Cestování za tradičními rituály a zvyky okolo zeměkoule nabízí mnoho zážitků. Patří mezi ně zvyky domorodých kmenů v Africe, Asii i Jižní Americe.
V Turecku jí říkají nargile, v Egyptě šíša (to ze slova hašiš), Libanonci boura nebo argila. V anglickém slovníku ji najdete pod názvem hookah. Znáte i vy vodní dýmku?
Ostrov Sulawesi je jeden z nejpestřejších ostrovů Indonésie. V jeho centru narazíte nejenom na krásnou a nezničenou přírodu, ale také na fascinující kulturu kmene Toraja (čti Toradža). Jejich zvyky a architektura překvapí každého.
„Oni wa Soto! Fuku wa Uchi! Odejdi ďáble, vejdi štěstí!“ volají Japonci při slavnosti Setsubun 3. února, tedy den předtím, než do Japonska přijde podle tzv. lunárního kalendáře jaro. Svátek je (alespoň symbolicky) spojen s návratem slunce, klimatickými změnami, obnovou těla a mysli, potažmo znovuzrozením.
Hinduistický svátek Thaipusam je v samotné Indii zakázaný. Dodnes se však praktikuje v Malajsii a Singapuru a právě 1. února probíhají hlavní průvody. Několik Čechů odjelo pozorovat tyto slavnosti na místo činu.
Po přeletu z Manada do Makassaru a devítihodinové cestě autobusem jsme dorazili do města Rantepao, což je centrum oblasti Tana Toraja, vyznačující se specifickou kulturou, přetrvávající dodnes. Lidé nazývající se Torajove žijí na náhorní plosině okolo Rantepaa, kam byli vytlačeni muslimskými nájezdníky. Díky izolaci a absenci psaného jazyka je víra velice rozmanitá a věří se v obrovské množství bohu. Díky holandským dobyvatelům je zde hlavní náboženství křesťanství. I přesto si ale zachovávají tradiční ceremonie, své stavby, oblečení, jídlo, sport. Mezi nejdůležitější ceremonie patří pohřby.
Slavnost Seijin no hi – národní svátek blížící se dospělosti, pořádán každé druhé lednové pondělí v roce. Týká se všech mladých, kteří v konkrétním roce dosáhnou věku 20 let.
Natřásáme se v kabině cisterny, kterou jsme dopoledne stopli, a jedeme po rozmlácené cestě mezi nízkými horami směrem ke kazašské hranici. Jsme rádi, že nás řidič Viktor vzal, protože tudy od rána jinak projelo pouhých pět aut, všechna plná. Máme namířeno do osady Čar-Kuduk, což je poslední vesnice v úplném severovýchodním cípu Kyrgyzstánu, kde v poledne začíná víkendový festival národních tradic.
Probudili jsme se do nádhernýho Silvestra – bylo azuro, bezvětří a teplo, čili na místní poměry úplnej zázrak. Paní z recepce nás nasměrovala k zastávce busu, i popadli jsme batoh a rychle vyšli; v plánu jsme měli vyjet busem ke spodní stanici lanovky jezdící na vrchol Kanka-kei a odtud jít pěkně po svejch. Nakonec nám autobus těsně ujel, takže než čekat třičtvrtěhodiny na další, to jsme šli radši pěšky.
Ve středu večer jsme se začali rozkoukávat po Mbeyi. Když jsme konečně našli volný guest house (Mbeyiou projíždí pořád hodně lidí a ubytovny jsou plné), úplně náhodou jsme narazili na guida Petera. Je to mladý rastafari, který žije asi 45 minut chůze od centra Mbeyi, odchytává si po městě turisty a pruvodcuje po okolních zajímavých lokalitách. Nám byl hned sympatický, protože nijak nevtíral a vyzařoval dobrou náladou na kilometr daleko.
Už jste někdy slavili Vánoce mimo domov? Možná ano. Ale už se Vám někdy poštěstilo slavit Štědrý večer v muslimské rodině v Pákistánu?
Nikdo, kdo navštíví horské město San Cristóbal de las Casas v mexickém státě Chiapas, by si neměl nechat ujít návštěvu do některé z přilehlých indiánských vesniček, kde žijí indiáni mayského původu.
Navzdory technologickému pokroku, víra v nadpřirozené síly v Indonésii stále přetrvává. Je to příběh o dukunech, kteří praktikují černou magii.
Při pobytu na Kameronské vysočině se nám dostalo neobvyklého pozvání. Razali, se kterým jsme se tu seznámili, nás požádal o účast na svatbě jeho sestry.
Počátkem února slaví Číňané nový rok a hned den na to i muslimové. Ve středu devátého zavoněl vzduch vonnými tyčinkami, ve čtvrtek zahrály mešity o něco hlasitěji než jindy a muslimové oslavili rok 1426 svého kalendáře. V liberální Indonésii, kde se veřejně slaví všechny svátky všech náboženství, byly dva dny volna.
Když jsem vycházel z hotýlku Guds v Orumiyeh, překvapil jsem paní, která zrovna vcházela dovnitř. Při pohledu na cizince si rychle, bojácně zakryla obličej částí svého černého čadoru. To mě přimělo posunout si klobouček taky trochu víc do čela, protože černými bubáky mě doma jako malého strašili.