MÍŠA HRDÁ A MARTINA MERISI: 1330 km tádžickou divočinou na Pamír Trail

Když jste začaly plánovat Pamír Trail, netušily jste, že ho dosud nikdo neušel v jednom kuse. Bylo tohle zjištění pro vás hnacím motorem? Toužily jste získat to prvenství?

MISHKE: Když jsem se dozvěděla, že ještě nikdo nepřešel celý Pamír Trail v kuse, byla jsem dost překvapená. Věděla jsem, že na tuhle trasu vyráží poměrně hodně lidí, ale neuvědomila jsem si, že chodí jen některé části. Takže ano, určitě to pro nás bylo motivující zjištění, ale rozhodně jsme tam nejely s tím, že musíme získat nějaké prvenství. Obě jsme k tomu přistupovaly s velkou pokorou a byly jsme smířené s tím, že pokud se nám to nepodaří, tak se nic neděje.

MERISI: Nejdřív mi hlavou proběhlo: „Ty jo, to možná není úplně nejlepší nápad.“ Ale hned nato přišla druhá vlna – odhodlání. Řekla jsem si: „Tak jo, pojďme do toho. Uděláme pro to maximum.“

Jste spíš typy, které si dokážou přiznat, že už na něco nemají sílu, a raději to vzdají, nebo jdete za svým cílem za každou cenu?

MISHKE: Myslím, že v tomhle jsme si dost podobné. Když si něco usmyslíme, chceme to dotáhnout do konce, ale zároveň máme pokoru a poznáme, kdy je čas to pustit. Každá jsme to už v minulosti párkrát udělala.

MERISI: Dřív jsem měla tendenci tlačit na výkon za každou cenu. Byla jsem hodně soutěživá a všechno jsem brala jako výzvu, kterou musím zvládnout. Dnes už to mám nastavené jinak a chci si hlavně užít samotnou cestu. V minulosti jsem se už několikrát otočila před vrcholem, protože jsem cítila, že by to nemuselo dobře dopadnout – a v tu chvíli je pro mě důležitější bezpečí než zaškrtlé „splněno“.

Chodíte mimo Pamír Trail spíše samy? A proč jste si právě na tuto trasu chtěly vzít parťáka?

MISHKE: Chodím sama moc ráda, ale poslední roky mám pocit, že mi sólo cestování už dalo to hlavní, co mohlo, a dneska raději vyrážím s parťáky. A co se týče Pamír Trailu – to je přesně ten typ trasy, o které jsem od začátku věděla, že ji v žádném případě nemůžu jít sama. Je to jeden z nejodlehlejších trailů na světě, plný divočiny a reálných rizik, takže to není vhodné pro sólo hikera. Některé úseky se možná dají zvládnout i sólo, ale celý trail bych si sama rozhodně netroufla.

MERISI: Já jsem naopak primárně sólo chodec. V běžném životě trávím spoustu času s lidmi – pracuji jako mentorka a koučka, naslouchám, dávám lidem svou plnou pozornost a hodně mluvím. Když vyrazím do přírody, je to pro mě způsob, jak si od toho všeho odpočinout, znovu se nabít a načerpat inspiraci pro své malby a psaní. Když jdu sama, dějí se mi nečekané věci – a právě to mě baví. Navíc se mnohem častěji dostávám do kontaktu s lidmi. Když jdu s parťákem, tenhle kontakt je jiný, častokrát slabší a navíc se musíš přizpůsobovat potřebám toho druhého. To ale neznamená, že nikdy nechodím s parťákama. Někdy ano, ale primárně mě láká sólo cestování.

Jak jste se vlastně daly dohromady? Měly jste už za sebou nějaké podobné společné výpravy?

MISHKE: S Merisi jsme se potkaly už dřív na cestovatelském festivalu a věděly jsme o sobě ze sociálních sítí. Pak nás daly dohromady okolnosti v Brně, kde jsme se setkaly díky naší společné kamarádce. Seděly jsme spolu na kafi a já se zmínila, že Pamír Trail je můj sen a že hledám parťáka. Merisi mi tehdy slíbila, že se poptá. Já jsem si v duchu říkala, že by bylo ideální jít s nějakým fajn chlapem, kterého bych si pak rovnou nechala na celý život. No, Merisi se prý poptávala, ale podle mě tomu moc nevěnovala. Má kolem sebe spoustu krásných chlapů a zjevně si je chtěla nechat pro sebe. Já ji pořád pošťuchovala, ať už mi konečně někoho najde, a ona nakonec řekla: „Víš co? Půjdu s tebou sama.“ Na to jsem hned kývla, protože jsem věděla, že má taky něco nachozeno a že si budeme rozumět.

Sedly jste si jako parťačky hned od začátku, nebo bylo náročné se sehrát?

MISHKE: Sedly jsme si možná i víc, než jsem čekala. Život mě naučil, že to nejdůležitější, ať už v horách nebo v běžném životě, je komunikace. Už před cestou jsme se domluvily, že budeme otevřeně mluvit o všem, co by nás mohlo trápit nebo co v průběhu může nastat. Díky tomu mezi námi nevznikaly žádné zbytečné konflikty. Taky nám pomohlo, že jsme měly prostor být každá sama. Pokud to terén umožňoval, rozdělily jsme se a šly každá po svém.

MERISI: Myslím, že jsme obě dospělé, rozumné ženy, které už mají dost životních zkušeností na to, aby uměly mluvit otevřeně. Každá z nás má zdravé sebevědomí i sebedůvěru, takže si nebereme všechno osobně a nebereme každou drobnost jako křivdu. Když zazní něco nepříjemného, umíme si to vyříkat, přijmout kritiku a posunout se dál. Nemyslím si, že musíš s někým souznít na 100%, abyste mohli podniknout společnou výpravu. Důležité je, abyste spolu dokázali mluvit a řešit věci dřív, než se z nich stane problém. S Míšou jsme si lidsky opravdu sedly, ale co se týče zvyků nebo režimu, každá to máme trochu jinak. Klíčové ale je, aby člověk uměl o těch rozdílech mluvit a hledat cestu, jak fungovat společně.

Vím, že Míša je ultralight a Marťa zase naopak. Jakou jste nakonec měly váhu a co jste se jedna od druhé naučily ohledně balení?

MISHKE: Já jsem nesla batoh o váze zhruba 7 kg, Merisi měla kolem 8 kg základní váhy. Jinak co se vybavení týče, mám už za sebou řadu trailů, takže jsem vycházela hlavně z předchozích zkušeností.

MERISI: Míša je typická ultralight hikerka, zatímco já si občas dělám legraci, že jsem spíš „ultra heavy“. Když jsem s dlouhými traily začínala, jednoduše jsem si nemohla dovolit nejmodernější a nejlehčí vybavení. Vzala jsem zkrátka to, co bylo doma. Navíc nosím věci, které spousta lidí běžně nebere – třeba zrcadlovku nebo zápisník. Jsou pro mě ale důležité, protože mi umožňují dělat i v horách to, co mě opravdu naplňuje. Samozřejmě se výbava časem proměnila, dnes se snažím balit lehčeji a s rozumem. Za přínosný považuju hlavně naše debaty o doplňcích stravy a o péči o tělo obecně. Díky Míše od návratu z Tádžikistánu používám kyselinu hyuronovou – do té doby jsem péči o pleť vůbec neřešila, spoléhala jsem na geny a byla líná. V Tádžikistánu pleť dostala hodně zabrat. Celý den na přímém slunci a ve větru, to se na kůži projeví. Dnes si na traily beru třeba i pleťovou masku jako takový rozmazleníčko. Druhou super věcí je tzv. Black Stuff, ten mě zachránil, když jsem se v Tádžikistánu pravidelně obracela naruby z masa a „pitné“ vody. Za tyhle dva objevy budu Míše navždy vděčná.

Jaké vybavení je pro vás zásadní?

MISHKE: Klíčové je především znát aktuální stav toho, co si s sebou člověk bere, a ideálně ho co nejvíce otestovat ještě před samotnou cestou. To byl kámen úrazu u Marti, která si nebyla jistá svým spacákem a obavy se potvrdily. Spacák je bohužel jedna z těch věcí, jejichž funkčnost se dá opravdu ověřit až v terénu. Pokud člověk používá určité vybavení pravidelně a dlouhodobě, tak se přirozeně opotřebuje a nemusí už plnit svoji funkci tak dobře jako na začátku, na to je potřeba myslet. Pokud bych ale měla vyzdvihnout něco, co bylo pro Pamír Trail opravdu zásadní, tak rozhodně trekové hole a nesmeky. Obzvlášť při sesuvech půdy nám obě tyhle věci nesmírně pomohly.

MERISI: Kromě spolehlivých bot je pro mě zásadní vybavení, které mi dopřeje kvalitní spánek. Přes den mi nevadí chůze v dešti (jsem odchovaná Skotskem), ale večer chci zalézt do teplého spacáku a mít karimatku, která mě udrží v teple. Taky tahám 2 místný stan, protože mám lehkou klaustrofobii. Za důležité považuju některé rádoby zbytečnosti, které ti dělají ten trail příjemným – třeba balík fakt dobrýho kafe, zápisník a foťák. A samozřejmě nesmím zapomenout na filtr na vodu, protože v Tádžikistánu to byl jeden velký problém.

Měly jste už předem představu, jak bude trasa dlouhá a co vás na ní čeká?

MISHKE: Už dopředu jsme počítaly s tím, že nás čeká přibližně 1200 kilometrů, ale nakonec jsme ušly přibližně 1330 km.

MERISI: Nevěděly jsme samozřejmě úplně přesně, co nás čeká, protože nikdo před námi celý Pamír Trail nešel, takže jsme vycházely z dostupných informací a vlastních odhadů. O některých etapách jsme si udělaly poměrně dobrou představu, ale realita v terénu bývá často jiná, než jak vypadá na mapě nebo v plánu. Trasa se navíc neustále mění a i do budoucna se měnit bude. V oblasti dochází často k zemětřesením, při deštích vznikají sesuvy půdy, a místa, kde ještě nedávno stál most, můžou být dnes neprůchodná. Takže jsme se často musely přizpůsobovat aktuálním podmínkám, hledat alternativní cesty, obcházet závaly a improvizovat.

Cesta vám zabrala 69 dní – jak jste řešily logistiku? Předpokládám, že jste si nemohly nést všechny zásoby s sebou?

MISHKE: Logistika byla dost náročná a zásobování jsme musely řešit předem. Tahle část plánování byla vlastně jednou z těch nejtěžších věcí. Musely jsme dát dohromady balíky a poslat je do vesnic, kudy budeme procházet. Největší problém je, že v Tádžikistánu není žádná veřejná doprava, takže jsme všechno musely posílat přes místní taxikáře. Z domova jsme si přivezly přes 40 kilo jídla a spoustu zásob jsme dokupovaly ještě na místě. Občas se dalo něco málo sehnat i přímo ve vesničkách na trailu, ale výběr byl hodně omezený – většinou šlo o čínské instantní polévky, chleba, nebo brambory.

Dostaly jste se někdy do bodu, kdy už jste neměly jídlo, nebo vodu?

MISHKE: Dostaly jsme se do několika těžších situací, ale vždycky nám pomohli skvělí lidé, které jsme po cestě potkaly – ať už to byli tádžičtí pastevci, nebo třeba Češi. Nikdy se tedy nestalo, že bychom hladověly nebo úplně zoufale žíznily. Trail většinou vede podél řek, takže jsme měly poměrně častou možnost doplňovat vodu. Jen jednou nebo dvakrát jsme špatně odhadly zásoby, ale zafungovala ta známá „trail magic“ – jednou jsme třeba našly půllitrovou PETku s vodou přímo na stezce, jako kdyby tam byla připravená právě pro nás. Stala se ale i situace, kdy Merisi ztratila vodní filtr, a musely jsme sdílet jeden. V domění, že si vody nabrala dost, jsem šla celkem napřed, ale realita byla taková, že Merisi šla poměrně dlouho bez vody, což mě opravdu mrzelo. Ale opět – trail magic nezklamal. Později jsme potkaly české cestovatele, kteří nám dali i náhradní filtr.

O lidech z této oblasti se říká, že jsou nesmírně pohostinní. Máte stejnou zkušenost? 

MISHKE: Ano, můžeme to jen potvrdit! Setkávání s místními lidmi bylo jedním z největších zážitků na tomto trailu. Jejich pohostinnost nezná mezí. Klidně si vás u sebe nechají i tři dny. My jsme se většinou zdržely jen pár hodin a jejich pozvání k sobě domů jsme časem musely už i odmítat. Tádžici jsou prostě úžasní a podle mě jsou to ti nejpohostinnější lidé, které jsem kdy potkala.

Je rozdíl mezi lidmi z horských vesnic a lidmi žijících ve městech? 

MERISI: Ten rozdíl je patrný všude – ať už jde o Česko, Francii, nebo Tádžikistán. Ve městě je vše snadno dostupné, oproti tomu v horách se člověk musí hodně nadřít i kvůli základním věcem. Pokud jde ale o pohostinnost, tam jsme žádný zásadní rozdíl nepocítily. Tádžici jsou neuvěřitelně srdeční lidé, všude jsme se setkávaly s přijetím, které nás dojímalo. Mnohokrát se nám stalo, že jsme šly nakoupit na trh a místní nám nabízeli zboží zdarma. To nás opravdu až zaráželo. Jejich štědrost a vřelost byla upřímná a nezištná.

Pokud by se rozhodl nějaký začátečník vyrazit na Pamír Trail, doporučily byste mu to?

MISHKE: Rozhodně ne. Potřebujete tady zkušenosti s vysokohorskou turistikou, lezením i pohybem na ledovcích — opravdu jsme si tu užily úplně všechno. Fanské hory bych doporučila mírně pokročilému, ale Tádžikistán obecně pro nováčky není. Pokud nejste začátečník a na Pamír Trail byste chtěli vyrazit, tady jsem sepsala článek s hodně podrobnými informacemi – https://misketravels.cz/pamir-trail/.

MERISI: Myslím, že i člověka s určitými zkušenostmi bych na Pamír Trail jen tak neposlala. Nechci, aby to znělo namyšleně, ale ani jedné z nás není 20 a nebyl to náš první trail. Obě máme za sebou spoustu procestovaných zemí, prošlapaných trailů a nasbíraných zkušeností z různých oblastí a situací, které jsme mohly na Pamíru zúročit. Právě tyhle zkušenosti nám umožnily zachovat chladnou hlavu v krizových situacích a správně reagovat. Pamír Trail není jen o fyzické kondici, orientaci v terénu nebo outdoorových dovednostech. Je to především o psychické odolnosti, schopnosti pracovat se stresem a se strachem, umět vyhodnotit riziko a udělat správné rozhodnutí. Pamír Trail vyžaduje pokoru, zkušenosti a přípravu.

Čím vás Pamír Trail obohatil? Co si z tohohle trailu odnášíte do života?

MISHKE: Uvědomila jsem si, že je pro mě důležité prokládat dlouhé traily s jinými aktivitami. Krajinky a potkávání s lidmi je krásné, ale pro mě je důležitá variabilita aktivit, jako třeba kolo, paddleboard, nebo návštěva památek. Když jsme vyrážely, byly jsme časově omezené a kromě základních věcí, jako praní prádla, nebo nákupy, nebyl čas na nic jiného. Takže tohle je pro mě důležitá zkušenost a vím, že od teď je potřeba si dát více času, aby byl prostor i na jiné aktivity.

MERISI: Odnáším si z cesty spoustu silných zážitků, ale i hluboký pocit blízkosti s lidmi, které jsme cestou potkaly. Tádžikistán se mi nesmazatelně zapsal do srdce a zároveň mi otevřel dveře k dalším zemím Střední Asie, které jsem tak trošku pořád odsunovala. Měla jsem v plánu spíše destinace jako Aljaška nebo Jižní Amerika, ale Pamír Trail ve mně znovu probudil touhu poznat Nepál, Kyrgyzstán a další země, o kterých jsem snila už na gymplu. Když se dnes ohlédnu a podívám se na fotky, uvědomuji si, jak náročnými situacemi jsme prošly. A právě díky nim cítím velkou hrdost – že jsme to zvládly. Bez zranění, bez nemocí, s klidnou hlavou. Ta cesta mi ukázala, že mám v sobě mnohem víc síly, než jsem si kdy myslela. A nejen v horách. Trailové zkušenosti si člověk nese i do běžného života. Učí ho být odolnější, vnímavější a sebejistější ve chvílích, kdy to opravdu potřebuje

Expedice Pamír Trail má přesah

• Prostřednictvím sbírky pomohl rodinám s nevyléčitelně nemocnými dětmi. Pro dětský hospic Dům pro Julii se podařilo vybrat přes 70 000 Kč.
• Aktuálně Mishke a Merisi čekají na potvrzení světového rekordu do Guinessovy knihy rekordů za výpravu, která trvala 69 dní ve výškách přes 4 000 m.n.m.
• O výpravě Pamírem vzniká společná kniha – jeden trail, dva úhly pohledu.

Míša Hrdá a Martina Merisi jsou jedněmi ze 100 DOBRODRUHŮ. Podívej se na ty ostatní a sleduj, kdo se stane DOBRODRUHY ROKU