Mírně zvlněný kraj nekonečných borových lesů, luk a hlubokých průzračných vod. Žádné rybníky bahňáky, ale opravdová ledovcová jezera plná raků. Mezi nimi se vinou silničky a cestičky, jen zřídka potkáte větší obce.
Oblast Kašubska se rozkládá na západ od Gdaňsku a na jih od pobřeží Baltu. Vzhledem k dějinným změnám hranic Polska velká část tohoto území patřila Prusku, později Německu. Po 2. světové válce pak byli Němci i germanizovaní Kašubové z německých oblastí vysídleni. Sověti, zdejší „osvoboditelé“, mnoho Poláků a Kašubů přesídlili na Sibiř a do gulagů. Dnes tu žije asi tři sta tisíc etnických Kašubů, ale kašubštinou mluví zatím jen málokdo – oficiálně necelých sto tisíc. A to i přesto, že se už dočkali dvojjazyčných cedulí, nápisů a broukají si svou písničku, tzv. kašubské noty. Teprve od roku 2005 má kašubština status „regionálního jazyka“ a v několika málo obcích se používá v úředním styku a vyučuje ve školách. Tradičním symbolem Kašubska je černý gryf na zlatém poli, původně erb vévodů z východního Pomořanska.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Unikátní kašubskou kulturu vyjadřuje zejména vzor květů. Prim tu hrají odstíny modré, žluté, okrové a červené. Temně modrá symbolizuje moře, zatímco světlejší jezera a řeky a blankytná modř nebe. Žlutá je barva klasů a úrody, červená pak krve prolité za národ. Květiny se vinou po zdech autobusových budek, jsou vyřezány do dubových stolů, zdobí kravaty a moderní šaty a samozřejmě je najdeme na historickém vesnickém nábytku a ve výšivkách. Všudypřítomnost tohoto zdobení a vlastně i jeho provedení připomíná naše Slovácko. Vyšívání je tady ale stále živým řemeslem – v dnešním Kašubsku se mu věnuje asi stovka žen a můžete si to zkusit dokonce i vy – ve skanzenu u vesnice Wdzydze Kiszewskie.
Živý skanzen ve Wdzydze Kiszewskie
Tento nejstarší polský skanzen založili manželé Izydor a Teodora Gulgowských. Právě oni si už na začátku 20. století uvědomili, jak mizí jejich dosud samozřejmá každodennost a začali shromažďovat to, co pokládali za „místní“ a „kašubské“. Stáli tak u zrodu nejen skanzenu, ale také kašubského národního uvědomění. Teodora byla malířka a jako každá místní žena také krásně vyšívala. Tradiční vzory zaznamenala a dále vyučovala.
Na skanzen si vyhraďte asi dvě hodinky. Padesátka domů je rozmístěna na ploše 22 hektarů v prosluněném lesíku a na loukách. Na jaře tu kvete šeřík a ovocné stromy, louky jsou plné květin. Oblast Kašubska spadala do sféry německého vlivu, což je znát z množství hrázděných staveb. Jsou tu samozřejmě také klasické roubené chalupy s malými okny, jednoduchými štíty, slaměnými střechami a výraznými dřevěnými arkádami, které zdobí vchod nebo kryjí zápraží. Na vyvýšeninu u svahu jezera Goluň byl přenesen nádherný kostel sv. Barbory z vesnice Swornegacie s malovanými stropy, oltáři a přístupným kúrem.
Skanzen má ještě dostatek volné plochy, aby mohl každý rok přijmout nějakou novou starou chaloupku. Aktuálně tu stojí škola, dva větrné mlýny, sídlo zámožnějších obyvatel, chalupa přenesená s kompletním vybavením z padesátých let nebo vybavená trafika z osmdesátek. Zkrátka skanzen se neustále vyvíjí a umí ocenit i kousky z našeho dětství.
