Památky UNESCO

Hlavní město s cca 10 miliony obyvatel je po Bombaji a Kalkatě třetím největším městem Indie. Dillí je městem kontrastů, což se odráží i v jeho rozdělení na starou a novou část. Původní “staré” Dillí bylo hlavním městem muslimské Indie až do 19. století, moderní Nové Dillí vybudovali Britové ve 20. letech 19. století a bylo hlavním městem v době britské koloniální nadvlády. Nejvýznamnější stavbou Starého města je masivní Červená pevnost.   Tento opevněný palác ze 17. století, nese název podle červeného pískovce, ze kterého je postaven. Nechal ji vybudovat moghulský vládce Šáh Džáhán a je vrcholem tvořivosti moghulského období. Obytné prostory se skládají z mnoha pavilonů, které spojuje vodní kanál Nahr-i-Behisht (Říčka ráje). Její architektonický styl měl silný vliv na pozdější stavby budov i zahrad v jiných oblastech, například v Agře, Dillí nebo Radžastánu. Červená pevnost je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO.

Ruiny hlavního města, které nechal postavit král Kasyapa I. (5. stol.), leží na svazích a vrcholku Lví skály (Lion´s Rock). Tento žulový blok se svou výškou 370 m vyčnívá z džungle a je přístupný řadou schodišť a galerií. Na plochém vrcholku se nachází horní palác (vodní nádrže jsou dodnes funkční), na střední terase je proslulá Lví brána a tzv. zrcadlová zeď s mnoha freskami. Dolní palác ve spodní části je obklopen příkopy a hradbami a na úpatí skály se rozprostírají zbytky rozlehlých zahrad.

Před příchodem Portugalců v 16. století bylo Galle známo jako Gimhathiththa a bylo hlavním přístavem ostrova. Vrcholu svého rozvoje dosáhlo v 18. století během holandské koloniální nadvlády. Galle je příkladem opevněného města postaveného v jižní a jihovýchodní Asii Evropany. Evropské a tradiční asijské architektonické styly se zde prolínají a mísí.

Darién je provincie na východě Panamy o rozloze 16671 km2, pokrytá prastarým tropickým, deštným pralesem, kterou v roce 1981 UNESCO zapsalo do seznamu světového kulturního dědictví a byla prohlášena Mezinárodní Biosférickou rezervací (1983).

Probuzení bylo velmi příjemné, zvlášť když člověk dlouho nejí maso. Přišlo se na nás totiž podívat několik stovek kilo hovězího a telecího masa 🙂 Jinak ale pohled na oblohu věštil déšť. Po nezdařeném pokusu o vyprání pískem zaneseného KN-ka v potůčku s písečným dnem, kdy stejný díl písku, který byl proudem umyt, byl vzápětí opět nanesen, jsem navždy proklel vynálezce filtrů. Sotva jsme sklidili stan, lehce se rozpršelo 🙁

Před více než tisíci lety žili Khmérové hluboko v srdci kambodžské džungle a poblíž velkého jezera Tonlé Sap postavili stovky rozsáhlých chrámů s masivními bránami a detailní výzdobou.

V této majestátní stavbě, která se svou rozlohou a velikostí podobá pozdějšímu Taj Mahalu, je pochován druhý mughalský císař Humájún. Humajúnova hrobka je zařazena na seznam UNESCO. Nechala ji postavit v 16. století (1562-1571) manželka zesnulého císaře Hadži Begum narozená v Persii. Jedná se o první velké mauzoleum mughalské architektury s výraznou zahradou. Dnes patří Humajánova hrobka mezi oblíbené cíle indických novomanželských párů. Na rozdíl od slavného Taj Mahalu se zde mohou s impozantní stavbou v pozadí nerušeně vyfotografovat.

Malá vesnička Khadžuráho leží na cestě od nikud nikam. Jízda z Agry i Váránasí znamená celodenní plahočení několika dopravními postředky. Uprostřed nevzhledné planiny pak překvapí krása, preciznost i zachovalost mnoha hinduistických a džinistických chrámů z desátého a jedenáctého století. Vítejte v historickém výukovém centru kámasútry.

Jeskynní chrámy Ajanta objevil téměř před dvěmi sty léty anglický voják, který byl v tu dobu na lovu tygrů. Do jednoho sloupu v jeskyni č. 10 vyryl: John Smith, 28. kavalérie, 28. dubna 1819. Tato obrovská jeskyně a čtyři další pocházejí z let 100 př. n. l. – 150 n. l. Byla to doba, kdy buddhismus právě rozkvétal po celé západní Indii.

Dárdžíling je proslaven především svými čajovými plantážemi. Horské město ležící v indickém státě Západní Bengálsko však skrývá i jiná lákadla, která na rozdíl od čajových plantáží neztrácí na své atraktivitě ani během chladných zimních měsíců. Jedná se především o unikátní úzkokolejnou dráhu, která je zařazena do seznamu památek UNESCO a malou zoologickou zahradu věnovanou živočichům, žijícím pouze v Himaláji.

Systém vodních kanálů, které přivádí vodu a s ní i život a ptactvo do Keoladea, nechal postavit místní maharádža již na počátku osmnáctého století. Nevedl ho k tomu žádný zvláštní ornitologický zájem. Chtěl prostě jen snadno ulovit dostatek kachen a jiného vodního ptactva pro svůj stůl. Dnes obchází kolem jezírek pouze turisté, jejichž jedinou zbraní je výkonný dalekoled či atlas asijského ptactva.

V Bangladéši působí běloši jako křesťanští misionáři, lékaři, učitelé či manažeři významných zahraničních firem. Proto i nás místní lidé automaticky považují za pracovníky nějaké neziskové organizace a ptají se, jakou práci zde vykonáváme. Do Bangladéše se prostě na dovolenou nejezdí. Přesto jsou zde hned tři místa zahrnutá na seznam kulturních a přírodních památek UNESCO.

Na Kamčatce je stále hlavním vládcem nespoutaná příroda, modelovaná rozsáhlou sopečnou činností, která Kamčatku řadí mezi nejaktivnější vulkanické oblasti světa. Vulkány dokonale kónických tvarů pokryté ledovci i sršící lávu a síru vyrůstají z nekonečné a bujné zelené tajgy i tundry, kterou se potulují hnědí medvědi a v řekách se tísní lososi. V údolích, v nichž vyvěrají teplé gejzíry, se daří jahodám i orchidejím a z moře se tyčí skalní věže.

Ostrov čajových plantáží, nádherných scenérií, exotické fauny a flóry, buddhistických a hinduistických památek, přátelských obyvatel i úchvatné přírody protknuté venkovským životem prozkoumáme nejlépe na kole. Uvidíme tak totiž nejen turistické cíle, ale i opravdový život mezi nimi.