ROZHOVOR: Jaroslav Šíma, kilometrový milionář

ROZHOVOR: Jaroslav Šíma, kilometrový milionář

Motocyklový novinář, kilometrový milionář, fotograf, cestovatel a dobrodruh. Kouzlo cestování na motorce, kdy jste blíže lidem a můžete jet, kam vás oko povede, objevil v roce 1986 při velké cestě po Jugoslávii. V roce 2009 zdolal hranici milionu kilometrů, o rok později se vydal na cestu do Vladivostoku a v roce 2017 vyrazil směr Magadan a projel i Mongolsko. Jako novinář se také zúčastnil několika závodů Rallye Dakar a těsně před koronakrizí se vrátil z expedice na Nový Zéland, kterou podnikl s manželkou v sedle legendárního motocyklu Indian.

Na kterou cestu nejraději vzpomínáš?

Za třicet devět let a milion sedm set sedmdesát pět tisíc kilometrů na motocyklech jsem toho viděl opravdu hodně, v tuto chvíli je to víc jak sto zemí světa a vzpomínky jsou široké. Miluju Afriku, ale velice rád jezdím i na sever, odkud jsem se minulý týden vrátil. Kdybych ale měl říct, kde se mi líbilo úplně nejvíc, tak je to Island, kde jsem byl v roce 2001. S manželkou jsme tam strávili dva a půl měsíce a zažili jsme tam tu nejkrásnější sezónu. Koupali jsme se v moři s krásnými písečnými plážemi, viděli ledovce i termální prameny. Je to prostě kousek země, kde najdete úplně všechno. Tehdy jsem si slíbil, že se tam vrátím, nicméně se mi to ještě nepodařilo, protože jsem začal tíhnout k africkému kontinentu, který se mi stal v dobrém slova smyslu osudným. V roce 2003 mě totiž oslovil Ivoš Kaštan, náš tehdejší motocyklový závodník Rallye Dakar, a umožnil mi od roku 2004 do roku 2008, kdy skončila rallye na africkém území, provázet závodníky jako novinář jedoucí po asistenčních trasách.

„Moje cesty jsou mými nejcennějšími zážitky.“

A tvé nejdelší cesty do Vladivostoku a do Mongolska?

Ano, v roce 2010 to byl Vladivostok a v roce 2017 Magadan s Mongolskem. Jelikož chci svoje cesty udělat co nejdobrodružnější, tak jsem si v roce 2010 usmyslel, že vyrazím dvanáct a půl tisíce kilometrů do Vladivostoku. Chtěl jsem se stát prvním Čechem, který udělá hned tři rekordy. Za prvé pojedu sám tam i zpátky, za druhé pojedu obě cesty v sedle motocyklu a za třetí, že se mi podaří projet úsek
kolem bajkalsko-amurské magistrály, kde během 2200 kilometrů kromě pěti železničních stanic není vůbec nic. Ten úsek vede celou dobu kolem kolejí, lesem, bažinami, přes polorozpadlé mosty a já jsem ho jel deset dní.

Podobnou akci jsem zopakoval v roce 2017, kdy jsem vyrazil, jak říká můj kamarád, na Mount Everest všech motorkářů, na cestu do Magadanu, což je nejvzdálenější místo, kam se dá v Rusku dostat po vlastní ose. Tuto stojednodenní cestu jsem si zpestřil zpáteční cestou zajížďkou přes Mongolsko, což byl pro mě úžasný zážitek. V Mongolsku jsem byl poprvé, viděl jsem tam volně pobíhající divoké koně, zajel jsem si do pouště Gobi, kde jsem oslavil i svoje narozeniny, chvíli kopíroval čínskou hranici. Byl to nádherný zážitek, na který moc rád vzpomínám. Tato cesta patří mezi mé nejdelší, protože jsem za těch sto jedna dní najel třicet dva tisíc čtyři sta kilometrů.

Co potřebuješ od motorky, aby tě uvezla tisíce kilometrů?

Především spolehlivost. Snažím se dokazovat, že se dá jezdit úplně na všem, třeba na Jawě 50 New Pionýr jsem si v roce 2007 vyjel do Fara v Portugalsku na sraz motorkářů, kam se jich každoročně sjíždí z celého světa čtyřicet až čtyřicet pět tisíc. Chtěl jsem ukázat českým motorkářům, že se tam dá dojet na jakémkoliv stroji a přivezl jsem si za to cenu pro nejvzdálenějšího jezdce na nejslabším motocyklu. V roce 2015 na stopětadvacítce, čínské replice Hondy Monkey, jsem si zase zajel do afrického Mali, podpořit naši vojenskou posádku. Bylo to šestnáct a půl tisíce kilometrů na tomto stroji, který používají karavanisté většinou jen na cestu z kempu pro rohlíky nebo tak tři kilometry na pláž. A toto jsou přesně ty možnosti, jak za co nejméně peněz toho dokázat co nejvíce.

Jaroslav Šíma, kilometrový milionář
Jaroslav Šíma, kilometrový milionář

Takže platí, že čím méně toho člověk na cestě potřebuje, tím blíže se dostane k místním lidem?

