HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

James Cook - slavný mořeplavec

Se svou lodí se Cook vydával nejprve na jih. Mapoval Novozélandské ostrovy i další oblasti v Oceánii. Jeho poslední výprava ale vedla na sever. Při této cestě také zemřel rukou domorodce na Havajských ostrovech.



James CookJames Cook

COOK James (* 27. 10. 1728, Martin-cum-Cleveland, Yorkshire, Anglie, † 14. 2. 1779, Havajské ostrovy) – britský mořeplavec

... poslušni přání Jeho královského Veličenstva vydali jsme příkazy, aby šalupy Resolution a Adventure byly vypraveny tak, aby se mohly vydat za dalšími objevy k jižnímu pólu, a protože máme zkušenosti s Vašimi schopnostmi a Vaším dobrým počínáním při Vaší poslední plavbě, došli jsme k závěru, že Vás jmenujeme velitelem prvně jmenované šalupy a že Vám svěříme vedení zamýšlené plavby.

Tajná instrukce britské Admirality, vydaná 25. června 1772, směřovala ke kapitánu Jamesovi Cookovi. Selský synek ze severní Anglie měl již řadu zkušeností z minulých cest. Dokázal se svou lodí vyznačit řeku Svatého Vavřince a pomohl anglickým námořníkům proniknout k pevnosti Quebec a vylodit zde pěchotu k rozhodnému útoku proti francouzské posádce. Prozkoumal a zmapoval pobřeží Newfoundlandu.

 

Z Anglie na jih

V květnu 1768 se s lodí Endeavour vydal na první cestu do jižních moří, aby pozoroval průchod Venuše přes sluneční kotouč a zakreslil do mapy země, které dosud objevovali jen Nizozemci. Ke Cookovu doprovodu patřili astronom Green a botanici Banks Solander. Jeho koráb vyplul 27. května 1769 po Temži z Londýna do Plymouthu a odtud Atlantikem do Funchalu na Madeiře (13. 9.). V listopadu se přiblížil k brazilskému pobřeží a zakotvil v Rio de Janeiru. Po zajištění zásob na další cestu zvedla Endeavour kotvu a počátkem prosince se dala na cestu jižním směrem. Podél amerického pobřeží plula k Ohňové zemi a kolem mysu Horn se dostala do Tichého oceánu.

Zamířila k souostroví Tahiti, kde přistála 11. dubna 1769. Na ostrově krále Jiřího vystavěli britští námořníci pevnost a zůstali zde do srpna. V lodním deníku popsal Cook přírodu ostrovů i zvyky jejich obyvatel: Obě pohlaví vyjadřují nejnecudnější myšlenky bez ostychu a mají zalíbení v takové rozmluvě jeden víc než druhý. Neposkvrněnost je tam málo ceněna, obzvláště mezi středním lidem – dokáže-li se ženě, že se prohřešila proti čistotě, jest jediným trestem jejím, že je bita od muže. Muž jest velmi ochoten nabídnouti svoji mladou ženu cizinci, dokonce i vlastní dceru a zdá se mu býti podivným, jestliže zamítnete jeho návrh ...

Podobně jako jiným kapitánům ztráceli se i Cookovi námořníci, kteří si nacházeli družky a vydávali se za nimi na pevninu. Kapitán si povzdechl: Lodní mužstvo bylo následkem volného styku se zdejšími ženami v horším zdravotním stavu, než když jsme zde přistáli, neboť za tu dobu si více než polovina utržila venerickou nemoc.

 

Mapování Nového Zélandu

Vítr nesl Endeavour oceánem k jihu – na počátku listopadu 1769 dospěla k Novému Zélandu (8. 11.). Cook se několikrát vydal na průzkum Severního ostrova a rozhodl se obeplout ho proti směru hodinových ručiček. Zjistil, že nejde o součást hledané „Jižní země“, ale o samostatný ostrov, který má ještě jižního souseda. V lednu a únoru 1770 obeplul Jižní ostrov a tím definitivně rozhodl otázku, zda Nový Zéland, objevený a pojmenovaný roku 1642 A. Tasmanem, nepatří k rozsáhlejší pevnině (jak dosud mínili geografové):

Co se týče jižního světadílu, nevěřím, že takový existuje, nanejvýše ve velmi vysokých šířkách. Ačkoliv dlouhá léta panoval opačný názor a stále ještě může převládat, zdá se mi naléhavě, a moje mínění je založeno na cestě naší lodi do těchto moří, (...) že existuje velký oceánský prostor, který se dotýká až tropických oblastí.

Od Nového Zélandu se Endeavour obrátila k severu, kde její kapitán chtěl pokračovat ve výzkumech nizozemských mořeplavců. Po deseti dnech plavby zakotvila 29. dubna v Botany Bay, nedaleko od níž později vyrostlo velkoměsto Sydney.

Po týdnech odpočinku pokračovali Cookovi námořníci podél australského pobřeží dále na sever. Loď se proplétala mezi ostrůvky Velkého korálového útesu, až 11. srpna 1770 narazila na mělčinu. Na malých člunech se snažili Cook a jeho námořníci zkoumat jednotlivé ostrovy. Po několika dnech se podařilo opravit poškozenou loď, kterou před potopením zachránil kus korálu zaseknutého do díry v lodi, a pokračovat v plavbě na sever. Kapitán Cook považoval za své právo připojit objevené země k britskému impériu a na mapách se na místě Nového Holandska objevil Nový Jižní Wales.

Při další plavbě se potvrdila Cookova domněnka, že Austrálie Nová Guinea jsou odděleny mořským průlivem. I s poškozenou lodí se anglickému mořeplavci podařilo dostat k Sundským ostrovům a 10. října 1770 přistála EndeavourBatavii (Jakartě). S provizorně opravenou lodí, ale s nemocnou posádkou plul James Cook k mysu Dobré naděje (13. 3. 1771), ostrovu Svaté Heleny (2. 4.) a 13. července 1771 se jeho loď dostala přes Dover do Londýna.

 

Podruhé za jižní zemí

O necelý rok později nastoupil James Cook s koráby ResolutionAdventure na druhou výpravu, která měla najít cestu k jižnímu světadílu. V početné posádce nechyběli opět astronomové a přírodovědci, mezi nimi J. Banks, účastník první Cookovy plavby. Koncem července 1772 se obě lodi zastavily pro zásoby na Madeiře a odtud zamířily k jihu Afriky; k mysu Dobré naděje dopluly na konci října 1772.

Zprávy o francouzských lodích, které rovněž zamířily do jižních moří, urychlily vyplutí britských lodí (23. 11.). Při cestě dále na jih zaznamenávali Cookovi muži znamení blížících se oblastí věčného ledu: Páry se sněhem a sníh s deštěm po celých čtyřiadvacet hodin, teploměr většinou pod bodem mrazu nebo na něm, pročež naše plachty i ráhnoví jsou pokryty ledem. Přepluli jsme kolem osmnácti ledových ostrovů a kolem mnoha jednotlivých kusů ledu a viděli jsme znovu tučňáky, zapsal James Cook do lodního deníku k datu 13. prosince 1772.

Nebezpečí, že obě lodi uvíznou v ledu, vedlo Cooka k rozhodnutí obrátit se k Novému Zélandu. ResolutionAdventure dosáhly 18. ledna 1773 67° 15’ jižní šířky. Na počátku února se obě lodi rozdělily a dopluly samostatně k Novému Zélandu (Resolution zakotvila 25. března u Jižního ostrova). Znovu se u novozélandského pobřeží setkaly v květnu 1773 a společně pokračovaly do jižního Pacifiku. Dopluly k Pitcairnovým ostrovům (2. 8.) a znovu se vrátily na Tahiti (15. 8.).

