Ahoj. Všimli jsme si, že máš zapnutý AdBlock. Prosím, pozastav si pro HedvabnaStezka.cz blokování reklamy. Díky tomu můžeme zajistit více zajímavých článků o zemích světa, cestopisy, reportáže. Navíc se snažíme zobrazovat jen reklamy s cestovatelskou tématikou, podporujeme touto cestou i mnohé charitativní projekty a neziskovky. Snad tě nebudou moc rušit. Děkujeme! Redakce HedvabnaStezka.cz
Tadeáš na kole přejel Afriku podél západního pobřeží, následně také Arabský poloostrov a Střední Ameriku. Tento rozhovor však nebude o jeho cyklistické vášni a úctyhodných najetých kilometrech, ale o jeho výpravě do Konga za ochránou přírody a monitorování fotopastí v džungli na pytláckých stezkách Konga.
Kongo jsi navštívil už po několikáté, co tě tam stále láká?
Kongo už jsem opravdu několikrát navštívil a je těžké říct, co mě tam láká nejvíce. Je to ale určitě živost toho státu, poloha ve střední Africe s původními deštnými lesy, kde přede mnou třeba ještě nestál vůbec nikdo. To jsou přesně ta zákoutí, která mě baví objevovat a procházet se tam. Baví mě hlavně ta lidská nevědomost. Neznáme přesné počty zvířat, určitě jsou tam i nové druhy, které ani nemáme jako lidstvo ve svých encyklopediích zanesené. Zároveň mě baví i ti lidé, kteří jsou moc fajn. Občas je sice náročné s nimi být, ale ve finále mě baví mezi nimi žít.
Už z domu jsi sebou vezl nejrůznější techniku, foťáky a fotopasti. Jak se vybavení líbilo při letištní kontrole?
Ano, vezli jsme tam několik desítek fotopastí. Já beru vždycky foťák, noťas a všechno možné. Ještě jsem na celní prohlídce neměl problémy nikdy. Musím to zaklepat.
Když přiletíš do Brazzaville nebo Pointe-en-Oire, tak jsi tam samozřejmě atrakcí. Jsi tam běloch ze kterého chtějí mít profit. Kolikrát se musíš hádat. Chtějí po tobě různá lejstra, nějaké povolení k pobytu a další věci. Ty lejstra máš, ale oni chtějí ty, který zrovna v tu chvíli nemáš. Je to hodně o nervy kvůli byrokracii. Důležité je nenechat se v těchto místech vykolejit, vydržet a zatnout zuby. Oni tě za chvíli pustí. Neotočí lidi na patě, aby letěli zase zpátky, ale chce to trpělivost, kterou kolikrát už v Africe ztrácím. Když už ten proces znáš, tak se na něj připravíš a obrníš se. S technikou a fotopastmi se dá projít, ale horší je při odletu suvenýr. Nemyslím slonovinu, ale třeba dřevěné masky na památku – to je z hlediska státu nelegální, snaží se tomu zabránit.
Byl jsi tady v Kongu automaticky středem pozornosti, nebo jsou na cizince zvyklí?
V Kongu je běloch středem pozornosti, ať chce nebo ne. Je to přece jen místo, kam turisté moc nejezdí. Když trávíš v lokalitě nějaký čas, tak o tebe zájem upadá, ale když jsi na nějakém novém místě úplně poprvé, tak se o tebe často a hodně lidi zajímají. Často tě bohužel vidí jako chodící peněženku a chtějí po tobě, aby jsi je pozval na pivo nebo na kus žvance. Tohle je ale i v těch okolních státech Afriky naprosto běžné. Když tam třeba jedeš na kole, tak jejich zájem ještě prohloubíš, protože to neznají. Že by nějaký týpek jel na kole přes Afriku, to je pro ně nemyslitelné.
Nejširší nabídku průvodců a map Konga (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz
Máme stále Kongo považovat za nevyspělou a nebezpečnou zemi?
Nedá se to srovnávat úplně s Evropou. Na začátek musím říct, že se bavíme o republice Kongo s hlavním městem Brazzaville, kterou odlišujeme od demokratické republiky Kongo s hlavním městem Kinshasa. V republice Kongo, kde operujeme my, tak je hlavní město Brazzaville. Tyhle dvě hlavní města jsou odděleny řekou Kongo a v Brazzaville se procházíš mezi mrakodrapy, dáš si kuchyni z celého světa a je to za mě bezpečné. Ještě jsem v Kongu nezažil situaci od lidí, kdy bych se cítil v ohrožení. Samozřejmě vím, že se všude může něco stát a bezpečí je relativní pojem. Je to Afrika, něco naprosto jiného, než jsme zvyklí tady u nás v bezpečné střední Evropě. Kongo je nebezpečné co se týče přírody, protože je tam na denním pořádku malárie, jedovatí hadi, můžeš tam potkat hrocha, Mambu Jamesonovu, Mambu černou, nebo prostě přijde slon. Je to divoká příroda. Nebezpečí je tam co se přírody týče samozřejmě větší, než v Česku na Šumavě, ale co se týče lidí, tak za mě v podstatě nehrozí. I když jsem se pohyboval sám, nebo s přítelkyní, tak jsem nikdy neměl problém s lidmi. Spíš si dávám bacha na tu přírodu, protože slonovi neutečeš a hrochovi už vůbec ne.
Teď už konečně k ochraně přírody a vlastně důvodu tvých cest. Musel jsi se spojit s nějakou místní agenturou nebo průvodcem?
Už na své první cestě přes Afriku jsem se potkal s Arthurem Sniegonem, rodákem z Třince, který založil neziskovou organizaci Save-Elephants. Od té doby jsme kamarádi a spolupracujeme na různých projektech. Právě ty fotopasti jsme dělali na severu Konga a tenhle projekt jsme jim nabídli a zafungovala tam forma spolupráce. Save-Elephants působí už více jak 12 let a Arthur tam dotáhl psy vycvičené u nás v ČR na vyhledávání slonoviny nebo munice. Psi na různých checkpointech, třeba v národních parcích, dokážou vyčmuchat pašovaný kontrabant. Projektů edukativního stylu je spousta a je to alfa a omega edukovat místní lidi, rybáře, lovce, kteří chodí do lesa a dost často střílí po tom, co se zrovna hýbne a svět přichází i o ty ohrožené druhy zvířat.
Česká výprava v Kongu
Vždy jde o spolupráci a je třeba spolupracovat s místními. Nejde jen o to dovést do Konga 50 fotopastí, dát je do lesa a jet domů. Nám jde o to mít tam lidi, kterým je předáme, naučíme je jak s fotopastmi pracovat, aby byl projekt funkční i poté, co odjedeme domů. To se nám daří a v tom vidím smysl pomoci Africe.
Nějakou dobu jsi pobýval přímo v národním parku, uprostřed ničeho. Jaké jsi tam měl zázemí? Jaká tady hrozí nebezpečí?
Zázemí je jak v kterém parku. Třeba v táboře Imbalanga je všechno. Máš tam vykopanou latrínu, kuchyňku, benzínový agregát, vaříš si na dvouplotýnce, nebo na ohni. Je to uprostřed lesa, takže když jdeš v noci čůrat, tak občas potkáš slona, když se jdeš koupat do potůčku, tak občas uvidíš kobru, takže nebezpečí tam zahrozí. Jinak je tam i společenská místnost, kde je satelit, takže jsme se dívali na Ligu mistrů.
V druhém táboře, který aktuálně v rámci Save-Elephants přejímáme do správy, tak to zázemí není úplně takové. V národním parku jsou vesničky, takže jdeš z vesnice do vesnice, přespíš u místních lidí nebo zajdeš do hospody. Většinou se pohybujeme pěšky, nebo tam máme Škodu Yeti, nebo vezmeš kajak a sjedeš si řeku. Je tam krásná meandrující řeka, kde máme několik desítek fotopastí a monitorujeme tam výskyt vzácných druhů zvířat, jako jsou gorily nebo šimpanzi.
Sloni jsou ohroženi primárně kvůli slonovině, jak takový černý trh a pytláctví funguje?
Začal bych tím, že sloni ubývají v dnešním světě brutálně rychle. Mluví se až o čísle nějakých 30 000 slonů ročně! O tolik slonů Afrika přijde ročně vlivem člověka. Je to obrovské číslo a za chvíli se může stát, že už tady sloni nebudou. Já se toho docela bojím, protože bych rád jednoho dne vzal svá vnoučata do Konga a řekl jim, že tady sloni pořád jsou.
Slonovina se na černém trhu prodává za spoustu peněz. Většinou je to tak, že kdo slona zabije, tak z toho má prd, protože si většinou pronajme pušku, jde do lesa, zabije slona a prodá slonovinu tomu týpkovi, od kterého má pušku. Ten to přeprodává dál a dál, až to skončí na poličce bohatého Číňana, Evropana nebo Američana. Takhle ten černý trh funguje. Pytláci se většinou snaží jen přežít, uživit svoji rodinu. Nejde o to zavřít do vězení tyhle táty od rodin, ale otevírat nebo odkrývat celou tu obrácenou pyramidu až po ty velké ryby, kdy lidi distribuují slonovinu do všech koutů světa třeba z letiště v Brazzaville, nebo z velkých přístavů.
Ty jsi se vypravil primárně za ochranou slonů, ale jaká jiná zvířata je tady potřeba také chránit?
Co je potřeba chránit to jsou určitě primáti! Ať už to jsou gorily, nebo šimpanzi. Na pobřeží Atlantiku, nedaleko přístavního města Pointe-Noire je krásná rezervace, kterou založila britská bioložka Jane Goodall. Tam se hrozně rád vracím. Funguje tam rehabilitační středisko pro šimpanzí sirotky. Jsou tam odchovávání na ostrůvcích na řece, protože šimpanzi neumí plavat. Na těch ostrůvcích jsou v bezpečí, ošetřovatelé k nim mají blízko a mají jistotu, že jim neutečou.
Dalšími ohroženými zvířaty jsou třeba levharti nebo luskouni, což je momentálně velmi ohrožený druh. Čínská medicína poukazuje na to, že prášek z luskouní šupiny vyléčí artritidu, laktaci, zlepší krevní oběh nebo plodnost.
Zajímavou komoditou na černém trhu je také bezoár, což je nestrávená potrava většinou v žaludcích dikobrazů. Je to nestrávená potrava, takže třeba nehty, kousky kůže, kousky kostí, které se zformují do takové kuličky a na černém trhu se to prodává za majlant.
Kožitka – sladkovodní želva ulovená rybáři
Jak vypadal tvůj typický den v Kongu?
Takový typický den jde nejlépe popsat třeba na meandrující řece, kterou jsem sjížděl tři dny na kajaku a vypadalo to jako v jurském parku. Po obou stranách řeky na březích je zelená hradba z vysokých stromů a ty posloucháš zvuky lesa. Vytipováváš si místa, kde můžeš nalíčit nějakou fotopast. Vylezeš z člunu, vezmeš si techniku, uvidíš stopy slonů, namontuješ fotopast na strom, dáš tam baterky, SD kartu a nastavíš jestli chceš aby ta fotopast snímala fotky, nebo krátká videa. Takhle jedeš dál a dál, cestou si utrhneš zralou limetku ze stromu, ulovíš si sumce z řeky, toho si pak uděláš večer na ohni a přespíš ve stanu. Občas potkáš nějakého rybáře, tak s ním prohodíš slovo, on tě pozve na krevety a tak. Takový typický den, pohoda!
Splouvání Modré řeky s přítelkyní Monikou
Já ti moc děkuji za rozhovor a už teď se těším na tvou další cestu. Kam to bude?
V květnu vyrážím do Afriky znovu. Zase si beru kolo a pojedu z Kapského Města, kde jsem zakončil svou cestu v roce 2018 a pojedu na sever po východní části Afriky. Třeba snad až do Prachatic! Je to dlouhá štreka, ale spěchat nebudu. Těším se na větší množství zvířat než na západě. Budu moci porovnávat jednotlivé kulturní rozmanitosti a pozorovat, jak je na tom pytláctví v těchto končinách černého kontinentu.