HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

NEKONEČNÁ SOUTĚŽ: Povězte nám svoji nejzajímavější zkušenost se stopováním!

NEKONEČNÁ SOUTĚŽ: Povězte nám svoji nejzajímavější zkušenost se stopováním!

Tentokrát pro vás máme diskusní soutěž zaměřenou na stopování. Děkujeme všem za příspěvky. Už máme výherce!

Zdroj fotografie: Shutterstock.com

Vyrali jsme Vendulu. I když příhoda není úplně cestovatelská, je určitě nejvtipnější.

Pravidla soutěže

1. Odpověď napíšete do diskuse pod článkem – máte neomezené množství pokusů!

2. Vítězí první správná odpověď nebo odpověď redakcí vyhodnocená jako nejlepší (podle typu otázky).

3. Lze vyhrávat opakovaně.

4. Nezapomeňte v příspěvku uvést svůj email, abychom vás mohli identifikovat.

Výherce vyhlásíme zde v článku a zde si může vybrat jednu z cen.

O výhru se může přihlásit na mailu katka.smolova(@)hedvabnastezka.cz. Následně bude připravena k vyzvednutí v pražském nebo brněnském Klubu cestovatelů.

Zkušenosti čtenářů

Michal Jerabek

Nejlepsi bylo kdyz nas vzal senegalsky ridic kamionu zijici ve spanelsku na stopa i s kamaradem. Odvezl nas kam jsme ten den potrtebovali(Sagunto) Presne o tyden pozdeji a asi o 100km dal (Za Valencii) kdyz uz se stmivalo a my uz vzdavali stop s tim ze jdeme spat,tak ze tmy k nam sla mohutna postava kterou jsme nebyli schopni identifikovat. Az 2 metry od nas jsme poznali Davida. Neveril jsme vlastnim ocim…ten svet je proste tak nadherne opreden nahodami. David nas odvezl k sobe do Torevieji kde nas ubytoval na vikend u nej doma,po mesici jsme meli teplou vodu a pracku a hlavne huleni :-D:-D

Vendula Maulerová

Mám nastopováno docela dost po celé Evropě, ale nejvtipnější příhoda se mi stala na Olomoucku, a zatím ji nic nepřekonalo. Polka mě vysazuje na příjezdovce na dálnici. Je to blbé místo, nedá se tu hnout. Takže tam stopuju, ignoruju policejní centrálu naproti. Do pěti minut je u mně policie. Páni policajti mi pěkně vyhubujou, a tentokrát to neukecám, a musím zaplatit stovku. Pan policajt ovšem vidí, že já chudinka malá se tvářím schlíple (koho by pokuta nebolela, že jo), tak mi nabídne bon-bón jako kompenzaci. Chvíli sedím u nich v autě, a poslouchám, jak se dohadují, co se mnou. Ptají se mě, kam se potřebuju dostat, a ten starší nakonec vyleze z auta, zvedne plácačku, a zastaví první kamion se značkou Brno. Chudák kamioňák nechápe, co se proved, proč ho zastavujou, nádavkem dostane stopařku a úkol svěřený bezpečností české republiky: dovézt tuhletu nemožnou holku bezpečně do Brna.

Jindra
Vendula Maulerová:

Mě se to moooc líbí. 🙂 Super storka na pobavení.

Vendula Maulerová

maulerova@gmail.com btw: Odmyslete si prosím všechny ty hloupé čárky před a.

