MARTIN PŮLPÁN: Největší dobrodružství začíná tam, kde končí komfort

Tvoje cesta začala v korporátu a přes DJskou kariéru vedla až k cestování. Co bylo tím zlomovým momentem, kdy jsi se rozhodl vše opustit a vydat se na cestu?

Poprvé jsem vyrazil na cestu sám v devatenácti, takže je to už 21 let. Tehdy ještě cestování nebylo tak jednoduché jako dnes – žádné mobily, žádný internet, žádné online mapy. Vždycky jsem se ale musel kvůli něčemu vracet domů – ať už kvůli rodině, nebo práci. Postupně jsem si ale začal pohrávat s myšlenkou, že se vlastně nemusím pokaždé vracet. Chtěl jsem někam vyjet na delší dobu. Měl jsem našetřeno, žil jsem si dobře a nic mi nechybělo.

Zlom nastal na jaře 2018, kdy jsem měl zdravotní problém a musel jsem na operaci. Probudil jsem se po narkóze v nemocnici, úplně mimo, s operovaným břichem, bylo mi hrozně zle. A v ten moment mi došlo, že takhle už žít nechci. K čemu mi jsou peníze, když nemůžu vůbec nic? Ležím s rozpáraným břichem a ze života nemám nic. Tehdy jsem si řekl, že jakmile se dám do kupy, odjedu – na jak dlouho, to bude jedno – ale chci zažít ten pocit, že se nemusím vracet.

Sbalil jsem si batoh a vyrazil. Postupně jsem dojel až do Číny. Trvalo to rok. Později jsem o té cestě napsal knížku Ztracen na Hedvábné stezce. A když už jsem byl v Číně, došlo mi, že rok na cestě je strašně málo. Pořád bylo co objevovat. Lidi často říkají, že se vrací kvůli rodině, ale já to mám nastavené jinak. Svoji rodinu miluju, ale to, co zažívám na cestě, je pro mě víc. V dnešní době internetu si prostě zavoláme – a třeba mamka za mnou přiletěla až do Vietnamu. Takové věci fakt neřeším.

Po Hedvábné stezce jsem pokračoval dál do jihovýchodní Asie – projel jsem Vietnam, Laos, Kambodžu, Thajsko, Barmu… A pak přišel covid. Kdyby nepřišel, jsem tam pravděpodobně doteď. Chtěl jsem jet, dokud mě něco nezastaví. U mě to není o penězích ani o stesku, ale covid mě prostě přibrzdil. Všechno bylo složitější, nikdo nevěděl, co bude dál. Tak jsem se vrátil domů, napsal knížku a začal se víc věnovat expedicím.

Byl jsi odjakživa typ, co „musí ven a pryč“?

Ano! Už na škole jsem vyjel na Erasmus do Maďarska. Dostal jsem nějaké „kapesné“, které mi v pohodě vystačilo i na cesty do okolních zemí – Rumunska, Ukrajiny nebo na Balkán. To byly moje začátky a musím říct, že to byl skvělý tah – být v Maďarsku na velmi prestižní univerzitě a u toho cestovat. Navíc jsem tam potkával spoustu zahraničních studentů, což bylo skvělé. S některými jsme v kontaktu dodnes, takže když někam jedu, vím, že tam často už někoho znám.

Později jsem studoval v Kanadě, ve Vancouveru. Tam jsem se nejvíc potkával se studenty z Latinské Ameriky. Díky tomu teď vím, že když poletím třeba do Brazílie, mám tam kamarády a můžu s nimi klidně strávit Vánoce. Byl jsem také na stáži v Chicagu a pracoval v Bruselu – už tehdy mi bylo jasné, že mě to táhne ven a že mě doma vlastně nic nedrží. Dneska to mám nastavené tak, že jsem zhruba deset měsíců v roce někde na cestách. A miluju to..

Jaké byly největší výzvy při přechodu z pohodlného života v Česku na cestování po světě?

