PEPA CHMELÍK – 15 měsíců – 5 kontinentů – 50 zemí stopem

Pamatuješ si na svůj úplně první stop? Kde to bylo a co tě k tomu vedlo?

Ano, pamatuju si ho moc dobře. Bylo to v druháku na střední škole, jako poctivej student jsem jezdil z Jaroměře do Nového města na Metují. Správnej študák neplatí za autobus, ale za pivo.

V našem kraji žije hodně starších lidí a někteří z nich mi vyprávěli historky, jak ještě za komunismu stopovali po Sovětském svazu. Bylo to vlastně dost inspirativní – člověk potkal pár takových lidí a najednou měl chuť to zkusit taky.

Ten úplně první „opravdový“ stop přišel asi v devatenácti. Zrovna jsem skončil práci na výletní lodi a rozhodl se vyrazit do Říma a místo do Říma jsem dojel do Sparty v Řecku.

Co tě na stopování nejvíc přitahovalo? Byla to svoboda, dobrodružství nebo něco jiného?

Svoboda a dobrodružství, to je slabý slovo, protože největší vítězství ve stopování je poznávání lidí. Ti, co tě berou – jejich příběhy, pohledy na svět. Díky nim si při cestě kolem světa dokážeš udělat reálný obrázek o tom, jak se žije jinde. Poznáš obyčejné lidi, kteří chodí do práce stejně jako ty, jen zrovna na jiném kontinentu. A pro mě osobně? Nejvíc mě baví improvizace. Vědět, že si poradím, ať jsem kdekoliv na světě.

Jak reagovalo tvé okolí, když ses rozhodl vydat na tak dlouhou cestu stopem?

Kamarádi mi fandili – byli na mě tak trochu hrdí a přáli mi, ať zažiju co nejvíc dobrodružství a vydržím co nejdéle. Rodiče už to vnímali úplně jinak. Táta si to podle mě ani moc nepřipouštěl. Ne že by mi nevěřil, ale asi si myslel, že se stejně brzy vrátím. Mamka mi to rozmlouvala dost dlouho, měla o mě strach. I tak jsem nakonec vyrazil. Aby byla víc v klidu, dával jsem jí pravidelně vědět, kde zrovna jsem. No a třeba kolegové z práce? Ti se mi smáli a vůbec nevěřili, že to myslím vážně.

Tvá velká stopařská cesta trvala 15 měsíců, projel jsi 5 kontinentů a 50 zemí. Můžeš trošku popsat tvou cestu?

Zkráceně řečeno – během 6 týdnů jsem projel několik evropských států, projel Balkán a vylezl několik hor, na Islandu jsem strávil tři nádherné týdny cestováním, ale to hlavní dobrodružství teprve začínalo. Z Reykjavíku jsem přeletěl do Bostonu a odtud jsem stopem projel celé Spojené státy – z jihu na sever, pak zpátky na jih a nakonec na západ. Celkem to dalo zhruba 10 000 kilometrů. Z Los Angeles jsem pak zamířil do Střední Ameriky – začal jsem v Mexiku a přes Belize, Guatemalu a další země jsem dojel až do Panamy. Odtud jsem přeletěl do Kolumbie a pokračoval dál na jih až na úplný konec kontinentu – do Ohňové země, do města Ushuaia. Celou Jižní Ameriku jsem prostopoval zhruba za šest týdnů.

Cesta pak pokračovala přes Brazílii, Uruguay a Paraguay, až jsem se nakonec dostal zpět do Miami. Odtud jsem vyrazili na Aljašku a do Kanady, kde se mi dokonce podařilo stopnout letadlo. Pak následovali Havaj, Austrálie, Singapur a Thajsko. V té době už mi trochu docházely síly, ale i tak jsem po cestě domů ještě projel Turecko, Gruzii a Arménii – a pak už jsem si stopnul rovnou trasu zpět domů.

Jak se stopuje letadlo?

Jak jsem stopoval letadlo? To není název knihy, to je název super historky, kterou jsem zažil. Stalo se to v Kanadě. Potkal jsem tam jednoho zvláštního staršího pána – večer jsme popíjeli, povídali si, koukali na polární záři a bylo to celé dost magické. Ráno mě vzal k horkým pramenům, kde se zrovna sešla parta pilotů, kteří mířili na Aljašku – a to byla náhoda, protože přesně tam jsem měl namířeno taky.

Byli to piloti amerického letectva, kteří si ve volném čase stavěli vlastní letadla. A ten den se zrovna chtěli proletět. Otočili se na mě a zeptali se: „Chceš letět s námi?“ No jasně, proč ne? Dvě hodiny jsme pak kroužili nad zasněženou kanadskou krajinou a já byl naprosto fascinovaný, že se to skutečně děje.

Měl jsi jasný cíl, nebo jsi se nechával unášet náhodou?

Při transkontinentálním stopování se moc plánovat nedá. Možná tak na týden dopředu – a i to je dost optimistické. Měl jsem na mapě vyznačených asi dvacet míst, která jsem chtěl navštívit, ale v průběhu cesty jsem se rozhodoval, kam skutečně pojedu a co vynechám. Měl jsem sice hrubý plán, ale víc než cokoli jiného jsem se nechával vést náhodou.

Každý večer byla jedna velká neznámá, zvlášť v místech, kde se nedá jen tak přespat venku. Často jsem se snažil domluvit s místními, aby mě nechali přespat u sebe – a kupodivu to vycházelo poměrně často. Takže dvakrát, třikrát do týdne jsem měl střechu nad hlavou, mohl si dát sprchu a nabít telefon.

Jinak jsem ale hodně improvizoval. Jsem člověk, který zvládne zachovat klid v jakékoli situaci. Ať už jsem se ocitl v poušti, v džungli nebo vysoko v horách, vždycky jsem dokázal najít cestu a bezpečné místo, kde přečkat noc.

Jaké byly největší výzvy během cesty?

Myslím si, že jsem vylezl na spoustu hor, třeba Mount Whitney, což je 4400 metrů nad mořem a se stopařským vybavením to byla výzva.

Další výzvou byl samotný stop ve Střední Americe. Nešlo jen o přesun z místa na místo, ale o poznávání různých kultur a oblastí, kam se běžní turisté většinou vůbec nedostanou.

Tou největší výzvou ale byla Ushuaia. Strávil jsem tam čtrnáct dní s jediným cílem – stopnout loď na Antarktidu. Vylepoval jsem inzeráty, chodil se ptát do přístavů, zkoušel všechno možné. Bohužel jsem ale neměl s sebou potřebné papíry, které jsou nutné kvůli bezpečnosti při práci na lodích. Sice je mám, ale ležely doma. Takže smůla – i když jsem to zkoušel opravdu vytrvale, nikdo mě nevzal. Byla to docela komická situace, protože jsem tam narazil na několik dalších stopařů, kteří se snažili o to samé. Nakonec jsem se posunul dál. A asi po půl roce, kdy už jsem byl v Austrálii, mi napsal jeden námořník, že hledá kuchaře na loď, která míří na Antarktidu – a jestli nechci jet. Takže technicky vzato se mi loď stopnout podařilo… jen jsem se na ni už nenalodil.

Jaký největší kulturní šok jsi na cestě zažil?

To bylo ve Střední Americe, což jsou vlastně země 3. světa, a sehnat internet pro někoho kdo cestuje stopem a křižuje často země, je prakticky nemožné. Měl jsem omezený budget a mobilní data byly neuvěřitelně drahé, a nebo byl signál tak slabý, že se mi načetl maximálně Messenger, takže jsem se pořádně připojil k internetu asi jednou za 2 týdny. Největší kulturní šok byl v tom, že lidé žijí přirozený, normální život, ale bydlí často v chýších a třeba sprcha tam vypadá úplně jinak. Někdy je to jen provizorní domek na dvorku, kde ze stropu visí hadice, nebo je v zemi vykopaný kanálek, kudy odtéká voda. Někde místo sprchy prostě funguje okap – voda se ze střechy sbírá do sudu a lidi se pak polévají miskami.

Největší problém jsem zažil v džungli – všude jsou odpadky, často tam páchne rozkládající se odpad nebo uhynulá zvířata v řece, což dělá vodu naprosto nepoužitelnou. Hygiena obecně je v těchto oblastech obrovský šok. Jakmile člověk opustí civilizovanější části, hygienické podmínky jdou hodně dolů.

Kde jsi nejčastěji přespával? Používal jsi stan, couchsurfing nebo jiné možnosti?

Když jsem projížděl oblasti, kde žije hodně Čechů, většinou jsem napsal do skupin typu „Češi a Slováci v…“ na Facebooku, krátce představil svůj příběh a buď se někdo ozval, nebo ne. Občas se objevily negativní reakce – někteří si mysleli, že chci jen něco zadarmo a že jsem „socka“. Ale ve většině případů byli lidé milí, ocenili můj způsob cestování a pozvali mě k sobě.

Nejčastěji jsem ale spal ve stanu. Z celkových 470 dní na cestě jsem asi 300 nocí strávil právě takhle. Přibližně 100x jsem přespal u lidí, kolem 50 nocí na hotelech a zhruba 20 nocí kdekoli to šlo – pod širákem, na benzínce, zkrátka tam, kde se dalo. Couchsurfing nebo jiné aplikace jsem vlastně vůbec nepoužíval.

Ve Střední a Jižní Americe se nejvíc vyplácelo chodit po vesnicích a ptát se lidí, jestli si můžu postavit stan na jejich zahradě. Tam je to o dost těžší – málokde najdeš volný bezpečný prostor, kde by se dalo stanovat, a navíc hrozí divoká zvířata nebo bandité.

