HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

ROZHOVOR: Offroad závodník prozradil své tipy na cestování terénním autem ve světě

ROZHOVOR: Offroad závodník prozradil své tipy na cestování terénním autem ve světě

O výpravách autem za hranice Evropy, offroad závodech ve světě i tipech, kam se vydat na první výpravu autem, jsme se bavili s terénním řidičem a nadšeným cestovatelem Mílou Janáčkem. Řeč byla o Islandu, Číně i Malajsii.

Jste nadšený offroad řidič ve všech terénech. Kde všude jste se vlastně autem pohyboval?

To by bylo na víc než na jeden rozhovor. Spíše na celou knížku. Lehčí by bylo mluvit o tom, kde jsem ještě nebyl! Ale zkusíme to. Moje cesty dělím na tři typy. Prvním typem jsou výpravy pořádané terénními vozy do různých koutů světa, což mě asi baví nejvíc. Druhým typem mých cest jsou závody, kde dělám navigátora ať již v osobních terénních autech, nebo v nákladních. A třetí jsou mé „novinářské“ výpravy. Slovo novinářské bych dal do uvozovek, neboť se za pravého motoristického novináře nepovažuji, přestože přispívám do několika motoristických magazínů a vydávám časopis OffROAD, považuji se spíše za hobíka.

Častou destinací první větší výpravy s teréňákem bývá pro našince Rumunsko. Je to krásná země se skvělými terény a přitom rychle dostupná a cenově přijatelná.

Proč právě do Rumunska?

Dá se tam dojet přes Slovensko a Maďarsko velmi rychle za jeden den a jste v panenské přírodě Drákulových Karpat. Většina prvních výprav míří na sever do hor okolo Baju Mare a motají se kolem Tibleše, ale krásný je i Fagaráš. Já osobně mám rád Banát na jihozápadě, kde jsou i zapomenuté české vesničky. Skvělá atmosféra, krásné a přitom náročné terény a ještě si dáte v hospůdce pivo s českými domorodci. Takže se sem velmi rád vracím. Právě jste mi připomněla, že jsem tam dlouho nebyl!

Která země pro vás naopak byla nejnáročnější, ať už z hlediska organizace, nebo samotného cestování v zemi?

Vždy komplikovaná je Afrika a teď nemyslím turistická letoviska v Egyptě či Tunisu. Ať už na černý kontinent jezdíme za závody nebo na výpravy, většinou vyrážíme přes Maroko dolů do Mauretánie a dál směr Senegal, Mali, Guinea Bissau… Mám tuhle část Afriky rád, ale přípravy jsou náročné na administrativu, jako jsou víza, pojištění aut, karnety. Samotný pohyb také není jednoduchý, fungují zde tzv. checkpointy, kde se musíte vždy nahlásit. Ideální je mít připravené fiché, tedy předepsané papírky s údaji o posádce a autě, což vám průjezd hodně zrychlí. Obecně je dobré si o cestování v Africe předem něco přečíst a dodržovat místní pravidla. Pak se není zas tak čeho obávat. Stačí se usmívat a mít trpělivost. Dost často si vzpomenete na zkratku T. I. A – This is Africa! Ale podobná administrace vás čeká i v Asii, na blízkém Východě apod. Prostě platí pravidlo: nestresovat se a usmívat se. To odzbrojí všechny celníky, policisty a úředníky.

Co vlastně z organizačního hlediska všeobecně přináší cestování po světě vlastním autem? Jsou potřeba speciální povolení či pojištění?

Hodně to záleží na destinace, kam vyrážíte. Vlastní terénní auto vám poskytuje obrovskou svobodu a zároveň bezpečí v tom, že si vezete veškeré vybavení a jste prakticky nezávislí na ubytování, místním jídle, vodě, cestách, ale je také samozřejmě dražší. Ve výsledku, pokud máte auto dobře technicky připravené, tak se to vyplatí. A nejde jen o samotné auto. Mnohdy na vybavení závisí váš život. Proto se snažím na svých výpravách používat vždy jen kvalitní výbavu. Od čelovky či oblečení počínaje, po naviják na autě konče. Není čas a prostor na kompromis.