Nejtěžší bylo přesvědčit okolí, že to za to stojí. Že je to dobré rozhodnutí, že je to něco, co mě naplňuje. Pro mě není výzva přijet do nového města uprostřed noci a hledat si ubytování. To se vždycky nějak vyřeší. Bez jídla vydržíš tři dny, stačí mít vodu. Ale přesvědčit okolí, že to, co děláš, je to, co opravdu chceš dělat a co miluješ – to bylo nejtěžší. A vlastně pořád je.

Já jsem nemusel odjet. Chtěl jsem. Jen jsem hledal ten impuls, proč to konečně udělat. A tím impulsem, jak už jsem říkal, byl zdravotní problém. Vyřešit praktické nebo byrokratické věci bylo jednoduché. Odhlásil jsem se ze sociálního a zdravotního pojištění. Tím, že jsem podnikal, jsem nemusel dávat žádnou výpověď v práci – prostě jsem si řekl: „Já už teď nebudu hrát.“ Ten první krok je nejtěžší. Vzít batoh a vyrazit. Ale jakmile ho uděláš, všechno už jde samo.

Kdy sis uvědomil, že nejsi turista, ale cestovatel?

U mě to přišlo na cestě směrem do Číny a pak hlavně v Íránu, kde jsem začal jezdit do těch nejzapadlejších míst. Poznával jsem místní lidi, bavil se s nimi, vyprávěl jim, jak žijeme v Evropě, a nasával, jak žijí oni. Neměl jsem zamluvené žádné hotely, nevěděl jsem absolutně, co je kolem mě – a přesně to mě na tom bavilo.

Plánování itinerářů jde úplně mimo mě. Nevybírám si na Googlu žádné pětihvězdičkové restaurace ani hotely. Když mám hlad, prostě se někde najím. Když se potřebuju vyspat, zkrátka si někde lehnu. Jediné, na čem trvám, je, abych měl kolem sebe čtyři zdi kvůli bezpečnosti. Jinak se nestarám o nic. Jdu do všeho po hlavě – a ráno klidně vůbec netuším, co mě čeká večer.

V čem je pro tebe rozdíl mezi turistou, cestovatelem a dobrodruhem?

Turista je pravý opak mě – má zamluvené hotely, předem připravený itinerář a na Googlu vybrané ty „nejlepší“ restaurace. Takový styl cestování mi vůbec nesedí a nelíbí se mi.

Jak se během let změnil tvůj pohled na svobodu?

Většina lidí si myslí, že jsou svobodní, ale ve skutečnosti vůbec nejsou. Já se cítím svobodně, když cestuju. Netuším, jaký je den, kolik je hodin, kam dojedu dneska, kam zítra, co budu jíst, kde budu spát. Tohle je pro mě naprostá svoboda. Nemám rád být svázaný plány. Svoboda je podle mě v tom, že máš čas – a vůbec ho nemusíš řešit. Dřív jsem si myslel, že svoboda znamená mít hodně peněz a možnost dovolit si cokoliv, ale o penězích to vůbec není. Cestovat se dá i bez nich.

Tvoje první velká cesta vedla pěšky z Evropy do Číny po Hedvábné Stezce. Podle čeho sis trasu vybral?

Popravdě to vůbec nebyla moje první velká cesta, ale je to ta, o které mluvím nejvíc. Už v roce 2008 jsem s kamarády podnikl cestu na Blízký východ – projeli jsme Turecko, Sýrii, Jordánsko a Egypt. Jen pro zajímavost – dnes je Jordánsko obrovsky turistické, ale tehdy o něm skoro nikdo neslyšel. V Petře jsme byli úplně sami, což je dnes naprosto nemyslitelné. Takže to byla moje první velká cesta, ale protože už je to dávno, moc o ní nemluvím.

Cesta po Hedvábné stezce prostě vyplynula sama od sebe. Nic jsem neplánoval a počítal jsem s tím, že se můžu vrátit třeba za týden, nebo taky za rok. Jediné, co jsem věděl, bylo, že chci jet co nejdál na východ a bez letadel – to byla moje jediná kritéria. Takže jsem se prostě vydal na východ.

Jel jsem přes Turecko, Írán, Kavkaz, Turkmenistán, procestoval jsem všechny „-stány“ – Uzbekistán, Kyrgyzstán a další. A najednou jsem stál na hranici s Čínou a říkal si: „Ty vogo, kolik znáš lidí, co došli do Číny po zemi pěšky?“ A tak jsem šel dál a došel až do Číny. Potom jsem navázal cestou přes Vietnam a další země jihovýchodní Asie. Neplánoval jsem vůbec nic, a cesta mě vždycky nějak navedla. Občas se stalo, že jsem zjistil, že tudy to nejde – takže jsem se třeba musel tři dny vracet zpátky z hor a hledat jinou cestu. Ale protože máš neomezený čas, tak ti to je vlastně jedno.

Jaké největší selhání nebo fuck-up tě na cestě potkal – a co sis z něj odnesl?

Definuj „fuck-up“… Někdo může za fuck-up považovat to, že nemá co jíst nebo kde spát, ale mně je tohle úplně jedno. Stalo se mi třeba, že na mě někdo mířil zbraní, ale nepřijde mi to jako nic zásadního. Někdo by se třeba sesypal z toho, že stopuješ, sedneš si k někomu do auta a on má na předním sedadle samopal. Řekne ti „jasně, sedni si,“ a ten samopal ti položí mezi nohy a ty ho držíš. Někomu by to přišlo už za hranou, ale já to beru tak, že to k tomu patří — a ve výsledku je z toho skvělý příběh.

Nejtěžší pro mě asi bylo přejít hranici do Číny ze Střední Asie. Tam si Číňani opravdu dávají záležet. Byl jsem na výslechu asi osm hodin, bez jídla, bez vody, a bylo to opravdu náročné. Ale ani to nepovažuju za fuck-up, protože oni jen dělají svoji práci a chtějí si být jistí, že do země nepustí někoho, kdo by jim tam mohl dělat problémy. Já ty špatné věci spíš mažu z paměti. Zůstávají mi v hlavě hlavně bizáry nebo ty dobré momenty.

A naopak – pamatuješ si moment absolutního štěstí na cestě?

Pokaždé. Pokaždé, když cestuju, je to moment absolutního štěstí. Vždycky, když zažívám něco nového, vidím něco nového. Když stojím na místě, o kterém jsem si kdysi jen četl, je to pro mě naprostý pocit absolutního štěstí. Pokaždé, když si uvědomím, že bych mohl sedět v kanceláři a zírat z okna , ale místo toho poznávám svět. Tak to je ten moment, kdy jsem opravdu šťastný. A to je něco, co naprosto miluju.

Už máš na kontě přes 90 zemí. Která z nich tě nejvíce ovlivnila a proč?

Vlastně se blížím k hranici 100! Aktuálně mám procestováno 99 zemí světa a tou jubilejní stou bude s největší pravděpodobností Jemen.

A která země mě ovlivnila nejvíc? Na tuhle otázku je hrozně těžké odpovědět, protože každou zemi navštívíš v jiném období života. Když cestuju, hodně přemýšlím a filozofuju nad věcmi – a to, co vnímáš ve dvaceti, je úplně jiné, než ve čtyřiceti. Takže opravdu nedokážu říct, která země mě ovlivnila nejvíc.

Jaké jsou tvoje oblíbené destinace pro opakované návštěvy a co tě k nim přitahuje?

Osobně naprosto miluju Írán. Je to pro mě druhý domov. Strávil jsem tam dohromady téměř rok života, znám místní lidi, miluju jejich kulturu, historii, přístup a neuvěřitelnou dobrotu. Každý tě chce poznat, pomoct ti, a to bez jakéhokoliv postranního úmyslu. Takže vlastně můžu říct, že právě tahle země mě ovlivnila úplně nejvíc.

U nás mají lidé často spoustu předsudků vůči muslimům, ale mně se nikde jinde nedostalo tolik pomoci, laskavosti a upřímné náklonnosti, jako právě v muslimských zemích. V Íránu, Kurdistánu v Iráku nebo v Saúdské Arábii to platí dvojnásob. To ve mně zanechalo silnou stopu.

Silný dojem ve mně zanechala i Afrika, třeba Mauritánie. Tam se jako běloch cítíš doslova jako chodící bankomat. Objevíš se v zapadlé vesnici uprostřed Sahary a jediná otázka místních je, jak z tebe dostat co nejvíc peněz. Máš pocit, že tě chce každý oškubat. A zase – záleží, v jaké fázi života tu zemi navštívíš. Vím, že kdybych do Afriky jel ve dvaceti, vnímal bych ji úplně jinak než teď ve čtyřiceti.

Jak se vyrovnáváš s kulturními rozdíly a případnými nebezpečími na cestách?

Miluju rozdíly! Čím víc odlišností, tím víc si to užívám. Miluju, když přijedu do země, kde se chodí na záchod do díry — protože to k tomu zkrátka patří. Nechápu, proč by měl někdo jet na druhý konec světa a chtít tam ten samý komfort jako doma. Pro mě je to naopak o tom, vidět a zažít něco jiného. Mám rád, když lidé nosí tradiční oblečení, když po překročení hranic hned cítíš změnu — což už v Evropě skoro nezažiješ.

Popravdě mě štve, jak se východní a západní Evropa postupně unifikují. Vadí mi, jak si Češi pořád stěžují, že se mají špatně, přitom se tady máme opravdu skvěle! Všichni máme kde bydlet, máme auta, telefony, počítače, pustíš si teplou vodu, kdykoliv chceš, a voda z kohoutku je pitná. Proto mě opravdu uráží, když lidé neustále nadávají.

Co tě vedlo k tomu začít brát s sebou lidi na expedice?

Rád lidem ukazuju, že zvládnou cokoliv. Díky těm expedicím vlastně spoustě z nich umožňuju vidět svět – často by sami nejeli, mají strach, nebo si prostě netroufnou. A to je pro mě něco naprosto úžasného. Domluvil jsem se s jednou agenturou, která mi dává naprostou volnost, a začal jsem tyhle expedice pořádat.

Jsem v tom trochu sám proti sobě, protože sám nejraději jezdím tam, kde žádní turisté nejsou, a teď tam vlastně beru lidi. Ale na druhou stranu si strašně užívám ten pocit, když se mnou jede někdo, kdo má o nějaké zemi určitou představu, a já mu tu zemi můžu ukázat takovou, jaká doopravdy je. A možná tím i trošku změnit jejich pohled na svět.

Jak vypadá tvůj ideální účastník – a jaký byl ten největší extrém?

Neoblíbený je člověk, který si myslí, že ví všechno. Naštěstí takových na svých expedicích moc nemívám. Do zemí, kam jezdím já, by totiž žádný „idiot“ jet nechtěl. Před začátkem každé expedice posílám účastníkům několik mailů, a hodně lidí to odradí. Já totiž ani nechci brát každého, pouze ty, kteří jsou otevření a chtějí poznávat, a zároveň dokážou zvládnout určitý stupeň nekomfortu – protože to k takové cestě patří.

Ideální účastník je ten, kdo chce poznávat s otevřeným srdcem všechno, co mu cesta nabídne, a nebude hledat problémy, protože ty se mohou kdykoli objevit. Já je však vyřeším, účastníci je řešit nemusí, ale je potřeba být na to připravený. Každý, kdo má touhu poznávat, zažít něco nového, vystoupit ze své komfortní zóny a svěřit se do mých rukou, je vítaný.

Možná to zní hloupě, ale na svých expedicích jsem opravdu trochu diktátor. Pokud chceš, aby ti účastníci věřili a svěřili se do tvých rukou, musíš skupinu uspořádat, dát jí jasné hranice a zároveň si získat jejich důvěru tím, že tu zemi znáš a víš, co děláš. To je prostě důležité.

Zažil jsi situaci, kdy ses bál o život někoho z výpravy?

To je taková úsměvná situace. Když jsem byl s mojí mamkou v Íránu, zlomila si tam nohu. Stalo se to v horách, v malé vesničce. Pro mě to byla doslova hororová situace – nejdůležitějšímu člověku v mém životě se něco stalo daleko od domova a já vůbec nevěděl, co dělat. Nakonec se ale z té náročné situace stal nádherný příběh o lidské dobrotě. Místní Íránci nám neuvěřitelně pomohli a postarali se o mamku. Zpočátku to vypadalo opravdu vážně, protože mamka musela na operaci, ale z té zdánlivě špatné situace se stal jeden z nejhezčích zážitků jak pro ni, tak i pro mě. Už je to tři roky, a mamka pořád říká, že se chce do Íránu vrátit a znovu vidět ty lidi.

Doktoři i sestřičky v nemocnici se o ni pečlivě starali, cizí lidé za ní chodili na návštěvu, protože se doslechli, že v nemocnici leží nějaká paní z Evropy se zlomenou nohou. Nosili jí dárky, jedna cizí paní jí držela za ruku, hladila ji a uklidňovala, že všechno bude dobré. Když jsme odcházeli z nemocnice, sestřičky nafoukly balónky a koupily jí dort. Když si na to teď vzpomenu, mám pořád slzy v očích – ta lidská dobrota tam byla opravdu neuvěřitelná. Nakonec je to právě tento zážitek, na který si z celého Íránu vzpomenu nejvíc.

Jaký je tvůj názor na současný trend sdílení cestovatelských zážitků na sociálních sítích?

Mým cílem při sdílení na sociálních sítích je, aby si lidé z mých textů odnesli něco nového – aby si řekli: „Aha, to jsem nevěděl, to je super.“ Díky sociálním sítím mám dnes možnost ukazovat tenhle svět lidem i na dálku.

Všechno, co dělám, do sebe nějak zapadá. Na přednáškách se lidé o mně dozvědí, podívají se na moje sociální sítě, zjistí že jsem napsal knížku a že pořádám expedice. Knížku si můžou koupit a můžou se mnou jet na expedici. A tak se celý ten kruh krásně uzavírá. Je to velký koloběh, který mě naplňuje. Sdílení na sociálních sítích je pro mě proto velmi důležité – chci, aby lidé nejen sledovali, ale také se skutečně něco dozvěděli.

Co tě na současné „tik-tokové“ generaci cestovatelů nejvíc štve – a je něco, co naopak obdivuješ?

Hodně mě štve, když si projíždím sociální sítě a vidím videa, kde někdo na něco pořád nadává. Třeba když někdo jede do Indie a furt si stěžuje na odpadky na ulicích. Jako pardon, ale o tom Indie prostě je. Pokud ti to vadí, tak tam nejezdi, nebo to aspoň nekritizuj veřejně na sítích. Zemi ostatním můžeš představit mnoha způsoby, ale není potřeba pořád nadávat a tvrdit, jak je tam všechno špatně. Ne, je to tam jen jinak.

Bohužel dnes lidi taková videa sledují a baví je to. To nejhorší je, že tyto videa často dělá nějaký rádoby cestovatel, co vyjel, protože je to „cool“, bydlí v luxusním hotelu, jí v pětihvězdičkových restauracích a vůbec se nesnaží pochopit místní způsob života a mentalitu. Místo toho všechno kritizuje. Tohle opravdu nesnáším.

Upřímně, nikoho z českých cestovatelů nesleduji, protože nechci být někým ovlivněný. Chci si věci dělat po svém, ne navštěvovat místa jen proto, že tam už byl někdo jiný a já si podle jeho vzoru udělám fotku na stejném místě. To není nic pro mě.

Vnímáš tlak „být vidět“, když jsi zároveň často na místech, kde o to vůbec nejde?

Já nikdy nepostuju v reálném čase. Ode mě neuvidíš žádné aktuální příspěvky. Teď například připravuju příspěvky z Libanonu, kde jsem byl před rokem a půl. Prostě na to nemám čas. Vždy si všechny příspěvky na Instagram, Facebook i TikTok připravím předem, takže to pak vypadá, jako bych pořád někde byl a něco sdílel – ale ve skutečnosti to dávám ven s velkým časovým odstupem.

