Články

Den šestý nás čekala opět dlouhá cesta a mnoho míst k zastavení, takže jsme nezaháleli vyspáváním a vstali časně ráno. Krátce na to jsme ale zjistili, že banánové plantáže, kde jsme si plánovali dopřát pravou banánovou snídani, otevírají až v 10 hodin.

Městečko Tom Price, kde jsme se toho rána probudili, bylo založeno v roce 1960 na základě velkého naleziště železa, které se zde od té doby těží.

Po ženách oblečených do pestrobarevných sárí pokukujeme už skoro pět měsíců. Je to zázrak, jakou parádu dokáží Indky i Nepálky udělat s obyčejným pěti či šestimetrovým pruhem látky. Bez jehly, bez niti, bez špendlíků. Zamotané do lehkého hadříku sebevědomě vykračují ulicemi. A já chci také sárí.

6.8.2001, pondělí Po celonoční jízdě přistáváme na bus terminálu v Shirazu. Taxíkem objíždíme tři hotely. Zakotvujeme v Daria hotelu, nic moc, taková pohodka jako v Kabiru už to asi nikde nebude (po zkušenostech z Darie doporučujeme brát pokoje bez toalet a sprch – lepší když smrdí na chodbě, kam si člověk může v pohodě odskočit). Do 12 chrupkáme a vyrážíme na jídlo. Skopový kebab je dobrý, ale na můj rozdrážděný žaludek je to bez piva velká bomba a ještě dlouho ho cítím v žaludku.

9.8.2001, čtvrtek V Kermanu bez problémů přesedláváme na bus do Bamu. V Bamu na terminálu se spolu s nevím kolika lidmi soukáme do shared taxi. Musí nás být asi dost, neboť jen vepředu sedíme čtyři J. Vždycky když chce taximen přeřadit, musí se maník vedle mě nadzvednout (sedí na řadící páce). Kolik jich sedí vzadu, nevím, protože se nemůžu ani otočit J. Taxíkář je pěkný démon a fičí si to takhle Bamem asi 110 km/hod starým vychrochtaným Peykanem (značka super íránských vozítek). Ubytováváme se v hostelu Ali Amiry (je skvělý) a vyrážíme k pevnosti.

14.8.2001, úterý Den začíná celkem slibně, daří se nám (teda hlavně mně) vstát opravdu v 6 hodin, jak jsme si předsevzali. Krátce po 7. jsme na yazdském bus terminálu. Bohužel nám těsně ujíždí autobus do Kashanu v 7 hodin. Hledáme další bus, u jedné přepážky nám jeden slizoun (jinak jsou Íránci sympatičtí lidé) nabízí lístek za 40 000IRR na 7:30!

Po pěti dnech namáhavé chůze proti proudu řeky Marsyangdi jsme se konečně ocitli v krajině Něšangů. Úzký skalnatý kaňon se rozevřel do rozložitého údolí. Himalájské vrcholky nám nabídly fantastické pohledy na své mohutné ledovce. Jsme v království bohaté kultury, kde každý měsíc je možné zastihnout místní obyvatele ve víru slavnostních festivalů. Vítejte v Manangu.

28.7.2001, sobota Sedíme ve výstupní hale mezinárodního teheránského letiště Mehrabat, je 2:30 ráno. Zatím nemůžeme s Lenkou uvěřit, že vše proběhlo až tak neskutečně hladce.

30.7.2001, pondělí Někdy kolem páté ráno mě budí všudypřítomné celkem depresivní kvílení z ampliónů – bylo to moje první seznámení s muezínem. Před odjezdem jsme očekávali, že v době hlavních modliteb, tj. ráno, v poledne a večer ustane na chvíli život, každý sebou bací na zem a bude poctivě drtit modlitbu ( třeba jako v Saudské Arábii), ale nic takového.