 

Lodě se rozdělují

Počátkem září vyplula Cookova výprava za dalším poznáním Společenských ostrovů a v říjnu mířila k Novému Zélandu. V rozbouřeném moři v blízkosti Severního ostrova se lodi opět vzájemně ztratily (30. 10.). Adventure, které velel kapitán Fourneaux, zamířila nejprve k mysu Horn a zpátky k mysu Dobré naděje. Stala se první lodí, která obeplula svět ze západu na východ. V červenci 1774 se vrátila do Anglie.

V nastávajícím létě se Cookova Resolution obrátila znovu k jihu, aby pokračovala v hledání hypotetické Jižní země. Doplula přitom (30. 1. 1774) na 70° jižní šířky. Na základě nabytých zkušeností vyslovil James Cook názor, že nebylo pravděpodobné, že bychom v těchto mořích našli pevninu, rozhodně ne na této straně Hornského mysu.

Cook se vrátil do tropických oblastí a při cestě Pacifikem doplul k Velikonočnímu ostrovu (14. 3.): Naši přátelé pozorovali, že na této straně ostrova je mnoho oněch obrovitých soch, o nichž si lidé tolik vyprávějí. Některé jsou ve skupinách na postavených plošinách, jiné stojí jednotlivě toliko v zemi, a to nijak hluboko, popsal Cook v deníku setkání se sochami moai.

Od Velikonočního ostrova plula Resolution severněji a znovu objevila souostroví Markézy (12. 4.). Koncem dubna zamířil Cook znovu ke Společenským ostrovům a strávil zde se svými námořníky dobu od 22. 4. do 4. 6. 1774. Na počátku června se vydal k Novým Hebridám, kam doplul 17. 7. Jeho námořníci se střetli s obyvateli ostrova Niue a v září Cook objevil Novou Kaledonii.

 

Třetí pokus

Na jižní polokouli se blížilo léto a Resolution se znovu vrátila k Novému Zélandu. Pod plnými plachtami se vydala napříč Tichým oceánem až k Ohňové zemi. Obeplula nejjižnější část Ameriky a v lednu 1775 zamířila znovu k jihopolárním končinám. V jižnějších šířkách se dostávala na úroveň mysu Dobré naděje; aniž o tom Cook věděl, obeplul šestý světadíl. Při této plavbě objevil ostrovy Nové ­Georgie (20. 1. 1775) a 21. března se dostal k břehům jižní Afriky. Odtud se vydal na zpáteční cestu do Anglie – po třech letech a osmnácti dnech jeho loď zakotvila 30. července 1775 v Plymouthu.

Druhá cesta ověnčila Jamese Cooka slávou. Současníci oceňovali výsledky jeho plavby při hledání kontinentu v jihopolárních mořích, sčítali nově objevené ostrovy a navštívené vzdálené země. Královská vědecká společnost vyznamenala Cooka ze objev prevence proti kurdějím. Všeobecné uznání si Cook vysloužil i za novou, jednodušší metodu výpočtu zeměpisné délky.

Proslavený mořeplavec nezůstal v Anglii příliš dlouho. Již v lednu 1776 začal připravovat Resolution na novou výpravu, která měla hledat námořní cestu kolem severní Ameriky. Britský parlament vypsal za její nalezení prémii 20 000 liber a spolu s Resolution se za tímto cílem vydával 8. července 1776 z Plymouthu i škuner Discovery. Mezi důstojníky byl též W. Bligh, který se o několik let později proslavil při vzpouře na lodi Bounty (1787).

Obvyklou cestou zamířily obě lodi ke Kanárským ostrovům a k mysu Dobré naděje (18. 10.). Mimořádně silné bouře zadržely Cookova plavidla na jihu Afriky a teprve na počátku prosince (3. 12.) se mohla vydat ke Crozetovu ostrovu (12. 12.) a ke Kerguelenovým ostrovům (27. 12.). Odtud pokračovala britská výprava na Tasmánii (26. 1. 1777) a k Novému Zélandu (10. 2.).

