Cestování podle aktivit

Jeskynní chrámy Ajanta objevil téměř před dvěmi sty léty anglický voják, který byl v tu dobu na lovu tygrů. Do jednoho sloupu v jeskyni č. 10 vyryl: John Smith, 28. kavalérie, 28. dubna 1819. Tato obrovská jeskyně a čtyři další pocházejí z let 100 př. n. l. – 150 n. l. Byla to doba, kdy buddhismus právě rozkvétal po celé západní Indii.

Dárdžíling je proslaven především svými čajovými plantážemi. Horské město ležící v indickém státě Západní Bengálsko však skrývá i jiná lákadla, která na rozdíl od čajových plantáží neztrácí na své atraktivitě ani během chladných zimních měsíců. Jedná se především o unikátní úzkokolejnou dráhu, která je zařazena do seznamu památek UNESCO a malou zoologickou zahradu věnovanou živočichům, žijícím pouze v Himaláji.

Ladakh není zrovna oblastí, do které by se sjížděli vodáci z celého světa. Je to „náhorní poušť“ a o vodu je tu nouze. Pokud si ale na treku zvrtnete kotník nebo si jen tak chcete odpočinout od hor, nepřeberné množství místních cestovek nabízí vyžití na některé z řek. Nejblíže Lehu je Indus a Zanskar.

Probouzím se s ostatními kolem sedmé. V noci bylo chladno a i když jsem byl oblečen, nebylo mi zrovna nejtepleji. Popíjíme čaj a pozorujeme skupinu opic „Thomas Leaf Monkey“ skákající v korunách stromů. Portýři dělají k snídani volská oka s rajskými a chlebem a já dávám do placu svou Kayu (přesnídávku, kterou jsem si před pár dny koupil v sousední Malajsii) a dvě pěkně měkká manga. Mé zápěstí je stále bolavé, ale už se to lepší. Po ránu se vyrojila spousta otravných kousavých mušek na rozdíl od pijavic, kterých je tu oproti očekávání mnohem méně než v Taman Negara.

Systém vodních kanálů, které přivádí vodu a s ní i život a ptactvo do Keoladea, nechal postavit místní maharádža již na počátku osmnáctého století. Nevedl ho k tomu žádný zvláštní ornitologický zájem. Chtěl prostě jen snadno ulovit dostatek kachen a jiného vodního ptactva pro svůj stůl. Dnes obchází kolem jezírek pouze turisté, jejichž jedinou zbraní je výkonný dalekoled či atlas asijského ptactva.

10 km za Erfoudem potkáváme volně pobíhající velbloudy. Je to krásný pohled. Další podívaná je na fontánu, která vyvěrá ze země a chrlí teplou vodu. Je to super, voda a okolo samý písek. Náhle končí silnice a začíná pista (nezpevněná cesta). Po té jsme dojeli do „Merzougi“.    

V Bangladéši působí běloši jako křesťanští misionáři, lékaři, učitelé či manažeři významných zahraničních firem. Proto i nás místní lidé automaticky považují za pracovníky nějaké neziskové organizace a ptají se, jakou práci zde vykonáváme. Do Bangladéše se prostě na dovolenou nejezdí. Přesto jsou zde hned tři místa zahrnutá na seznam kulturních a přírodních památek UNESCO.

Po třech měsících strávených v Indii se pro nás stalo Káthmándú skvělou základnou pro výlety po Nepálu. Geniální pekárny nám našeptávaly, abychom tu zůstaly ještě o pár dní déle a krásné staré město nás lákalo na jednu procházku za druhou. Tolik historických zajímavostí zahrnutých na seznam UNESCO na jednom místě jsme jinde dosud nepotkali.

Projekt „Chráněná oblast Annapurna“ (ACAP – Annapurna Conservation Area Project) vznikl v roce 1986 pod záštitou neziskové a nevládní organizace „Nadace krále Mahendry pro ochranu přírody“.

Převážně hinduistický Nepál je plný festivalů. Většina svátků se řídí podle nepálského kalendáře, který má dnes o nějakých 57 let více než dnes.

Komunistická strana Nepálu, známá pod názvem Maoisté, vede již téměř deset let partyzánskou válku s nepálskou vládou. Usilují o sesazení krále a vytvoření komunistické republiky.

Před Kaprunem zahýbáme doleva na Grossglockner, a tam začíná opravdová výzva hor – jsme v Alpách pod Salzburgem – známý lyžařský centra jako Kaprun atd. jsou všude okolo.

Když v roce 1890 pronikl holandský dobrodruh van Rijin jako vůbec první běloch do vnitrozemí indonéského ostrova Sulawesi, objevil zde pozoruhodný národ, který o sobě tvrdil, že pochází z hvězd. Aby stanul van Rijin v této oblasti, izolované od okolního světa přirozenou bariérou neschůdných pohoří a prudkých řek, musel při své cestě překonat vysoké horské hřebeny zarostlé hustým tropickým pralesem. Přinesl však senzační zprávy o kmeni Torajů, který uchovává lebky nepřátel jako trofeje, zná otroctví, bydlí ve zvláštních dřevěných lodích na kůlech a jí lidské maso.

Přirozenou hranici Španělska a Francie tvoří nádherné a respekt budící vrcholky Pyrenejí. Právě nedaleko této přirozené hranice jsou dva výchozí body nejznámější verze Svatojakubské cesty – Saint-Jean-Pied-de-Port a Puerto de Somport. Tentokrát se projdeme právě po prvních úsecích trasy a kousek z ní i odbočíme, abychom autonomní oblasti Navarru a Aragonii poznali co nejvíce do hloubky. Podíváme se na zelené vrcholky hor, do historických měst i zapadlých horských vesniček, v nichž je ve srovnání se závěrečnou Galicií poutníků ještě dosti poskrovnu.

Zuzana Tarabusová Pouštní hvězdy Jadu si na svých dlouhých nohou vykračuje pouští. Sem tam se zhoupne v bocích v rytmu stříbrných rolniček, které mu visí z uší. Občas zatřepe nesouhlasně hlavou: „Kam to vlastně tak dlouho jdeme?“ A jindy se otřese celý a já se kymácím a padám… Jadu je můj velbloud a válčíme spolu už druhý den.