Tanec masek v Kungri

Pomoc! My chceme do Kungri!

Rychle zjišťujeme, jaké jsou možnosti se do Kungri dostat:

1) Jet busem směr Kaza a cestou vystoupit na odbočce u mostu. A dalších dvacet kilometrů stopovat. Finanční náročnost – nízká. Vyhlídky na úspěch – značně nejisté.

2) Sehnat ostatní baťůžkáře a připojit se k nim na sdílení pronajatého džípu. Jenže všichni izraelští idioti se již domluvili včera a místo není.

3) Zkusit ukecat nějakou komerční výpravu, aby nás přibrali do džípu nebo minibusu. Ochota by byla, ale místo pro tři poutníky a tři krosny už bohužel ne.

4) Stopnout mnichy. Jenže na to jsme pomalí a váhaví. Asi bychom jim museli skočit přímo před autobus a zkusit je ukecat. Šance na úspěch – malá.

Takže vyhlídky nic moc. A to zatím řešíme jen cestu tam. Zpáteční cestu do Kaza budeme řešit, až na to přijde řada.

Čekáme tedy na autobus do Kaza a snažíme se vymyslet neexistující možnost, která by minimalizovala finanční náročnost a maximalizovala šanci na úspěch. Tomáš ještě obíhá okolní majitele džípů, jestli se třeba do Kungri nechystají a nechtějí přibrat solventní spolucestující. To jako nás 🙂 Sice se mu podaří získat příslib odvozu, ale kluci následně kamsi beze stopy zmizí.

Záchrana v podobě Mahindry

Když už to vypadá beznadějně a naše obličeje jsou značně protažené zklamáním z úniku takového zážitku, zastaví před námi džíp. Jsou to ti kluci, kteří přislíbili Tomášovi odvoz. Nabízí nám pronájem celého džípu na cestu do Kungri. V autě sedí už ale tři, takže smlouváme o snížení ceny. Chvilku se dohadují, ale nakonec kývnou a dají nám to za přijatelný peníz. Stejně se v podstatě ostatní svezou zadáčo, ale aspoň nás to nestojí ještě cestu zpět, kterou s nimi nepojedeme. Skládáme se všichni do džípu a batohy uvazujeme na střeše. Kluci zapínají nezbytný ladacký popík a rozhrkaná hindra jménem Mahindra může vyrazit.

Vozítko sice vypadá, jako by bylo třicet let staré, ale podle pískování na oknech mu není ani pět let. Do Kungri nás ale doveze celkem spolehlivě.

Opilec a smrt jako organizátoři

Slavnost už začala a klášter i jeho okolí je doslova obležený lidmi. Před klášterem sedí prodejci všeho možného i nemožného. Lidé proudí od jednoho stánku ke druhému, do kláštera a zase ven. Dalo by se říci – jeden velký blázinec. Vše ale probíhá v klidu, bez strkanic a bez zbytečného spěchu. Ponořujeme se do lidské řeky a necháváme se unášet k jediné vyvařovně v okolí, kde si odkládáme batožinu.

Festivalové dění se odehrává na nádvoří gompy. Lidé zabrali okolní ochozy, střechy i část plochy nádvoří. Nám se podaří urvat luxusní místo v čele, kde v ochozech sedí hudebníci a představení kláštera a pod nimi na plastových židličkách francouzští turisté ověšení foťáky a kamerami. Shovívavě nám dovolí upelešit se před nimi na zemi. Sedíme tedy po vzoru místních v prachu země, ale s luxusním výhledem na celé dění.

Právě probíhá příprava pro další blok vystoupení. Příprava a oblékání mnichů probíhá uvnitř gompy a nádvoří je teď volné. Diváci využívají přestávku pro různá setkávání, zařizování a pobíhání. Děti využívají čas po svém a hrají si. Tím se ale volný prostor na nádvoří značně zmenšuje, a tak jsou tu ještě organizátoři, aby nastolili pořádek. Mnich v masce opilce a maličký mníšek jako smrtka prochází po nádvoří s proutky v ruce a neukázněnce usměrňují. Zároveň vyplňují přestávku a baví diváky improvizovaným vystoupením.

Zástup masek

Když se ale rozezní hluboký hlas trub, ruch velmi rychle utichá. Všichni netrpělivě vyhlíží masky. Z útrob kláštera se postupně vynořuje celý zástup masek, které představují různé podoby bóddhisatvů. Složité kostýmy a masky v nadživotních velikostech je velmi obtížné nést. Mniši v nich pravděpodobně ani nevidí na cestu, takže po schodech z gompy jim pomáhají malí mnišští pomocníci. Celý zástup se za zvuku trub usadí přímo proti nám a zahájí další část programu. Každá z masek se představí krátkým tancem. K vidění je stařec, kupec, ale i strašlivé znázornění špatných lidských vlastností.

Když už se začíná zdát, že je představení trochu monotónní, vyřítí se z gompy na nádvoří čtyři zjevení. Polonazí mniši s hrůzostrašnými maskami zabírají většinu plochy nádvoří. Zdá se, že rytmus jejich tance udávají nejen trouby a další hudební nástroje, ale také jejich vnitřní napětí. Synchronizovaně předvádí téměř akrobatické výskoky. V tom vedru obdivujeme nejen jejich tanec, ale i jejich výdrž.

Další představení je pravým protikladem. Vypadá to, že na plochu vpluly starodávné princezny-tanečnice. Jsou to ale malí mníšci z kláštera Tabo, kteří v krásných kostýmech předvádějí ladné pohyby rukou a práci s ručními bubínky.

Vířivým tancem se představí ještě obě hrůzu nahánějící spodobnění špatných lidských vlastností. Svým tancem a výskoky představují náš vnitřní boj s našimi špatnostmi. Mniši do tance dávají spoustu energie a je vidět, že na konci sotva pletou nohama a do schodů jim pomáhají pomocníci.

Pro turisty nezáživnou, ale pro místní obyvatele možná nejdůležitější částí programu je požehnání. Každý příchozí má jedinečnou šanci věnovat svůj příspěvek na klášter, obětinu nebo kathak (hedvábná šála) přímo do rukou masce představující Guru Rimpočeho. Na oplátku dostane požehnání opět přímo od masek. Je to důležitá součást náboženských oslav a nikdo z přítomných si ji nechce nechat ujít. My se držíme stranou, na svém místě a jen nevěřícně pozorujeme turisty, kteří se neštítí zamotat do davu, jen aby získali co nejlepší fotky. A přitom na to stačí teleobjektiv 🙂 .

Obě hrozivé masky doprovází nakonec tancem závěrečný průvod zpět do gompy, stejně jako dva trubači v kompletním mnišském rouchu.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Přestávka na prohlídku gompy

Poslední průvod ukončuje ceremoniální část programu. Mniši opatrně spouští obrovskou thanku (textilní malbu), která doteď vlála zavěšená od střechy gompy. Obrovskou a drahocennou malbu opatrně ukládají do speciálního pouzdra a za zvuku trub s ní mizí v útrobách kláštera. Zpět na denní světlo se dostane opět až při příštím festivalu.

Konec festivalu to ale ještě není. Po přestávce přijdou na řadu „světská“ vystoupení. Během přestávky se všichni hrnou kamsi do útrob kláštera na oběd. My využíváme přestávku k tomu, abychom si domluvili dopravu odpoledne do Kaza. V jednom džípu pro nás mají volno a tak nás vezmou. Odjezd je ale již ve tři hodiny. Jsme rádi, že se odtud vůbec nějak dostaneme, tak nesmlouváme. Jinak by nás totiž čekala noc pod širákem 🙂

Přestávka je dlouhá víc než hodinu, takže zbývá i dost času na okouknutí gompy. Stejně jako ostatní buddhistické stavby je zvenku krásně barevná a zdobená různými malbami. Prohlížíme si ji a z malé tabulky také zjišťujeme, že klášter byl založen ve třináctém století a že zde v roce 2004 provedl Dalajláma slavnost Kala-chakra pro nastolení rovnováhy. (Ta by se měla opakovat každé čtyři roky.) Klášter tedy prošel v roce 2004 rekonstrukcí a malby ještě dnes září novotou.

Mniši probíhají dovnitř i ven, ale pro veřejnost je gompa dnes uzavřená. Probíhají tam přípravy pro jednotlivá vystoupení. Rádi bychom se sice dovnitř podívali, ale nechceme být nezdvořilí. Naše zvědavost je ale asi viditelná, a tak nás jeden mnich pozve dovnitř. Prý je přestávka, tak se tam rychle můžeme mrknout. Umí trochu anglicky a vysvětluje nám některé zajímavosti. Nazývá se to tu také gompa tisíce buddhů. Opravdu, všude po stěnách objevujeme díky našemu hodnému průvodci malé sošky Buddhy. Nechybí samozřejmě také zobrazení Guru Rimpoče a křeslo pro Dalajlámu. Všude na lavicích jsou odložené části kostýmů a nádherné masky. Máme neuvěřitelnou příležitost si je prohlédnout zblízka. Jsou krásně provedené a hýří barvami. Povídám si s mnichem (tedy v rámci jeho i mé angličtiny) a Tomáš zatím dělá pár fotografií. Pár se ale v jeho případě díky digitálnímu foťáku rovná pár stovkám :-))

Venku ještě jednou zdvořile a s mírnou úklonou poděkujeme mnichům. Mladí mniši, co venku odpočívají se hned chtějí dát do řeči. Povídáme si tedy ještě chvilku a Tomáš se snaží vyfotit děvčata s šátky. 🙂 Izraelci zmerčili, že jsme se dostali dovnitř gompy a hrnou se bez dovolení dovnitř. Skoro si ani boty nesundají. Jsou však nemilosrdně vykázáni mnichy ven. „To máte pech, chlapci.“ Aspoň malé škodolibé ušklíbnutí za jejich včerejší nesdílnost si neodpustíme 🙂

Preludium na kanystr

Do odjezdu nám zbývá už jen něco přes hodinu. Na nádvoří nastupuje skupina dětí v místních krojích. Několik jich zpívá a asi patnáct holčiček a kluků předvádí tradiční tanec. Kolem pobíhá jejich učitel a dohlíží, aby bylo všechno perfektní. Celé představení je strašně roztomilé. Děti to berou opravdu vážně, protože se od zpěvu a tance nedají vyrušit ani kathaky, které jim neustále padají. Nakonec to vyřeší učitel, který je oběhne a uváže jim je kolem pasu. Kluci mají tradiční oděv doplněný beranicemi a děvčata šaty s kožešinovým pláštíkem a zdobeným čepcem. Tyhle kroje jsme zatím ještě nikde neviděli, ale prý se jedná o tradiční kroje údolí Spiti.

Když skupinka dotančí, přesunou se dvě dívky doprostřed nádvoří a zazpívají krásnou píseň. V Indii bych to nečekala, ale píseň je v jejich podání neuvěřitelně libozvučná a krásně se poslouchá. Druhá dívka na prazvláštní nástroj vyklepává rytmus. Při trošku bližším prozkoumání zjišťujeme, že hraje na dvacetilitrový kanystr od nafty. No každopádně jí to skvěle jde 🙂

Cesta do Kaza

Plní dojmů z dnešního dne se naloďujeme do auta, které na nás skutečně čeká. Jdeme na čas a tak trvá jen chvilku, než se k nám nalodí další rodinka a můžeme vyrazit. Rodinka se různě přeskupuje, ale nakonec nám nechává zadní sedadla pro tři celá a usalaší se v kufru. Tedy v bývalém kufru. Teď je předělaný na další čtyři místa k sezení. Nejmladší člen rodiny se tváří na cestu tak „nadšeně“, že každou chvilku čekám kdy mi hodí za krk šavli.

Naštěstí nakonec usne a tak celkem spokojeně dorazíme všichni do Kaza.