Po několikadenní přestávce se Cook vydal na východ. Objevoval přitom nové ostrovy v Pacifiku a koncem dubna doplul k Tahiti, kde se jeho lodi proplétaly mezi jednotlivými ostrovy. Jejich kapitán si všímal životního způsobu Polynésanů a popsal ho v lodním deníku. V prosinci 1777 opustil ostrov Bolabola a zamířil k severu. O Vánocích přetnuly oba koráby rovník a 18. ledna 1778 uviděli britští námořníci první pohoří na Havajských ostrovech (Cook je nazval Sandwichovy ostrovy): Ráno jsme spatřili na severovýchodě ostrov, a brzy nato jsme viděli ležeti na severu novou zemi, která však byla od onoho ostrova oddělena. Obojí se zdálo býti vysokou zemí.

 

Hrdinná smrt mořeplavce

Od Havajských ostrovů se James Cook obrátil k východu. Doplul k severoamerickému pobřeží, objevil Vancouverův ostrov (29. 3.) a po měsíci pokračoval kolem Kanady dále k severu. Dotkl se několikrát území dnešní Kanady; do mapy zakreslil jižní břehy Aljašky a dostal se až k jejímu nejzápadnějšímu bodu (mys Prince waleského). Koncem srpna 1778 vstoupily Cookovy koráby do oblasti Arktidy a dospěly až na 70° 44’ severní šířky. Z paluby lodi přitom spatřili britští námořníci břehy Asie.

Blížící se zima, která se ohlašovala plujícími krami a vznikajícími ledovými bariérami, donutila Cooka, aby se uchýlil jižněji, nejlépe k břehům Havaje. Zamířil proto k Aleutám, kde se potkal s ruskými lovci kožešin, od nichž chtěl zjistit některé údaje o Kamčatce. Hodlal je v příštím roce využít při chystané plavbě k severu.

V prosinci 1778 se Cookovy lodi vrátily k Havaji. Cook hledal vhodná kotviště, ale prudké pasátní větry ho vracely (i s vážně poškozenou Discovery) do zátoky Kealakekua (11. 2. 1779). Poměr mezi místními obyvateli a britskými námořníky se den ode dne zhoršoval. Ukradený člun vedl Cooka k tomu, aby vystoupil na břeh k jednání s místním vládcem. Z lodi, která ho doprovázela, padly výstřely proti domorodcům, shromážděným na pobřeží. Cook se snažil situaci urovnat, ale sotva se obrátil ke svým námořníkům, „byl zezadu bodnut dýkou a zabit“ (14. 2. 1779). S největší námahou udržel kapitán Clerke rozzuřené námořníky, kteří chtěli masakrem pomstít Cookovu smrt.

 

Další smrt kapitána

Pod Clerkovým velením opustily obě lodi osudnou zátoku (22. 2.), aby se pokusily naplnit Cookův plán nalézt cestu kolem severu Ameriky. Vydaly se ke Kamčatce a z přístavu Petropavlovsk vyslali námořníci zprávu o postupu expedice a o Cookově smrti do Anglie, kde v lednu 1780 vyšla v novinách.

Kapitán Clerke se snažil plout do arktických vod, ale jeho smrt donutila výpravu k návratu do Anglie. Pod velením kapitánů Gorea (Resolution) a Kinga (Discovery) pluly podél východního pobřeží Kamčatky k Japonsku, do Macaa a Kantonu. Zamířily k Sumatře a přes Indický oceán do Kapského města. S mimořádnou opatrností, kterou si vyžadovala námořní válka Anglie proti koalici Francie a Španělska, se obě lodi 4. října 1780 vrátily po čtyřech letech, dvou měsících a 22 dnech domů.

Zestručněný překlad Cookových deníků vydal v roce 1911 nakladatel J. Otto v překladu dr. Bořivoje Prusíka. Novější vydání zápisků Jamese Cooka z jeho druhé cesty vydala Panorama (1978) v překladu Jarmily Haukové.

Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.


29.10.2011, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Co můžeš procestovat dnes, neodkládej na zítra!