Veronika Langerová

Bylo to na střední škole, když jsme s kámoškou jely na malý fesťák do sousedního města. Stalo se to v sobotu odpoledne a jelikož šlo opravdu o malé město, moc často tam autobus nejezdil. A nám zrovna jeden ujel a další jel až za dvě hodiny. Tak jsme začaly stopovat. Obě sukně, tak jsme myslely, že to problém nebude. Ouha, první chyba. Čtvrt hodiny a my pořád šlapaly pěšky. Pak zastavilo auto. Krásné, nablýskané. Vepředu seděli dva chlapi. Řidič tlustý, tmavé pleti, několik zlatých řetězů kolem krku, zlaté obří hodinky, černá košile. Vedle něj hubeňoučký chlapík, pilotky na očích, džínová vesta, účes by sklidil úspěch tak před dvaceti lety. Ani jeden z nich náznak emocí v obličeji. Palubní deska auta vykládaná mramorem, všechno naleštěné, sedačky černé kožené. Jen co dosedneme, „Cvak“. Zamkli nás. Náš první úlek. Nachystám si pro jistotu mobil do ruky, kdyby něco. Ptají se, kam máme namířeno a my odpovíme. Víc se bavit nechtějí. Ani spolu. Jedeme v naprosté tichosti. Po chvilce auto přibržďuje a my zastavujeme za městem u benzínky. Jenže jakmile hubeňour vysedne, zjistí, že nemá peněženku. Nasedá zpět do auta a oznamuje nám, že musí zpět. Vracíme se, jedeme vedlejšími uličkami, nikde nikdo a zahýbáme k místním jatkám. Obě se podíváme na sebe, ve mně by se krve nedořezali. Mobil svírám už tak silně, že mám bílé klouby. Číslo 158 vyťukané. Vjíždíme do areálu a zastavujeme. Obě jsme bílé jak stěny. Hubeňour vystupuje a míří ke vchodu. Je tam 5 minut. Mně už je úplně jasné, co tam dělá. Ani nedýcháme. Vychází ven, zamračený a k naší úlevě na nás mává peněženkou. Zbytek cesty si vůbec nepamatuji. Z festivalu jsem neměla nic, protože jsem byla stále vyklepaná. Ten den jsem si řekla, že už nikdy stopovat nebudu. A dodržela to. Propocené oblečení, několik minut hrůzy a strachu mi za to fakt nestálo.

Honza
Veronika Langerová:

No nejak ale nechapu co se teda vlastne stalo? Odvezli vas teda kam jste chteli nebo se neco stalo?

Libor
Honza:

Dovezli je nakonec asi tam, kam chtěly. Nechat se zavést od 2 chlapů (1 Rom), kteří téměř ani nepromluví na jatka a čekat, co se stane, je docela strašidelné. Taky mě jednou vezli 2 podivně vypadající chlapi, kteří spolu téměř nepromluvili, na jedné odlehlé nevyasfaltované zatáčkovité silnici na Novém Zélandu po dobu několika hodin, ale byl jsem rád, že mě po celkem asi 7 h. čekání, které jsem přerušil i přespáním ve stanu, někdo vzal, a dovezli mě přes nějaký ten smyk v jejich veteránu ze 60. let v pořádku až k jezeru Waikaremoana. Když jsem na této silnici stopoval v opačném směru po 8 letech, zastavila mi terénní Toyota během 5 minut a nějaké ty smyky při rychlé jízdě byly také. Ten den jsem chtěl stihnout poslední etapu 1 treku a 1. etapu jiného treku, což se díky tomuto stopu podařilo.

Jinak byla dobrá zkušenost se stopem na Havaji, kde po 3-denním treku v NP Volcanoes nás vzali sympatičtí američtí manželé v drahém autě na vyhlídku na lávu tekoucí do oceánu, kam se chodí až za tmy, a cestou tam ještě na večeři do mexické restaurace (oni zaplatili), když jsme přitom očekávali jen odvoz do blízkého města. Pak nás samozřejmě dovezli až na druhý konec města do našeho ubytování.

Na ostrově Maui byl zajímavý výjezd na 3-tisícový vrchol sopky Haleakala na korbě pick-upu v sedě na surfových prknech. Na Havaji je svezení na korbě pick-upu normální. Dokonce tam je v tomto místě speciální pruh pro stopaře označený značkou Hitchhiker Pullout:
http://www.flickr.com/photos/rickmccharles/4079841212/
, aby se lidi mohli vrátit stopem na začátek treku pod vrcholem sopky, kde zanechali své auto. My ho tam tedy neměli, šli jsme na 3-denní trek v kráteru. Z vrcholu nás svezl jeden sympatický pár, a to až ke dveřím našeho hostelu, protože byli zvědaví, jak náš hostel vypadá.

