Cestopisy a reportáže

Cestovatel, fotograf, dokumentarista, dobrodruh, průvodce, přednášející, sběratel, učitel španělštiny a slovenštiny, milovník Latinské Ameriky. Michal je muž mnoha tváří a jedna vášeň spojuje všechny: hluboké poznávání světa. V Latinské Americe strávil měsíce, žil s domorodci, šplhal na sopky i bloudil džunglí. V tomto rozhovoru odhaluje, proč ho nezajímá turistický mainstream, co ho fascinuje na „pomalejším cestování“ a jaké místo mu navždy zůstalo v srdci. 

Když se řekne Amišové, většina z vás si asi představí podivnou náboženskou sektu odmítající jakékoliv technologie a výdobytky dnešní civilizace. Žijící kdesi v ústraní v uzavřených komunitách odříznutých od většinové společnosti a jejich zákonů, v silně patriarchálních mnohočlenných rodinách, živících se především zemědělstvím a chovem dobytka.  

Už je to přes rok, pořád mám ale v hlavě svůj slib Adolfovi, že tenhle článek napíšu. Na jeho farmě jsem strávil dva týdny a ten čas si budu pamatovat, ačkoli nebyla z těch výstavních, a pokud vím, neměla ani jméno.

Když se řekne Nikaragua, vybaví se mi velká houpací síť zavěšená ve stínu a v ní odpočívající domorodci. Čas na siestu se najde vždycky a o poklidné místečko také nouze není.

Pod pojmem metropole si většina z nás vybaví velká pulzující města, upravená historická centra, rozkvetlé parky či promenády plné kaváren. Hlavní město Nikaraguy je ale odlišné. Managua je krom jiného nejnebezpečnějším místem země, historické centrum chybí, cesty jsou prašné a plné každodenních nástrah. Po ulicích se příliš nedoporučuje chodit pěšky, a to nejen po setmění. Přes to všechno i Managua dokáže být svým způsobem krásná. Je protkána jakousi zvláštní revoluční atmosférou.