Krajem stovky ledovcových jezer
Kašubsku se přezdívá také „Malé Mazury“. Jsou tu stovky jezer, tisíce plachetnic a výletních cílů. Kousek od skanzenu, stále ještě ve vesničce Wdzydze Kiszewskie, leží na břehu jezera Jelenie útulná marina s kempem, půjčovnou šlapadel a labutí, kotvištěm plachetnic a spoustou stánků. Nad ní se vypíná dřevěné rozhledna. Na tu šplháme, abychom se podívali na „Kašubské moře“. Ve večerním sluníčku se všude mezi zelenými kopečky leskne klidná hladina vody – kam oko dohlédne, táhnou se jezera Wdzydze, Goluň, Jelenie, Radolne a vytvářejí spolu tvar kříže.
Jsme asi 80 kilometrů jihozápadně od Gdaňsku a v nejjižnějším cípku našeho výletu. Asi dvacet kilometrů severně odtud je městečko Kościerzyna s pěkným železničním muzeem Kolejnictwa. V depu pro parní lokomotivy i na přilehlých kolejích najdete spousty parních i motorových mašin a souprav. Do většiny si můžete vlézt, prozkoumat důkladně systém parního stroje, vyzkoušet si jízdu na drezíně nebo ve vagóncích malé zahradní železnice.
A dalších dvacet kilometrů na sever se rozkládá další systém jezer, tentokráte propojený umělými kanálky. Na kajaku tak můžete projet Dolní a Horní jezero Raduńskie, Klodno, Brodno, Ostrzyckie a Patulskie. V okolních lesích je pak množství dalších jezer a jezírek. Lesy jsou v této oblasti také bukové. Bukovou čepici má také nejvyšší kopec, Wiezyca, který měří 328 metrů a stojí na něm rozhledna zvaná Kašubské věž.
Mezi severním cípkem Raduňského jezera a jezerem Białe se u jezera Klodno rozkládá turistické městečko Chmielno. Tady můžete navštívit jednu z ukázek tradičního řemesla v regionu – už deset generací rodiny Necelů tu v malé rodinné dílně vyrábí hrnečky, hrnky, džbány, vázy a misky s výzdobou v sedmi unikátních kašubských vzorech: větvička šeříku, velký a malý tulipán, lilie, kašubská hvězda a kašubský věnec, rybí šupiny. Po exkurzi do hrnčířské dílny si můžete krásnou keramiku taky nakoupit.
Krajinou Kašubského Švýcarska na kole
Malebná krajina je často označována jako „Kašubské Švýcarsko“. A to nejen pro divokou krásu, ale také pro své kopečky a kopce, cestičky vinoucí se mezi nimi, živé lesy a lesknoucí se hladiny řek a říček. A to nejkrásnější, co tady můžete dělat, je si tuto poklidnou krajinu užívat. Nejlepším výchozím bodem může být nádherný butikový hotýlek Leśny Dwór v Sulęczynu – rekonstruovaný klasicistní zámeček v rozkvetlé zahradě na břehu jezera, s bazénem a vířivkou, výtečnou restaurací a krásou všude okolo. Půjčujme si šlapadla na projížďku po klidné hladině, pozorujeme ptáky, kteří zalétají do rákosí na březích. Vychutnáváme si sklenku bílého vína na zahradě a pozorujeme stíny, jak se pomalu protahují a barvy prohlubují. Večeře začíná sleděm, pokračuje pirohy plněnými křehounkým masem ze svíčkové, nechybí všudypřítomná červená řepa a kopr, v tak vyvážených chutích, že žaludek jen jásá.
Ráno mě šimrá paprsek slunce a tahá hned do zahrady plné ptačího zpěvu. Nejlepším způsobem, jak zažít místní krajinu je jízda na kole. Pokud nemáte svoje, můžete si vypůjčit v Kajlandii, což je primárně vodácká půjčovna a moc příjemný kempík na břehu říčky Słupia. Mimochodem odtud můžete po ní dojet za šest dní až do moře. Před námi je dvacetikilometrový cyklovýlet s cílem u tajuplných megalitických kruhů.
Na jižním okraji Sulęczyna odbočujeme po prašné cestě doleva. Před našima očima se střídají louky a les, projíždíme malou chatovou osadou a za ní se stáčíme vpravo po zelené značce. Uprostřed lesa poblíž vesnice Węsiory, kousek od překrásného jezera Długie je po zemi roztroušeno jen tak mimochodem několik kamenných kruhů. Po obvodu tu jsou v zemi nastojato umístěny asi metrové kameny směřující vzhůru. A kolem kruhů se z terénu mírně svažitého kopce vynořují tajemné bouličky vždy s kamenem navrchu. To jsou hrobky, v nichž bylo nalezeno kromě pohřbených i spousta zachovaných ozdob a šperků. Je jich tu přes stovku a pohřbívalo se do nich od 70-80 n. l. až do přelomu 2. a 3. století. Pravděpodobně jsou dílem skandinávských kmenů, které oblast tehdy obývaly. Nádherné a mystické místo. Kousek dál u jezera si děláme piknik, jezero objíždíme a pokračujeme po lesních a polních stezkách přes obce Niesiołowice a Ostrowite. Tady u jezera je moc pěkná usedlost s koňskou farmou.
Kartuzy a Szymbark – za historií a zábavou
V blízkosti nádherných jezer jsou i další atrakce k vidění – například cihlový goticko-renesanční klášterní kostel, který založili pražští kartuziáni a který dal jméno dnešnímu městečku Kartuzy. Nebo u obce Szymbark můžete navštívit Centrum Edukacji i Promocji Regionu. Je to zejména zábavný park pro rodiny a najdete tu lanové centrum, simulaci válečného náletu v bunkru, hotel s pivovarskou restaurací a největším pianem světa, kus dál pak kolibu s ohništi a nejdelším stolem světa. A aby nebylo rekordů málo, je tu vystaven i nejdelší kus dřeva na světě: fošna dlouhá 36.83 metrů váží přes jednu tunu byla ručně vyřezána z jednoho kmene obří douglasky. Tady snad také vznikl první z Poláky tolik oblíbených „domů vzhůru nohama“. Park byl založen podnikatelem s dřevěnými stavbami a v rámci nadšení z probouzení kašubského historického odkazu darovalo několik organizací parku cenné kousky. Mezi ty hlubší a silnější zážitky patří prohlídka sibiřského srubu deportovaných Kašubů nebo tábor z gulagu či vlak se sovětskou hvězdou, který rodiny na dálný východ deportoval.
Runowo: zastávka na cestě k moři
Pěknou zastávkou na cestě k moři může být pro rodiny s dětmi a milovníky koní farma Pod čapím hnízdem v Runowě. Uprostřed pastvin a vzrostlých stromů tu stojí pěkný zámeček z 18. století, který po pádu komunismu koupila a zrekonstruovala rodina Rutkiewiczových. Je radost vidět s jakým nadšením tu pečují o téměř čtyřicítku koní, penzion a edukační centrum, pomáhají v okolí zakládat koňské stezky, vyučují jezdce, trenéry i závodníky, pořádají akce. Pokud jezdíte na koni rádi, můžete zvážit i týdenní dovolenou s každodenním tréninkem, vyjížďkami do okolních lesů (kde se mimochodem také nacházejí megalitické hrobky), ať už na koni nebo na kole. Jsou tu dvě venkovní kruhovky, krytá jízdárna a samozřejmě veškeré zázemí hotelu, restaurace s domácími produkty, sauna a vířivka, zámecký park. A to vše kousek od vlakové stanice na trati z Gdaňsku a při dálnici ze Słupsku do Gdaňsku.
Leba – brána na polskou Saharu
Dnes už kulturu kašubských Pomořanských Slovinců připomíná jen skanzen ve vesnici Kluki a jejich jméno nese Slovinský národní park. Ten se táhne od městečka Łeba v přímořské oblasti směrem na západ, ale tady je jeho nejkrásnější část – velké pohyblivé duny. Z Rabky můžete dojet k 6 km vzdáleným dunám na kole nebo se svézt elektrobusíkem nebo si udělat pěknou procházku po pěšinkách v borovém lese. A pak to přijde – pecka číslo jedna: čtyřicet metrů vysoké duny bělostného písku, mezi nimi údolíčka porostlá zakrslými borovicemi a trávou. Prošlapané cestičky vedou k moři, podél pobřeží se dá vrátit do Łeby, ale my ještě užíváme písku. Vítr honí zrnka a vytváří tak vlnky, ostré hrany, stíny, přesypy a nesmírně fotogenické záběry. Oblast je přísně chráněná a je domovem množství ptáků, z větších býložravců v lesích žijí jeleni, srny, divočáci, a dokonce i vlci. V mokřadech a jezerech na vnitrozemské straně dun žijí bobři a vydry.
Kde se ubytovat? Městská pláž a marina jsou velkým magnetem pro polské i cizí turisty a v sezóně možná budete hledat klidnější místa na okraji města. Doporučuji Saltic hotel s venkovním i vnitřním bazénem, saunou, párou, skandinávským designem, krásnou zahradou, obklopen lesy a v blízkosti pláže, která je dostatečně daleko vzdálená od ruchu města.
Je konec května a světlo tady na severu mě tahá z postele dost brzy. Borové lesy se také budí a začínají vonět, ptáci štěbetat. Nemají lehké přehlučit burácení moře. Přecházím pobřežní dunu a už kloužu po bělavém písku na pláž. Tady není ani noha, jen rackové tu bojují s vichrem a usedají do mělké vody. Pokračuji podél moře asi kilometr. Čas od času hlavní dunu přerušuje cestička na pláž; jednou z nich se stáčím zpět od moře a vcházím do kouzelného lesa plného borůvčí. Tady z jinak rovné placky vylézají kopce polozarostlých písečných přesypů. Jen o pár desítek metrů dále přicházím zase k vodě. Tentokrát je zarostlá rákosím a vlny tu nebijí – je to jezero Sarbsko.
Přímořské městečko Puck
Když se dnes podíváme na mapu Polska, které na severu omývá přes 510 kilometrů moře, těžko se věří, že se po první světové válce Polsko radovalo z nově nabytých 150 kilometrů pobřeží. Tento Polský koridor propojoval vnitrozemí s mořem a zároveň odděloval německé Východní Prusko od zbytku Německa. Možná právě proto Poláci své moře milují a stejně tak i své majáky. Pokud byste chtěli, můžete se vydat na 500 kilometrů dlouhou cyklotrasy od majáku k majáku. Navštívili jsme jeden za všechny. Masivní červenobílý maják v Rozewie se tyčí uprostřed lesíku na kopečku – za výstup nahoru budete odměněni výhledem na moře a můžete tu prozkoumat důmyslné čočky historických lamp.
V každém městečku podél moře najdete spousty kiosků se smaženými rybami a v sezóně stánky s plážovými a pouťovými cetkami. Například v milém a lehce ospalém městečku Puck. Záliv tvořený kosou, na jejímž konci je městečko Hel, je mělký, a tak se, ukryti před vlnami moře, mohou místní věnovat různým vodním sportům, kitesurfu a jachtingu. Dominantou Pucku je kostel Petra a Pavla, který stojí kousek od bývalého křižáckého hradu. Náměstí zdobí novogotická cihlová radnice a skromné měšťanské domy.
Končíme průzkum Kašubska a už teď je nám jasné, že se sem musíme vrátit a strávit delší čas. Je to kraj malebný, nepříliš zastavěný, ponechaný vládě překrásné přírody. Každá cestička, každá říčka může být krásným výletem. Pěšky, na kole, koni i lodi.
Článek byl zpracován ve spolupráci s Polskou turistickou organizací.