Když jsem na místě, které je opravdu úžasné – třeba při krásném západu slunce – často ten telefon ani nevytáhnu. Prostě jen sedím, dívám se a mám husí kůži z té krásy kolem sebe. Rozhodně nechci sdílet každou blbost a vůbec nechápu lidi, kteří neustále chodí s mobilem v ruce.

Věříš, že cestování může člověka opravdu změnit – nebo jen posílit to, co v něm bylo?

Oboje. Cestování tě výrazně změní, ale záleží na tobě, jestli k lepšímu nebo horšímu. Jak říkám, někdo někam přijede a jen nadává na všechno, a někdo se vrátí s pocitem „wow, máme se fakt dobře, jsem rád, že jsem to viděl“.

Když cestuju sám, je to někdy fakt hardcore a ne každý to zvládne. Mám ale jednoho kamaráda, o kterém vím, že to zvládne. Když jedeme spolu, připravuju ho na to, že budeme stopovat, nebudeme vědět, kam přijedeme, možná budeme stát někde u silnice v rigolu a čekat, až něco pojede. Může být zima, mráz nebo naopak žár slunce – může nastat cokoliv. A opravdu se to dělo – stojíme u silnice v rigolu, kde je plno plastů a něco tam smrdí, čekáme, jestli někdo zastaví, a on se směje a říká: „To je skvělý. Konečně zažívám něco opravdového.“ A to je chlapík, co normálně žije v luxusu. Takže určitě to může člověka změnit – jeho pohled na svět i na život, a přestane řešit blbosti.

A jestli dokáže cestování posílit to, co už v tobě je? Když mi někdo řekne „já to nezvládnu“, odpovím mu: „zvládneš.“ Lidé často objeví věci, o kterých netušili, že je v sobě mají, právě díky cestování.

Jaké jsou tvé plány do budoucna? Máš nějaké nové projekty nebo destinace, které tě lákají?

Destinací mě láká strašně moc. Mám na seznamu destinace jako Afghánistán, Súdán, Jemen, Pákistán, celou subsaharskou Afriku, třeba Čad. Plánů na místa, která bych chtěl vidět, je opravdu hodně.

Samozřejmě už mám věk na to, abych založil rodinu. Mám úžasnou přítelkyni, se kterou chci být a cestovat a poznávat svět. Asi ji nebudu brát do Afghánistánu, ale rozhodně plánuju víc cestovat s ní a časem založit rodinu. A věřím, že i s dětmi se dá cestovat – nemám rád, když někdo říká: „Po dětech už cestovat nebudeš.“ To je podle mě úplná blbost. Cestování s rodinou je určitě možné a chci to zažít.

Co se týče profesních cílů, chci se víc věnovat vlastním expedicím. Možná si založím vlastní cestovní agenturu a budu organizovat cesty přesně tak, jak chci já. I když teď mám velkou volnost, ale mám v hlavě plány, jak to posunout ještě dál. Plánů je dost, času je málo.

Co bys poradil lidem, kteří uvažují o podobné životní změně, ale bojí se udělat první krok?

První krok je vždycky nejtěžší, ale jakmile ho uděláš, už není cesta zpátky – a je to úplně skvělý. Takže se neboj toho prvního kroku. Hlava hraje velkou roli, všechno začíná tím, jak si ji nastavíme. A jedna důležitá věc – doma se nic nezmění, nic ti doma neuteče, ale ve světě už možná něco uteče. Někde třeba vypukne válka a ty se tam už nikdy nedostaneš a budeš litovat.

Já jsem mohl jet do Sudánu už před pár lety, ale pořád jsem to odkládal. A teď tam probíhá občanská válka a dostat se tam je buď nemožné, nebo velmi složité. Takže já bych se bál toho, že mi něco uteče v tom světě a potom bych litoval, že jsem nejel. 

Martin Půlpán je jedním ze 100 DOBRODRUHŮ. Podívej se na ty ostatní a sleduj, kdo se stane DOBRODRUHY ROKU