Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Proste nejsem blazen, abych pokracoval v akci, kde je jasne, ze za stavajicich podminek nemam cas dojit, kam potrebuju. Uz takhle jsem mel pocit, ze si celkem zahravame, kdyz jsme se v naprostem whiteoutu (podminky, kdy si nevidite malem ani na spicky vlastnich lyzi) snazili projit udolim, na jehoz obou stranach visely ze skal obrovske navate snehove previsy a oba svahy mely vsechny podminky byt idealnim mistem, odkud padaji laviny.

„V Yokohamě v přístavu, kde den se valí tmou, loučil se tam námořník se svou dívenkou…“, zpívá se ve starý trampský písničce. Yokohama je další ideální jednodenní výlet z Tokia, vlakem slabou hodinu. Zmiňovaný přístav sehrál v dějinách města, potažmo Japonska, důležitou roli, protože se v roce 1859 otevřel jako první v zemi zahraničnímu obchodu.

Do Foz do Iguacu jsme přijeli kolem deváté hodiny ráno. Dorazili jsme na autobusové nádraží dálkových autobusů, kde jsme se nejdříve informovali, v kolik jezdí autobus do Campo Grande, kam jsme chtěli za dva dny pokračovat.

Včera večer jsme si říkali, že musíme dřív vstát, ale vzbudili jsme se zas až před půl devátou. Ono se taky není čemu divit, když usínáme až okolo půlnoci. Udělali jsme si super snídani – müsli smíchané s čokoládou a sušeným mlékem. Pak jsme navařili pití do termosek a pobalili, abychom zas mohli vrazit vstříc novým zážitkům.

Jak odstranit veškeré komunikační bariéry pěti nezávislých mladých lidí vmáčknutých na tři měsíce do jednoho auta? Čím účelně a jednoduše nahradit komplikovanou „toleranci“ v týmu? Jaký zcela nečekaný puntíkatý zádrhel na Vás může číhat v motoru koupeného cestovního auta? O tom, jak se po Zélandu cestuje, pere, suší, myje, šije, žije, v 3 pojízdných metrech čtverečních a jak z toho nechytit mor? Jaké strašidlo číhá v nacpaném autě? A kam s ním?

Za tunelem naštěstí následoval lehčí úsek – minimálně dva kilometry z kopce. Všude sice ležel hluboký sníh, ale klesání bylo natolik velké, že jsem sled za sebou cítil, jenom když se převrhnul. Moje radost však neměla dlouhého trvání.

Chtěli jsme „vidět Saharu“. Avšak Sahara, kterou si najdete na mapě, zdaleka není v celém rozsahu jednou velkou oblastí nádherných písečných dun, jak si mnohý Evropan mylně myslí.

Přichází k nám paní a ptá se, kam se chceme dostat. Pavel suverénně odpovídá Geilo, což je naše cílovka asi 120 km daleko. To tu paní lehce vyvádí z míry a myslí si, že si z ní děláme srandu.

Překročili jsme Amudarju (což je starověký Oxus) a dostali se do Turkmenistánu. Dvoukilometrové území nikoho jsme museli přejít i se zavazadly pěšky a celý proces odbavení trval asi 2,5 hodiny. Celníci se ovšem po celou tu dobu nijak neflákali a každému dali do pasu, na vstupní pas, celní prohlášení a další dokumenty celkem 11 razítek a naše údaje několikrát přepisovali ručně nebo do počítače.

V sedm jsem už na letišti. Před sebou tlačím naprosto přeložený vozík a snažím se vyhýbat zvědavým pohledům okolo stojících lidí. Po pravdě se jejich udiveným pohledům ani nedivím. Na vozíku mám naložený víc než metr a půl dlouhý sled, dva batohy, jednu obrovskou cestovní tašku, dvoje lyže, na sobě mám obrovské pohorky, teplé kalhoty, windstoperovou bundu, větrovku, přes to péřovku s kapucí a na hlavě takový ten strakatý kulich s chlopněmi přes uši.

V sobotu ráno letíme!