A ještě jeden zážitek se stopem v Chile. Na závěr výletu po severozápadním pobřeží ostrova Chiloé tekl přes pláž hlubší potok a já si nechtěl namočit boty. Přemýšlel jsem o vyzutí, ale zrovna jel terénní pick-up místního farmáře s rodinou. Zamával jsem na něj, ale ještě jsem neuměl španělsky, takže nepochopil, že chci jen přes potok, a vezl mě dál po prázdné písečné pláži místy s nánosy oblázků, do kterých se bořil a kličkoval v nich. Mně se to sezení v podřepu, držení se za chromovaný rám a dívání se přes kabinu dopředu tak zalíbilo, že jsem se nechal vézt dál. Pak jsem došel na hlavní silnici, kde mě svezla do Ancudu velmi sympatická chilská rodina – rodiče vpředu, 2 malé holčičky uprostřed a babička ve 3. spíše nouzové řadě sedadel v nijak velkém autě se střechou naloženou zavazadly.

Libor
Libor:

Ještě přidám 3 nejlepší příhody ze stopu na Novém Zélandu, kde jsem měl za celkem téměř 8 měsíců stopování jen samé příjemné a zajímavé zážitky (až na párkrát delší čekání). Stopoval jsem po tehdy ještě nevyasfaltované zkratce přes hory z Wanaky do Queenstownu. Vzal mě pán s pick-upem s 5,7l V8 motorem s omluvou, že nejede až tam. V horách zastavil v místě, kde byl vedle cesty potok, vyndal čerpadlo a další věci a začal těžit zlato nasáváním štěrku s vodou a zachycováním na rohožích. Měl to jako výdělečné hobby. 1. nalezenou šupinku zlata mi věnoval s tím, že závěrečné práce bude dělat až doma. Asi po hodině sledování jsem si stopl jiné auto do Queenstownu.

Pozdě odpoledne jsem se potřeboval dostat rychle z centra Wellingtonu na sever, ale nevěděl jsem, kde najít vhodné místo na stopování. Šel jsem po chodníku podél asi 3-proudé magistrály, kde byla zaparkovaná auta na okraji silnice. Nečekal jsem, že by mě někdo vzal už tam, takže jsem měl přijíždějící auta za zády a jen jsem držel při chůzi vodorovně ruku. Kus přede mnou zastavilo luxusní auto a otevřely se dveře. Nemyslel jsem, že je to pro mě, tak jsem ani nezrychlil. Pak vykoukl pán v padnoucím obleku, jestli teda jedu. Hezky jsme si popovídali a ještě mi dal svou vizitku šéfa New Zealand Meat Board (Komise pro maso), což je na NZ jedno z nejdůležitějších odvětví. Odvezl mě na křižovatku mimo město, kde jsem hned chytil dalšího stopa (řidič byl jeden z mála místních, co sledoval právě skončenou zimní olympiádu v Naganu včetně hokeje) a pak se setměním hned dalšího, který mě dovezl na krásné místo pro kempování mezi dunami u pláže s výhledem na Kapiti Island.

O 2 dny později poslední stop mé první cesty po NZ byl také skvělý. Už se stmívalo, když mě vzal u Hamiltonu asi 50-letý dělník pouštějící si ve svém malém teréňáku klasickou hudbu. Byl z Hamiltonu, ale pracoval v Aucklandu, kde přespával ve všední dny v domku na jižním předměstí u známých. Nevěděl, jak bych se večer dostal do centra Aucklandu (kromě drahého taxi), tak mě ubytoval v samostatném pokoji u toho svého známého. Ten mě pak ráno zdarma dovezl na letiště ve své staré Ladě 1200 kombi (měl jen mírnou zajížďku cestou do práce).

Veronika Langerová:

jinak můj e-mail je ver.langerova@seznam.cz

Martin

cesta stopem z Košic v rakordním čase – snad 1 minutu jsem čekal než mi zastavilo auto Košice-Prešov, dále Prešov-Spišské podhradie – zastávka přímo na dálnici, bylo jen na mě, jak se dostanu na druhou stravu a půjdu navštívit hrad a třetí stop Levoča-Makov dodávka s českou pozn. značkou řídící slovákem jedoucí až do Prahy – tak mě vzali 🙂

Martin

na mé cestě z Prahy do Amsterdamu toho bylo až až, tak např. nejdelší čekací doba v Praze, ne a ne někdo zastavit, až nakonec jedna paní, češka žijící v německu, mimochodem již jednu stopařku vezla. Pak až 170km/h na německých dálnicích se starším pánem v dodávce, chraň bůh aby se mu někdo připlatl do cesty, i přet to že německy neumím ani slovo, tak že nadával jsem poznal 🙂 pak třeba velmi ochotní polští kamioňáci, nebo mladý „němčour“, který hulil za jízdy… stopování přímo na dálnici bylo SAMOZŘEJMOSTÍ !!

martinkliima@seznam.cz
Martin:

jo a můj email k výše uvedenému příspěvku je martinkliima@seznam.cz

VeeDee

Když jsme byly ve Skotsku na farmě trhat jahody, často jsme utíkali z pole a stopem různě výletovaly (tři holky) a jednou se nám podařilo chytit zajímavého stopa. Zastavil nám pán, tak kolem padesáti let. Tak jsme jeli a povídali si, když v tom on povídá: „Holky, nechcete zajít ke mě na skleničku vína, když se nám tak hezky povídá?“ A protože jsme byly tři a on byl moc milý, řekli jsme, proč ne. Času dost. Na to nás odvezl k sobě do bytu, otevřel láhev vína a byla pohoda. Během hovoru z nás dostal, že si chceme koupit levné auto, abychom ještě mohly po Skotsku cestovat…a on povídá: „Já mám tady jedno auto, které nikdo nevyužívá. Je tedy sice s řízením běžně (ne britským) a nemá papíry, ale jestli to risknete, půjčím vám ho. Která umí nejlíp řídit? Jedem se projet, ukážete mi, jestli to umíte.“ A tak jsem jako zvolená řidička se dvěma sklenkami vína v krvi chopila se volantu a ukazovala, že řídit umím. Poprvé nalevo. 🙂 Pán byl spokojený…jen jsme si vyměnili telefonní čísla a dohodli se, že auto za tři týdny přivezeme. Na cestu nám dal ještě lahev 12tileté whisky, ať ochutnáme místní specialitu. A bylo. 🙂 Neuvěřitelné.

Pavla

Nečekaný Stop s madrací!
V Brně jsem si koupila madraci,jenže jsem netušila,že bude tak těžké ji dopravit jen na zastávku autobusu (a to mě ještě čekala cesta přes celé město na privát). Jen co jsem vyšla z prodejny tak na mě lidé v autech troubili. Chvíli jsem ji nesla pod paží, pak na zádech, na hlavě, pak zase přestávka a tak pomalu jsem se s ní ploužila k zastávce a nadávala si, že jsem radši měla vydržet spát na té staré a ne se tam po tmě smýkát s novou. Jak tam tak zase odpočívám vidím jak z kruhového objezdu vyjíždí dodávka a řidič mává na mě,tak jsem taky mávla, zastavil a že mě vezme, když vidí jak bojuji s tou madrací. No odvezl mě až před dům:)

Sir
Pavla:

A hned jste ji vyzkoušeli, ne?
Případně happyend – a příští měsíc máme svatbu 😉

Martin

Hned mě napadly mraky historek 🙂 Tak co třeba tahle:
Stopujeme s kamarádem od Barcelony směr Francie, staví chlapík v osobáku, jedeme. Vnitřek auta je plný bot. Modrých tenisek. Trochu kecáme, odkud jsme a kam jedeme, klasika. Do Francie nás ale prý chlapík nevezme, vysadí nás na poslední benzínce. Divíme se tomu a jelikož je to sympaťák, ptáme se proč, že by se nám hodilo, kdyby nás vzal třeba až do Montpellieru… „Se mnou byste mohli mít na hranici problémy. Vysadím vás na poslední benzínce ve Španělsku.“ Jakto, vždyť už je Shengen, žádná hranice není… ale co se dá dělat, řidič je holt pán. „A co děláte?“ – „Jsme studenti… a co ty?“ – „Obchoduju s botama,“ směje se řidič. Vystupujem na poslední benzínce před hranicí a jdem na stopa. Chlapík si jde koupit něco do obchodu, pak odjíždí a mává nám. Taky máváme a najednou s údivem pozorujeme policejní dodávku se zapnutým majákem a sirénou, jak pálí za naším dobrodincem…

Robin

Nejlepší stop.
Tak můj nejlepší stop se odehrál na trase Praha – Saint Cyr-sur-Mer. Což je přesně 1428km z Prahy na jih Francie. Kamarádi byli zrovna na Jihu Francie, když mě a další dva kámoše napadlo se za nima vydat. Prostě spontání akce. Vyrážíme časně ráno z Prahy. Jedu sám sólo, a kamarád jede s kamarádkou ve dvou. Odjíždějí hned osobákem s Německou značkou. Po chvíli stresu že je už nedoženu chytám kamion s Italskou značkou. Ukazuje se že Italský kamion řídí Rumuský řidič co mluví dobře Anglicky, Italsky, a něco málo Francouzsky. Řidič jede do Barcelony. Paráda říkám si, v zápětí se ptám kolik hodin ještě může jet. Řidič odpovídá že už jenom tři. No nic, tak se alespoň popovezu, a stopnu něco dalšího, říkám si. Po třech hodinách jízdy řidič zastavuje na benzínce, podívá se na mě a říká lámavou angličtinou. I have to ask my friend If I can continue. Nechápavě čumim, po chvíli řidič vytahuje obří cosi a promlouvá k tomu s úšklebkem na tváři. Can I continue my friend? Stále nechápu. Pak vyskočí z auta a za moment je zpět. Staruje kamion a pokračujem dál. Byl to magnet! Už rozumím. Jeho kámoš byl obří magnet. Říkám si odvážnej řidič, když pomyslim na to jaký pokuty se za to nadělují. Nic však nenamítám, a pokračujem v jízdě. Pokračujem v jízdě asi tak dalších 11hodin. Když mě najednou tenhle maník vysazuje v Ornage cca 150km od cíle se slovy něco jako: No a on se blíží víkend, tak já to už do te Bracelony dneska dojedu, abych pak nemusel nikde stát. LOučím se s úžasem na tváři. Vždyť tenhle řidič právě řídil od te dob co mě nabral 14 hodin v kuse! Na parkovišti stopuju osobák co mě odvezl až na pláž. Přijíždím na pláž a říkám si, no to musí být sakra rekord! Dát stopem za 15 hodin vzdálenost 1428km o kterých google maps tvrdí že se dají ujet za necelých 13hodin. Přicházím na pláž a můj úžas střídá hned druhý. Kamarádi co vyráželi ráno z Prahy semnou, přijeli o 15 minut předemnou….. =D

Eva

Při cestě stopem do Íránu nám štěstí opravdu přálo. V jednom autě jsme se svezli přes půl Turecka, s ubytováním i jídlem po celou dobu zdarma. Jeden řidič mi dokonce vytvořil vzadu v autě postel, tak jsem se pěkně prospala. Nejlepší řidič nám ale zastavil v Íránu. Nikdo tu neumí anglicky, proto nás hodně překvapil chlápek, když vyskočil z auta a řekl: „What the fuck are you doing in this fucking country?“ Konečně jsme se dozvěděli, co si o politice státu skutečně myslí místní (např. prezidenta nazýval „Crazy Monkey“) a že v Íránu se vyrábí lepší whisky než ve Skotsku, jen člověk musí vědět, kde ji sehnat.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: