Stopování

Jsi magor? Probuď se! Nikam nejedeš! Vždyť tě tam zabijí. A sám? No to už vůbec ne! Jen buď hezky doma, jako KAŽDÝ. Tohle asi většina cestovatelů dobře zná. Já se s tím však musel poprat poprvé. Zařadit se mezi cestovatele a dobrodruhy, vžít se do rolí tvrdohlavých, cílevědomých osob, kteří se nezaleknou žádné výzvy. Ale tím jsem se měl teprve stát.

Mnoho z nás si vyzkoušelo stopování. Mnoho z nás dokonce v rámci Evropy, kdy jsme se měsíc cítili jako opravdoví dobrodruzi s batůžkem na zádech. Jenže je velký rozdíl mezi stopováním v Evropě a řídce obydlené Austrálii, kde v některých částech přejede za celý den jen jedno auto. To potom musíte mít kromě batohu taky kanistr s vodou a zásoby jídla na několik dní.

Na Nový Zéland se jezdí za krásami přírody a stopovat! Tuto úvodní větu si troufám tvrdit po téměř dvouměsíčním stopařském putování. Severní i Jižní ostrov kolem dokola, občas i napříč.

V hlavě se mi líhne nápad odjet někam stopem, co nejdál, kam to jen půjde. Podle mapy světa je to nejdál do Vladivostoku. Odkráčím na výpadovku a začnu stopovat. Naskočím na první káru za Třebíčí a tradá na východ.

Stopem přes Německo se dá jet poměrně snadno a dost rychle – ne, že by snad zastavil každý, ale provoz je tak hustý, takže dříve či později se dočkáte. A když už jedete, cesta ubíhá rychle.

Mongolsko má 46 tisíc kilometrů cest a dva z toho jsou asfaltové… Po prašných kamenitých cestách plných děr, jezdí velmi málo aut i autobusů. Jenže s končícím asfaltem končí i pohodový autostop.

Cestovatel a autor neběžného cestopisu, Roman Vehovský, strávil na stopu několik let. Projel mnoho zemí, kde si stopnul různé dopravní prostředky. Někde to šlo snadno, jinde to bylo zapeklité.

Vyrazit do světa bez jasného cíle a nechat se jen tak unášet náhodou. Pro jednoho nepředstavitelný počin, pro druhého životní sen, který se ale málokomu podaří splnit. Roman Vehovský si tento sen splnil. Z roku na cestách se staly dva, ze dvou čtyři… Jaké to je žít „na stopu“ sedm let svého života?

Mongolsko je země zelených pastvin, zaoblených kopečků, ale také domovem neuvěřitelně milých a přátelských lidí. Pokud člověk obětuje trochu svého času a trpělivosti, pak se dá prostopovat a odvézt si spoustu autentických zážitků s místními obyvateli, na které se ještě dlouho vzpomíná.

Přes 22 000km, 700USD, 2 nelegální vstupy do země, jedny zavřené hranice, dvoje prošoupané trepky a nespočet zážitků. Moje letní dobrodružství. A rodina? Většinu času jsem sebou neměla ani mobil. Co oči nevidí, to srdce nebolí, ne?

Někdy takhle stopujete, stopujete a naráz máte kolem sebe spousty vojáků. „Válečná zóna? Cože? Kde? Že tady?“ Tak palec nahoru a rychle pryč!

Stopař nepotřebuje prakticky nic, ani vlastně moc peněz. Pár drobností se ale do takové „stopařské krabičky poslední záchrany“ docela hodí. Suhlasíte?

Stopování je úžasná věc, ale vyžaduje časovou svobodu. Dnes už se k němu uchyluji jen minimálně, protože na to prostě není čas. V jiném duchu byla však moje cesta před šesti lety do španělských Pyrenejí!

Tentokrát pro vás máme diskusní soutěž zaměřenou na stopování. Děkujeme všem za příspěvky. Už máme výherce!

Pln očekávání zvedám kotvu. Vzdálenost mezi Langkawi a Phuketem se dá zvládnout relativně rychle. Avšak nikam nespěcháme. Není kam. Po cestě je spousta nádherných tropických ostrovů, které by bylo hříchem cestou nenavštívit.