Jak ses dostal k organizaci Mistrovství ČR v autostopu?

Před časem jsem si všiml, že původní organizátoři chtějí s pořádáním skončit. Nabídl jsem se, že bych s tím rád pomohl, ale že na to nechci být sám. A tak jsem se dal dohromady s Marcelou, kterou jsem náhodou potkal v Expediční klubovně v Brně. Zjistili jsme, že jsme se už nějakou dobu sledovali na sociálních sítích, a slovo dalo slovo. Přemluvil jsem ji, aby jela zimní závod MČR, a ona ho rovnou vyhrála – společně s Emilem, který je dnes náš třetí člen týmu.

Ten závod pro mě hodně znamená – přinesl mi spoustu zážitků a nechtěl jsem, aby skončil. Tak jsme se dohodli, že ho budeme pořádat spolu – já, Marcela a Emil.

Můžeš nám přiblížit, jak závod probíhá? Jaká jsou pravidla a co účastníky čeká?

Je to vlastně jednoduché – 12 dvoučlenných posádek se vydává na cestu po Evropě, dohromady zhruba 4500 kilometrů. Každý tým má u sebe GPS jednotku – takzvanou černou skříňku – a lidé mohou online sledovat jejich polohu. Cestuje se samozřejmě stopem, plní se úkoly, které zpestřují závod, a celá akce trvá přibližně týden. Posádky všechno sdílejí na svých sociálních sítích a vybírají se penízky pro konto Bariéry, což je vlastně hlavní cíl – dělat to pro dobrou věc.

Další myšlenkou je motivovat mladé lidi, aby vystoupili ze své komfortní zóny. První krok je vždycky nejtěžší – a my ho chceme lidem trochu usnadnit.

Jaký byl pro tebe nejzajímavější úkol nebo výzva v rámci závodu?

Jednoznačně závod ve Finsku, kde jsme měli zorganizovat soutěž v nošení manželek – to je tamní tradiční sport. Úkol zněl jasně: najít alespoň čtyři soutěžící a jednoho kameramana. No a tak jsem vešel do supermarketu, oslovil prodavačky a začal se ptát lidí, jestli by se nezúčastnili.

Byl jsem strašně nervózní, ale jakmile člověk překoná první ostych, začne ho to bavit. Úkoly pak berete jako výzvy a stydlivost prostě zmizí.

Jaká je atmosféra mezi účastníky? Vznikají během závodu nová přátelství?

Jedním slovem – skvělá! Tihle lidé jsou na stejné vlně – touží po dobrodružství, chtějí zažívat nečekané situace a dělají věci jinak než většina. Přátelství tam vznikají naprosto přirozeně. Já osobně na svůj první závod nikdy nezapomenu – dal mi jistotu, že i zdánlivě nemožné věci se dají zvládnout. Nereálné je často jen stav mysli.

Co bys doporučil lidem, kteří by se chtěli závodu zúčastnit poprvé?

Neváhej a přihlas se! A pokud máš z něčeho strach, tak věř, že zjistíš, že není čeho se bát. Všichni si navzájem pomáhají, je tam skvělá atmosféra, je to sranda a navíc pro dobrou věc. Stačí si vzít batoh, udělat si volno a vyrazit.

Jak tě stopování změnilo jako člověka?

Předtím jsem byl hodně úzkostlivý a stresoval mě i drobný problém. Cestování a hlavně improvizace mě naučily klidu – dnes mě jen tak něco nerozhodí. Dokážu zachovat chladnou hlavu v krizových situacích a věřím, že si vždycky poradím.

Plánuješ další dlouhou cestu? Pokud ano, kam bys chtěl vyrazit?

Cestovatelé jako my vždycky plánují. Někdy to vyjde, jindy ne – ale sny tam jsou. Přiznám se, že kdybych měl znovu objet svět stopem, už bych to neudělal. Jednou a dost. Bylo to neskutečné dobrodružství, ale tuhle kapitolu už mám uzavřenou.

Pokud bych měl vyrazit znovu, šel bych na to jinak. Možná obytnou dodávkou napříč Afrikou, nebo na plachetnici kolem světa. A nebo – kdo ví – pěšky z Hobitína na Horu Osudu. Možností je spousta. Jen už to nebude stopem.

Co bys vzkázal lidem, kteří váhají, zda se vydat na cestu stopem?

Jeď! Neváhej. Změní tě to jako člověka, zažiješ miliony příběhů, kterým možná nikdo neuvěří, ale ty budeš vědět, že se staly. A to ti už nikdo nevezme. Klid v duši, batoh na zádech a ten pocit, že jsi to zvládl – to je něco, co se nedá koupit. A pro mě je to splněný sen.

Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!

Tvoříme cestovatelský obsah, přinášíme rozhovory se zajímavými osobnostmi a podrobné cestopisy s konkrétními radami. Tvorba takového obsahu něco stojí, budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar přímo zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 111999.
Děkujeme!