HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Nejšílenější off-road v mongolském stylu aneb s motokrosovým závodníkem v Gobi

Nejšílenější off-road v mongolském stylu aneb s motokrosovým závodníkem v Gobi

Cestování kolem světa často obnáší přesuny na dlouhou vzdálenost a mnoho hodin strávených v dopravních prostředcích. Když si ale člověk vybere správného řidiče, nezapomenutelným zážitkem se může stát i jízda autem. Zejména v Mongolsku, kde by se množství silnic dalo spočítat na prstech a jezdit off-road se smí naprosto bez omezení.

Moja je motokrosový závodník. Pravidelně se účastní drsných závodů v poušti Gobi. Doma v jurtě mu visí pěkná sbírka medailí. Uživit závoděním se ale v Mongolsku dost dobře nedá, a tak pracuje jako taxík na 570 km dlouhé trase Ulánbátar – Dalanzadgad. Tohle malé město je jeho domovem a zároveň bránou k písečným dunám Gobi. Mluví jen mongolsky a korejsky, takže se s ním dohovoříme jen pomocí obrázků a posunkovou řečí. Celkem si ale rozumíme a obdivujeme jeho řidičské umění. Usměvavý borec vede svou Toyotu Prius mongolskou stepí jako šlechtěného hřebce.

Máme auto, nemáme džíp

Našim hlavním cestovatelským heslem je: „Nikdy neodmítej jídlo nebo nocleh zdarma“ a mongolská pohostinnost je příslovečná. Když Moja zjistí, že zatím nemáme v Dalanzadgadu domluvené žádné ubytování, hned nám nabízí, že můžeme přespat u něj. Pozve nás do jurty, kde mu skočí kolem krku tříletá holčička. „To je moje dcera a tohle je moje máma,“ představuje nám členy rodiny. Ženu nemá, jsou rozvedení. Na stole hned přistává tsuivan, tradiční mongolské nudle s hovězím. Každé jídlo v Mongolsku obsahuje z většiny hovězí nebo skopové maso, a k tomu nějaké nudle, rýže nebo polévka. Zelenina v kurzu moc není a konceptu vegetariánství tady vůbec nerozumějí.

Na druhý den ráno nám Moja domluví kamaráda s džípem, který by nás mohl povozit po okolí. Okruh kolem nejzajímavějších míst národního parku měří asi 600 km a máme na to vyhrazené tři dny. Diskuze o ceně a trase probíhá přes tlumočníka do lámané ruštiny na telefonu víc než tři hodiny, ale ke shodě nedospějeme. Celé to zachrání Moja, když se nabídne, že nás sveze on. Sice nemá džíp a v téhle části Gobi asfalt ani silnice ve smyslu, v jakém je známe my, neexistují, ale on přece ví, co dělá… Během pár minut si sbalí spacák, dostane od maminky výslužku, dá pusu dcerce a můžeme jet.

Do Gobi za sněhem a ledem

První zastávkou je Yolyn Am, úzká soutěska plná ledu. Ano, stále jsme na poušti Gobi, proto je taky tohle místo tolik oblíbené. Led zůstává až do pozdního léta, okolní svahy pokrývá zelená tráva, na které se pasou kozorozi a jaci, a celkově tohle místo nepřipomíná poušť ani vzdáleně. Hned další zastávkou mají být písečné duny Khongoryn Els. Tam vedou dvě cesty. Potěší nás, když zjistíme, že Moja zahnul do soutěsky Dungenee Am, o které jsme se domnívali, že je sjízdná pouze pro džípy. Cesta soutěskou slibuje dobrodružství. To ještě netušíme, jak velká zábava právě začíná.

V dálce před námi se zvedá sedýlko a stoupání má sklon dobrých 20°. Cesta je rozrytá od džípů předchozích návštěvníků a první pokus vyjet nahoru nevyjde. Vystoupíme a Moja to zkusí znovu jinudy. Kola hrabou ze všech sil a nás obklopují hustá oblaka prachu. Zkoušíme tlačit, ale nepodaří se. A tak se Moja vrátí až na dno údolí a signalizuje, ať se klidíme z cesty. Chvíli se nic neděje, ale pak se auto prudce rozjede a vyjede do sedla v úplně nečekaném místě zcela mimo cestu. Závodník se prostě nezapře. Poplácáme ho po ramenou a můžeme pokračovat.

Dlouhá vrstva ledu pokrývající spojitě celé dno soutěsky by mohla vypadat jako problém. Zejména když zjistíme, že se jedná o ledovou krustu tlustou možná 30 centimetrů, možná mnohem méně, pod kterou teče řeka z odtávajícího ledu. V jednom místě je led dokonce probořený na ploše odpovídající velikosti džípu. Projdeme se až na konec a Moja rázně zakroutí hlavou, že tudy to nepůjde. Pak nám začne vysvětlovat, že kvůli těmhle sto metrům budeme muset objíždět celý horský hřeben. Najednou ale jakoby ho něco napadlo, začne svou muší vahou asi 60 kil skákat na led a testovat tím jeho odolnost. Pak se zakření a ukáže, že jde na to.

Zaujalo vás Mongolsko? Chtěli byste vědět více o způsobu života místních a o mongolských památkách? Prohlédněte si fotoreportáž Martina Loewa Život v mongolské jurtě.

Vůbec nechápu, jak může někdo takhle riskovat. Auto má dvě tuny, a kdyby se probořilo, nikdo by ho odtamtud až do léta nedostal. V jednom místě kola začnou hrabat a auto trochu uvízne. Moja vytáhne lopatu, odhází něco tajícího ledu, my zatlačíme a je to. Asi má dneska šťastný den, ledová krusta vydržela. Dál pokračujeme po cestě naprosto nevhodné pro silniční automobily. Fakticky jedeme stále dvěma koly v potoce. Rigoly, hrboly a zužující se soutěska. Před námi se objeví další led. Naštěstí jde objet a Mojovi se výrazně uleví.

Blížíme se k nejužšímu místu soutěsky. Už z dálky vidíme velké bílo. Vylezeme z auta a jdeme na obhlídku. Vysoké skalní stěny tvoří průrvu „širokou tak akorát na jeden džíp,“ jak se píše v průvodci. Malý džíp, dodávám já. Vrstva ledu se ztenčuje se zužující se soutěskou a v nejužším místě je tenká jako papír, který se láme pod nohama. A pod ní burácí už slušně vodnatý potok. Slezu z ledu dolů do potoka, což dělá asi půl metru a pokračuju dál. Ještě dalších sto metrů visí nad potokem tající ledová krusta a za ní už soutěska končí, led mizí a objevuje se přátelské sjízdné údolí. Všem nám je ale jasné, že tohle prostě projet nejde. Moja se tváří nešťastně a ukazuje, že to musíme celé objet a že k dunám to odsud bude ještě nejméně na pět hodin. V duchu si pomyslím, jestli zažijeme nějakou rallye i na písku, ale nahlas radši neříkám nic.

Otáčíme a všechna ta ďábelská místa musíme projet ještě jednou. Před ledovým úsekem nám Moja jen ukáže, ať si vystoupíme, dupne na plyn a nekompromisně to projede i na podruhé. Klikař. Přebrodíme potok, vyjedeme sedýlko a za ním se už napojíme na rozumnou štěrkovou cestu. Pak Moja prostě jen jede. Slunce zapadne, my několikrát nenápadně naznačujeme, že už bychom mohli zastavit a postavit stan. V jedenáct večer už musíme důrazně zakročit a trvat na tom, ať zastaví. Snaží se nám vysvětlit, že už je to jen 15 kilometrů, ale vzhledem k tomu, že cesta je mimořádně špatná a je noc, nejede víc než 15 km/h, takže by to bylo ještě na dlouho.