Je to také náročnější na administrativu, ale má to svoje kouzlo, které když jednou okusíte, tak už jiný druh cestování nebudete chtít zažít. Pokud pojedete mimo Evropu, je dobré mít vyřízený karnet (ATA CARNET), pro jednodušší přechody hranic. Hlavně v Asii či Africe, kde za každý orazítkovaný papír navíc nastavují ruku pro peníze. V mnoha zemích mimo EU je třeba platit něco jako povinné ručení – pojištění v řádu 10-50 EUR, ale tomu se nedá vyhnout. Naše zelená karta, ani havarijní pojistka vám zde nepomůže.

Samotnou kapitolou vašeho života je opakované účast na Dakaru. Co se vám dnes vybaví, když se řekne Dakar?

Dakar se stal nedílnou součástí mého života v roce 1999. Teda již dlouho předtím jako malý kluk jsem si vystřihoval tatrovky a liazky ze Světa Motorů a lepil si jejich plakáty po zdech. Ale aktivně jsem se k němu dostal až v roce 1999, kdy jsem vyrazil se svým Nissan Patrolem na start do Paříže a následoval tento závod v roli nezávislého novináře. Dakar je určitou drogou, kterou když okusíte, těžko se jí zbavíte. Pokud máte jen trochu dobrodružného ducha, chytí vás a nepustí a asi neexistuje protilátka. Je tam něco magického, co vás stále táhne zpět.

Jak se dále vyvíjel váš vztah k Dakaru?

První Dakary jsem absolvoval právě tak, že jsme vždy s partou kamarádů vzali naše auta a vyrazili podél tratí fotit a sledovat celý ten fenomenální kolotoč. To byly ještě ty pravé africké, kde nebyl problém dostat se do bivaku a jet podél závodu. V roce 2007 jsme jeli poprvé jako závodníci. Poprvé a naposled v Africe. Další rok nám Dakar zrušili a poté přesunuli do Jižní Ameriky. Zde se od roku 2009 píše nová historie tohoto dobrodružství. Ten jsem jel třikrát v roli navigátora a i ten má své kouzlo. Je určitě jiný, ale stále je to nejnáročnější motoristický podnik na této planetě. Zkuste si ujet za 14 dní nějakých 10 000 km v terénu. K tomu si představte teploty pulzující mezi nulou a 45 stupni nad nulou, výškové rozdíly zas od 0 metrů nad mořem a stoupající přes Andy do výšek okolo 4 800 m n. m.

Přečtěte si i rozhovory s dalšími zajímavými osobnostmi ze světa cestování. Inspirativní můžou být myšlenky českého wildlife fotografa Petra Slavíka.

Jaké další významné offroad závody jste po světě absolvoval?

Závodů bylo v mém životě hodně. Hlavně ty dálkové rallye, jako je Dakar. Jezdím profesionální ale i amatérské, které mají také své velké kouzlo, neboť se nejezdí s velkým zázemím a je to takové to „hop anebo trop“. Pokud teda nepočítám Dakary, tak skvělým zážitkem bylo vítězství v amatérské rallye Budapest – Bamako. 12 000km, 14 dní ve starém dobrém Subaru Leone z Budapešti do srdce černé Afriky, do hlavního města Mali. Nakonec byl závod ještě delší, neboť díky problémům v Mali se jelo ještě níže do Guinea Bissau. Porazili jsme tenkrát s Jirkou Strejcem všechny ty nové velké Nissany, Toyoty či Mitsubishi a vyhráli s našim „dědečkem“ v absolutním pořadí, což byl opravdu husarský kousek.

Nebo profesionální závod Transorientale rallye, který vedl z Petrohradu do Pekingu. Rusko – Kazachstán – Čína. První účast v nákladním voze. Na startu všichni velcí hráči, ale nakonec z toho bylo fantastické sedmé místo a neuvěřitelné zážitky. Rozbahněné Rusko, pohoří Ural, stepi v Kazachstánu či drsné pouště Gobi. Cíl na Čínské zdi byl třešničkou na dortu…

Jako lajk nemám přehled, jak vlastně takové závody pobíhají z pohledu závodníka. Je to čistě o tom, že sedíte celé dny v zaprášeném autě a koukáte pod kola, nebo má člověk i možnost trochu vnímat zemi, v níž se zrovna pohybuje?

Jako lajk máte dobrou představu! Bohužel pokud jedeme závod, tak jsme přepnuti na tento „závodní režim“ a moc toho člověk okolo vnímat nestíhá. Já tomu říkám, že jedeme v takovém tunelu mezi jednotlivými bivaky. V těchto závodech se hodně práší, takže se opravdu celých třeba pět set i víc kilometrů soustředíte jen na těch 20 až 30 metrů před vámi. Není moc času se rozhlížet po okolí. Proto, jak jsem říkal na začátku, mám rád expedice a výpravy, kde právě mohu vnímat i prostředí, ve kterém jedu. Zastavit si na fotku a podobně. Ale zas ten adrenalin v závodech vám po chvíli začne chybět. Je to neléčitelné…

Jak se člověk cítí, když zvládne Dakar?

To je něco nepopsatelného. Zvláště pak ten první. U nás to bylo umocněno i tím, že jsme byli vůbec první český opravdu závodní auto v kategorii terénních vozů 4×4, který Dakar dokončil. Dakar Češi vnímají jako závod nákladních aut, ale ty vždy byly víceméně doprovodem pro motorky a auta. Dnes je to už jinak, jsou z nich speciály a jejich soutěžení je v minutkách a někdy i vteřinkách rozdílů. Ale ten pravý Dakar je o autech a my to dokázali! Navíc, co jsme tenkrát ještě netušili, to byl poslední Dakar, který se jel v Africe a končil klasicky u Růžového Jezera nad hlavním městem Senegalu, které dalo tomuto závodu finálně název. Po 14 dnech dřiny a stresu to najednou všechno z vás spadne a vy najíždíte na cílovou rampu s českou vlajkou na autě a emoce z vás stříkají snad i ušima. Nezapomenutelná věc!

Jako závodní nebo i cestovatelské plány máte do budoucna?

Já v životě obecně moc neplánuji. Ale samozřejmě to bude vždy spojené s terénními auty, to je jisté. Dobrá, tak trochu něco málo vím. Vím, že chci jet příští rok na můj oblíbený Island. Sem pořádám výpravy víc než 15 let. Byl jsem zde snad už dvanáctkrát a pokaždé se sem rád vracím a popravdě, kdybych měl žít jinde než v ČR, bylo by to tady. Drsná, ale nádherná příroda, skvělí lidé, země velkých kontrastů a perfektních terénů. A také chci absolvovat další Silk Way Rallye. Rusové oznámili, že trať povede z Moskvy do Pekingu.

Na otázky odpovídáte z Malajsie. Co podnikáte tady?

No vidíte, tady jde o ten třetí typ mých cest. Ten „novinářský“. Jezdí se zde nejnáročnější offroad trophy, tedy navijáková soutěž v extrémně náročném terénu. Rainforest Challenge of Malaysia je ve světě „ofrouďáků“ pojmem a já se sem po dvanácti letech vrátil, abych ji pro naše čtenáře zdokumentoval, pozdravil staré přátele a mrknul na to, kam se závod za devatenáct let své existence posunul. Neuvěřitelné, co lidé a stroje dokážou.

Led Lenser

Míla Janáček je jedním z ambasadorů firmy LED LENSER. Společnost byla založena v roce 1994 v garáži s minimálním počátečním kapitálem. Zakladatelé, bratři Rainer a Herald Opolkovi, v té době pracovali pouze se svými nápady do pozdních nočních hodin. V současné době má společnost více než 1000 pracovníků na třech výrobních střediscích a zabývá se výrobou ručních a čelových svítilen, které nelze v celosvětovém měřítku s ničím porovnat.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: