Cestování podle aktivit

Co si člověk představí pod slovem Tromsø? Pravděpodobně město, které bývá každoročně obdarováno arktickou zimou, velkým množstvím sněhu, polární noci a Aurorou Borealis. Pojďme si ale trochu podrobněji povědět, co toto tajuplné místo nabízí outdoorovým nadšencům a vyznavačům zimních sportů.

Je pozdní srpnové odpoledne a náš čas na Kostrách se krátí. Už za dva dny musíme být na cestě domů, a tak si pádlování v nízkém slunci a ostrém jihozápadním větru pořádně užíváme. Žene nás to k poslednímu tábořišti úplně na okraji Kosterfjordu. Na západním obzoru ještě zbývá několik siluet ostrovů. Jedna z nich je opravdu nepřehlédnutelná. Temný a nepřístupný Ursholmen, který střeží dvě silné věže.

V pátek odpoledne vyrážíme z Prahy a pohodlná cesta bez dálničních poplatků nás vede přes Berlín, Kiel a Gelting, kde dokupujeme zásoby, až k vodě do vsi Gammellück. V Gammellücku toho není o moc víc než marina pro menší lodě a kemp s příjemným parkovištěm zdarma. Jinak by se ves dala nazvat malým zapadákovem. Na nic jsme tu tedy nečekali a zvolna jsme nabalili kajaky.

Co to znamená, když se někdo rozhodně strávit čas wwoofováním? WWOOF aneb World Wide Opportunities on Organic Farms je síť organizací sdružující dobrovolníky, kteří chtějí pracovat na organických farmách, a farmáře, kteří jim chtějí poskytnou za práci jídlo, ubytování a v ideálním případě také nějaké to know-how o tom, jak si vypěstovat vlastní jídlo.

Oblast Střední Dalmácie ležící ve východní části Jadranu je považována za jednu z nejkrásnějších přímořských oblastí v Evropě. Prvním městem, které jsme při našem putování navštívili, byl starobylý Trogir, který je zapsaný na seznam světového kulturního dědictví UNESCO již od r. 1997.

Nedaleko Velkého bariérového útesu, mimo hlavní turistický shon, najdete místo s pohádkovými plážemi i nespoutanou vegetací, a to Whitsundays Islands. 74 tropických ostrůvků nabízí vše, co si pod pojmem ráj na zemi dokážete představit.

Stovka dobrovolníků se letos v srpnu v rámci projektu Albánská výzva vydala do dosud neznámé části severoalbánských hor, aby tam vyznačili síť turistických stezek, opravili kostel nebo postavili most. Přestože do jejich práce mnohdy zasahoval tzv. albánský faktor, mají v úmyslu v podobném duchu pokračovat i příští rok.

Australským národním zvířetem je klokan, roztomilý a lenošivý medvídek koala však rozhodně zaujímá v žebříčku oblíbenosti hned druhou příčku. Vidět koalu, vyfotit se s ní nebo si ji dokonce pochovat, ale není úplně jednoduché. Většinou vás to bude stát nemalé peníze, v mnoha částech Austrálie je pak dokonce zakázáno si koaly pochovat v náručí.

Sudánu se také jinak říká domov černých faraónů. Núbie byla domovem tří slavných království a historie archelogického bohatství ukryté v zemi sahá až do 2600 př.n.l. Kušitská říše byla nedozírná a zanechala tu po nás hrobky, pohřebišťě, pyramidy a chrámy, hrobek a pevností.

Málokdo ví, že Kostarika je nejen úžasná země z pohledu místních lidí a dokonalé přírody, ale také nabízí nepřeberné množství adrenalinových aktivit. Můžete se zde potápět se žralokem, slaňovat desítky metrů v pralese nebo se učit surfovat na vlnách.

Po několikaleté snaze se mi konečně loni podařilo vydat se s kamarádem Tomášem Gajou na sever Finska. Celý červenec jsme strávili putováním po jezeře Inari a na severovýchodě od něj. Celkem jsme měli urazit vlastními silami přes dvě stě kilometrů. Naším cílem nebylo vytvořit extrémní podnik, ale dostat se do srdce přírody, s ní splynout a užít si ji v plné kráse. Jak se všechno povedlo, můžete si přečíst v následujícím výtahu z mého deníku.

Když se vloni rozhodovalo, kam se pojede na vodu a padl návrh jet do Finska, byla jsem nadšená. Finsko jsme projeli před dvěma lety a věděla jsem, že je to krásná země plná jezer, zeleně, a zejména krásných čistých řek. Odjížděli jsme z Čech, kde se řeky pomalu vracely po povodních do svých koryt, a my byli zvědaví, kolik vody bude v řekách finských.

Kolem je skoro tma a občas někde ukápne voda. Za dohledu vrtaných zřítelnic bledé mramorové busty napínám zrak do zlatavého šera a nabývám dojmu, že zpoza rohu za chvíli vykročí pravidelná hlídka Římanů. Už slyším kroky… a najednou vyběhne opozdilé děcko. „Finalmente, Pedro! Anda lá, rápido!“ vzpamatuji se a posílám provinilce za zbytkem skupiny. Ale těžko mu něco vyčítat, v rozlehlém antickém podzemí městského muzea v Coimbře čas jako by se zastavil.

Vodáctví je velmi široký pojem. Vodákem se může nazývat každý, kdo se vlastní silou pohybuje na nějakém plavidle po vodní hladině. Sportů, které můžeme do této kategorie zařadit, je mnoho. Nechci určovat, kdo se může za vodáka považovat, a kdo ne. Letos jsem ale o tom začal vážně uvažovat, protože jsem se setkal s vodáctvím, které u nás, ale i jinde na světě vlastně vyhynulo.

Snad nejvýznamnějším poutním místem Černé Hory a jedním z nejposvátnějších míst křesťanské víry je pravoslavný klášter Ostrog ležící ve vnitrozemí, 50 km severozápadně od hlavního města Podgorica.