Rallye na písečné duně

Ráno se probudíme na úžasném místě. Široká dlouhá pláň, z jedné strany se zvedají hory, z druhé strany se od obzoru k obzoru táhne vysoká písečná duna a za ní hory, kolem nás stohlavé stádo koz a ovcí a po duně si vykračují velbloudi. Poušť, o jaké sní duše každého dromedára. Ukazuju na vysokou dunu, ale Moja kroutí hlavou. Tahle je jenom maličká. Počkejte tam vzadu, to budete koukat. Jenže za dunou vzadu se nezvedají žádné hory, zatímco za touhle ano. A hory jsou srdeční záležitost. Znovu na něj zatlačíme a on zabočí na cestu vedoucí k duně.

Ani nezpozorujeme, kdy se cesta vytratí a kam, jen pocítíme, že se kola začínají lehce propadat. Chvíli na to začnou hrabat a Moja se pokusí auto otočit nazpátek. V polovině oblouku zapadne a zůstane trčet v duně. „Dál to nepůjde, musíme pěšky“, ukazuje. Nechá auto, kde je, a vyrazí s námi nahoru na duny. Gobi je chladnou pouští. To mimo jiné znamená, že si můžeme zout boty a procházet se po písku naboso. Má naprosto dokonalou teplotu. Zažívám jeden z nejpříjemnějších pocitů a moje smysly se pouště nemohou nabažit. Oči klouzají po jedné písečné křivce za druhou až nahoru, kam chceme vylézt. Prsty u nohou se tetelí blahem, když se zlehka boří do měkkého podkladu. Svěží vzduch jarně voní a ticho ruší jen šelestivé sesouvání písku, když vstoupím na příliš strmý okraj. Je to zábava. Skáčeme do písku a balancujeme na vrcholcích dun.

Písečná duna, hory a velbloudi. Gobi jako z pohádky Písečná duna, hory a velbloudi. Gobi jako z pohádky

Královna všech pouští

Sladká bezstarostnost je vykoupena hned po návratu. Auto se zatím samo nevyhrabalo a nastartovat a zatlačit nepomůže. Kola se protáčejí a zahrabávají hloub a hloub. Nejprve vyhrabáváme písek rukama, tlačíme dopředu a zase dozadu, ale nepomáhá nic. Moja začne nosit z planiny kameny a skládat je do vyhloubené díry pod kola jako chodníček. Zatlačíme za všech sil a auto se pohne asi o půl metru. Tak tedy znovu. Postup s kameny funguje, ale je velmi pomalý. Během DVOU hodin posuneme auto asi o deset metrů. Moja se tváří nešťastně a bezradně. V tu chvíli se v dáli na duně objeví velbloudář se čtyřmi velbloudy. Začneme na něj ze všech sil mávat a křičet. Velbloudář zastaví a hledí směrem k nám. Na nic nečekám a rozběhnu se k němu.

Slušně mongolsky pozdravím a pantomimicky ukazuji, co se stalo. Velbloudář pokývá hlavou, dá pokyn jednomu z velbloudů, aby si sedl, a zamává na mě, ať si nasednu. To jsem nečekala. Vylezu na velblouda a celá malá karavana se dá houpavým krokem do pohybu. Cítím se jako královna pouště ve svém korábu a dvouhodinové vyhrabávání auta je rázem odpuštěno a zapomenuto.

Když se přiblížíme k autu, po silnici v dálce projíždí dvě turistická expediční autíčka a tři motorky. Moja začne zuřivě mávat a vyskakovat do vzduchu. Poslední auto zastaví a rozjede se směrem k nám. Velbloudí karavana a turisté dorazí k Toyotě téměř zároveň. Velbloudář mi pomůže sesednout a z auta vyskáče osm lidí. Obrázek, který se mi naskytne, je k popukání. Moja, velbloudář, šest vysmátých turistů, jejich řidič a průvodkyně tlačí Toyotu směrem k tvrdšímu povrchu a velbloudi to se zvědavým výrazem pozorují. Dotlačí auto asi o třicet metrů dál, ale kola stále podkluzují. Tak ještě dalších dvacet. Tam už se Toyota chytne a my jsme zachráněni. Hrubá síla deseti lidí zafungovala. Sami bychom se vyhrabávali dodnes…

Působivá Fata Morgana

Před největší dunou se zelená tráva, pasou ovce a kozy. V jednom místě se leskne vodní hladina a u jezírka stojí několik stanů. Hromada písku je v tomto místě skutečně impozantní, přes dvě stě metrů do výšky, a mě jímá touha na ni vylézt. Bohužel nemáme čas. Cesta k Plamenným útesům (Bayanzag) trvá prý osm hodin, a tak se musíme rozloučit.

Východ slunce fotíme ráno rozespalí ze stanu, a pak nás Moja povozí kolem vyhlídek. Útesy připomínají kaňony v Utahu, ty ale byly mnohem hlubší. Několikrát s námi chce sjet dolů do kaňonu, ale cesta je tak strmá a rozrytá, že ho s Petrem pokaždé zastavíme dvojhlasým, ale jednoznačným „Néééééé!“. Když se dost vynadíváme, vyrazíme na cestu zpátky do Dalanzadgadu. Krajina se vlní v horkém vzduchu a za okýnkem se objeví krásná fata morgana. Kopce v dálce vypadají jako ostrovy ve velkém jezeře, přelévají se, zvětšují nebo úplně mizí. Zastavíme v místě, které se zdá být přímo uprostřed povodně. „Zatopený“ dům se dokonce zrcadlí ve vodní hladině. Když se na obzoru objeví město, vypadá tak surreálně a rozechvěle, že chvíli uvažuji, jestli je to opravdu město, nebo jen další fata morgana. Dalanzadgad, přežili jsme, hurá!

Moja své autíčko během posledních dvou dní opravdu ani trochu nešetřil. Honil ho po štěrkových necestách stovkou, bořil ho do ledu i písku. Vozil ho potokem a vymílal s ním každý rigol. Dupal na plyn, honil divoká zvířata a vyjížděl do prudkého kopce. Svůj něžný vztah k němu ukazoval jen ve chvílích, kdy mu hadříkem otíral okýnka a mě několikrát důrazně upozornil „ať sakra nepráskám těma dveřma!“

Článek je úryvkem z připravované knihy Z cesty kolem světa.

Kateřina Krejčová vystudovala matfyz a pět let pracovala v bance jako analytik. Ráda jezdí stopem, bydlí u místních obyvatel a leze na vysoké kopce, třeba Mont Blanc, Stok Kangri a Huaynu Potosí. Přešla Pyreneje po GR11 za 34 dní, byla dobrovolnicí v Ladáku v severní Indii, kajakovala v Kanadě a  trekovala v Himalájích. Nejradši má ty kouty světa, kde celé dny nepotká žádného turistu a může si chodit krajinou, kudy se jí zachce. Její nejdelší cestou byla šestnáctiměsíční Cesta kolem světa, o které přednáší a vydala knihu Pozpátku Kolem zeměkoule. Více na www.zcestykolemsveta.cz.

Petr Ptáčník vystudoval mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické a třináct let pracoval v bance jako analytik a manažer.  Jeho nejdelší cestou byla Cesta kolem světa, během které projel Jižní Amerikou od Ohňové země až po rovník, Severní Amerikou z Kalifornie až po Aljašku, navštívil tropické ostrovy v Tichém oceánu, prostopoval se Novým Zélandem i Austrálií, objevil krásy Jihovýchodní Asie a přes Čínu, Mongolsko a Rusko se vrátil zase zpátky domů.

Obálka připravované knihy Pozpátku kolem zeměkoule

Kniha Pozpátku kolem zeměkoule obsahuje zážitky z šestnáctiměsíční cesty kolem světa ve dvou lidech, přes 500 skvělých fotek, detailní mapky kreslené speciálně pro tuto knihu, autentické úryvky z deníku, prověřené tipy, kde jíst, kde spát, co zaručeně vidět, co mít s sebou, jakou aplikaci v dané zemi používat nebo od čeho se radši držet dál. Základem knihy je 60 kapitol z pěti kontinentů, kde se s námi budete hodně smát a občas taky bát o život.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí