Venezuelský kmen Hoti patří k nejméně dotčeným komunitám Jižní Ameriky. Žijí v odlehlém pohoří, kam vede jen několikadenní cesta pralesem – a přesto i jejich svět dnes ohrožuje těžba zlata a misionářské tlaky. Cestovatel a filmař Miroslav Haluza byl součástí jediné české expedice, která se vydala zaznamenat jejich život, jazyk a tradice dřív, než se nevratně promění. Jeho připravovaný film Poslední kmen tak není jen dobrodružným svědectvím, ale i výzvou k odpovědnosti.
Když jste poprvé sestupoval do oblasti kmene Hoti, jaký byl váš úplně první vnitřní pocit?
Byl to pocit úlevy, protože cesta byla neskutečně náročná, možná mou úplně nejnáročnější, taktéž už na první pohled jsem viděl, že toto je opravdu to moje vysněné místo, které skutečně v našem světě ještě existuje.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Venezuela je dnes politicky i ekonomicky velmi nestabilní země. Jak náročná byla tato expedice ve srovnání s těmi předchozími?
Celá výprava byla od počátku poznamenaná svou extrémností, už v Caracasu nám ze 3 batohů 2 nevyjely. Kamarádův se po 3 dnech našel, ten můj ani ne po 5 dnech. Musel jsem tedy pokračovat jen s tím, v čem jsem přišel na letiště a příručním batohem, kde jsem měl video techniku. Dokonce jsem na lodi přišel i o svoje jediné trenky, když jsem skočil do řeky pro spadlého drona. Naštěstí můj věrný kamarád Simon měl ještě jedny a ty mě pak už zůstaly napořád.
Na expedici jsem se dlouho připravoval, měl jsem nasušené maso, energetické tyčinky, protože cesta divočinou k nim a zpět trvá celkem 14 dní. Ve Venezuele se toho kvůli sankcím moc nekoupí, takže jsem musel celou dobu spát na tvrdé zemi bez karimatky, vařil jsem ve vypůjčeném hrnci od Jekwanů, šli jsme přes 16 kilometrových amazonských hor, v noci bylo celkem zima, když k tomu člověk chytne střevní problémy a celá lékárna je někde ve ztraceném batohu je to docela prekérka. Než jsme se dostali do Maripy, odkud jsme v dlabané lodi pluli tři dny po río Cura přes río Nichare až na río Juri k místu setkání s Hoti na kamenech v řece, tak jsme přešli množstvím vojenských a policejních prohlídek. Problém taktéž byl, že až na letišti v Caracasu jsme se při řešení ztracených batohů dozvěděli, že vláda zakázala dovoz a provoz dronů mimo armádu. My samozřejmě dron měli, protože záběry z něho film okoření. Naštěstí se mému parťáku Simonovi podařilo přes výstupní scanovou kontrolu z letiště (která byla spíš výslechem) zázrakem tajně pronést. Následně jsme při prohlídkách různě šachovali s batohy, aby na dron nepřišli. Za současné situace, kdy jsme se ve Venezuele pohybovali, tedy v době blokády vzdušného prostoru USA, by za odhalení dronu byl 100% kriminál. Situace byla napjatá, sám se zabývám sportovně taktickou střelbou, nemohl jsem riskovat a vymazal jsem z telefonu vše co se týká zbraní a střílení, abych nedopadl stejně jako náš český spoluobčan, kterého tam v té době za podobné fotky z aktivních záloh bezdůvodně věznili.
Cesta k Hoti je opravdu velmi těžká, jak jsem již řekl. Jde se mnoho dní přes deštný prales, pokračuje se přes hory, nahoru dolů, celé dny leje jak z konve, riziko úrazu je extrémní. Jste hladoví, mokří na kost, každý den po deseti hodinách přelézání klád a brodění rozbouřených potoků a řek, oheň je těžké rozdělat, vše je mokré, hmyz vás bodá, všechno chce člověka sežrat, každá oděrka se zanítí, v noze máte nakladené larvy hmyzu…prostě klasika na kterou si člověk za pár výprav zvykne, ale zde nabývala jiný rozměr.
Komunity Hoti jsou od sebe často izolované. Jak složité bylo získat důvěru konkrétní skupiny – a kdo vám „otevřel dveře“?
Členů Hoti je zhruba kolem jednoho tisíce jedinců, většina z nich žije v rozlehlém údolí a to celkem 7 vesnic, další malinké rodinné komunity Hoti jsou více izolovaní v okolních horách pohoří Sierra Maigualida ve státě Amazonas. Expedice vznikla jako částečně antropologický projekt, kde jsem ve spolupráci s Univerzitou Karlovou konkrétně profesorem Halbichem dostal za úkol provést výzkum z hlediska záznamu jejich jazyka, ale taktéž Hoti kosmologie a mýtů. Hlavním důvodem je rychle mizející kultura Hoti a to zejména pod tlakem různých misionářských skupin, včetně těch nejagresivnějších jako Ethnos360, kteří se přímo specializují na převracení bezbranných domorodých kultur na tu tzv. „správnou víru“.
Jediným člověkem, který nám byl schopen pomoct se na Hoti nakontaktovat je legendární slovenský cestovatel Peter Ondrejovič „Becko“. Becko se v minulosti několikrát pokoušel k Hoti dostat, až se mu to před deseti lety povedlo a zorganizoval k nim slovenskou expedici. Vzhledem k tomu, že se Becko ve Venezuele často pohybuje (byl tam 44krát), má kontakt na náčelníka Hoti komunity Gonzála. S Gonzálem jsem rok na dálku komunikoval, než jsme získali důvěru a komunita s naší návštěvou souhlasila. Bez souhlasu komunity by nebylo možné na návštěvu ani pomýšlet.
O Hoti se dlouhodobě mluví jako o jedné z posledních komunit žijících téměř bez kontaktu s civilizací. Co z toho dnes ještě platí a co je spíš naše představa?
Ano je to tak, Hoti patří ke kmenům s minimálním kontaktem, vzhledem k jejich odlehlosti a situaci ve Venezuele se k nim těžko dostávají i samotní misionáři, pro představu litr benzínu do lodi je ve zlatokopecké oblasti Maripy za 4 USD a 400 litrů na šestidenní cestu se dá koupit pouze od armády, jenže tam je potřeba znát ty správné lidi, jinak se z Maripy nikam nedostanete, a to nemluvím o permitu který musíte dostat od velitele oblasti. Pokud ho nemáte, tak první vojenská hlídka vás v lepším případě otočí, v tom horším zavře.
Jejich hlavním civilizačním kontaktem jsou venezuelští antropologové – manželé Zentovi, kteří jim již po desítky let pomáhají v boji proti nelegálnímu zabírání jejich území například tím, že s nimi provedli vytyčovací geografický proces, kde se vůči úřadům empiricky definovalo území kmene. Pro ujasnění, své území Hoti nevnímají jako my, systémem zakreslených či satelitních map a GPS, ale jako součást sebe sama, míst, kde jsou řeky, kde je zvířat k lovu více, kde méně, kde jsou ryby a kde jsou jejich posvátná místa. Fyzické zmapování terénu jim výrazně pomohlo k sebeurčení a alespoň nějakou malou právní ochranou před vnějším světem. Manželé Zentovi taktéž bojují marný boj s různými misionáři. Zmiňuji marný, protože dnešní strategie misionářů ve Venezuele, je identifikovat si vybrané jedince v samotném kmeni a ti pak následně důkladně proškoleni vykonávají misijní činnost a indoktrinaci náboženstvím již sami. S manželi Zentovými jsem v kontaktu, minulý týden jsme jim s kamarádem Simonem zasílali prostředky na nákup medicínského vybavení.
Jak silně je u Hoti cítit vliv okolního světa?
Velmi.. A to nikoliv z důvodu, že je tam přijde po deseti letech navštívit někdo jako já. Tlak je obrovský zejména z hlediska zlatokopectví, které narostlo ve Venezuele do naprosto šílených a obludných rozměrů nesoucí sebou totální devastaci krajiny. Celý byznys se zlatem je přímo řízen armádou, potažmo vládními představiteli, takže nikdo nebere na nic ohled a úplně nejméně na původní obyvatele.
U Matsés jste mluvil o misionářích a těžbě zlata jako o hlavní hrozbě. Co nejvíce ohrožuje kmen Hoti?
U Hoti je to znásobeno ještě desetkrát. Hoti jsou lidé minimálně políbení civilizací a pro agresivní fundamentalistické církve jsou lehkým cílem. V případě zlatokopectví je ohrožuje nejen ztráta a devastace území, ale hlavně smrtelné nemoci přenášené neočkovanými zlatokopy, jako je malárie a žlutá zimnice. Půl roku před naším příjezdem ve vesnici vypukla epidemie žluté zimnice kombinovaná s malárií, kdy osm členů včetně dvou dětí zahynulo. U dětí je další problém, a tím je černý kašel, který je pro velkou část z nich taktéž smrtelný. Často se setkávám s názorem, že nemoci tam zavlékáme my cestovatelé. Pravda to možná byla před sto lety, dnešní cestovatel je proočkovaná osoba s antimalariky v kapse, není tak žádným přenašečem problematických nemocí. Těmi jsou v případě Hoti zlatokopové, či místní lidé, kteří po příslušném pobytu v civilizaci vykonávají u kmenů misijní činnost.
Někteří cestovatelé mluví o tom, že mezi těmito lidmi potkali výjimečně šťastné komunity. Jak vy sám vnímáte jejich radost a smích?
Těmi cestovateli je určitě myšlen Becko a jeho tým z před deseti lety. A ano, to můžu na 100% potvrdit. Za dvacet let jsem byl na nějakých osmi, devíti výpravách a tato patří k mým absolutním cestovatelským vrcholům, a to jak z hlediska Hotiů samotných, tak i z hlediska jejich zachování tradičního způsobu života či náročností akce. Myslím, že se nám za dvou týdenní pobyt s těmito lidmi podařil navázat až nadpozemsky nádherný vztah, který vyvrcholil v pokračující spolupráci nejen s nimi samotnými, ale i manželi Zentovými.
Z expedice vzniká film Poslední kmen. Co přesně pro vás znamená pojem „poslední“ – jejich způsob života, určitá generace, nebo naše možnost je ještě takto potkat?
Je to poslední kmen zachovávající svůj styl života, a to i přes misionářský tlak. Koneckonců jsme se dostali i do okolních vesnic v horách, kde nám místní sdělili, že mimo nás tam nikdy bílý člověk nepřišel. Oni jsou posledními fragmenty obrazů života našich předků, tak jak jsem je jako malé dítě kdysi zažil v brněnském chrámu paleontologie Anthroposu. Musím neskromně říct, že záběry, které jsem z cesty a u kmene natočil nemá ve svém archivu jistojistě ani National Geographic a budu se velmi snažit vše co nejlépe ve filmu zužitkovat. Natáčení bylo v těchto podmínkách velmi náročné, navíc jelikož je mým cílem přinést zároveň co nejkvalitnější vizuální zážitek, tak používám stará manuální vintage skla a u run and gun dokumentaristiky je tento styl točení složitý, nicméně obraz je úžasný. Na filmu spolupracuji se svým distributorem společností Bontonfilm a věřím že výsledek bude stát za to.
Máte pocit, že film může něco změnit, nebo je spíš svědectvím o procesu, který už nelze zastavit?
Film samotný ve Venezuele nezmění nic, ale poselstvím filmu bude možnost každého diváka zapojit se do procesu pomoci těmto lidem z hlediska zdravotní péče, tak aby nebyli odkázáni jen na pomoc od misionářů, kteří od nich na oplátku za to chtějí jejich duše a vymazání starých tradic.
V našem minulém rozhovoru jste říkal, že chodíte jen tam, kde o vaši přítomnost stojí. Jak se pozná skutečný souhlas v prostředí jazykové a kulturní bariéry?
Zde to bylo jednoduché. Jak jsem psal výše, museli jsme získat důvěru a souhlas celé komunity. O naší návštěvě nemůže rozhodnout náčelník sám, ale rada. Naštěstí se to podařilo, a to hlavně z důvodu našeho upřímného zájmu o ně a i díky nějaké historii, kterou za sebou z hlediska poznávání podobných přírodních kultur máme.
V čem vás setkání s Hoti zasáhlo jinak než předchozí pobyt u Matsés, či jiného kmene?
Dnes v podstatě tradičně žijící kmeny neexistují. Kmen Matsés je taktéž v této době zcela civilizovaný. Souvisí to i s tím, že žijí na pomezí Peru a Brazílie což jsou oproti Venezuele perfektně fungující a civilizované země, kde existuje alespoň nějaká vymahatelnost práva či zdravotní péče, a nejste tam obětí svévolnosti vojenské chunty. Taktéž určité skupiny Matsés jsou dnes turisticky jednoduše dosažitelné a operované místními turistickými kancelářemi, takže každý, kdo tam přijede a zaplatí může dostat řekněme tomu takovou domorodou show. To říkám záměrně, protože lidé Matsés v naprosté většině případů už nežijí tak jak ukážou platícím turistům. Oproti tomu Hoti stále žijí jako jejich předkové. Sami uvidíte ve filmu ten rozdíl a můžete si udělat svůj vlastní obrázek.
Změnila vás výprava k Hoti jinak než ta předchozí? Nebo se vaše vnitřní „budování vlastního kmene“ spíš prohloubilo?
Říkám to všem, jediný smysl našich životů je mít děti. Jen ony jsou nositeli jak naší budoucnosti, tak genetické minulosti našich předků. Přírodní národy to ví. Oni nežijí v přebytku a pohodlí jako my, děti jsou pro ně investicí života. Je smutné vidět, jak náš český kmen vymírá a porodnost se historicky snižuje, protože se některým lidem děti do života tzv. nehodí. To je obrovský rozdíl mezi nimi a naší technologicky vyspělou civilizací. Nakonec ale člověk většinou sám zjistí, že oni jsou ti, kdo mají pravdu. Pro mě osobně tato mise měla smysl jak z hlediska antropologického, tak následně i z pohledu stále přetrvávajícího kontaktu s nimi a pomoci těmto lidem.
Kdybyste měl jednou své děti naučit jednu věc ze života kmene Hoti, co by to bylo?
Snažím se je to učit každý den – jídlo je posvátné, jidlo se nevyhazuje, jídlo je pro tebe život.
