První známou civilizací byla tzv. civilizace údolí Indu (zhruba 2500př.n.l.-1750př.n.l.), která je také nazývána podle jednoho ze svých dvou hlavních městských středisek na přítoku – Harrapy – harrapská kultura (druhým městským centrem bylo město Mohendžo-Daro). Tato rozsáhlá městská civilizace se pravděpodobně vyvinula z dřívějších neolitických kultur Afghánistánu a Balúčistánu. Kolem r. 1750 př.n.l. dochází v harappské civilizaci k období úpadku, zánik lidu z údolí řeky Indus zůstává stále nejasný, neboť hieroglyfické nápisy této civilizace nebyly dosud rozluštěny. Jedním z možných důvodů zániku mohl být i příchod indoevropských árijských kmenů, kočovných pastevců v 2. tisíciletí př.n.l., kteří oblast postupně, v několika vlnách, kolonizovali.
Období vzniku prvních sídlišť árijských kmenů v Indii se označuje jako doba védská (1200 – 600př.n.l.). Vzpomínky na rané období svých dějin Áriové zapsali do nejstarších literárních památek, do véd. Za počátek vlastního historického období indického subkontinentu lze pokládat 7.stol. př.n.l.. Severní Indie byla v tomto období rozdělena na 16 velkých nezávislých států s různým politickým zřízením. K nejvýznamnějším z nich patřilo Košálsko a Magadhsko, které spolu s ostatními státy mezi sebou bojovaly o politickou nadvládu v severní Indii. Z tohoto boje nakonec vítězně vzešlo Magadhsko. Vznikla Magadhská říše (6. – 4.st. př.n.l.), která se na vrcholu moci ocitla za vlády dynastie „devíti Nandů“. Ta položila základy sjednocení Indie.
V r. 327 př.n.l. byla severní Indie ohrožena tažením Alexandra Velikého, který dobyl většinu severozápadní části. Toto tažení, ač nemělo žádné politické důsledky, zahájilo nové kulturní spojení Indie a Středomoří a vytvořilo nové obchodní cesty. Po Alexandrově odchodu využil vojevůdce Čandragupta Maurja sílícího odpor obyvatel proti despotickému útlaku, vyhnal zbytek makedonských vojáků a ujal se vlády. Tak vznikla Maurijská říše (325 – 185 př.n.l.), která dosáhla největšího rozkvětu za vlády císaře Ashoka (Ašoka). Za jeho vlády uznával maurijskou nadvládu celý indický subkontinent. Po krvavé válce v r. 260 př.n.l. (u Kalingy) přijal Ašóka zásady buddhismu, jeho čtyři vznešené pravdy a Buddhovu osmidílnou stezku. Kmen Kušánů založil na území Indie mocnou Kušánskou říši (1. st. n.l.), která rozkládala se od Afghánistánu k Váránasí.
V tomto období dochází k hospodářskému a rozmachu, vrcholu dosahuje i sanskrtská literatura a výtvarné umění. Od 1.st. se také objevují zmínky o jihu Indie, jejíž vývoj nebyl až do této doby přesněji znám. Počátkem 2.st. př.n.l. zde dochází k sjednocení tamilských království, vznikají důležité obchodní přístavy, používané římským a čínským obchodním loďstvem. V této době také dochází ke kolonizaci a šíření indického vlivu na Cejlon a do jihovýchodní Asie (do Malajska, Indonésie, Kambodži, Siamu apod.).
K úpadku Kušánské říše dochází ve 3.st. n.l. a Indie se opět rozpadá na malé rodové státy. Sjednocovací proces zahájil znovu ve 4.st. n.l. rod Guptovců, panovníků v Magadhsku. Největšího rozkvětu dosáhla Guptovská říše (4. – 5.st. n.l.) za vlády Čandragupty II. Toto období, v jehož průběhu dosáhla staroindická společnost největšího kulturního rozvoje, je považováno za klasický věk. Konec této éry nastal počátkem 6. století nájezdy Hunů. Říše Guptů se rozpadla na několik menších celků. Poslední pokus o sjednocení uskutečnil v 7.st. n.l. kníže, později král, Harša. Po jeho smrti se však říše definitivně rozpadla na množství feudálních států. Opětovné sjednocení v jeden státní celek se podaří teprve koncem 12.st. muslimským dobyvatelům. Na začátku 11. století začali na území Indie pronikat muslimové z Turecka a Afghánistánu. Toto období je možno označit obdobím drancování a krutovlády.
Teprve afghánští Ghurové se na dobytých územích začali usazovat a do roku 1200 měli pod sebou celou severní Indii. V roce 1206 byl založen Dillijský sultanát. V roce 1220 začali na sever Indie pronikat Mongolové pod vedením Čingischána a zůstali zde až do konce 14. století. Na jihu Indie zatím roku 1336 založil Mohammed Tughlag říši Vijayanagar, která se stala nejsilnější hindskou říší na dobu 200 let. Poté následovalo další více než 200leté období vlády Mughalských panovníků (1527-1757). Bylo to období velkého rozvoje indické vědy, kultury a architektury.
Koncem 15. století dorazili ke břehům Indie první Evropané. Nejdříve Portugalci (Vasco da Gama), následně Britové, Francouzi a Holanďané. Britové nejdříve Indii ovládali obchodně prostřednictvím Východoindické obchodní společnosti, ale postupně se z pouhých obchodníků měnili na administrátory a stali se skutečnými vládci Indie. Úlohu měli usnadněnu tím, že Indie byla počátkem 19. století rozdrobena na řadu malých útvarů. Britové upevnili centrální řízení země, začali rozvíjet průmysl i zemědělství, stavěli železnice, položili základy administrativy a soudnictví.
Na přelomu 20. století začal narůstat odpor vůči britské koloniální vládě a po 2. světové válce se nezávislost Indie stala nevyhnutelnou. Zároveň v zemi sílil náboženský konflikt mezi hinduisty a muslimy. Jediným schůdným řešením se zdálo být rozdělení Indie na novou hinduistickou Indii a muslimský Pákistán. K vyhlášení nezávislosti Indie a vzniku Západního a Východního (následně Bangladéš) Pákistánu došlo v roce 1947.
