Fotograf, cestovatel a průvodce Michal Thoma se do Bhútánu vrací už více než dvacet let. V rozhovoru vysvětluje, proč ho fascinuje právě tato himálajská země, vyvrací zažité mýty o „nejšťastnější zemi světa“ a popisuje expedici, během níž se svým týmem objevil novou trasu pod nejvyšší horou Bhútánu, Gangkhar Puensum.
Vy jste procestoval velkou část Himálaje. Proč jste nakonec nejvíc zakotvil právě v Bhútánu?
Nevím, jestli se dá říct, že jsem v Bhútánu zakotvil. Po Himálaji stále cestuji křížem krážem a mám mnoho koutů, které ještě chci navštívit. Současné rozparcelování Himálaje národními státy s jejich pevnými hranicemi považuji za dočasnou a trochu hloupou epizodu. Himálaj je ohromná geografická bariéra, ale jeho definující vlastností byla vždy provázaná síť dálkových obchodních, náboženských, ideových i politických vazeb, které překračovaly nejasné a pohyblivé státní hranice, topografii a vzdálenosti tisíců kilometrů všemi směry. Já se snažím být spíš součástí těchto dálkových vazeb než někde pevně zakotvovat.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Moje aktivity se ale samozřejmě teď hodně točí kolem Bhútánu. Jezdím tam jako průvodce a v roce 2014 jsem tam se svým bhútánským parťákem Dawou Dorji Tamangem založil cestovní kancelář Firefox Tours, pro kterou funguji jako zahraniční marketingový a prodejní agent. Bhútán navíc u nás lidé stále moc neznají, takže v tomto ohledu asi trochu vyčnívám, zatímco těch, kteří znají dobře Nepál, Tibet nebo indický Himálaj, je hodně.
V čem je Bhútán jiný než Nepál, Indie nebo Tibet?
Zlé jazyky říkají, že jediné, co mají Nepál a Bhútán společného, je Himálaj. Oproti indickému Ladaku jsem zase slyšel názor, že tyto země jsou prakticky stejné, jen v Ladaku nemají stromy.
Reálně je to samozřejmě mnohem složitější a všechny himálajské země mají minimálně vždy stejně věcí společných jako rozdílných.
Co bych na Bhútánu podtrhnul, je způsob, jakým se rozhodl přistoupit k modernizaci. Namísto překotné adaptace ekonomických rozvojových modelů – ať už vnucených, nebo slepě přijatých ze zahraničí – se Bhútánci rozhodli jít vlastní cestou. Přijímali pouze ty aspekty modernity, které se jim v daný čas zdály užitečné, a zavedení jiných brzdili nebo úplně odmítali. Myslím, že se v tom inspirovali úspěchem Japonska, které se sto let před Bhútánem dokázalo velice rychle a úspěšně modernizovat při zachování vlastních kulturních specifik.
Bhútán má samozřejmě spoustu problémů, ale jeho unikátní rozvojový model, založený na takzvaném Hrubém domácím štěstí – což v zásadě znamená silný sociální stát s velkým důrazem na tradiční náboženství, kulturní hodnoty a životní prostředí –, je podle mého názoru v konečném součtu čistým úspěchem. A to i když vyhodnocujete hrubý domácí produkt, který má Bhútán nejvyšší v regionu.
Máte pocit, že je Bhútán pořád do určité míry uzavřenou zemí — nejen politicky, ale i mentalitou?
Vlastně vůbec. Dnešní mladí Bhútánci mi připadají kosmopolitnější než třeba Češi. Což samozřejmě není úplně vysoko postavená laťka, my jsme takový středoevropský hobitín. Mladí Bhútánci hovoří všichni plynulou, byť jednoduchou angličtinou jako svým druhým jazykem. Skoro každý má nějakého bratrance nebo blízkého kamaráda v Austrálii, Kanadě nebo v jiné rozvinuté zemi a sledují i komentují světové dění. Bhútánci jako lidé jsou vůči světu velmi otevření.
Samozřejmě jsou na svoji zemi a kulturu velmi hrdí a považují se za zcela výjimečné – někdy až komicky, jako kdyby jiné národy neměly unikátní kulturu. Já nacionalismus moc rád nemám, zvlášť ten přehnaný, ale malá země obklopená giganty by bez něj dvacáté století asi nepřežila.
„Uzavřený“ je Bhútán hlavně ve vnímání cestovatelů, protože tam prostě nemůžete jen tak přijet. Potřebujete si předem vyřídit vízum, které ve většině případů musí zajistit místní cestovní kancelář (nebo česká či nepálská, která s tou místní spolupracuje), a za každý den pobytu zaplatíte poplatek 100 amerických dolarů. Pro některé cestovatele je nutnost mít průvodce a platit takové peníze horší než ostnatý drát. V každém případě díky tomu v Bhútánu na velké turistické davy nenarazíte, což je samozřejmě obrovský benefit, který za ten výdaj navíc podle mě stojí.
Co je podle vás největší omyl, který si lidé o Bhútánu často představují?
Toho je dost. Třeba že Bhútán je nejšťastnější země na světě. Bhútán byl samozřejmě jednou z prvních zemí, která začala štěstí měřit, a hodně se zasloužil o to, že se štěstí – nebo nějaká příbuzná metrika – stalo vážnou součástí sociologických a ekonomických studií. V žádném mezinárodním indexu štěstí ale nikdy zásadně neexceloval, ani nemohl. Bhútán chtěl být schopen měřit dopady svých rozvojových politik na ekonomické i neekonomické stránky života svých obyvatel. Kdyby v nich byl nejlepší, tak by asi nic měřit nepotřeboval. V dnešních indexech štěstí excelují hlavně nordické země, a není divu. Jsou rozvinuté, bohaté, lidé v nich mají svobodu a vynikající sociální síť je chrání před pádem na dno. S tím se Bhútánci poměřovat nemohou, ale mohou se snažit jít tím směrem.
Jak dlouho už vlastně do Bhútánu jezdíte — a kolik času tam dnes během roku trávíte?
Poprvé jsem v Bhútánu byl v roce 2005. Tehdy to byla dost jiná země než dnes… Celý ten region, včetně Nepálu a Indie, se v té době měnil doslova před očima. Jinak do Bhútánu jezdím dvakrát až třikrát do roka a při každé cestě tam strávím několik týdnů, někdy i měsíců.
Pracujete tam i mimo průvodcování? Jak dnes vaše role v Bhútánu vlastně vypadá?
Průvodcování je jedna věc. Většinou to mám tak, že provedu skupinu, a když už tam jsem, tak se zdržím. Bhútán je sice rozlohou velký jako Slovensko, ale topografie vnímání rozlohy hodně mění. Bhútánský historik Karma Phuntsho napsal, že kdybyste bhútánská pohoří válečkem srovnali do placky, rázem by byl velký jako půlka Indie. A to celkem sedí. Takže pořád mám dlouhé seznamy míst, kam je třeba se podívat a co je třeba prozkoumat. Smyslem je otevírat nová místa a regiony pro turistiku, posuzovat jejich atraktivitu a potenciál a samozřejmě také ta místa pěkně nafotit. A pak samozřejmě setkávat se s místními průvodci, seznamovat se s novými hotely a dalšími partnery, kteří s Firefox Tours spolupracují.
Svoji práci jinak dělám na dálku. Firefox Tours mělo elektronickou kancelář ještě předtím, než z toho covid udělal nutnost. Moje hlavní činnost spočívá ve vymýšlení itinerářů, jejich nabízení cestovatelům z celého světa a domlouvání podoby a podmínek jejich cesty do Bhútánu. Když se dohodneme, předám vše týmu v Bhútánu a ten zajistí servis na místě, víza a vše ostatní. Já hlavně potřebuji Bhútán co nejvíce znát a tyto informace si udržovat čerstvé, abych cestovatelům vždy správně poradil. A to znamená, že musím dělat to, co mě zároveň baví – cestovat, poznávat a fotografovat.
Na podzim roku 2025 jste s týmem prošli a objevili novou trasu pod Gangkhar Puensum — nejvyšší horou Bhútánu. Jak ten nápad vlastně vznikl? A můžete vámi objevenou trasu trošku popsat?
Mě obecně baví při cestování hledat nová místa. Nemusí to být nezbytně čisté objevitelství – například i na treku kolem Manaslu v Nepálu jsem to vzal z údolí Tsum zpět do údolí Maršjangdí méně obvyklou cestou přes sedlo Manda La. Trekaři ji už dlouho sporadicky používají, ale v projektu OpenStreetMap, ze kterého čerpají své mapové podklady i populární české Mapy.cz, zanesená nebyla. Tak jsem ji prošel a do této mapové wikipedie trasu doplnil. I z takových drobných věcí mám docela radost, když nešlapu jen tam, kde chodí skoro každý.
V Bhútánu jsem tento průzkumný plán v sobě nosil přes deset let. Trek ke Gangkhar Puensumu existuje už dlouho a čas od času jsem ho i pro některé klienty Firefox Tours zajišťoval. Trasa treku, která vede nahoru k jihovýchodnímu štítu hory údolím řeky Chamkhar Chhu a pak se vrací stejnou cestou zpátky, mi ale přišla trochu méně atraktivní. Každý trekař i turista dá vždy přednost okruhu.
Bart Jordans, můj známý, v Dánsku žijící Holanďan a autor průvodce Trekking in Bhutan, v prvním vydání své knihy z roku 2005 trasu takového okružního treku popsal. Od jihovýchodního čela Gangkhar Puensumu se přes náhorní plošinu Zhogye Phu – kterou Bart nazýval „Jumbo Jet Valley“, protože je tak rozlehlá, že by tam šlo postavit letiště pro tryskáče – přejde sedlo k pramenům řeky Mangde Chhu u jižního čela hory a pak se údolím dojde do Dur Tsachu, k horkým pramenům na trase slavného bhútánského Snowman Treku. Bart tam měl trasu popsanou den po dni i s mapičkami. Vypadalo to naprosto jasně.
Jenže když jsem se začal ptát našeho trekového týmu, jak takový trek realizovat, zjistil jsem, že nikdo neví, kde přesně ten průsmyk leží, co je za ním, a nikdo nezná nikoho, kdo by tamtudy kdy šel. Tak jsem Bartovi napsal a k mému překvapení jsem se od něj dozvěděl, že ani on vůbec netuší, jestli je to proveditelné. Prý v průvodci jasně psal, že si každý zájemce o tento trek má „double-check if open“ (ověřit, zda je otevřený). Tehdy jsem pochopil, že ten trek není uzavřený administrativně – tedy že na něj nedostanete permit –, ale že je ta trasa úplně virtuální a Bart ji tam zanesl prostě jen proto, že mu jeho tehdejší trekový personál tvrdil, že to možná jde.
Proč byl tak dlouho tento trail považovaný za neprůchozí nebo neověřený?
Ono se o to asi nejvíc zasloužil právě Bart, od kterého tuto trasu do svých papírových map zanesl nepálský kartograf Pawan Shakya, majitel nakladatelství Nepal Map House. Pawan je strašně sympatický a chytrý člověk, ale každý, kdo někdy používal jeho mapy – tedy asi skoro každý trekař, co jezdí do Nepálu –, ví, že to, že je něco v mapě zakreslené, neznamená, že to opravdu existuje. Pawanovy mapy jsou s přehledem nejlepší, ale jsou plné kartografického „slibem nezarmoutíš“.
Z kartografického hlediska to tedy vypadalo, že trasa existuje, běžně se chodí a že tam vlastně není co objevovat. Až na to, že vůbec. Ale to se většina lidí ani nedozvěděla. Jen pár zahraničních nadšenců a tucet bhútánských trekových průvodců a členů podpůrného týmu vědělo, že tady je „problém“, který čeká na „vyřešení“.
Zkoušeli se tam dostat už před vámi i jiní cestovatelé nebo expedice?
Ano, ten správný průsmyk ze Zhogye Phu se opakovaně pokoušel objevit britský horolezec Steve Berry. Ten se dokonce v osmdesátých letech, kdy ještě Bhútán povoloval horolezectví, pokusil Gangkhar Puensum slézt – sice také neúspěšně, ale už jen to, že se k hoře v té době dostal a vylezl až do výšky okolo 6,700 metrů, je neuvěřitelný výkon. Dnes je ale Steve navíc majitelem britské cestovní kanceláře Mountain Kingdoms, takže ten tajemný průsmyk vždycky hledal zároveň jako průvodce komerční skupiny. A v takové pozici se cokoli zkoumá jen velmi těžko. S platícím klientem nemůžete zodpovědně vyrazit do nejistoty. Na prvním místě je vždy bezpečí a pohodlí, až pak průzkum.
Dalším pionýrem byl Ruda Švaříček, kterému jsem o tomto nevyřešeném problému řekl. Rok nato, v říjnu 2024, už Ruda organizoval skupinu, jejíž součástí bylo i několik špičkových horolezců – jako třeba loni tragicky zesnulá Klára Kolouchová nebo slovenský horský vůdce Jaroslav Michalko. Výprava ale skončila dřív, než nějaké objevitelství vůbec začalo. Skupina musela sestoupit kvůli výškové nemoci jednoho z členů.
Podobných výprav nejspíš bylo víc, ale jejich zásadní nedostatky – tedy přílišná velikost a fakt, že byly organizovány jako komerční akce, a ne jako dedikované průzkumné expedice – jim v podstatě vždy efektivně zabránily dosáhnout skutečného průlomu.
Vy osobně jste oblast zkoumal už dřív — co tehdy nevyšlo?
Fyzicky jsem na trasu treku vyrazil poprvé až loni na podzim. Do té doby jsem jen šoupal prstem po mapě, nebo spíš myší po satelitních snímcích a topografických projekcích na Google Earth. Vždycky zkrátka bylo něco přednějšího. Také jsem byl příliš vázaný na práci, která vyžadovala být neustále online – odpojit se v hlavní turistické sezoně na dva týdny od sítě by hrozilo průšvihem. Tento problém za mě ale minulý rok vyřešil Elon Musk, když v Bhútánu začal oficiálně provozovat Starlink. Takže jsme koupili terminál, solární panel a akumulátory a hurá do hor!
Nicméně ještě v roce 2017 jsem organizoval expedici pro investora a dobrodruha Ondřeje Fryce a jeho dva přátele. Ondřej mě tehdy oslovil s tím, že chtějí v Bhútánu někam, kde nikdo před nimi nebyl. Přiznám se, že jsem chvíli váhal, jestli je ke svému vysněnému projektu nasměruji. Pak jsem si ale řekl, že bůhvíkdy na něj sám budu mít čas a příležitost. A když to někdo projde a zmapuje, bude to dobré pro všechny.
Ondřejova parta došla k jihovýchodní stěně Gangkhar Puensumu, pak ale přišlo varování před zhoršujícím se počasím a skupina vyrazila bez přenocování v Zhogye Phu rovnou na průsmyk. Trefili ho skoro správně – kdyby z něj sestupovali jinou cestou, k pramenům Mangde Chhu by došli. Do průsmyku ale dorazili pozdě, a zrovna když začínalo sněžit. Člen trekového personálu, který pocházel přímo z této oblasti a dobře to tam znal, je proto zavedl nejrychlejší cestou do bezpečí na pastviny Jiu Thang. Okruh do Dur Tsachu a na trasu Snowman Treku dokončili, ale jinou a ne tak trekařsky atraktivní cestou.
Klíčový poznatek, který tato výprava přinesla, ovšem byl, že je třeba obrátit směr průzkumu. Došlo mi, že nejdříve musíme dojít údolím Mangde Chhu pod jižní štít Gangkhar Puensumu a odtamtud hledat průsmyk do už dobře známého Zhogye Phu.
Jak probíhala příprava expedice, když jste vlastně nevěděli, jestli cesta vůbec existuje?
To bylo na tom všem nejvíc matoucí. Někdo říkal, že tam cesta je, někdo zase, že není. Nikdo nebyl schopen poskytnout praktické detaily. Věděli jsme, že lidé, kteří žijí přímo na místě, ty horské stezky sice znají, ale zároveň je nemožné z jejich výpovědí sestavit spolehlivou geografii. Tito lidé nepoužívají mapy, orientují se po paměti, případně intuicí. Když vám řeknou, že někam dojdete za půl dne, vám to může trvat dva dny – nebo to neprojdete vůbec, protože od poslední návštěvy vašeho informátora cestu smetl sesuv.
V každém případě jsme se rozhodli vsadit na minimální tým. Se mnou nás bylo šest a já byl jediný cizinec. Měl jsem s sebou bhútánského trekového průvodce Dawu, šéfa trekového týmu Tharchena a kuchaře Pemu. Dále s námi šli dva místní horalé: kempový pomocník Tshering a „koňák“ Phub. Žádný komerční klient, hlavním cílem byl čistě průzkum.
Také jsme se museli připravit na to, že se na několik dní úplně oddělíme od zásob a hlavního vybavení. V Bhútánu na trecích logistiku vždy zajišťují nákladní koně, ti ovšem neprojdou po příliš špatných a úzkách stezkách. Museli jsme tedy počítat s tím, že v určité chvíli půjdeme natěžko a od koní se odpojíme. To se nakonec také stalo a bez tohoto bychom neuspěli.
Svá očekávání jsem ale celou dobu držel na uzdě. Za úspěch jsem byl rozhodnutý považovat už to, když dojdeme k jižnímu čelu Gangkhar Puensumu a k pramenům Mangde Chhu. I kdybychom nedokázali projít průsmyk do Zhogye Phu, byl jsem připravený vyrazit tam další rok znovu, tentokrát s větším týmem, který měl zahrnovat i horolezce a káthmándského hospodského Honzu „Trávu“ Trávníčka, a soustředit se už jen na samotný průsmyk. To ale nakonec nebylo potřeba. Zvládli jsme to, jak se říká, z jedné vody načisto.
S čím se při takové expedici počítá nejhůř? Délka, počasí, terén, .. ?
Problém může představovat všechno, třeba i úraz nebo výšková nemoc. Naštěstí jsem byl po dlouhém pobytu v regionu dobře aklimatizovaný.
Počasí nás ale tentokrát málem vypeklo. Dva týdny před naší výpravou prošel Bhútánem cyklon Montha a ve výškách nad 5 tisíc metrů sníh neroztál. Větší část průchodu přes průsmyk jsme se proto brodili polozasněženým kamenitým terénem, kde stále hrozilo uklouznutí nebo propadnutí do sněhem skryté díry mezi šutráky. Z toho jsem neměl dobrý pocit, ale tehdy jsme prostě museli jít dál. Hodně nás to zdrželo, ale nezastavilo.
Jak dlouho nakonec celá expedice trvala?
Celý okruh jsme dokončili za deset dní, tedy celkem rekordně rychle. Z toho čtyři dny natěžko, bez koní. Komerční trek, který zde začínáme nabízet, je plánovaný na dvanáct dní. To je čas jen na treku, samozřejmě je třeba počítat ještě několik dní na přesuny a případně nějakou kulturní část.
Jak vypadal první pohled na Gangkhar Puensum zblízka?
Lekl jsem se! Vyšel jsem zpoza rododendronového keře, zvedl hlavu a najednou tam byl. Impozantní souměrný štít pyramidového tvaru přímo přede mnou, úplně dominující severnímu horizontu.
To bylo druhý den ráno, od chvíle, co jsme opustili koně. Celý den předtím jsme úporně šlapali nahoru a dolů po místy sotva znatelné stezce hlubokým hustě zalesněným údolím Mangde Chhu a nevěděli jsme, jestli to místo, kam jdeme, pastvina Kilkor Thang, bude nějak scénicky atraktivní pro trekaře. A najednou to bylo jasné! Tyto překvapivé pohledy na zcela nadlidsky ohromující zasněžené velikány, to je to, proč lidé milují horský trekking!
Z Kilkor Thangu, tábořiště na dohled od ledovce, kde řeka pramení, to pak už bylo jen lepší.
Gangkhar Puensum znamená v češtině Bílá hora tří duchovních bratří. A skutečně zde vidíte tři různé vrcholy, reprezentující osvícené bytosti buddhistické mytologie: Avalókitéšvaru, Mandžušrího a Vadžrapániho. Tito tři duchovní bratři symbolizují vlastnosti, které ve své jednotě brání svět před zlem – milosrdenství, moudrost a duchovní sílu.
Možná je to jen řídkým vzduchem, ale to pak už není jen krásný pohled, ale prožitek duchovního přesahu. Každému přeji, aby to také mohl pocítit.
