžicích. Snažíme se to dělat jinak, snažíme se najít cestu a místní zaujmout. Často tomu dopomůže náhoda. Vzpomínám, jak jsme při cestě Namibií vzali stopem himbského stařešinu, který šel na návštěvu do sousední vesnice. Ihned se nám otevřely dveře k další komunikaci a byli jsme pozváni do vesnice všemi staršími muži. Dali jsme si tam se všemi čaj, seděli u ohně a povídali. Fotit jsme začali až další den. Focení obecně vzbudí rozruch, proto to chce opravdu opatrně. Jinak vnímají foťáky Masajové u nákupního centra, jinak Hmongové ve Vietnamu či amazonští Indiáni v Ekvádoru.

Nejširší nabídku průvodců a map Ekvádoru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Takže se reakce místních liší regionálně? Asie, Afrika, Amerika?

Určitě. Nevím, jaké mají zkušenosti jiní fotografové, ale mně se nejlépe fotí v Asii. Lidé jsou tam otevření, komunikativní a tak nějak tam jde všechno snáze než třeba v Jižní Americe. V Ekvádoru i Venezuele nám opravdu dlouho trvalo, než jsme začali fotit. Vše museli schválit nejváženější muži a ti nás také pustili do vesnice. Věří, že jim jakákoliv fotografie vezme duši. Několikrát se nám stalo, že jsme focení měli zakázané, což samozřejmě vždy respektujeme. V Africe je to v každé oblasti jiné. Etiopské oblasti kolem řeky Omo jsou lidské safari, někteří Masajové v Tanzánii už tančí v nákupních centrech, namibijští Sanové pro vás připraví program ve skanzenu. Ale stále jsou v Africe místa, která jsou víceméně autentická.

Snažíš se těm lidem pomoci, kdyby o to požádali?

Jde o to, jakou pomoc by žádali. Obecně se snažíme co nejméně zasáhnout svou přítomností do jejich všedního života. Občas nás žádají o nějaké prášky, medicínu, ale to nedáváme. Nejsme lékaři a opravdu nevím, abychom jim neublížili. Většinou pomoc nechtějí a nepotřebují, anebo jim prostě pomoci neumíme. Když je období sucha, když mají malou úrodu, když se jim ztratí stádo. Většinou si pomohou sami.

Žijí i jinde ve státem regulovaných rezervacích, všeobecně známějších od amerických Indiánů?

Nevím, jestli jsou to přímo rezervace, ale podobná situace se dá najít v historii Sanů (Křováků). Tito malí a velice odolní obyvatelé celé Jižní Afriky byli nuceni se usídlit na jedno místo a v podstatě donuceni k farmaření, což ale nikdy neuměli. Většina Sanů se nedokázala zapojit do koloběhu moderní doby a řada z nich se utápí v alkoholu. Jiní pózují turistům ve skanzenech. Důvodem byla neustálá šikana ze strany bojovnějších kmenů a posléze honba za diamanty, kterých je v jižní Africe několik nalezišť. Další smutné pohledy jsme zažili v pygmejské komunitě Twa, jejíž členové utekli před nepřátelským režimem sousedního Konga do Ugandy. Žijí tam v několika vesnicích, na pokraji společnosti a snaží se všemi možnými prostředky přežít. Je to smutné.

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.

Vydal by ses i do míst, kde o tebe jednoznačně nestojí? Mám na mysli nedávnou událost na Andamanských ostrovech, kde domorodci v přímém přenosu zabili cestovatele přicházejícího v míru?

Ano proběhlo to v médiích. Bylo to sice možná v míru, ale byl to misionář. A byla to jeho chyba, moc dobře věděl, že je oblast uzavřená pro okolní svět. Stejně to risknul a mával tam biblí. Stálo ho to život. Samozřejmě je to tragédie, ale šel tomu naproti. Já bych se tam nikdy nevydal a jsou i jiná místa, která vynechám.

Ve mně se to pořád pere. Vím, že u Masajů v Masai Maře už není co zkazit, ale jinde to pořád řeším. Opravdu se snažím, aby naše návštěva měla co nejmenší vliv a kulturní stopu a jako argument říkám, že poznatky, které získáme a nafotíme, uchováme pro další generace. Což nyní děláme na novém webu www.planetalidi.cz. V redakci nás je více a sháníme další nadšené autory, kteří budou přispívat, jak fotografiemi, tak videi či články. Podobný web v češtině neexistuje a myslím, že by mohla vzniknout rozsáhlá databáze plná informací a zajímavého materiálu.