Jak dlouho trvá objet autem celou Austrálii? Martin Vlk vyrazil na druhý konec světa, aby to zjistil — a stalo se z toho půl roku v Indonésii a další půlrok v australské divočině. Sopky, mořští cikáni, rituály, při nichž se mrtví vytahují z rakví. K tomu 30 000 kilometrů za volantem, spaní ve střešním stanu i chvíle, kdy se plány rozpadnou. O své velké cestě bude Martin vyprávět už v úterý 7.4. v pražském kině Bio Oko na Letné.
Martine, proč zrovna Austrálie a proč ses ji rozhodl objet dokola?
Zkrátka na ni přišla řada. Zároveň jsem cítil, že mi tamní vyklidněná energie bude sedět, což se potvrdilo. Roli hrál taky můj věk. Working Holiday víza na jeden rok může český občan získat jen do 30 let. Pro mě tak šlo o záležitost buď teď, nebo nikdy. Když cestuju, chci zemi poznat co možná nejvíce. Austrálie je nejmenší kontinent světa, který je obydlený převážně v blízkosti pobřeží. Dávalo mi to perfektní smysl a zároveň mi přišlo, že jde o skvělou výzvu. Netušil jsem, jak dlouho mi to potrvá a zda to dokážu. Povedlo se.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Jak dlouho Ti celá cesta trvala a která část byla nejzajímavější?
V Austrálii jsem strávil celkem osm měsíců. Dva měsíce jsem na místě pracoval, takže cesta samotná zabrala zhruba půl roku. Mým oblíbeným státem je Západní Austrálie. Na rozdíl od východu je divoká a má hodně co nabídnout. Ať už úchvatné národní parky nebo třeba korálový útes Ningaloo. Dojem na mě udělal rovněž pískovcový monolit Uluru, který se nachází v samém srdci Austrálie, daleko od všeho. Když jsem k němu po dlouhých měsících přijel, dojalo mě to. Kdybych mohl, cestu bych tam symbolicky zakončil.
30 000 kilometrů za volantem je dost času na přemýšlení. Co Ti během té cesty nejvíc běželo hlavou?
To je pravda. O to víc, když člověk cestuje sám. Samozřejmě jsem se zabavil hudbou a podcasty, zároveň jsem musel pracovat pro Novinky.cz, kde působím jako editor. S ohledem na časové pásmo jsem dopoledne a po obědě cestoval a objevoval a odpoledne do večera seděl v improvizované kanceláři před svým autem a editoval. Díky Starlinku jsem se mohl připojit i v těch nejodlehlejších místech. A co mi běželo hlavou? Soustředil jsem se primárně na cestu, každý den řešil, kde přespím, co ten den zajímavého zažiju a uvidím a zda je mé auto v pořádku. Byla to prozatím moje nejosamělejší cesta. Někdy té samoty bylo až příliš, ale myslím, že by si to měl každý jednou prožít. Já už to mám za sebou.
Bral jsi stopaře?
Sám jsem stopař, takže by mi bylo ctí někomu zastavit. Za celou cestu jsem však narazil na jedinou stopařku, a to zrovna ve chvíli, kdy se ke mně připojila kamarádka a v autě nebyl ani kousek místa. Prohodili jsme s ní ale pár slov a později toho dne ji potkali tam, kam měla namířeno.
Během cesty ses zapojil i do dobrovolnictví. O co se jednalo a co nového ses při tom naučil?
Šlo čistě o pragmatickou věc. Potřeboval jsem ubytování, než najdu vhodné auto na svoji cestu. Austrálie je drahá, při dobrovolnictví navíc potkáte zajímavé lidi. První týden jsem bydlel u seniorského páru a pomáhal jim s věcmi okolo domu. Byli to neuvěřitelně milí lidé a lepší přivítání jsem si nemohl přát. Druhý týden byl pikantní. Bydlel jsem v luxusní čtvrti Perthu ve vile, kde se pořádala swingers party. Účastnil jsem se plaveb na lodi, kterou si lidé pronajímali na různé eventy a já na ně dohlížel. A mezitím připravoval vilu na zmiňovaný večírek. Řekněme, že to byla zajímavá zkušenost.
Jaké nejzajímavější setkání jsi cestou zažil?
Těch setkání bylo méně než obvykle, ale o to silnější byla. Potkal jsem se s dlouholetými kamarády, kteří v Austrálii žijí nebo Čechy, kteří do Austrálie emigrovali. A nakonec jsem taky navázal vztahy s místními, s nimiž jsem v kontaktu dodnes. Jeden australský pár, u něhož jsem chvíli pracoval, dokonce jednou v žertu prohlásil, že by si mě chtěl adoptovat.
A jak do Tvého itineráře zapadá Indonésie?
Indonésii jsem navštívil cestou do Austrálie. Slyšel jsem na ni samou chválu a byla po cestě. Z původně plánovaného měsíce byl nakonec půlrok. Nikam jsem nespěchal a ta země mě absolutně uchvátila. Má jednu z největších biodiverzit na světě, je nesmírně pestrá a lidi jsou neuvěřitelně milí a přátelští. V průběhu jsem se tam ještě jednou na skok vrátil – na Sumatře jsem pokrýval téma dvacetiletého výročí tsunami a hledal přeživší, s nimiž jsem vedl rozhovory.
Během dlouhé cesty se člověku stále dějí nejrůznější věci. Zažil jsi něco, co bys už rozhodně nechtěl nikdy opakovat?
Asi nejtěžší moment jsem měl ve chvíli, kdy se mi porouchalo auto a mechanik mi řekl, že je odvařený motor. Za auto mi na součástky nabídl v přepočtu čtyři tisíce korun. V tu chvíli mě polil studený pot. Auto pro mě byl domov – každý den jsem spal ve střešním stanu – a prostředek k uskutečnění vysněné cesty. Byl jsem v zapadákově, kde pomalu nebylo žádné ubytování a začínal víkend, takže všude bylo zavřeno. Věděl jsem, že taková chvíle může nastat, ale člověka to nepotěší. Právě tyhle zážitky vás ale nakonec zocelí a naučí, že dobro ještě existuje. Nakonec se mě ujala místní komunita, která mi poskytla ubytování a auto bezplatně opravila.
Už v úterý 7.4. budeš mít v letenském kině Bio Oko přednášku o své cestě. Na co se mohou diváci těšit a proč by si ji rozhodně neměli nechat ujít?
Své přednášky se snažím pojmout jako příběh, který člověka vtáhne a je díky nim na té cestě se mnou. Chci lidi inspirovat, předat jim nové informace a především je pobavit. Není nic lepšího než chvíle, kdy se lidé společně smějí. Těšit se mohou i na kvízové otázky o věcné ceny, které jsou na mých akcích už takovým folklórem, a dost možná budou mít možnost ochutnat i jednu australskou specialitu.
VSTUPENKY NA PŘEDNÁŠKU KOUPÍŠ ZDE
Diáky jsou pravidelný cyklus cestovatelských přednášek v Biu Oko. Přináší životní příběhy poutníků, nomádů, couchsurferů, které spojuje anti-turistický přístup k cestování. Charismatičtí cestovatelé objevují svět novými způsoby. Jejich kroky vedou do neobvyklých míst, kreativních komunit a subkultur. O svých cestách píší knihy, točí filmy, besedují. Snaží se inspirovat druhé.