Ano. Pokud jedu sám, tak chci, aby moje cestování bylo co nejvíce lowcost. Už od samého začátku jsme jezdili s motorkou Jawa 350, peněz moc nebylo, a tak jsme hledali co nejlevnější možnosti fungování na cestách. Spali jsme pod stanem mimo kempy, nechodili jsme do restaurací (to ostatně nechodím ani nyní) a nakupovali jen to nejnutnější. Člověk se tak pohybuje mezi lidmi, kteří ho rádi přijmou mezi sebe. Já tvrdím, že ze sedla motocyklu je k lidem mnohem blíž než z okýnka automobilu, a přesvědčil jsem se o tom nejen v Africe, ale i na daleké Sibiři. Sever má zase tu výhodu, že je tam možnost volného stanování téměř kdekoliv v přírodě, pokud dodržíte určitou vzdálenost od domu. Zkrátka stačí se vrhnout s co nejnižšími náklady mezi lidi a ono se to pak už od toho odvíjí samo.

Když na motorce strávíš takovou dobu, sesedneš někdy a jdeš kousek i pěšky?

Samozřejmě, jsou místa, kam se nedá dostat na motorce. Když jsme byli s manželkou na Islandu, tak si vzpomínám, že jsme dojeli na parkoviště, dál už se s motorkou nesmělo, a vyrazili jsme na sopku Askja, osm a půl kilometru tam a osm a půl kilometru zpátky. Pro běžného turistu to není nijak extra výkon, ale my jsme to šli v motorkářském oblečení, a hlavně v motokrosových botách. Za ten úžasný zážitek to ale určitě stálo.

Nejširší nabídku průvodců a map Islandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

KNH

Poslední velká cesta vedla na Nový Zéland, kde jsi byl s manželkou. Co všechno jste tam spolu projezdili?

Nový Zéland ani nebyl tak dobrodružný zážitek, ale určitě se řadí k těm nejkrásnějším. V roce 2020 se mně díky mým vztahům se zástupci značky Indián v České republice podařilo zajistit zapůjčení motocyklu na Novém Zélandu. Člověk s veškerým vybavením přiletí na Nový Zéland, tam vyfasuje motocykl značky Indián, model Chieftain Elite, tehdy jediný kus na ostrově, a má možnost s ním během dvou měsíců poznat všechny krásy severního i jižního ostrova. Projíždí městečka a vesničky, které vypadají jako z Divokého západu, kochá se přírodou, bere to kolem řek, pralesů a nádherných novozélandských hor a sopek. Největším zážitkem, když pominu krásy přírody, byla návštěva farmy, kde se chovají ovce, jejichž vlna se používá k výrobě oblečení značky Devold. Pro mě to bylo o to intenzivnější, jelikož jsem sám už 14 let jejich ambasadorem a tuto značku nosím a propaguji. Viděl jsem tam obrovská stáda ovcí a zachytil na kameru i jejich stříhání.

Líbí se mi, že Devold má celý výrobní proces – od kontaktu na chovatele a farmáře na Novém Zélandu, v Austrálii nebo Argentině, přes zpracování vlny a výrobu oblečení v Evropě – pod svou kontrolou. S farmáři uzavírá dlouhodobé smlouvy, díky nimž mohou bez obav investovat čas, peníze i lásku do péče o ovce a být hrdí na svou práci. Lidé z Devoldu navštěvují farmy a zajímají se o jejich rodiny, a díky tomu všemu je vlna ta nejkvalitnější.


Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.

Teď ses vrátil z Norska a Litvy, co jsi projezdil?

To je právě také propojeno s Devoldem – měl jsem tam sraz s Jiřím Fidrantem, majitelem Norské módy, který mě kdysi přivítal s otevřenou náručí a první výbavu mi věnoval právě na výpravu do Vladivostoku. A tak jsem při té příležitosti zase po dvanácti letech navštívil v Aalesundu firmu Devold, která slaví sto sedmdesát let od vzniku. Představ si, původní pan Devold, zakladatel firmy, byl taková obdoba našeho Tomáše Bati. Pro lidi dělal první poslední, nejen, že je zaměstnal, ale postavil pro ně byty, pro děti udělal mateřskou školku a měl svoji vlastní záložnu. A jak jim peníze nechal vydělat, tak je z nich zase v jídelně, spořitelně apod. dostal zpátky, dělal takový chytrý způsob podnikání.

Cestou jsme si v jižní části Norska s manželkou zopakovali známé pohledy na přenádherné norské fjordy, objeli jsme pár zákoutí a vesnic a zjistili jsme, že Norsko se nemění a zůstává pořád krásné, i když letos nám počasí zrovna nepřálo. Při zpáteční cestě přes Finsko jsem se zastavil v Litvě ve výrobním podniku Devold. Zde jsem měl možnost vidět celý proces výroby od pletení tkaniny až po sešívání jednotlivých dílů. Dostal jsem se i k jejich balení a distribuci. Ve vrchním patře je robot, který podle zadání z počítače nakládá všechno zboží do beden tak, jak si zákazník poručí, a to jde potom do celého světa bez zásahu lidské ruky.

Devold of Norway je jednou z nejstarších outdoorových značek. Příběh Devoldu začal v dobách prvních velkých polárních expedic. Společnost založená v roce 1853 na západním pobřeží Norska se už přes 166 let věnuje vývoji a inovacím zpracování vlny s cílem nabídnout vlněné oblečení bez kompromisu v kvalitě, komfortu a ochrany nepřízní počasí.

devold logo

Tipy na vybavení od Devold:

Devold dětiDevold ženyDevold muži
Dětské merino tričko Devold Duo Active Dámské oboustranné merino tričko Devold KviteggaPánské merio triko s dlouhým rukávem Devold Patchell

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: