HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Miraflor: Snadno a rychle dobrovolníkem na farmě v Nikarague

Miraflor: Snadno a rychle dobrovolníkem na farmě v Nikarague

Už je to přes rok, pořád mám ale v hlavě svůj slib Adolfovi, že tenhle článek napíšu. Na jeho farmě jsem strávil dva týdny a ten čas si budu pamatovat, ačkoli nebyla z těch výstavních, a pokud vím, neměla ani jméno.

Bylo to dobrovolničení z těch autentických – za které jako dobrovolník neplatíte. Přijde mi, že to už není samozřejmostí, a když jsem na tu nabídku na stránkách http://www.purplehill.org narazil, neváhal jsem. Vyměnil jsem si dva emaily s Carmen a přeplněným autobusem se o pár dní později vydal směrem Miraflor, s tím že „finca de Marta y Adolfo“ je dostatečná adresa.

Nejprve jsem se seznámil s příjemnou paní Martou a její dvouměsíční vnučkou Francis. Hospodařily doma samy, zatímco Adolfo zřejmě obcházel desetihektarovou farmu nebo tlachal se sousedy na stavbě komunitního centra. Dostal jsem pokoj vyzdobený kanadskou vlajkou, se stěnami polepenými jakýmisi reklamními letáky – to aby neprofukovalo. Pak mi došla slovní zásoba, sedl jsem si pod strom a čekal na pána domu. Farma je postavena nad údolím, sedět a dívat se mi pak bylo celých čtrnáct dní příjemným rozptýlením.

Fairtrade farmy v Mirafloru za pěníze evropských vlád

Adolfo, jak se ukázalo, je snědý, rozložitý pán s příjemným a vstřícným úsměvem a skvěle srozumitelnou španělštinou. Asi měl pocit, že potřebuju uvést do děje a hned mi začal popisovat, jak funguje farma a celá „cooperativa“. Farmy v Mirafloru se totiž sdružují do cooperativ a ze vzájemné spolupráce profitují všichni. Sdílí prostory pro produkci kávy, společně žádají o dotace, rozdělují si mezi sebou práci na společných projektech. „Projekty“, „dotace“, „kooperace“ a „fairtrade“ byla slova, která jsem slyšel až překvapivě často.

Trip.market, prodejce letenek a ubytování po celém světě, přináší výhodné nabídky i inspiraci novodobým objevitelům. Leťte do Norska se slevou 400 Kč na hlavu. Stačí využít slevový kód TM400.

Pochopil jsem, že místní farmáři profitují z krásy okolní přírody. Miraflor je rezervace a kvůli tomu jsou vlastníci pozemků omezeni na některých svých právech. Nemůžou si například kácet stromy, jak chtějí, používají proto metodu pěstováni kávy „ve stínu“. Kávovníky jsou rozesety pod vzrostlými stromy a farma pak vypadá jak bohatý tropický les. Náhradou za tyhle omezení jsou farmářům dotace od vlády a možnost získat další peníze i například z programů evropských vlád. Část půdy v Mirafloru je vlastněna i cizinci a pozemky už dávno nejsou za hubičku.

Málo práce na farmě?

Moje motivace byla ale jiná, než objevovat fungující socialismus. Po třech měsících na cestě jsem chtěl chvíli zůstat na jednom místě, dělat něco rukama a unavit se taky pro změnu prací, ne jen dlouhými autobusovými přejezdy.

Nevím, jestli to bylo jen ročním obdobím, ale přišlo mi, že je na farmě málo práce. Káva se sklízí od prosince do února, teď byl červenec. Adolfo ještě pěstuje fazole, které jsme pleli, a kukuřici, kterou bylo potřeba ošetřit proti škůdcům. To dělali Adolfovi synové. Další vděčnou aktivitou bylo nošení dříví z lesa, k čemuž jsem se párkrát uchýlil, když jsem trpěl pocitem neužitečnosti. Pro kuchyni jsem nosil vodu z asi půl kilometru vzdálené studánky, než se po týdnu rozvodnil blízký potok a studánku zatopil. Pak se v kuchyni používala dešťová voda prohnaná jakýmsi chytrým filtrem, který vypadal skoro jako obyčejný barel na vodu, ale ne úplně.

U oné studánky (a posléze v potoce) jsem se taky umýval a byla to vždy výzva a následně dobrý pocit. Adolfo mi pak tvrdil, že toho mnoho nepotřebuju. Společně s malým penzem očekávané práce z toho dedukuju, že jsou s Martou zvyklí spíše na mladší dobrovolníky, kteří se chtějí hlavně něco dozvědět a je pro ně výzvou už pobyt ve venkovských podmínkách.

Denní režim na nikaragujské farmě

Den probíhal následovně. Vstal jsem po sedmé, to už byla většina rodiny dávno vzhůru. Zašel jsem do kuchyně, sedl si na stoličku a dostal místní kafe – z farmy. Pak jsme s Martou poslouchali rádio a já jsem měl radost, když jsem náhodou porozuměl, o čem se mluví. Případně jsme s Adolfem řešili rozdíly mezi Nikaraguou a Českou republikou. Na tahle rána jsem se těšíval. Když byla připravená, dostal jsem bohatou snídani a tu už jsem si vychutnával sám se čtečkou, a klidně hodinu… Mezitím se Adolfo někam vytratil a já ho musel najít, případně dohnat.

Často jsme začali den na stavbě místního komunitního centra. Adolfovou povinností bylo nanosit vodu pro namíchání malty. To nám zabralo tak čtvrt hodiny, pak jsem ještě dobu pozoroval cvrkot na stavbě a občas s něčím pomohl, zatímco Adolfo klábosil s dalšími farmáři. Zvlášť jeden z nich si mě oblíbil a několikrát za den mi říkal: „Pedro, ty tomu tady velíš. Jestli to dělaj blbě, tak jim řekni, že to tak nejde…“

Jindy jsme strávili dopoledne na svahu osetém fazolemi. Pěkná práce, navíc s atrakcí v podobě hada bydlícího pod největším kamenem. Široký kruh kolem kamene zůstal nevypletý, k mé radosti ale Adolfo s hadem nijak neúčtoval.

Nejtěžší prací bylo nošení vody pro postřik kukuřice. Dva desetilitrové barely se daly, ale když na mě vyšel velký třicetilitrový, bylo spíš věcí cti se s ním do svahu vydrápat. Naštěstí se mi to stalo dohromady dvakrát.

Kolem poledne se rodina sešla v domě, kdo měl hlad, nechal si naložit od Marty a většinou jsme se potkali u televize. Já hlad nemíval, snídaně a večeře mi na den bohatě stačily. V poledne jsem do sebe nacpal některou sladkost podezřelé barvy, jaké se daly pořídit v jednom ze tří krámků v okolí.

Fotbal je číslo jedna

Na farmu není zavedena elektřina, ale pár solárních panelů umožňuje svítit a dokonce mít puštěnou malou televizi téměř libovolně dlouho. Horší to bylo se signálem. Většinou běžel kanál, na který se dalo alespoň trochu dívat. S výjimkou fotbalu. Ten měl prioritu, i když se dalo dění na hřišti pouze tušit a na skóre jsem se musel zeptat. Přečíst nešlo a komentátorům jsem rozuměl pouze „Claro, claro, CLARO QUE SÍ“, což je reklama na mobilního operátora. Tenhle druh product placementu k nám doufám nikdy nedorazí.

Další výjimkou byly oslavy šestatřicátého výročí začátku Sandinistické revoluce. V Nikarague totiž revoluce stále žije, alespoň tak to prezentují provládní média. Tím spíš, že prezidentem je opět Daniel Ortega, první revoluční prezident. Zvlášť obyvatelé venkova jsou na svou vydobytou svobodu pořádně hrdí a já v tom vlastně nevidím nic špatného. Snad jen to, že připomínání letité minulosti utvrzuje také určitou nechuť ke Spojeným státům, které v sedmdesátých letech aktivně podporovaly Somosův režim. A jelikož jsou Američané mezi turisty zastoupeni nejvíce, pokud zavítáte do některé méně turistické oblasti, těžko přeslechnete tlumeně pronesené poznámky obsahující slova „gringo“ nebo „americano„. Za celé dva měsíce se mi ale nikde nedostalo nepřátelského přijetí.

Láká vás střední Amerika, ale do Nikaragui se nechystáte? Volte Kubu! Na nic nečekejte, kupte letenky a leťte. Na Kubu proudí stále více a vce turistů, proto se může stát, že svůj originální ráz a atmosféru postupně ztratí. Pokud tam vyrazíte, přečtěte si před cestou rozhovor s Lívií Kocnárovou o tom, jak Kubu procestovat co nejlépe.

Po obědě si šel Adolfo občas zdřímnout, pak jsme se vydali znovu na stavbu nebo mě vzal na procházku po krásné krajině Mirafloru. Nebo, pokud se siesta protáhla, jsem si udělal výlet sám. Večeře byla stejně bohatá jako snídaně, typicky byla téměř shodná. Ani nevím, jak je možné, že jsem se na jídlo pořád stejně těšil, když připomínalo směs příloh, kvůli kterým se na talíř nevešel hlavní chod. Snad díky zdravé aktivitě nebo prostě proto, že bylo všechno tak jednoduché a dobré.

Síla božího slova

Zkušeností, která z běžného koloběhu vybočila, byla návštěva kostela. Byl křesťanský, protestanský. Že se při mši hrálo na elektronické varhany, mi přišlo jako dobrý zlepšovák. Kazatel mě přivítal, každý z přítomných zarecitoval nebo přečetl úryvek z bible, následoval poměrně dlouhý proslov podbarvený už zmíněnými varhany. Pak začal rytmus hudby připomínat Eminema, lidi v prvních řadách začali skákat a skandovat něco o našem pánu. Já se nejistě podíval na Martu, která mě pobídla: „Proč to nefotíš?“ Rytmus hudby i tance nabral ještě větší obrátky, předříkávačka se zamotala do kabelu od mikrofonu a práskla sebou o zem. Byla promptně nahrazena a Marta to spokojeně okomentovala: „Slovo boží má ale sílu, co?“. Zážitek…

Po čtrnácti dnech na farmě jsem se rozloučil, natěšený do dalšího cestování. Jiní dobrovolníci zůstali i několik měsíců, já měl svůj plán a zpáteční letenku. Přesto, období na farmě je to, na které si z čtyřměsíčního výletu do střední Ameriky vzpomenu nejčastěji.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí