V šestnácti se vydala na dálkový trek do Norska, v sedmnácti přešla sama Pyreneje po GR 11. Justy Štěpánová začala chodit dlouhé treky dřív, než si většina lidí vůbec položí otázku, jestli by to chtěli zkusit. Colorado Trail — téměř 800 kilometrů přes Rocky Mountains, vysoko nad hranicí 3000 metrů — je jednou z tras, kde se všechny její dosavadní zkušenosti potkávají v praxi: v každodenních bouřkách, dlouhých dnech v sedlech hor a v rytmu, který dovolí pochopit, proč se některé cesty zapisují pod kůži napořád.
Justy, jaký je Colorado trail a jak se liší od ostatních dálkových tras, které jsi už prošla?
Rozhodně to bylo odlehlejší než to, co jsem do té doby zažila – byl to můj první trail za oceánem a v Evropě jsem se nikdy nedostala tak daleko a tak vysoko od lidí. Počítala jsem i s nevyzpytatelným počasím a s tím, že strávím dlouhé dny nad horní hranicí lesa, což se nakonec vyplnilo. Nejvíc odlišná byla ale americká trailová komunita, která předčila veškerá očekání, která jsem měla, a že jich bylo dost.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Jak těžký máš batoh a co zajímavého v něm nosíš?
Do Colorada jsem vyrazila se základní váhou batohu necelých sedm kilo – brala jsem s sebou i nesmeky, které normálně nenosím, měla jsem teplou fleecovou mikinu a celkově bylo vybavení přizpůsobené trochu náročnějším podmínkám. Před třemi lety do Pyrenejí jsem jela asi s pěti a půl kilovým batohem, ale to zpětně vnímám jako docela extrém. Spala jsem tehdy pod třistagramovým poncho tarpem a celkově mi hodně šlo o váhu. Hodně věcí jsem postupem času vyměnila za trochu těžší, ale pro mě rozhodně komfortnější. Nejvíc kuriózní součástí mého vybavení je asi trekový deštník, bez kterého si už dlouhé traily neumím představit.
Co Tě přivedlo k dálkovým trekům a chození „nalehko”?
Když jsem byla malá, s našimi jsme hodně jezdili do Krkonoš, které jsou a navždycky budou nejkrásnější hory, jaké jsem viděla. Tam se asi zrodila ta láska k horám a k chození. Když jsem pak byla starší, s partou kamarádů jsme vyráželi na první víkendové výpravy a já jsem se pak nějak trochu omylem připletla do komunity lidí, kteří cestují a chodí dálkové treky s lehkým batohem a našla jsem v tom i svou cestu, která ale taky měla vývoj – už nejsem takovej šílenej gramař a nevnímám to jako náboženství.
A co je ten hlavní důvod, proč to stále děláš?
Po osmiletým gymplu jsem šla studovat geografii a kartografii a s každým dalším semestrem na tomhle oboru se těším do kopců o to víc i díky tomu, že můžu „naživo“ vidět to, o čem se učím v posluchárnách na Albertově a tak nějak to všechno zužitkovat v praxi. To je pro mě hodně důležité. Dřív jsem měla pocit, že utéct na trail vyřeší všechny mé problémy, teď už si to ale nemyslím. Chodím, protože mě baví být venku a protože mám prostě ráda hory a tvary georeliéfu.
Vyzkoušela jsi trekování sama i s parťáky. Co Ti sedí víc? A jaké nejzajímavější setkání si v horách kdy zažila?
Obojí má své pro i proti a za mě nejde říct, jestli je jedno lepší než druhé. Užívám si chození ve více lidech, protože je s kým tu radost sdílet a když se něco pokazí, víc hlav víc ví. Na druhou stranu – jít sama má taky velké kouzlo, děláte rozhodnutí tak, jak cítíte, že je to správný a nikdo vám do ničeho nemluví, spoléháte se na sebe a na své zkušenosti. Zároveň je to ale občas dost náročný na hlavu, protože tahle celá volnost se umí pěkně zarýt pod kůži a umí taky pěkně svazovat, protože ze všeho špatného můžete vinit jen sebe.
Když jdete trail solo, nevyhnutelně se k vám taky hlásí víc solo hikerů a tak nějak samovolně vznikají trailový rodinky – na to je hikování ve Státech úplně úžasný a taky jsem takovou měla a bylo to skvělý. Potkali jsme se úplnou náhodou, skoro na začátku, po noci plný bouřek a zůstali jsme spolu nakonec na celý trail. Nejvíc si ale asi vážím svého pyrenejského setkání s jednou hikerkou z Česka, se kterou jsme taky nakonec šly skoro třetinu trailu spolu, a ze kterého vzniklo veliký přátelství trvající do dneška. Jsem za něj hrozně moc ráda.
Bouřky jsou v Coloradu skoro každodenní realita. Co to pro Tvoji cestu znamenalo?
Jak jsem zmiňovala, trochu jsem tomu přizpůsobila vybavení – vzala jsem si trochu těžší nepromokavou bundu, protože jsem počítala s kroupami (který nakonec skutečně padaly skoro každý den) a trochu jsem taky vytunila systém nepromokavých vaků v batohu. Hlavně ale bylo důležitý vědět, jak se chovat v bouřce v prostředí bez stromů a jiný vegetace a znát dokonale své vybavení a vědět, kde co mám. Umět postavit stan za pár minut už byla jen taková třešnička na dortu, která mi ale častokrát pomohla k tomu zůstat úplně v suchu.
Jak funguje trailová komunita v USA a v čem se liší od toho, co znáš z Evropy?
Ve Státech jsem si jako thruhikerka přišla (s lehkou nadsázkou) jako naprostá královna světa. Stop z trailu chytnete hned a když pak jdete městem s batohem na zádech, lidi se na vás usmívají a často se i ptají, jak to šlape a připojují svoje zážitky z hor a tipy na další etapy, to se mi na evropských trailech moc nestávalo, leda že bych se na něco zeptala sama. Co je taky super, a v Evropě to zatím moc nemáme, jsou takzvaní trail angels – andělé trailu, lidé, kteří hikerům pomáhají a často už ten daný trail prošli před vámi. Někdy vedle trailu přichystají něco na zub a zároveň přidají dobrou radu – tomu se říká trail magic – a pokud potřebujete, můžou vás i hodit do města a pár dní u nich můžete zůstat.
Už v pondělí 16.2. budeš o zážitcích z Colorado trailu vyprávět v pražském kině BIO OKO. Proč by si čtenáři tuhle akci určitě neměli nechat ujít?
Colorado trail mě naprosto vzal za srdce a není dne, kdy bych na něj nemyslela. Vznikla úžasná trail family, díky které bylo celý Colorado ještě lepší, než jak jsem si ho vysnila. A i když to vždycky nebylo lehký, protože jsem byla poprvé za oceánem, sama, bez rodiny a často to na mě spadlo a bylo mi smutno, to nakonec všechno dopadlo dobře a já jsem protančila Coloradem mezi kroupami, slunečnými dny a vrcholy vysokých hor. A vyprávět o tomhle trailu na tak úžasném místě jako je letenské Oko bude podle mě naprostá emoční smršť, která už se nebude opakovat a budu se moc těšit, až to spolu zažijeme.
VSTUPENKY KOUPÍTE ZDE
Diáky jsou pravidelný cyklus cestovatelských přednášek v Biu Oko. Přináší životní příběhy poutníků, nomádů, couchsurferů, které spojuje anti-turistický přístup k cestování. Charismatičtí cestovatelé objevují svět novými způsoby. Jejich kroky vedou do neobvyklých míst, kreativních komunit a subkultur. O svých cestách píší knihy, točí filmy, besedují. Snaží se inspirovat druhé.
